Esteticky groteskní, aniž by byla odporná. Tuto značku hororu mám tuze rád a lze se tedy jen těžko divit, že mne malé noční můrky oslovily už jen z obrázků. Výtvarné spojení stylů Burtona a del Tora mi také jde zcela po srsti, není tedy náhodou, že po celou dobu hraní jsem na každé obrazovce mohl jen oči nechat. Absolutně miniskulně vysvětlené příběhy s přemírou prostoru pro vlastní interpretace...to už je něco, co mi prostě buď sedne, nebo naopak ostře hejbne žlučí. Poněvadž de facto vždy se to dá odepsat jako tvůrčí lenost, a to mi někdy vadí, někdy ne. De facto vždy se to taky dá oslavit jako zdravá tvůrčí arogance, a to někdy sežeru, někdy ne. Ani mému milovanému Lynchi jsem to nesežral vždy. Mno a zdejší žluté šesťákové pláštěnce jsem to holt opravdu nežral.

Po celou dobu hraní jsem počítal s tím, že v tom bude to něco, po čem do sebe všechno hezky zapadne. Protože po celou dobu hraní jsem opravdu krajně doufal, že to nebudu vypínat jako krátkou sbírku nesouvislých a krátkodobých požitků, které tak tak pospolu drží niť motivů dětského pohledu na dospělácký svět, vykořisťování coby meliva v mlýnku bezpodmínečného konzumerismu, a dokonce i holokaustu, bo když nevíš coby, random připomínka Hitlera je vždycky dobrá přísada, hodí se všude jak oliváč - jo, opravdu jsem si při hraní této hororové plošinovky vzpomněl na Babicu. Leč nezrobíš nic, #život, přesně tím tato hra ve finále je. Během jejích prvních pár kapitol úspěšně tvoří děsivé z běžných běžností, zatímco s postavičkou šplháte zkorodovanou kartotékou, sjíždíte po oprátce, nebo se brodíte hotovým oceánem opuštěné obuvi. Ve vyspělejším a důmyslnějším díle by se pak člověk pravděpodobně dočkal nějaké spojitosti bububu momentů s psychózou protagonistky. V tomto ale ani prd, v tomto jsou prostě všechna monstra zobrazena povrchně a monomaniakálně jen jako příšerní žrouti, a nějaké co-kdo-kde-kdy-proč-jak si už domysli sám, uďo.

Kdyby to aspoň bylo konzistentně jen o tom akutním hladu, možná bych furt řekl b, ale ne celé bď. Ale vono není. Pokud mělo být, proč je tím nejprominentnějším opakovaným symbolem vševidoucí oko? Proč jedna z brzkých scén zobrazuje obří nohy visící nad židlí, ze které se patrně majitel oněch nohou oběsil, pokud žijeme ve světě plném nepříčetné chamtivosti? Jen pro ten rozpor mezi sebeubližováním a hamižností? Nevím, možná jsem jen já až moc blbej nebo krátkozrakej, nebo je to opravdu přesně tak bezcílné a odbyté, ale prostě jsem to nepobral, a tady mi to pro jednou vadí. A vadilo by mi to méně, kdy alespoň herně to bylo vymazlené. Není, herně je to horoucně průměrné. Nikdy to nenudí, což kvituji jako ten největší úspěch, ale když to prostě jen tak nerušeně neplyne, tak to frustruje skrz svou často mimořádně mrdlou perspektivu (která náležitě pravidelně prcá Vaše vnímání hloubky) nebo prudí skrz své většinově nenápadité hádanky. 

Kde třeba takový Inside taktéž beze slov, pouze svými obrazy a mechanikami a hádankami, dokázal předeslat poselství o ztrátě svobodné vůle, tam Malé Noční Můry stejným způsobem předesílají myšlenkový maglajz. Pokud je název hry doslovný a hra samotná je vlastně jen o tom, jak naše sny často také jsou naprosto nesouvislými nesmysly, hluboce se klaním a smekám příčešek, dílo je vlastně geniální. Průzračně líné, ale neomylně geniální. Ještěže ta prezentace je tak odzbrojující, audiovizuál tak fantastický, atmosféra tak prvotřídní, jinak by to ozaj bylo na totální hovno. Rád bych doporučil v nějaké posměšné slevě, ale ruku na chřtán, nejvíc stejně doporučuju to jen někde v dobré kvalitě shlédnout, jako film to beztak bude fungovat líp.