Conan se na herní scéně moc často neobjevuje, a když pominu online věci Age of Conan a Conan Exiles, zůstanou mi z toho, co bych byl ochoten zkusit, pouze dva tituly téhož názvu. Jeden je z roku 2007 pro PS3 a Xbox 360 a druhý tento, o tři roky starší. Když se mi na Aukru podařilo sehnat krabicovku, rozhodl jsem se do toho jít. Čekal jsem, že nastanou problémy se spuštěním, ať už kvůli stáří hry nebo nepříliš chváleným vývojářům, ale po instalaci jsem se mohl hned pustit do tohoto lineárního dobrodružství.

Po zajímavém intru, kde byl Conan vypravěčem vychvalován do nebes, jak nějaký nesmrtelný Superman, jsem byl vhozen bez okolků rovnou do akce a narazil jsem na první problém - konzolové ovládání. Jelikož hra vyšla současně s PC verzí i na PS2, Xbox a následně i na GameCube, je pohyb a boj na klávesnici a myši vcelku nestandardní. Kamera často zaujímá zvláštní úhel nebo se neustále přetáčí, a značně tak ztěžuje další postup. Dá se na to ale zvyknout, a i když jsem na tento neduh nadával až do samotného konce, naučil jsem se s ním pracovat.

Jestli někdo považuje Diablo za likvidátor myší, tak Conan je na to větší expert. V Diablu stačí pro boj levé či pravé tlačítko myši držet, ale tady se musí stisknout pro každý jednotlivý úder. Na konci to však už nebyl žádný problém, protože se mi podařilo složit Atlantský meč, s nímž jsem sundal každého na dvě rány, včetně hlavního bosse. Nebýt toho, tak jsem asi nikdy nepřešel přes části, kde se vyskytovali čarodějové nebo lučištníci. Každý, kdo mohl metat kouzla nebo šípy, byl pro mě totiž tím nejtěžším soupeřem, protože mi ubral značnou část zdraví dřív, než jsem se k němu dostal, zvláště když bylo takových útočníků více.

Baví mě hledání všemožných poschovávaných předmětů, a tak tomu bylo i tady. Přesto, že se jedná o koridor, kde jsem v podstatě stále směřoval pouze vpřed, občas se našly odbočky (tajné dveře, zeď, co jde prorazit) kde jsem našel novou zraň nebo nějaký kus brnění. Primárně jsem si vylepšil všechny vlastnosti (obranu, útok, maximální zdraví a energii a jejich rychlejší regeneraci), a až poté jsem vylepšoval jednotlivé údery s mečem, sekerou nebo palcátem. Stejně jsem pak ale používal asi jen dva tři stejné údery, ke kterým stačilo mačkat jedno tlačítko myši v kombinaci s jednou klávesou. Při složitějších kombinacích totiž ne vše fungovalo tak, jak mělo.

Celkově mě hraní slovenského Conana bavilo a mnohdy jsem se i těšil, až k němu zase usednu a navštívím nějaké další prostředí, která se zde celkem střídala. Na nějaký návrat to už ale nevidím, protože žádné větvení příběhu či další průzkum lokací hra nenabízí a nejtěžší obtížnost zkoušet nebudu, i když bych jí po dohrání nejspíše zvládl.