Hru Shift Happens jsem hrála s manželem. On hrál za modrého Ploma a já za červeného Bisma. Počítač jsme si připojili na velkou televizi, on hrál na klávesnici a já na Xbox One ovladači. Neshodli jsme se na tom, na čem se to lépe ovládá a každému vyhovovalo to jeho.

Hra působí sympaticky, hudba je příjemná a hodí se dobře k tempu hraní. V prvních kolech jsme si každý svou postavičku měnili dle svého, nezávisle na druhém hráči. Poté to ale již nešlo a když jsem chtěla aby byl Bismo velký, tak se tím automaticky zmenšil Plom. Jistě si každý dovede představit co to stálo nervů a kolikrát jsem si vyčítali, že se ten druhý změnil v nevhodnou chvíli.

Jak to tak bývá, některá kola šla jako po másle a u některých jsme skoro házeli věcmi po bytě. Ve hře je totiž běžné, že jsem musela jako veliký Bismo vyhodit malého Ploma při skoku, ten se musel ještě za letu proměnit zpátky, otočit se a rychle mě chytit abychom mohli jít dále.

Jelikož jsme chtěli nasbírat veškeré mince, které jsme po cestě potkali, bylo třeba najít i tajná místa, kde se jich ukrývalo vždy dvacet. Nejhorší bylo, když se v kole nacházela stříbrná mince, která se, jakmile jsme ji sebrali, objevila na jiném místě, kde setrvala jen několik sekund a my jsme lítali jako blázni abychom ji stihli sebrat pětkrát za sebou.

Nejtěžší zkoušku si ale hra střádala nakonec na bonusová kola, která byla jak jinak než na čas. Ne tedy doslova, ale buď jsem museli utéct stoupající kyselině, dohonit plovoucí kládu, přeskákat bortící se skály nebo utéci smrtelnému mrazu. Každé ze čtyř bonusových kol jsme tak šli snad 150x, než jsme vychytali každý pohyb.

Musím uznat, že to byla hra o nervy, nicméně jsem se neskutečně dobře bavila. Jedna věc, která není podle mě vůbec vychytaná je hra v singlu. Není v mých silách přepínat na druhého tvora a dělat vše, jako v multiplayeru, ale za dva.