Je to už pár let zpátky, co jsem s kámoši neskutečně ujížděl na prvním dílu Dungeon Defenders. Na druhý díl jsem se proto nějakou dobu chystal, jen jsem jej po těch letech neměl s kým hrát. Dostal jsem se k tomu proto až teď se svou přítelkyní a musím říct, že je to dost podobný zážitek, jako byla jednička. Jako herní platformu jsem zvolil PS4 (což je pro pár bodů hodnocení kritické).

Základní koncept funguje stále stejně dobře. Společné bloumání a taktizování kam umístit jakou věž je neskutečná zábava. Zde je to navíc okořeněno tím, že každý hráč může přepínat mezi čtyřmi postavami, což to vše posouvá zase o úroveň dále. Celkově by se mohlo zdát, že je hra díky tomu přívětivější i třeba pro jednotlivce, dvojice či trojice, pokud zkrátka nechcete hrát ve čtyřech. Úplně opačně proti tomu ale jde násobič odměn a zkušeností, který roste společně s počtem hráčů. Nečtveřice mají díky tomu značnou nevýhodu a přestože jste schopní hlavní kampaň třeba ve dvou bez problémů dohrát, musíte po jejím dokončení řešit grindění, abyste byli dostatečně silní a mohli se vrhnout na další herní režimy.

Abychom se od tohoto rozporuplného aspektu dostali k něčemu jednoznačně pozitivnímu, musím říct, že jednotlivé mapy jsou opravdu povedené. Nejen že se tu střídá mnoho různých prostředí, jsou ale často i naprosto jinak strukturované, díky čemuž nejde vymyslet úplně univerzální taktika, která by se dala aplikovat všude. Vše to je ještě okořeněno bossy, kde každý z nich nabízí výrazně odlišný zážitek a otestují tak i vaši schopnost adaptovat se na náhlé nepříjemnosti. Hudba je příjemná a skvěle sedí k střídavě klidnému i hektickému tempu hry.

Zcela opačně je tomu ale město, případně taverna, kde je zbytečná přehršel a zejména hledání na začátku někoho, kdo vám vylíhne vašeho peta, může být naprosté peklo. Jediné štěstí je, že většina podstatných akcí, jako je upgradování nebo prodávání předmětů, lze řešit přímo přes inventář. Jeho management je tu stejně jako v jedničce nutností po každé misi. To může být pro někoho otravné, protože to může trvat dost dlouho, ke hře to ale svým určitým způsobem patří. Inventář sice na konzoli mírně trpní kvůli zbytečnému kombinování většinou dvou tlačítek na ovladači, dá se na to ale zvyknout.

Co je ale peklem na zemi, je optimalizace této hry na PS4. Je jedno, zda využíváte split screen, nebo jste každý na své konzoli. Snímky za sekundu při sebemenší akci začnou brečet. Budete sice tušit, co děláte, jakékoliv přesnější manévrování je ale nemožné a pokud budete nedejbůh během boje potřebovat někam skočit, nezbývá než se modlit, že tam vaše postava s velikým štěstím zkrátka dopadne. Hrál jsem na PS4 velké množství her a žádná neměla tak mizernou optimalizaci, jako má Dungeon Defenders II.

Posledním bodem, který ale jen tak líznu, je snaha o nějaký endgame. Hra na konci nabízí tunu nových hrdinů, speciální režimy i jakýsi poslední mini příběh, problém ale je, co tomu předchází. Do té doby vás čeká totiž pouhé recyklování stejných úrovní s modifikací obtížnosti a to podle mě většinu lidí tak dlouho neudrží.

Dungeon Defenders II je ve výsledku příjemnou kombinací mezi akcí a strategií, kterou si můžete zahrát s přáteli a užijete si to. Koncept je stále originální a zkrátka to funguje. Na zabití desítek hodit to ale opravdu není. Výrazně také doporučuji hrát na počítači.