O Franzovi Kafkovi toho vím asi tolik, co bych o něm mohl vědět, aniž bych četl jakoukoliv jeho knihu. Takže asi takový ten základ, co zná většina. O to víc mě zajímalo, co všechno mi bude moci nabídnout, na první pohled adventura, která se honosí přímo jeho jménem a titulem „videogame“.
První setkání se hrou bylo nicméně zajímavé. Nápis „Bohemia 1942“ deklaroval prostředí, které mi přišlo velice hezky nakreslené. Pohled na střechy Starého města pražského, vzducholoď na nebi a pohled na postavičku, ke které přijde paní, co potřebuje pomoct s hlavou. Hlavní hrdina je tedy psychoterapeut, který navíc ovládá hypnózu, co jsem tak pochopil. První momenty ze hry tedy více než zajímavé. K tomu pěkné dobové prostředí, poslouchatelná hudba a herní mechanismy, které jsem musel pochopit.
Postup ve hře totiž probíhá zběsilým klikáním kamkoliv. Kurzor Vám neukáže, co je interaktivní a co ne, takže vy musíte postupovat tak, jak Vás napadne. Občas to dává logiku, občas (a to spíš) pro změnu ne. Když to logiku nedává, o to víc se se hrou nadřete, protože možností kliknout kamkoliv je nekonečno, ale zdali se něco stane, to ví jen Bůh a vývojář samotný.
Ke hře jsem si nicméně cestu víceméně našel. Docela mě bavil ten postup hrou, ale i samotné minihry, které hru příjemně ozvláštňovaly. Horší už to bylo s příběhem, který byl přesně tak surrealistický a absurdní, jak si jenom dovedete představit, když si o Franzovi Kafkovi začnete něco zjišťovat. Naštěstí ale hra nemá dlouhého trvání a po čtyřech aktech, během kterých procestujete snovou říši autorovu napříč všemi směry, se nakonec dočkáte konce, který je ustřihnutý tak akorát, aby Vás hra více nerozčilovala. Pointu jsem úplně nepochopil, ale usoudil jsem, že by nebylo od věci, když bych jednou třeba takový Proces od autora zkusil. Když už nic jiného, tak mi to třeba pár věcí vysvětlí.
Po pár dnech od dohrání jsem nicméně byl překvapen, jak si toho ze hry vlastně už moc nevybavuji. Musím tedy konstatovat, že toho ve mně hra vlastně moc nezanechala. Jednohubka dobrá, prostředí hezké, ale průběh hry nic, na co byste si rádi někdy chtěli ještě vzpomenout.
První setkání se hrou bylo nicméně zajímavé. Nápis „Bohemia 1942“ deklaroval prostředí, které mi přišlo velice hezky nakreslené. Pohled na střechy Starého města pražského, vzducholoď na nebi a pohled na postavičku, ke které přijde paní, co potřebuje pomoct s hlavou. Hlavní hrdina je tedy psychoterapeut, který navíc ovládá hypnózu, co jsem tak pochopil. První momenty ze hry tedy více než zajímavé. K tomu pěkné dobové prostředí, poslouchatelná hudba a herní mechanismy, které jsem musel pochopit.
Postup ve hře totiž probíhá zběsilým klikáním kamkoliv. Kurzor Vám neukáže, co je interaktivní a co ne, takže vy musíte postupovat tak, jak Vás napadne. Občas to dává logiku, občas (a to spíš) pro změnu ne. Když to logiku nedává, o to víc se se hrou nadřete, protože možností kliknout kamkoliv je nekonečno, ale zdali se něco stane, to ví jen Bůh a vývojář samotný.
Ke hře jsem si nicméně cestu víceméně našel. Docela mě bavil ten postup hrou, ale i samotné minihry, které hru příjemně ozvláštňovaly. Horší už to bylo s příběhem, který byl přesně tak surrealistický a absurdní, jak si jenom dovedete představit, když si o Franzovi Kafkovi začnete něco zjišťovat. Naštěstí ale hra nemá dlouhého trvání a po čtyřech aktech, během kterých procestujete snovou říši autorovu napříč všemi směry, se nakonec dočkáte konce, který je ustřihnutý tak akorát, aby Vás hra více nerozčilovala. Pointu jsem úplně nepochopil, ale usoudil jsem, že by nebylo od věci, když bych jednou třeba takový Proces od autora zkusil. Když už nic jiného, tak mi to třeba pár věcí vysvětlí.
Po pár dnech od dohrání jsem nicméně byl překvapen, jak si toho ze hry vlastně už moc nevybavuji. Musím tedy konstatovat, že toho ve mně hra vlastně moc nezanechala. Jednohubka dobrá, prostředí hezké, ale průběh hry nic, na co byste si rádi někdy chtěli ještě vzpomenout.
Cave Story+
Pro: Pěkně namalované prostředí v kombinaci s pěknou počínající atmosférou 20. let 20 století ve spojení s příjemným hudebním doprovodem v pozadí,
Proti: jenže to celé obalené příběhem plným absurdit a momentů, které nedávaly smysl, včetně úkolů, které vlastně také nedávaly smysl.