Už je to opravdu dlouho, co jsem hrál naposledy nějaké standardní RPG. Když pominu bokem všeho stojící Disco Elysium, tak to může být klidně nějakých 15 let. Jedním z důvodů je fakt, že mě poněkud přestal lákat design založený na získávání XP skrze stovky soubojů ve sto a více hodinových kolosech, kde souboje jsou často arbitrární a slouží jen k postupnému stoupání po příčkách žebříku levelů, kde získávané benefity jsou z většiny jen varianty na sword/fireball +1. Začal jsem si tedy více cenit herních systémů, které jsou buď čistě příběhové (interactive fiction), nebo kde herní postava může mít vlastností jen pár, ale zato mají na hratelnost významný dopad (logicky, protože vývojář, vzhledem k tomu, že jich není tolik, může kolem nich vystavět více zásadnějších mechanik). A potom, když se jedná o ten typ akčních her, kde je úspěšnost ve hře daná vaším skillem. Typický případ jsou např. metroidvanie nebo některé rogue-lite.
Shadowrun Returns mne proto už dlouho lákal tím, že je víceméně lineární a souboje jsou v něm velmi omezené na úkor textu a dialogů. K mému překvapení to jde dokonce tak daleko, že jsem si ze začátku trochu připadal jako při hraní předchůdce Disca Elysia. Veškeré souboje, ke kterým dojde, jsou zcela ospravedlněné příběhem. Výše zmíněné výtky stran levelování se sice týkají i Shadowrunu, protože zvyšování vašich schopností je (až na pár výjimek) zase jen o tom, aby odpovídalo scalingu nepřátel, ale protože soubojů není tolik, lze to snést.
Prim tedy hraje příběh, ponoření do světa Shadowrunu a interakce s postavami. A přesně tohle je důvod, proč dávám Shadowrunu vyšší hodnocení. Jeho kratší délku (které nakonec až tak krátká není) navíc považuji za klad, protože ve hře tím pádem není žádný grind, farmení, poslíčkovské a jiné neoriginální questy a podobné RPG neduhy. A protože je hra napsaná opravdu kvalitně a navíc je její lore poměrně původní, cyberpunková atmosféra je po celou dobu skvělá. Určitou výtku lze mít pouze k poslední třetině, kde si autoři mohli vymyslet trochu jiné téma, než další variaci na záchranu světa.
Shadowrun Returns mne proto už dlouho lákal tím, že je víceméně lineární a souboje jsou v něm velmi omezené na úkor textu a dialogů. K mému překvapení to jde dokonce tak daleko, že jsem si ze začátku trochu připadal jako při hraní předchůdce Disca Elysia. Veškeré souboje, ke kterým dojde, jsou zcela ospravedlněné příběhem. Výše zmíněné výtky stran levelování se sice týkají i Shadowrunu, protože zvyšování vašich schopností je (až na pár výjimek) zase jen o tom, aby odpovídalo scalingu nepřátel, ale protože soubojů není tolik, lze to snést.
Prim tedy hraje příběh, ponoření do světa Shadowrunu a interakce s postavami. A přesně tohle je důvod, proč dávám Shadowrunu vyšší hodnocení. Jeho kratší délku (které nakonec až tak krátká není) navíc považuji za klad, protože ve hře tím pádem není žádný grind, farmení, poslíčkovské a jiné neoriginální questy a podobné RPG neduhy. A protože je hra napsaná opravdu kvalitně a navíc je její lore poměrně původní, cyberpunková atmosféra je po celou dobu skvělá. Určitou výtku lze mít pouze k poslední třetině, kde si autoři mohli vymyslet trochu jiné téma, než další variaci na záchranu světa.
