Ve čtvrté epizodě herního Návratu do budoucnosti jsem si připadal podobně, jako v té druhé. Nejen, že jsem se v kůži Martyho znovu ocitl v období prohibice, ale stalo se tu také hodně událostí, za krátký čas a ještě k tomu na malém prostoru. Ne, že by ostatní epizody nabízely přehršel lokací, ale tady byly v podstatě jen dvě, když neberu začátek a konec.

Nejprve se mi i s doktorem povede utéct z roku 1986, a pak musím mladého Emmetta donutit k rozchodu s Ednou Stricklandovou. Co k tomu vede, je řada bláznivých událostí, jako jsou zkoušky porouchaného stroje času, divadelní vystoupení Trixie nebo vytváření myšlenkového diagramu. To bylo, podobně jako výroba paliva pro raketový vrták v první epizodě, celkem utrpení. Než jsem přišel na správný postup, chvíli mi to trvalo, takže jsem si dal celý zdlouhavý proces dvakrát.

Co bylo dobré v předchozích epizodách, je dobré i v Double Visions, ale i ty špatné prvky zůstaly. Znovu zde tak exceluje Christopher Lloyd, jakožto Emmett Brown, sedl mi humor i hudba a ovládání pohybu stále není nic moc.

I když je Double Visions zatím tou nejslabší epizodou, na zakončení celé série se těším, jelikož zůstala řada otázek, na které chci znát odpovědi. Doufám, že se jich dočkám a nevyskočí na mě znovu hláška „Pokračování příště“, protože už asi nikdy žádné příště nebude.