Učitelé to mají těžké. Já to tvrdil vždycky, a to i předtím, než jsem si k něčemu jako učitelství lehounce čichnul v rámci jedné své brigády. Poté jsem si děkoval (a ještě dnes si ještě občas děkuju), že jsem takovou pitomost, jako je stát se učitelem, nikdy neudělal. John Rook, hlavní hrdina Dont take it personally, babe, tuhle pitomost udělal.
Udělal ji dle svých slov jako důsledek bizarní krize středního věku (o čemž svědčí i jeho hlava nabarvená na fialovo, eh). Takže se z bývalého ajťáka s druhým rozvodem na krku stal učitel literatury v kanadské soukromé škole ve třídě se 7 žáky „11. ročníku“ (tj. v Kanadě je to 3. ročník SŠ), kteří mají samozřejmě v tomto věku svoje starosti. Spoiler alert: škola je většinou až jejich poslední starost.
Jinými slovy: Drama.
Chudák John má tedy na starosti výuku literatury 7 mladistvých, kteří řeší svoje osobní problémy – máme tu lesbický pár, máme tu homosexuální pár, máme tu čerstvě rozešlý pár, máme tu čerstvě rozešlý lesbický pár… A taky tu máme školní sociální síť, kterou každý z nich používá. A John do ní má taky školou zařízený přístup. Administrátorský přístup. Takže může číst soukromé zprávy studentů. A taky je čte.
Jak říkám: Drama.
Nechci znít nějak ironicky, ta hra mě docela bavila. Je to vizuální román jak vyšitý, většinu času čtete text a sem tam (tj. opravdu velmi zřídka) máte na výběr z několika různých odpovědí a Johnova sebe/ironie je taky fajn. Ty volby jsou samozřejmě často zásadní podobně jako rozhodnutí diváků v seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka (čili naprosto iluzorní). Zásadnější rozhodnutí přichází na konci každé ze 7 kapitol, přičemž důležitá jsou tak 2 – 3 (to tipuju, ale opravdu pochybuju, že se ve hře něco změní, když budete čekat na Isabellu v kabinetě, nebo když ji půjdete hledat na chodbu).
Čtení soukromých zpráv studentů je příjemné ozvláštnění (drama!), díky tomu pak víte o různých událostech mnohem více, než by vám studenti přímo řekli, takže pak podle toho můžete reagovat, ale samozřejmě nesmíte dát najevo, že víte…
Což by byl skvělý prvek, kdyby byl propracovaný trochu víc. Trochu dost víc. Díky zmíněným většinou naprosto nedůležitým rozhodnutím to pak celé trochu ztrácí na originalitě. Na druhou stranu se hra dá brát prostě jako příběh, do kterého nemůžete moc zasahovat (viz název hry).
Hned v první kapitole se ze soukromých zpráv dozvíte, že se jedna z vašich studentek do vás bláznivě zamilovala (jste její „crush“, prostě YaKo UpE nEjWííííc seXY učITeL xDDD XOXO) a že se vám bude chtít se svými pocity druhý den svěřit. Takže se na to můžete předem připravit. Bohužel vás hra dotlačí do dvou extrémů, tj. vinou Johnova neumětelství musíte nabídku na chození buď přijmout, nebo ji opravdu hnusným způsobem odmítnout. Prostě drama.
Pak máte dalších 6 studentů (= další drama!) a z toho plynoucích rozhodnutí na konci dalších kapitol, ale jak říkám… pochybuju, že by každé z nich vedlo k nějakým extra odlišným koncům (konce jsou možné pouze 3).
Hra na vás soukromé i veřejné zprávy studentů hází doslova při každém druhém odkliknutí textu, takže je sotva stíháte sledovat. Ocenil jsem možnost ztišit si zvuk upozornění nových zpráv, protože z toho cinkání mě po chvíli začala bolet hlava. Ještě bych ocenil možnost automatického navazování do konverzace, aby mě hra hodila na sociální síti tam, kde jsem skončil a já nemusel jak tydýt scrollovat pořád od začátku. Ale to už je detail.
Líbilo by se mi, kdybych měl možnost zprávy třeba nečíst vůbec, ale to bohužel není možné – hra vás k tomu několikrát donutí. Tak by byl třeba možná i 4. konec.
Možná zním docela kriticky, ale hra mě docela bavila. Není moc dlouhá (tak 2 – 3 hodiny), což mi přišlo tak akorát. Ani to, že máte ve třídě víc homosexuálů než heterosexuálů mi nevadilo, hra (tedy vlastně autorka) vám žádnou doktrínu do obličeje necpe, takže za to taky dávám body nahoru. I když jsem se na internetech dočetl, že prý měl být John jakožto učitel naprosto hrozný. Mně to tak tedy nepřišlo – o žáky se zajímal, zajímal se i o to, aby se něco naučili, snažil se jim výuku zpříjemnit a přizpůsobit, zaujmout je… troufám si říct, že by na tom (nejenom) naše školství bylo mnohem líp, kdyby si učitelé něco z jeho zápalu a zaujetí zachovali (až na to čtení soukromých zpráv studentů, samozřejmě).
No a na konci je nějaké to menší poselství, které jsem ale moc nepochopil. Autorka se podle mě snaží o vysvětlení nového náhledu mladých na soukromí (hra je z roku 2011), ale podle mě to moc nedává smysl. Bez spoilerů to nejde:
Během druhé kapitoly je jedna z dívek – Isabella - nápadně zamlklá, nesvá, je vidět, že řeší velký problém. V průběhu kapitoly si pak s vámi sjedná konzultaci, na kterou nedorazí. Ve škole se pak už neobjeví. Škola vám na dotaz co s ní je odpoví neurčitě a vyhýbavě, až ze soukromých zpráv studentů se dozvíte, že spáchala sebevraždu.
V průběhu dalších kapitol pak narážíte na tajemné japonské „duchy“ v podobě malé holčičky, která tajemně naznačuje, že je to celé vaše chyba. Navíc vám chodí podobně tajemné e-maily.
Toto se postupně stupňuje, až si s vámi na konci školního roku domluví schůzku matka jednoho ze studentů na téma zneužívání školní sociální sítě. John si z toho samozřejmě vyvodí, že se domákla, že leze studentům do soukromí, tak je z toho patřičně nervózní.
V den schůzky pak John potká Isabellu na schodech, protože se za ním přišla podívat – vyjde najevo, že studentova matka přišla na to, že na Johna studenti sehráli kanadský žertík. Všichni věděli, že jim může číst zprávy, takže to narafičili tak, aby si myslel, že se Isabella zasebevraždila, když ta se přitom jen odstěhovala.
Následuje rozhovor na téma soukromí a toho, jak je to pro mladé dnes přežitý koncept a že mu moc nerozumí a vlastně ho snad ani nepotřebují. Což mi moc neštymuje s několika dalšími příběhovými linkami – například že můžete mít celou dobu vztah se studentkou, která to ale dokáže udržet v tajnosti (řekne to snad jen své nejlepší kámošce). Čili má nějaké ponětí o soukromí a o tom, že některé věci by se ostatní dozvědět neměli. Na Wikipedii jsem se dočetl, že by rozhovor měl být o tom, že studenti nemají ponětí o soukromí na internetu a že počítají s tím, že co postnou online, to si bude moci přečíst každý. To už by dávalo mnohem větší smysl, ale z toho rozhovoru to na mě tak nepůsobilo.
Taky je divné, že se škola na začátku tváří, jak je důležité, aby se nikdo nedozvěděl o vašem přístupu ke zprávám studentům… a na konci z vás má studentova matka hroznou srandu, že to přece ví ÚPLNĚ KAŽDÝ, kromě tady toho novýho učitýlka…
A to ani nemluvím o tom, že škola neměla žádný důvod, aby Johnovi tajila, že Isabellina rodina už prostě neměla na školné, tak se odstěhovala pryč.
No, vrátím se zpátky na zem, je to jednoduchá hra na pár hodin a zdarma, takže po ní samozřejmě nemůžu chtít zázraky. Na druhou stranu to je vizuální román a román se dá napsat tak, aby jeho závěrečné vyznění a poučení dávalo větší smysl. Propracovat a zakomponovat do hry to šlo určitě trochu líp.
Jinak ještě musím zmínit parodii na jedno známé diskuzní fórum (jmenuje se 12channel :)), zejména diskuze na konci první kapitoly stojí za to :))
Docela jsem se rozkecal, je vidět, že je mi téma soukromí na internetech docela blízké :)
Udělal ji dle svých slov jako důsledek bizarní krize středního věku (o čemž svědčí i jeho hlava nabarvená na fialovo, eh). Takže se z bývalého ajťáka s druhým rozvodem na krku stal učitel literatury v kanadské soukromé škole ve třídě se 7 žáky „11. ročníku“ (tj. v Kanadě je to 3. ročník SŠ), kteří mají samozřejmě v tomto věku svoje starosti. Spoiler alert: škola je většinou až jejich poslední starost.
Jinými slovy: Drama.
Chudák John má tedy na starosti výuku literatury 7 mladistvých, kteří řeší svoje osobní problémy – máme tu lesbický pár, máme tu homosexuální pár, máme tu čerstvě rozešlý pár, máme tu čerstvě rozešlý lesbický pár… A taky tu máme školní sociální síť, kterou každý z nich používá. A John do ní má taky školou zařízený přístup. Administrátorský přístup. Takže může číst soukromé zprávy studentů. A taky je čte.
Jak říkám: Drama.
Nechci znít nějak ironicky, ta hra mě docela bavila. Je to vizuální román jak vyšitý, většinu času čtete text a sem tam (tj. opravdu velmi zřídka) máte na výběr z několika různých odpovědí a Johnova sebe/ironie je taky fajn. Ty volby jsou samozřejmě často zásadní podobně jako rozhodnutí diváků v seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka (čili naprosto iluzorní). Zásadnější rozhodnutí přichází na konci každé ze 7 kapitol, přičemž důležitá jsou tak 2 – 3 (to tipuju, ale opravdu pochybuju, že se ve hře něco změní, když budete čekat na Isabellu v kabinetě, nebo když ji půjdete hledat na chodbu).
Čtení soukromých zpráv studentů je příjemné ozvláštnění (drama!), díky tomu pak víte o různých událostech mnohem více, než by vám studenti přímo řekli, takže pak podle toho můžete reagovat, ale samozřejmě nesmíte dát najevo, že víte…
Což by byl skvělý prvek, kdyby byl propracovaný trochu víc. Trochu dost víc. Díky zmíněným většinou naprosto nedůležitým rozhodnutím to pak celé trochu ztrácí na originalitě. Na druhou stranu se hra dá brát prostě jako příběh, do kterého nemůžete moc zasahovat (viz název hry).
Hned v první kapitole se ze soukromých zpráv dozvíte, že se jedna z vašich studentek do vás bláznivě zamilovala (jste její „crush“, prostě YaKo UpE nEjWííííc seXY učITeL xDDD XOXO) a že se vám bude chtít se svými pocity druhý den svěřit. Takže se na to můžete předem připravit. Bohužel vás hra dotlačí do dvou extrémů, tj. vinou Johnova neumětelství musíte nabídku na chození buď přijmout, nebo ji opravdu hnusným způsobem odmítnout. Prostě drama.
Pak máte dalších 6 studentů (= další drama!) a z toho plynoucích rozhodnutí na konci dalších kapitol, ale jak říkám… pochybuju, že by každé z nich vedlo k nějakým extra odlišným koncům (konce jsou možné pouze 3).
Hra na vás soukromé i veřejné zprávy studentů hází doslova při každém druhém odkliknutí textu, takže je sotva stíháte sledovat. Ocenil jsem možnost ztišit si zvuk upozornění nových zpráv, protože z toho cinkání mě po chvíli začala bolet hlava. Ještě bych ocenil možnost automatického navazování do konverzace, aby mě hra hodila na sociální síti tam, kde jsem skončil a já nemusel jak tydýt scrollovat pořád od začátku. Ale to už je detail.
Líbilo by se mi, kdybych měl možnost zprávy třeba nečíst vůbec, ale to bohužel není možné – hra vás k tomu několikrát donutí. Tak by byl třeba možná i 4. konec.
Možná zním docela kriticky, ale hra mě docela bavila. Není moc dlouhá (tak 2 – 3 hodiny), což mi přišlo tak akorát. Ani to, že máte ve třídě víc homosexuálů než heterosexuálů mi nevadilo, hra (tedy vlastně autorka) vám žádnou doktrínu do obličeje necpe, takže za to taky dávám body nahoru. I když jsem se na internetech dočetl, že prý měl být John jakožto učitel naprosto hrozný. Mně to tak tedy nepřišlo – o žáky se zajímal, zajímal se i o to, aby se něco naučili, snažil se jim výuku zpříjemnit a přizpůsobit, zaujmout je… troufám si říct, že by na tom (nejenom) naše školství bylo mnohem líp, kdyby si učitelé něco z jeho zápalu a zaujetí zachovali (až na to čtení soukromých zpráv studentů, samozřejmě).
No a na konci je nějaké to menší poselství, které jsem ale moc nepochopil. Autorka se podle mě snaží o vysvětlení nového náhledu mladých na soukromí (hra je z roku 2011), ale podle mě to moc nedává smysl. Bez spoilerů to nejde:
Během druhé kapitoly je jedna z dívek – Isabella - nápadně zamlklá, nesvá, je vidět, že řeší velký problém. V průběhu kapitoly si pak s vámi sjedná konzultaci, na kterou nedorazí. Ve škole se pak už neobjeví. Škola vám na dotaz co s ní je odpoví neurčitě a vyhýbavě, až ze soukromých zpráv studentů se dozvíte, že spáchala sebevraždu.
V průběhu dalších kapitol pak narážíte na tajemné japonské „duchy“ v podobě malé holčičky, která tajemně naznačuje, že je to celé vaše chyba. Navíc vám chodí podobně tajemné e-maily.
Toto se postupně stupňuje, až si s vámi na konci školního roku domluví schůzku matka jednoho ze studentů na téma zneužívání školní sociální sítě. John si z toho samozřejmě vyvodí, že se domákla, že leze studentům do soukromí, tak je z toho patřičně nervózní.
V den schůzky pak John potká Isabellu na schodech, protože se za ním přišla podívat – vyjde najevo, že studentova matka přišla na to, že na Johna studenti sehráli kanadský žertík. Všichni věděli, že jim může číst zprávy, takže to narafičili tak, aby si myslel, že se Isabella zasebevraždila, když ta se přitom jen odstěhovala.
Následuje rozhovor na téma soukromí a toho, jak je to pro mladé dnes přežitý koncept a že mu moc nerozumí a vlastně ho snad ani nepotřebují. Což mi moc neštymuje s několika dalšími příběhovými linkami – například že můžete mít celou dobu vztah se studentkou, která to ale dokáže udržet v tajnosti (řekne to snad jen své nejlepší kámošce). Čili má nějaké ponětí o soukromí a o tom, že některé věci by se ostatní dozvědět neměli. Na Wikipedii jsem se dočetl, že by rozhovor měl být o tom, že studenti nemají ponětí o soukromí na internetu a že počítají s tím, že co postnou online, to si bude moci přečíst každý. To už by dávalo mnohem větší smysl, ale z toho rozhovoru to na mě tak nepůsobilo.
Taky je divné, že se škola na začátku tváří, jak je důležité, aby se nikdo nedozvěděl o vašem přístupu ke zprávám studentům… a na konci z vás má studentova matka hroznou srandu, že to přece ví ÚPLNĚ KAŽDÝ, kromě tady toho novýho učitýlka…
A to ani nemluvím o tom, že škola neměla žádný důvod, aby Johnovi tajila, že Isabellina rodina už prostě neměla na školné, tak se odstěhovala pryč.
No, vrátím se zpátky na zem, je to jednoduchá hra na pár hodin a zdarma, takže po ní samozřejmě nemůžu chtít zázraky. Na druhou stranu to je vizuální román a román se dá napsat tak, aby jeho závěrečné vyznění a poučení dávalo větší smysl. Propracovat a zakomponovat do hry to šlo určitě trochu líp.
Jinak ještě musím zmínit parodii na jedno známé diskuzní fórum (jmenuje se 12channel :)), zejména diskuze na konci první kapitoly stojí za to :))
Docela jsem se rozkecal, je vidět, že je mi téma soukromí na internetech docela blízké :)
Pro: Humor, drama!, přesah, délka tak akorát
Proti: Závěrečná myšlenka (a její nepropracovanost a malá implementace do hry), málo důležitých voleb