Na Blacksada jsem si brousil drápky už dlouho, a to díky mistrovství výtvarníka Juanja Guarnida, jenž mu vdechl život na stránkách svých komiksových alb, vycházejících od roku 2000. K dnešku by měl mít na kontě cca šest alb, z nichž první čtyři vyšly před 10 lety (cože, vždyť je to jako včera!) souborně i u nás v rámci edice Mistrovská díla evropského komiksu od Crwe; a od té doby se čeká netrpělivě na další soubor. Guarnido, jenž má o slušné příjmy vystaráno, jelikož jeho obrazy se za pěkné částky prodávají jako housky na krámě, dříve pracoval i jako režisér animace u Disneyho, kde měl na starost konkrétní postavy; jako třeba Sabor v Tarzanovi, takže o dynamice stylizovaných zvířat ví svoje. O zápletku Blacksadových alb se postaral Juan Diaz Canales a oba autoři dozorovali i vývoj hry Under the Skin. Zatímco famózní komiksovou sérii mohu doporučit všemi deseti, u hry už po dohrání tak vstřícný nejsem, bohužel. A není to kvůli grafickému stylu, ani kvůli příběhu.
Všechno se to pokazilo v technickém zpracování.
Ale nejprve ještě jeden-dva odstavce o postavě Blacksada. Ikonický, charakterní černý kočičák je celkem typickou postavou z noirového žánru, kterých jsou mraky, ale na rozdíl od vyšumělé většiny, John Blacksad se může pochlubit nádherně malovaným světem z období poválečné Ameriky 50. let. S typicky zachmuřeným výrazem, rozervaným nitrem opravdového trpitele a zapálenou cigaretou v tlamě se sklání nad oběťmi drsných vražd a pronáší své promyšlené repliky. Jeho svět je obydlený antropomorfními zvířaty, ale všechny významné události i tematické motivy kopírují všechno, co známe v naší historii. A tak Blacksad bojoval ve druhé světové válce proti nacistům, odkud se vrátil pošramocený. Musí řešit vraždy na pozadí rasové nesnášenlivosti, kolem se brojí idealisté proti komunismu nebo vyvstává strach z vodíkové bomby. A samozřejmě nikdy nesmí chybět nová femme fatale, protože detektivovi nepřeje štěstí v lásce; zejména od té doby, co se musel rozejít se svou dávnou rozvernou láskou Natálií, jejíž vraždu vyšetřuje hned v prvním albu. Jako soukromé očko nikomu nevěří, ale může se spolehnout na své nezávislé kolegy – německého ovčáka Smirnova, policejního komisaře, jenž může konat tam, kde má Blacksad svázané ruce (a naopak); a lasičky Tejdna/Weeklyho, fotografa a slíditele, jehož přezdívka poukazuje na týdenní neměnnost spodního prádla.
Líbí se mi, že vzorce chování zvířat v Blacksadově světě odrážejí často jejich zvířecí podobu. Charakterní zvířata bývají chlupáči nebo ptáci, zatímco úlisní zlouni ve stínech třeba i plazi. Sličné děvy běhají v podobě koček, gazel, králičic a laněk. Zvířecí Ježíš je vyobrazován jako lev a Hitler jako autoritativní kočičák. Vůdčí osobnosti jsou vždy nějaké dravé šelmy; vědci a učenci mj. zase třeba sovy. Blacksad není žádný silák, takže často dostane nakládačku od větších hromotluků typu nosorožec nebo medvěd, ale je mrštný a před jistou smrtí ho vždy ochrání jeho bystré kočičí smysly. Zatímco komiks hýří nápady, ve hře se tyto aspekty projevily spíše nenápadně.
A teď již ke hře. Příběh začíná celkem normálně. Blacksad je povolán k vyšetření vraždy v boxerském klubu, která se tváří jako sebevražda. A jak to tak bývá, musí odkrýt stopy vedoucí k něčemu většímu. Doufal jsem, že příběh bude časem o něco nápaditější a jeho součástí nebude tolik různých archetypálních noirových klišé, ale zřejmě to bez toho nejde. I přesto místy nabídne pár zábavných okamžiků.
První, co hráče zaujme, je určitě atmosféra, která začne sálat ještě předtím, než se objeví menu (což se tedy dost protáhne), ale zpěvačka v tragických, eskalujících tónech vyluzuje popěvek, jenž je za chvíli doprovázen ponurou scénou ústřední oběti. Zatímco menu nabírá epické grády, celá vlastní hra je doprovázena spíše umírněným, ale zato chytlavým rytmickým jazzem podtrhujícím dějiště opravdové noirové detektivky.
Grafická podoba hře sice odměřeně sluší, ale zároveň nepůsobí nijak moc nápaditě. Jelikož komiks jsem četl několikrát, přistihl jsem se, že postrádám onu typickou líbeznost pevné linky barvené akvarelem. Postavy ve hře prostě nepůsobí přirozeně. Jejich mimika je trochu mimo a samotné postavy jsou jako plastové figurky. To je podpořeno i jejich podivným pohybem. V cutscénách to tak divné není, ale ve chvíli, kdy přebírá otěže hráč a musí s Blacksadem prozkoumávat lokaci, je to téměř útrpné. Blacksadova chůze je strašně nemotorná, pomalá a nelze ani ovládat kameru. Navíc okamžiky, kdy mi jako na potvoru nepadalo FPS, byly velmi vzácné. Při náročnějších scénách už ze hry zbyla jenom slideshow. Přitom nemám pocit, že bych měl nějak moc zastaralý stroj. Četl jsem již předtím o problémech s FPS ve verzi pro Switch, kterou jsem chtěl původně, ale raději jsem právě z tohoto důvodu zvolil PC. Určitě to i přes své nedostatky bylo dobré rozhodnutí. Blacksad: Under the Skin je prostě lagfest.
Hra probíhá formou střídání několika obrazovek. Aktivní průzkum v lokaci, kde kamera je fixována z profilu na postavu Blacksada, obsahuje aktivní klikatelné prvky a hráč se může dokonce věnovat sběru dobových sportovních kartiček, jež si ukládá do alba. Bohužel, během hraní jsem narazil asi na dvě-tři místa, kde byly kartičky neaktivní a prostě najednou nešly sebrat. Takže jsem poté na hledání kartiček rezignoval a moje album má ke kompletaci daleko. Bohužel hráč nemá šanci poznat, zda některý prvek neposune děj dále, takže hráči jako já, kteří nejprve všechno chtějí prozkoumat a až pak konat, mohou mít občas smůlu.
Pak jsou tu cutscény a momenty, při nichž musí hráč rychle reagovat stisknutím konkrétních kláves/tlačítek. Když zrovna stisknete jiné tlačítko nebo nejste dost rychlí, obvykle to znamená Blacksadovu smrt a neukončenou sekvenci musíte začít znovu a opakovat tak dlouho, dokud ji úspěšně neprojdete. Což mě přivádí k zoufalému faktu, že hra má jenom hloupý autosave a nenabízí žádnou kontrolu nad vlastním ukládáním pozice. Takže jsem umřel asi tak stokrát, čímž Blacksad přišel o všechny své kočičí životy; a já na to musel pokaždé koukat. Nejhorší to bylo v křesle u holiče.
Občas se naskytne možnost prozkoumávat scénu kočičími smysly, což mě bavilo možná nejvíce. Obraz se zastaví v čase a Blacksad za pomoci hráče analyzuje detaily kočičím zrakem, sluchem nebo čichem, což obohacuje dojem z herní variability. Někdy to k ničemu nevede, ale jindy z toho Blacksad vyvodí nějaký závěr nebo se rovnou spustí další scéna nějaké reakce. Upřímně, nebýt této možnosti, tak by byla tato hra zaměnitelná s jakoukoli noirovou tuctovkou, takže jsem rád, že aspoň něčím Blacksadovy detektivní schopnosti přispěly k výjimečnosti hry.
Nakonec tu jsou stopy a vodítka, které se objeví plovoucí na obrazovce po stisknutí F2 (PC). Blacksad se zamyslí jako pravý vyšetřovatel a obrazovka se přepne do jeho hlavy. Různá vybraná fakta se v tomto duchu dají pospojovat k sobě a vytvořit tak nějakou novou dedukci. Někdy je to očividné, jindy o něco méně. Jako největší klišé v případu například nesmí chybět motiv otisknutých šlápot v barvě, ale naštěstí zbytek stop není tolik přízemní, většinou je třeba řešit nehmotné důkazy. A když už zmiňuji nehmotné prvky, tak je třeba podotknout, že Blacksad nemá nic jako batoh na ukládání předmětů. V podstatě všechny interakce s prostředím za hráče vyřeší hrané cutscény.
Líbilo se mi, že hra nabízí velkou variabilitu řešení situací pomocí různých dialogových možností, vedoucích často k různým reakcím (dokonce má být vícero možných zakončení). Škoda toho neustálého sekání a nemotorného ovládání, protože jinak mám ten Blacksadův ponurý svět rád. I přes to, že všichni stále vyfukují oblaka cigaretového kouře a pronášejí duchaplné promluvy, jen aby to v následujících vteřinách celé překroutili. Určitě fajn bylo vidět ve hře některé známé postavy nebo i ty méně známé, které se v komiksu jenom mihly (třeba boxerský gorilák Jake nebo ještěrácký majitel baru); a líbilo se mi detailní vyobrazení konkrétních známých i neznámých komiksových míst – třeba La Iguana nebo Blacksadova zaneřádená kancelář s typickými mřížkovými žaluziemi na oknech, jimiž Blacksad zamyšleně špehuje město pod sebou.
Suma sumárum, je obrovská škoda, jak mizernou technickou stránku hra předvedla, přitom Blacksadův svět má obrovský potenciál. Atmosféra jazzových barů a newyorských gangů, dozvuky mafie a válek z předcházejících dvaceti let, retro burgrárny a kavárny, drsní chlapi a vypočítavé ženy potřebující ochranu, vrazi a idealisti, a mezi tím všichni ti, co se snaží nějak vést své životy. Někteří v chudobě na ulici, jiní na výsluní slávy. Případ samotný se odehrával v typických kolejích žánru, ale obohacený o zvířecí pohled. První průchod mi trval asi 16 hodin, i když internet uvádí nižší číslo. Každopádně je to opravdu jen krátká jednohubka.
Hru nedoporučuji, soundtrack a komiks ano.
Všechno se to pokazilo v technickém zpracování.
Ale nejprve ještě jeden-dva odstavce o postavě Blacksada. Ikonický, charakterní černý kočičák je celkem typickou postavou z noirového žánru, kterých jsou mraky, ale na rozdíl od vyšumělé většiny, John Blacksad se může pochlubit nádherně malovaným světem z období poválečné Ameriky 50. let. S typicky zachmuřeným výrazem, rozervaným nitrem opravdového trpitele a zapálenou cigaretou v tlamě se sklání nad oběťmi drsných vražd a pronáší své promyšlené repliky. Jeho svět je obydlený antropomorfními zvířaty, ale všechny významné události i tematické motivy kopírují všechno, co známe v naší historii. A tak Blacksad bojoval ve druhé světové válce proti nacistům, odkud se vrátil pošramocený. Musí řešit vraždy na pozadí rasové nesnášenlivosti, kolem se brojí idealisté proti komunismu nebo vyvstává strach z vodíkové bomby. A samozřejmě nikdy nesmí chybět nová femme fatale, protože detektivovi nepřeje štěstí v lásce; zejména od té doby, co se musel rozejít se svou dávnou rozvernou láskou Natálií, jejíž vraždu vyšetřuje hned v prvním albu. Jako soukromé očko nikomu nevěří, ale může se spolehnout na své nezávislé kolegy – německého ovčáka Smirnova, policejního komisaře, jenž může konat tam, kde má Blacksad svázané ruce (a naopak); a lasičky Tejdna/Weeklyho, fotografa a slíditele, jehož přezdívka poukazuje na týdenní neměnnost spodního prádla.
Líbí se mi, že vzorce chování zvířat v Blacksadově světě odrážejí často jejich zvířecí podobu. Charakterní zvířata bývají chlupáči nebo ptáci, zatímco úlisní zlouni ve stínech třeba i plazi. Sličné děvy běhají v podobě koček, gazel, králičic a laněk. Zvířecí Ježíš je vyobrazován jako lev a Hitler jako autoritativní kočičák. Vůdčí osobnosti jsou vždy nějaké dravé šelmy; vědci a učenci mj. zase třeba sovy. Blacksad není žádný silák, takže často dostane nakládačku od větších hromotluků typu nosorožec nebo medvěd, ale je mrštný a před jistou smrtí ho vždy ochrání jeho bystré kočičí smysly. Zatímco komiks hýří nápady, ve hře se tyto aspekty projevily spíše nenápadně.
A teď již ke hře. Příběh začíná celkem normálně. Blacksad je povolán k vyšetření vraždy v boxerském klubu, která se tváří jako sebevražda. A jak to tak bývá, musí odkrýt stopy vedoucí k něčemu většímu. Doufal jsem, že příběh bude časem o něco nápaditější a jeho součástí nebude tolik různých archetypálních noirových klišé, ale zřejmě to bez toho nejde. I přesto místy nabídne pár zábavných okamžiků.
První, co hráče zaujme, je určitě atmosféra, která začne sálat ještě předtím, než se objeví menu (což se tedy dost protáhne), ale zpěvačka v tragických, eskalujících tónech vyluzuje popěvek, jenž je za chvíli doprovázen ponurou scénou ústřední oběti. Zatímco menu nabírá epické grády, celá vlastní hra je doprovázena spíše umírněným, ale zato chytlavým rytmickým jazzem podtrhujícím dějiště opravdové noirové detektivky.
Grafická podoba hře sice odměřeně sluší, ale zároveň nepůsobí nijak moc nápaditě. Jelikož komiks jsem četl několikrát, přistihl jsem se, že postrádám onu typickou líbeznost pevné linky barvené akvarelem. Postavy ve hře prostě nepůsobí přirozeně. Jejich mimika je trochu mimo a samotné postavy jsou jako plastové figurky. To je podpořeno i jejich podivným pohybem. V cutscénách to tak divné není, ale ve chvíli, kdy přebírá otěže hráč a musí s Blacksadem prozkoumávat lokaci, je to téměř útrpné. Blacksadova chůze je strašně nemotorná, pomalá a nelze ani ovládat kameru. Navíc okamžiky, kdy mi jako na potvoru nepadalo FPS, byly velmi vzácné. Při náročnějších scénách už ze hry zbyla jenom slideshow. Přitom nemám pocit, že bych měl nějak moc zastaralý stroj. Četl jsem již předtím o problémech s FPS ve verzi pro Switch, kterou jsem chtěl původně, ale raději jsem právě z tohoto důvodu zvolil PC. Určitě to i přes své nedostatky bylo dobré rozhodnutí. Blacksad: Under the Skin je prostě lagfest.
Hra probíhá formou střídání několika obrazovek. Aktivní průzkum v lokaci, kde kamera je fixována z profilu na postavu Blacksada, obsahuje aktivní klikatelné prvky a hráč se může dokonce věnovat sběru dobových sportovních kartiček, jež si ukládá do alba. Bohužel, během hraní jsem narazil asi na dvě-tři místa, kde byly kartičky neaktivní a prostě najednou nešly sebrat. Takže jsem poté na hledání kartiček rezignoval a moje album má ke kompletaci daleko. Bohužel hráč nemá šanci poznat, zda některý prvek neposune děj dále, takže hráči jako já, kteří nejprve všechno chtějí prozkoumat a až pak konat, mohou mít občas smůlu.
Pak jsou tu cutscény a momenty, při nichž musí hráč rychle reagovat stisknutím konkrétních kláves/tlačítek. Když zrovna stisknete jiné tlačítko nebo nejste dost rychlí, obvykle to znamená Blacksadovu smrt a neukončenou sekvenci musíte začít znovu a opakovat tak dlouho, dokud ji úspěšně neprojdete. Což mě přivádí k zoufalému faktu, že hra má jenom hloupý autosave a nenabízí žádnou kontrolu nad vlastním ukládáním pozice. Takže jsem umřel asi tak stokrát, čímž Blacksad přišel o všechny své kočičí životy; a já na to musel pokaždé koukat. Nejhorší to bylo v křesle u holiče.
Občas se naskytne možnost prozkoumávat scénu kočičími smysly, což mě bavilo možná nejvíce. Obraz se zastaví v čase a Blacksad za pomoci hráče analyzuje detaily kočičím zrakem, sluchem nebo čichem, což obohacuje dojem z herní variability. Někdy to k ničemu nevede, ale jindy z toho Blacksad vyvodí nějaký závěr nebo se rovnou spustí další scéna nějaké reakce. Upřímně, nebýt této možnosti, tak by byla tato hra zaměnitelná s jakoukoli noirovou tuctovkou, takže jsem rád, že aspoň něčím Blacksadovy detektivní schopnosti přispěly k výjimečnosti hry.
Nakonec tu jsou stopy a vodítka, které se objeví plovoucí na obrazovce po stisknutí F2 (PC). Blacksad se zamyslí jako pravý vyšetřovatel a obrazovka se přepne do jeho hlavy. Různá vybraná fakta se v tomto duchu dají pospojovat k sobě a vytvořit tak nějakou novou dedukci. Někdy je to očividné, jindy o něco méně. Jako největší klišé v případu například nesmí chybět motiv otisknutých šlápot v barvě, ale naštěstí zbytek stop není tolik přízemní, většinou je třeba řešit nehmotné důkazy. A když už zmiňuji nehmotné prvky, tak je třeba podotknout, že Blacksad nemá nic jako batoh na ukládání předmětů. V podstatě všechny interakce s prostředím za hráče vyřeší hrané cutscény.
Líbilo se mi, že hra nabízí velkou variabilitu řešení situací pomocí různých dialogových možností, vedoucích často k různým reakcím (dokonce má být vícero možných zakončení). Škoda toho neustálého sekání a nemotorného ovládání, protože jinak mám ten Blacksadův ponurý svět rád. I přes to, že všichni stále vyfukují oblaka cigaretového kouře a pronášejí duchaplné promluvy, jen aby to v následujících vteřinách celé překroutili. Určitě fajn bylo vidět ve hře některé známé postavy nebo i ty méně známé, které se v komiksu jenom mihly (třeba boxerský gorilák Jake nebo ještěrácký majitel baru); a líbilo se mi detailní vyobrazení konkrétních známých i neznámých komiksových míst – třeba La Iguana nebo Blacksadova zaneřádená kancelář s typickými mřížkovými žaluziemi na oknech, jimiž Blacksad zamyšleně špehuje město pod sebou.
Suma sumárum, je obrovská škoda, jak mizernou technickou stránku hra předvedla, přitom Blacksadův svět má obrovský potenciál. Atmosféra jazzových barů a newyorských gangů, dozvuky mafie a válek z předcházejících dvaceti let, retro burgrárny a kavárny, drsní chlapi a vypočítavé ženy potřebující ochranu, vrazi a idealisti, a mezi tím všichni ti, co se snaží nějak vést své životy. Někteří v chudobě na ulici, jiní na výsluní slávy. Případ samotný se odehrával v typických kolejích žánru, ale obohacený o zvířecí pohled. První průchod mi trval asi 16 hodin, i když internet uvádí nižší číslo. Každopádně je to opravdu jen krátká jednohubka.
Hru nedoporučuji, soundtrack a komiks ano.
Pro: Blacksad; atmosféra; hudba; vyšetřování pomocí smyslů.
Proti: Ovládání; kamera; bugy s nesebratelnými kartičkami; jenom autosave.