Happy Game není ani moc happy, ani moc hra. Je to ta typická stará formule Amanity ve stylu Botaniculy nebo Samorosta, na kterých mě vždycky strašně sralo, že nemáte nejmenší šajnu o tom, co po vás hra chce. Happy Game je dalším příkladem tohoto podle mě zastaralého formátu poin'n'click adventur, kde je polovina herní doby jen náhodné nesmyslené klikání, kdy čekáte, jestli metodou pokus-omyl neobjevíte cestu dál. Happy Game je především bizarní audiovizuální zážitek, ale to je tak všechno. Není nad čím přemýšlet, protože nic není jasné a nic nedává smysl. Není co vnímat, protože hra nemá celistvý příběh. Není co hrát, protože celá hra je jen point'n'drag adventura, což z ní dělá prakticky nehratelnou záležitost na Steam Decku, i když se nepochopitelně pyšní zeleným štemplem od Valve. I po přenastavení je ovládání tak frustrující, že se hra prakticky ani nedá hrát. Fakt, že se Happy Game umístila v pořádní druhá jako České hra roku 2021 mě jen utvrzuje v tom, že se na českých herních lánech v posledních letech nic moc neurodilo, a tak i sehnat kvalitní hru do letošní hardcore výzvy je prakticky nadliský úkol.

Já jen doufám, že Phonopolis bude víc jako Creaks, a mnohem míň jako ostatní hry od Amanity, protože tudy podle mě dnes už cesta nevede.

Smrt a daně. Obojí zní jako obrovská nuda - což i perfektně vystihuje hru, jejíž název je z těchto dvou slov složen. Nechci bejt úplně zlej, asi jsem koncept hry moc nepochopil. Pointu hry jsem nechápal už z ukázek, a po dohrání jsem pořád stejně mimo. Podobnost s Papers please je opravdu jen vizuální a spíš náhodná.

V podstatě se hra skládá z 28 pracovních dní, kdy v roli Smrťáka ráno vstanete, zajdete do kanceláře, rozhodnete o tom kdo umře nebo bude žít, pak pokaždé jdete na kobereček, dostanete buď poplácáno po rameni za splnění úkolu, nebo v opačném případě nasráno do ruky a budete bez vejplaty. Tu pak můžete utrácet v obchodě za kosmetické předměty, za neužitečné kancelářské doplňky nebo za zbytečné drinky v baru, který se otevře každý víkend - takže jen 4x. No, takže peníze jsou vám k ničemu. Jako motivace vám tedy zbývá jen dobrý pocit z dobře odvedené práce... Práce, která se zakládá na rozhodování, kdo bude žít a kdo ne. Na začátku každého dne dostanete instrukce - někdy jsou jasné a triviální (zabij 3 lidi), jindy kryptické nebo vyloženě nesmyslné (zabij někoho podezřelého / zabij každý druhý profil). Tak jako tak, to je v postatě celá herní náplň. V profilu lidí, o jejichž osudu rozhodujete, najdete pouze informace o jejich (opravdu *jejich*, jakože celá hra je super tréning na ne-binární budoucnost lidstva) jménu, věku a zaměstnání spolu s velmi stručným popisem *jejich* života. A to je všechno. Dostanete instrukce "zabij listonoše". Zabijete listonoše. Druhý den si ve zprávách na mobilu přečtete, že umřel listonoš. A takhle 28x, dokud hra na konci nevyhodnotí vaše akce a oznámí vám, že se díky vašim rozhodnutím má svět buď dobře, nebo se v prdel obrátil. Můj se v prdel obrátil a nemám žádnou chuť obsolvovat dalších 28 pracovních dní ve zbytcích kůže Smrťáka, abych zjistil, že když toho listonoše nezabiju, tak tím možná zachráním planetu. Možná se vám zdá, že příklad s listonošem přeháním, ale přesně takhle hru popíše jedna postava přímo ve hře, jeden váš smrťák kolega v baru, a celou situaci shrne konstatováním, že je to přece hrozná nuda. Má pravdu. A tenhle humor je možná moc meta už i na mě.

Abych jen nepičoval, musím uznat, že se mi hra vizuálně docela líbila, celkem i hudba když jsem koupil rádio. Překvapilo mě, že má hra dabing a vlastně dost dobrý - a nejlepší část hry jsou jednoznačně dialogy a jejich vtipnost. Když nic, alespoň jsem se u textů pobavil a několikrát i zasmál.

Jinak i zadarmo prostě bída. Jestli chcete pomocí razítka rozhodovat o osudech nebohých smrtelníků, zahrajte si radši Papers please.

To se takhle probudíte v kůži ženské protagonistky s amnézií (a imuntou proti fall damage) v polozbořeném futuristickém komplexu a vtipkující umělá inteligence vás začne provázet testovacímí místnostmi, kde se od váš čeká řešení puzzlů. Taky vám přijde, že už jste to někdy hráli? Jenže s touhle herní mechnikou ještě ne.

The Entropy Centre je jedním z těch povedenějších počinů, které se jako spousta dalších her bezostyšně a přiznaně inspirují Portalem a zkouší si tuhle starou známou recepturu uvařit tak nějak po svém - a tomuto nezávislému solo indie vývojáři se to i povedlo. Pokud máte chuť na další "portalovku", dostanete asi sedmihodinou sci-fi přemýšlečku s nějakou tou příběhovou omáčkou, vtipným průvodcem, středně těžkými hádankami a za mě zcela neokoukanou herní mechanikou. Pomocí jakéhosi převaděče spojitosti vám bude umožněno "vracet" předměty v čase, čímž budete generovat entropickou energii, která není potřeba k ničemu menším než - uhodli jste - záchraně celého světa. Pokud se budete zabývat myšlenkou, že vracení předmětů, lidí a hlavně celé Země musí vyvolávat plnou řadu nesmyslů a paradoxů, tak máte pravdu. Kupodivu ale hra sama velkou řadu z nich sama přiznává, a i když nepředkáládá jejich řešení, přijde mi hezké, že autora napadlo nechat tyto problémy řešit alespoň jeho fiktivní herní postavy, a my se o nich dozvídáme pomocí logů, které se dají po cestě najít.

Herní mechinka mi přišla zábavná, neomrzela se mi - i když tomu chvílemi měla docela blízko. Nevýhoda práce s vracením předmětů v čase je to, že vlastně každou hádanku musíte řešit od zadu. Bavilo mě to, ale přemýšlet po zpátku delší dobu mi trošku vadilo. Nemůžu si ale stěžovat na jednotlivé interakce a aktivity, které s "entropií" autor vymyslel. Budete pracovat s lasery, trampolínami, mosty, větráky a plnou řadou dalších věcí. Rozhodně se tedy nejdená jen o pouhé vláčení kostek po zpátku a pokládání je na aktivační podložky. Trošku ke škodě je, že ne pro všechny elementy hry platí stejná pravidla... některé kostky jsou funkční i při vracení v čase, jiné jsou během manipulace prostě "vypnuté" a nehmotné, dokonce projdou i zdí. Jiná v závislosti na čase mění jen svůj tvar, ale ne polohu. Kolikrát jsem viděl řešení, které ale díky těmto zvláštním nesrovnalostem nebylo použitelné. Dá se na to zvyknout, ale trošku to kazí dojem.

No co mi vadilo... moc se mi nelíbily akční pasáže, kdy jste nuceni občas i bojovat. Vhledem k tomu, že se ve hře dá i zemřít, tak mi párkát zvedlo mandle rozmístění checkpointů, které občas nepochopitelně nejsou na začátku každé puzzle arény a dokonce někdy musíte jistá řešení opakovat. Prostředí není moc zajímavé a brzo se mi okoukalo, stejně tak po grafické stránce není hra moc pěkná... i když na Steam Decku držela framerate, nebyl to hezký pohled. Vhledem ale k tomu, že se jedná o sólo projekt, tak mhouřím obě oči. Příběh neurazí ani nepřekvapí, prostě tam je, rozuzlení je telegrafováno velmi dopředu a uviítal bych možná trošku víc mysteriózna. Ale zase můžu pochválit třeba i hudbu a voice acting.

Vzhledem k cenovce můžu fanouškům puzzle her, a zvláště Portalu, s klidem doporučit.

Dobrých adventurek není nikdy dost. A skvělých adventur už tuplem. K Lost in Play nemám absolutně žádné výtky. Hra je velmi napáditá, dobře se ovládá, perfektně vypadá a celkově se hraje jako víno. Jedná se o kratší (asi 4h), němou a po všech směrech bezchybnou point'n'click adventurku o roršťárnách a dobrodružstvích, která se odehrávají buď okolo (nebo aspoň v hlavách) dvou sourozenců.

Většina klikacích adventur si bohužel nese stigma "rebootu značky", která tu byla kdysi na prvopočátku PC hraní, a s tím přichází většinou pěkne vypadající hra, avšak herními mechanikami spíše zastaralá, až archaická hratelnost. Lost in Play naštěstí tento problém nemá a je perfektním příkladem moderní adventury - a já doufám, že vývojáři vidí, že dělat tyto hry dnes pořád ještě má smysl. Vzpoměnte si na všechny neduhy klikacích adventur - a ani jeden z nich u Lost in Play nenajdete. Pro typické adventurní záseky je tu přítomna nápověda, nečeká vás žádný stupidní pixel-hunting a ani žádné nesmyslné kombinování předmětů do ještě absurdnějších výsledků. Každá část se skládá z několika, maximálně 4-5 obrazovek a nezasypává vás hromadou náhodných předmětů. Od začátku je směrem k hráči velmi dobře komunikováno, co se od něj chce, a není tudíž prostor pro žádné záseky. I když by se mohlo zdát, že ja hra kvůli tomu banální, není tomu tak. Každou chvíli narazíte na nějakou minihru, z nichž jsou některé poměrně lehké, jiné však dovedou vaši mozkovnu roztočit alespoň do středních obrátek. Lehké nebo těžké, každá minihra je originální, detailní a dobře odladěná, takže žádná nepůsobí jako nucená nástavba nebo zbytečné zrdžování hry. Příběh je dětsky hravý, situace vtipné a zábavné. Ovládání na gamepadu je naprosto bez chyby, na Steamdecku hra běží ve stabilních 60 fps, což není překvapující, ale po Plague Talu to byl balzám pro oči.
Byl to i balzám pro ruce.
A pro mozek.

Lost in Play nemá chybu. Doporučil bych rodičům s dětmi, protože se u hry zaručeně zabaví i pobaví oba.

Requiem splnil přesně to, co jsem od sequelu čekal a potvrdil moje obavy, které jsem pobral už z prvních trailerů. Je to sequel, tak prostě musí být větší, delší a hlavně akčnější, aby byl lepší než jeho předchůdce, ne?

Ne.

V Requiemu je pořád tak nějak cítit příjemný svěží závan, kterým bylo před pár lety Innocence, ale starý dobrý recept kazí přeplácaná a nesmyslná míra akčních pasáží. Na konci prvního dílu jsem odcházel poměrně zklamaný tím, jak se z adventury ke konci pomalu a postupně stávalo středověké Call of Duty a všechny adventurní prvky musely ustoupit bezduché a neodladěné akci. Requiem na tento trend hned ze začátku směle navazuje a postupně přidává ještě horší a absurdnější situace, kdy jste nuceni bojovat v uzavřených arénách a odrážet neustále příchozí protivníky pomocí bojových mechanik, které jsou zdaleka tou neslabší stránkou hry. Nejednou mi vyskočil flashback na hraní Resident Evilu - těžkopádné ovládání, pochybný krycí systém a omezené možnosti pohybu, kroužení po aréně a sbírání nutného vybavení zatímco vám nepřátelé o dva kroky za vámi funí na záda. V kombinaci s naprosto příšerným technickým stavem, který na PS5 neumí udržet ani těch oči-vypalujících 30 snímků, to je prostě zaručený recept na ragequit.

Pokud odhlédnu od hrozivých akčních pasáží, tak dostanete celkem slušný a snesitelný příběh, který volně pokračuje tam, kde Innocence skončilo. Pořád budete pomocí alchymistických přísad řešit sice lehké, ale celkem zábavné puzzly. Oproti prvnímu dílu se objeví pár nových mechanik, ale nemůžu říct, že by mě nějaká z nich zrovna nadchla, některé jsou vyloženě směšné a skoro až rozbíjí hru, protože jimi lze nahradit v podstatě všechno ostatní (Sophiina schopnost, wtf). Kolem a kolem je adventurní jádro hry docela dobré a zachovává si to nejlepší z prvního dílu.

Hůř je na tom scénář, ze kterého jsem musel lomit rukama tak moc a tak často, až jsem hrával skoro jednorůčo. Hned v úvodu dojde k incidentu, kde se schyluje k tragické smrti jednoho hrdiny, která je následně utnutá blackscreenem, a hned v další scéně příběh nerušeně navazuje, všichni jsou v pořádku a nikomu se nic nestalo. Aha, říkám si, tak asi bude později nějaký flashback, který to vysvětlí. Nebude. Stejně tak když se později objeví na scéně Arnaud. Od nikud se vynoří nový společník, kterého Amicia okamžitě poznává a je vůči němu nedůvěřivá... proč? Kde se vzal, co jí udělal? Jak ho zná? Nikdo vám odpovědi nedá, Arnaud prostě existuje a teď tu chvíli bude, to je všechno. Na odpovědi budete celých 16 kapitol čekat marně.

Až na ty nejhorší akční pasáže se mi nejvíc asi líbily závěrečné kapitoly hry, kdy už máte všechny možné nástroje na vypořádání se s jakoukoliv situací a podkres hry začíná nabírat jinou atmosféru, skoro doslova. Od temného fantasy se dostáváme skoro až k jakési variaci na kosmický horror, kdy dojde na bizarní Gigrovské výjevy a chvíli jsem si skoro připadal jako ve scéně z Returnalu nebo Aliena, to mě moc mile překvapilo. Ostatní scénérie ve hře jsou taky moc pěkné, i když žádná z nich ve mě asi nezanechala podobný zapamatovatelný moment jako například první pohled na Château d'Ombrage nebo průchod bojištěm u akvaduktu z prvního dílu.

Requiem je celkem slušná hra, která mě v každé akční pasáži do běla nasrala a následnou adventurní pasáží zase zaháčkovala k tomu, abych hrál dál. Původní hra byla slušná osmička, pokračování je slabší. Další díl asi nepotřebuju... i když podle potitulkové scény se zdá, že další díl určitě vznikne. A není tak těžké dovodit si, do jaké doby bude další hra zasazená. To mi připadá jako atraktivní změna, ale stejně mám teď na jazyku pachuť spíše nepovedeného sequelu.

Za mě celkem zklamání.

Wow, tak už jsou to 4 roky, co mi nedohranej Cuphead staší v backlogu. Tak moc se mi ta hra líbila a takovou dobu jsem se nemohl dokopat k tomu zatnout zuby a zkusit ji dohrát. No ale když to DLC dostává ty desítečky, tak jsem to zkusil asi po dvacátý. A konečně se povedlo.

Cuphead mi učaroval hned na první pohled, ale nečekal jsem, že bude hratelnost až tak nekompromisní. A že já mám docela tuhej kořínek. Jsou ale hranice, co dokážu snést. Hra může být brutálně těžká, ale musí být fér. Na Cupheadovi není férového vůbec nic. Nejenže vám hra doslova háže klacky pod nohy, přidá k tomu déšť míčků, lasery a plošinky, hořčici a kečup, padající semena a klíčící řepu nebo či co, všude je něco, co vás může zabít. 75% hry je pak naprosto a totálně o náhodě, a proto si odnese taky přesně takové hodnocení. Je úplně jedno, kolik jste toho nahráli, co jste si vzali za výbavu nebo jakou zbraň používáte, jednou prostě zdechnete hned v první fázi, a při druhém pokusu zandáte hru na Ačko. Všechno záleží, jestli se zrovna bossovi zachce hodit dva snadno zvládnutelné, ale oba najednou naprosto nevyhnutelné útoky. Nebo se vám prostě nenaspawní plošinka a nemáte kam skočit. Invincible roll není vždy tak úplně "invincible". Nebo se pro změnu naspawní boss přímo tam, kde stojíte / kam zrovna doskakujete. Nebo milion dalších věcí. Cuphead je hra plná pochybných hitboxů, méně či ještě více méně užitečné výbavy, nejasných pravidel vyhýbání a odrážení a zaručeným lékem na nízký tlak. Vaše hodinky budou ukazovat pravidelné změny BPM (beats per minute) vašeho srdce přímo úměrné BPM (bullshit per minute) na obrazovce.

Na druhou stranu, Cuphead vypadá naprosto úchvatně, a i když je to většinou nefér píčovina na n-tou, grafický design úrovní a bossů a hlavně perfektní hudba tak nějak vyvažují to donebevolající nasrání.

Dohráno, ale už nikdy víc. Kam se hrabe Šelest.

"Mom, can we have Inside?"
"No, we have Inside at home"
"Inside at home: Stela."

Úvodní meme template mluví za vše, jak je taky hned poznat ze všech artworků a obrázků. Stela je semi-2D plošinovka s němým protagonistou a velmi domysli-si-sám-oidním příběhem, stejně jako ony dva tituly od Playdead. Je to tedy nové Inside? Není. I když jsou si hry podobné, a ačkoliv nemám vyloženě nic, na co bych mohl přímo prstem ukázat a říct, že je to nedostatek, tak mě Stela naprosto nijak a ničím nezaujala. Atmosféra je taková nějaká jinaká, ovládání trošku topornější a méně responzivní, oddálená kamera taky spíš škodí, puzzly nejsou nijak světoborné ani zapamatovatelné. Ale pokud hledáte Inside klon za pár chechtáků na hraní v šalině na Steamdecku po cestě do knajpy zatímco přemýšlíte, jestli dneska dvanáctku nebo polotmavý, tak v tom vám bude Stela pohodlně stačit. Tanhle hra je tak nějak bez příchuti. Za pár kaček oukej jízda na pár hodin, ale mámě o ní domů psát asi nebudete.

Raději si kupte Inside ještě jednou.

Man of Medan je přijatelný gaučový horror pro dva na pár večerů, který vyniká hlavně v tom, že prakticky žádné jiné gaučové horrory pro dva neexistují. Celým svým konceptem se jedná, stejně jako u Until Dawnu, o nehru a spíš jen o interaktivní Béčkový horror.

Partička teenagerů se při svém potápěcím dobrodružství nešťastnou náhodou ocitne na staré válečné lodi z roku 1947 a jak už to tak bývá, začnou se dít pozoruhodné věci, z nichž nezvláštnější je třeba generátor, který už 70 let jede asi na vzduch a neustále napájí loď proudem, nebo krysy, které jsou imunní vůči smrti hladem a parovodní potrubí, které je i po 70 letech stále pod tlakem. Kupodivu, nikdo nic z toho nepovažuje za nadpřirozené, ale místo toho se lekají duchů, či co.

Srandičky stranou, hra je podle očekávání naprostá hovadina, scénař je plný nesmyslů, střih scén katastrofální, několikrát jsme na sebe s manželkou jen nechápavě koukali a snažili se společně rozklíčovat, co měla právě odehraná scéna vůbec znamenat. Únosci vytáhnou spoutané vězně z kajuty, hned v další scéně o 4 sekundy později je zase beze slova nahánějí zpátky. Postavy se mezi scénami převlékají, obouvají, nebo naprosto nereagují na události, které se staly před několika sekundami. Skoro jsme měli dojem, že některé scény ve hře chyběly.

Podobností s Until Dawn je tu podlě očekávání hodně, ale tam nám alespoň stálo za to hru dohrát kvůli té "záhadě na pozadí". Záhada bubáků na lodi Medan je ale od první chvíle průhledná jako slída, a z hry se stává typický případ čekání na to, kdy někomu z ťulpásků, za které hrajete, konečně dojde, co vy už 4 hodiny víte. Celé dobrodružství pak skončí tak nečekaně, že jsme se během titulek ani nestačili dosmát. Nezajímavý příběh lemuje repetitivní prostředí plné levných lekaček a klišé starších, než Ourang Medan. Hlavní postavy jsou sice asi o polovinu míň nesympatičtí kreténi, než ti z Until Dawn, ale stejně vám budem naprosto jedno, kdo z nich zařve, vzhledem k všemu, co jsem už zmínil.

Pochválit můžu snad jen kameru, která občas umí udělat zajímavé filmové nájezdy, a kupodivu systém poznámek, které se vám v menu propojují, díky čemuž je jasné, co s čím souvisí, a s novými indíciemi přibývají nové informace. Bohužel, ne že byste je k něčemu potřebovali.

Protože se PS Plus rozhodlo mít vyjímečně jeden ze svých lepších měsíců, a v zhledem k tomu, že na trhu prakticky není konkrence, byla tahle hra zadarmo celkem OK. Jinak škoda peněz.

Na testování Steam Decku jsem si nemohl vybrat lepší titul (BTW hra funguje perfektně i při spuštění z Itchia).

Docela se divím, že je tu tak málo komentářů. Myslel bych si, že Celeste bude mít na DB mnohem větší zástup fanoušků po tom jakému se (alespoň pokud vím) těšila celosvětovému přijetí. Je pravda, že mi taky trvalo docela dlouho tento titul konečně zkusit, ale to bylo hlavně proto, že poslední plošinovkou, kterou jsem hrál, byl upirátěnej rip-off Maria na 486ce asi před milionem let. Dovedu si představit, že obtížnost mohla být pro vetšinu ne-plošinovkářů taky docela překážka, ale ne nutně nepřekonatelná - stejně jako zdolání hory, vyrovnání se s vlastní identitou nebo vyřešení psychologických konfliktů, což jsou všechno témata, kterými se Celeste zabývá.

Celeste je nádherná, po všech stranách perfektně odladěná a moc rád bych řekl malá plošinovka, ale ona malá vůbec není. Je to taky jeden z důvodů, proč nedávám plné hodnocení. Kdyby měla hra tak 5-6 hodin, nešel bych pod zaslouženou stovku, ale odehrát hru mi trvalo skoro 14 hodin, během kterých moje počáteční nadšení docela odpadlo a v závěrečných levelech se pomalu začala dostavovat frustrace nad obtížností. Celeste rozhodně není jednoduchá hra, troufnu si tvrdit že i pro zkušené hráče plošinovek. Ze začátku mě výzva bavila, jako vždycky, navíc moje kompulzivní porucha sebrat naprosto všechny dobrovolný jahody dostávala sice zabrat, ale o to sladší ty jahody pak byly. Jak se ale z platformingu později stával víc a víc spíš flyforming, začal jsem citít, že se už spíš trošku vztekám. Umíral jsem, a hodně. I kdybych ubral jednu desetinnou čárku, tak bych se za to číslo styděl. Ale o tom hra je... překonat zdánlivě nemožné a vykašlat se na to, nad čím nemá smysl se trápit. Dyť je to jen blbá jahoda.

Až na délku hry a trošku spíš nezaslouženého rantu k obtížnosti ale nemám nic negativního, Celeste má nadherný vizuální styl, krásný pixelart a skvělou hudbu. Dobře se ovládá, není ani moc tichá, ani moc ukecaná. Vyprávění příběhu je lehké, pohádkové, ale zároveň se zabývá velmi vážnými tématy o sebepoznání, psychických problémech a přijmutí sebe sama, všechno velmi pěkně a citlivě podané. Po hratelnostní stránce vás v každé části čeká nějaká nová mechanika, která rozvíjí schopnosti Madeline překonat zdánlivě nepřekonatelné překážky. Některé mě bavily víc, jiné míň, ale po celou dobu hraní jsem měl pocit, že se učím něco nového a cítíl jsem, jak se zlepšuju.

No... a teď posbírat zbytek těch zasranejch jahod a pak už jenom.... B̶̨͎̺͙̘͉̘͈̟̬̝͐͆͒͑̋͛̅̅̇̽́̓͊͜-S̸͎̽̈́͒̊̀̈́̏̌̚Ĭ̶̺̙̙̻̬̆͒̅̀D̸̨͚͍͈͉͖̥͈͉̞̮͊͗͝E̸̡̛̟̰̣̦̳̩͂͌́͛̈̍͘S̴̡̡̙̮̼̜̫̟͈̿͋̄̚͜͝.
God help me.

Překvapivě dobrá roguelike karetní hra na pár večerů, ale asi nic, co byste si nemohli nechat ujít. Karetní hry moc nehrávám, ale občas zabrousím do vod tahových her, což vlastně Slay the Spire splňuje. Hra mě velmi rychle vtáhla, ale na druhou stranu zase velmi rychle omrzela. Prvních pár runů mě opravdu hodně bavilo, až na postavu Watchera, který(á) mi moc nesedl(a). Hru jsem dohrál za všechny základní postavy, ale po několika dalších neúspěšných pokusech mě hra bohužel ztratila. I když jsem původně měl ambici zjistit, co se stane, když dojdu na konec hry se všemi klíči, které jsem dostal za odemknuté postavy, tak mě nakonec odradila poměrně nízká variabilita a drtivá repetitivnost, která je pro každou roguelike hru alfou a omegou.

Nenarazíte na moc bossů, obyčejná střetnutí se základními nepřáteli se začnou rychle opakovat a funkční buildy jsou opravdu jen dílem náhody. Hře podle mě chybí systém permanentních upgradů, nebo cokoliv, co by vás odměnilo za odehrání postav a usnadilo nebo nějak podstatněji změnilo vaše další průchody za postavy jiné. Nic takového ve hře ale není, pouze si odemknete nové hratelné karty, kterých je - pravda - stovky, ale pokud vám štěstí na artefakty nepřeje, tak máte stejně smolíka. Dřív nebo později narazíte na tah, kdy dostane nepřítel do ruky devastující úder a vám náhoda přihraje "jenom" plnou ruku útočných karet... a končíte. I když jsem se snažil najít alternativní postupy, vytvořit nové funkční buily a najít "novou zábavu" v dalších runech, nemůžu říct, že by se mi to povedlo. Slay the Spire  je fajn hra na víkend, ale jakmile dohrajete každou postavu alespoň jednou, dá se říct, že jste hru vytěžili a stovky hodin zábavy bych v tomto titutlu asi nehledal. Je asi fér dodat, že vám hra nabídne i "custom" mód, kde je možné jít vašemu novému funkčímu buildu trošku víc na ruku, ale na druhou stranu se připravíte o trofeje a příběh...

Zadarmo super, za pár korun jenom fajn.

Dlouho jsem přemýšlel, jestli chci vůbec napsat k Cyberpunku komentář. Nakonec to udělám, ale jen velmi stručně, protože vlastně skoro ani nemám co napsat... na krabičku se víc než rok na polici prášilo, dokud se hra nestala na PS konečně přijetelně hratelnou... a na krabičku se po týdnu bude prášit zase dál.

Night City vypadá naprosto úžasně. Na každém kroku jsem se udivoval úžasné futuristické architektuře, obdivoval všechny drobné detaily a rozmanitost, s jakou je město vybudováno, až to opravdu působí tak, že město organicky rostlo samo od sebe a postupně se během času měnilo, jako živý organismus. Tisíce hodin pečlivé práce vývojářů, kteří kulisu tohoto bladerunnerovského města do detailů vypiplali a já bych si je tak moc chtěl užít... ale on to není živý organismus, je to mumie. Night City je nádherná slupka ničeho. Je to obal, kterému chybí duše. Prázná reklama, která nic neprodává. Je to nuda.

Město jako statiská kulisa působí dobře, ale naprosto mu chybí život. Všude, kam jsem se vydal, je cítit podivná neuvěřitelná umělost. Lidé působí jako loutky, chodí od nikud nikam, tolik různých lidí se stovkami modifikací těla, desítkami implantátů, tisíce druhů oblečení a účesů, ale závoveň všichni stejní, nudní, prázdné loutky bez duše, co se motají sem a tam ve smyčkách na svých neviditelných provázcích. Prvních 5 minut vám budou připadat všichni hrozně zajímaví, než si uvědomíte, že "zajímavě" vypadají úplně všichni, a že na nich tím pádem není zajímavého vůbec nic. Nedochází k žádným náhodným setkáním s kýmkoliv nebo čímkoliv alespoň částečně zapamatovatelným nebo zajímavým. Když se budete městem jen tak procházet, vůbec na nic nenarazíte, protože se nikde nic neděje. Občasná přestřelka mezi anonymními gangy nebo příslušníky policie je to jediné, co můžete potkat. A když už narazíte na něco jiného, jako třeba na kytaristu, který hraje zajímavou melodii, nebo na ohraničené místo činu, kde byl spáchán zločin, nic tam udělat nemůžete, což je snad ještě horší, než kdyby to ve hře vůbec nebylo. Ničemu to nepřispívá, naopak to jen odhaluje, jak je svět Cyberpunku prázdný a mrtvý. Svět Night City stojí na místě a nejenže nežije svým životem, on nežije ani když postupjete příběhem, vedeni za ručičku vykříčníky úkolů jako malé dítě. I po třiceti hodinách bude u vstupu vašeho bytu policajt vypisovat tu stejnou pokutu tomu samýmu bezďákovi, jako to dělal z pohledu herního světa už před týdnem...

Na Cyberpunku by se dalo určitě najít milion pozitiv a důvodů proč v něm strávit stovky hodin, ale pro mě všechno zabila atmosféra světa, který mě nemá čím zaujmout, nevzbuzuje ve mě žádnou touhu cokoliv prozkoumávat, protože vím, že nic neobjevím, a že to málo, co objevím, nebude k ničemu.

Na moc bugů jsem nenarazil, hlavně proto, že jsem se hru snažil co nejméně rozbíjet, aby na mě začala působit přesvědčivě, ale i tak jsem zjistil, že se do hraní skoro vlastně až nutím, protože jsem opravdu chtěl, abych našel v průzkumu světa tu stejnou radost a lásku, jako nedávno v Lands Between.

Nenašel. Cyberpunk jde zpátky na poličku.

A nebude to stovečka. A ne, nebude to kvůli grafice. Dark Souls 4 nabízí všechno, co dlouholetí fanoušci odkojení Demon's Souls očekávali, a drobnými změnami posouvá souls žánr zase o pár krůčků dopředu, i když maličkých, tak příjemných. Pár chybek se najde, ale většinou se jedná o subjektivní drobotiny. Elden Ring dostál svému nemožnému hypu a podle očekávání se stal ostrůvkem naděje, drobným světélkem štěstí ve stále hlubší a smradlavější žumpě upadajícího a odfáknutého AAA vývoje.

Začneme od toho, co většina casual hráčů a hlavně ti neuřvanější fanoušci moderních open-world průjmů považují za nejdůležitější aspekt při hodnocení hry, a to je grafika. Po grafické stránce se dá Elden Ring srovnat se Sekirem. Pokud začnete jako samurai, tak je úvodní scéna skoro nerozeznatelná od té v Sekiru. Ne, není to problém, a ano, je mi úplně šumák, že Horizon Endless Sidequest vypadá líp. I přes nižší rozlišení textur umí vývojáři vykouzlit nádherné scenérie a dechberoucí momenty, a hlavně je na každém kroku vidět pečlivost a poctivost při tvorbě světa Lands Between, jeho příběhu a pravidel. Jako v předchozích hrách, každá socha skrývá nějaké poselství a nestojí jen tak náhodně v prostoru. Rozmístění nepřátel odpovídá loru světa a má nějaký smysl. Zbraně, předměty, lidé, monstra, architektonické prvky budov, flóra a fauna, posraná zlatá stonožka na dně kaluže vedle kostela, to všechno v Elden Ringu existuje jen proto, aby vám to pomohlo spojit dvě a dvě dohromady a vytvořit si z kriptických informací vlastní (nikoliv ten jediný správný) obraz světa, jeho historii a jeho už tradičně neuvěřitelnou hloubku. Chápu, proč to tolik nových hráčů nevidí, a ani bych nečekal, že by to snad mohli hned napoprvé ocenit, ale ono to tam všechno je, stačí otevřít oči a pozor, začít i u open world hry trochu přemýšlet. Elden Ring bude na dalších 4-5 let skýtat nekonečnou studnu drobných objevů, pokladů v cut contentu, zajímavých zjištění které máme před nosem, ale ještě je nikdo neobjevil a prohlubování příběhů, které zabere hráčům dalších několik let, jako to bylo doteď u Bloodbornu a Dark Souls... a to je to kouzlo, které se zatím nikomu zdárně replikovat nepodařilo. Není to stamina bar, není to neúprosná obtížnost, není to nic, co by už ostatní studia dávno nezkusili. Bohužel. No, MY máme alespoň čím se zabavit, než FS vydají nový Armored Core a vrátí se odpočatí k další souls hře.

Dost úvah, Elden Ring je prostě skvělá hra, je to větší, lepší Dark Souls. Atmosféra světa není tak temná a depresivní, což je po BB a DS docela svěží změna. Jinak si vývojáři berou z předchozích titulů ty nejlepší nápady a úspěšně z nich postavili ultimátní Souls hru. Nikdo tu znovu nevymýšlí kolo, není to potřeba, jen mu obuli nové a lepší pneumatiky. Je libo weapon arty ze Sekira, power stance z Dark Souls 2, pizza-kráječ z Bloodbornu nebo co-op z Dark Souls 3? Všechno máme! Nad rámec toho přináší Elden Ring nové věci, jako Šemíka, NPC do kapsy, hádanky, větší volnost a kreativní možnosti pro vaše buildy nebo naprosto geniální mechaniku s oživovacími sochami, z čehož všechno vývojáři trefili na první dobrou. Svět je navíc plný rozmanitých kouzel, předmětů, zbraní a questů, které fungují na již předem zavedených a čtyřmi hrami otestovaných principech. I tak je ale Elden Ring trošku přístupnější, nabízí zatím nejdetailnější tutoriál pro nováčky a ze začátku vás alespoň trošku vede za ručičku, protože se po masivní marketingové kampani logicky očekával nával nových hráčů, pro které se bude jednat o první souls hru vůbec a které je za potřebí nějak "zaháknout". Na tom není špatného. Jakmile se dostanete za hranice první oblasti, a hned po tom, co se oklepete z šoku, jak je Elden Ring obrovská hra, vás čeká ten pravý a známý souls zážitek, na jehož úspěšné formuli se nic nemění k horšímu. Hra je tak těžká, jak si ji uděláte. V žádném případě není nefér, naopak nabízí nekonečné množství kreativních způsobů, jak se vypořádat se situacemi, kdy vám hra bude připadat příliš těžká pro konveční postup. Můžete zkusit kouzla, vyráběné předměty, využít enviromentální výhody, friendly fire, summony, zbraně na dálku nebo kooperaci. Všechno tohle jsou nástroje, které vám hra dává k dispozici, a v žádném případě není ostuda jakýkoliv z nich využít. Opět platí, že stačí u hry přemýšlet a zvolit cestu nejmenšího odporu. Vývojáři nevytvořili desítky kouzel a unikátních summonů, abyste hru procházeli s 0 IQ strength buildem, protože vám na redditu někdo řekl, že takhle se to má hrát. Navíc je obrovká část hry dobrovolná, takže pokud vám nějaká oblast nebo boss nesedne, můžete jej bez problémů přeskočit, včetně řekl bych nově asi nejtěžšího bosse souls her, Malenie. Počet mých celkových smrtí by se dal rozdělit na třetiny, z nichž jednu by měl na svědomí Šemík a útesy, druhou Malenia a třetí všechno ostatní.

Mám pár drobných výhrad. Po technické stránce je pravda, že dohledová vzdálenost a doskakování textur flóry moc oku nelahodí. Nastěstí na PS5 nebyl problém s propady FPS, až na pár vyjímek při větších částicových efektech u jednoho nebo dvou bossů. Dál jsem si uvědomil, že i když je v Elden Ringu odhadem snad kolem 100 bossů, tak většina z nich je přepoužitá několikrát (i když s drobnými rozdíly), a z těch "důležitých" bossů se mi opravdu líbily snad jen dva tři, tedy mnohem méně, než v předchozích hrách. Navíc má většina z nich podlě mě až nepřiměřeně moc AOE útoků, které jsou ve hře asi kvůli očekáváné upřednostněné kooperaci hráčů, ale pokud hrajete sami, asi budete jako já spíš nadávat. Přepoužívání bossů má dále tu nevýhodu, že když vám bude nějaký boss vyloženě pít krev (Kurvcible Knight, Godshit Noble), tak je dost velká šance, že ho nepotkáváte naposled.... a že přístě nebude sám. Cítil jsem menší zklamání ze všech konců, vyjma jednoho... čekal jsem něco velkolepějšího po tom, jakej je poslední boss píčus.

Hra roku.

Kafkova Proměna: The Game. Musím říct, že jsem byl při koupi na pochybách, ale nakonec mě čekalo příjemné překvapení. Jak Proměnu, tak Proces jsem četl, ale určitě bych netvrdil, že tyto dvě díla patří mezi mé oblíbené, právě spíš naopak. Kafkův styl psaní se mi nijak zvlášť nezamlouvá a obě knihy osobně řadím do kategorie "jednou a dost". To ale nemění nic na tom, že mě zajímá jakýkoliv herní projekt spojený s literaturou, zvlášť tou klasickou, a jsem o to radši, když takový projekt dopadne dobře. S herní Proměnou jsem strávil dva příjemné víkendové večery a musím uznat, že i jako ne-fanoušek knižní předlohy se mi výsledný produkt líbí.

Ono se vlastně nejedná o doslovnou adaptaci Proměny, tam by vlastně snad ani nebylo co hrát. Dá se říct, že hra si bere výraznou inspiraci z děl Proměna a Proces, přičemž Proměnu dá se říct hrajete, a Procesu jste ve hře svědkem. Jedná se o poměrně jednoduchou 3D hopsačku s občasnými lehkými logickými úkoly, zaměřenou na vyprávění "kafkovského" příběhu. Měl jsem obavy o technickou stránku hry, ale naštěstí marně. Hra se velmi dobře hraje a ovládá, i když 30 fps trošku tahá za oči, dá se to vydržet. Byl jsem překvapen, jak dobře je ve hře po technické stránce zpracován pohyb, kdy si opravdu připadáte jako brouk. Tzv. "coyote time" tu pracuje výborně a i při nepřesném doskoku na šikmou plochu, kdy byste v jiné hře spadli z římsy, se vaše broučí končetiny udrží i v poměrně ostrých úhlech dopadu, což působí uvěřitelně a velmi příjemně po hratelnostní stránce. Taky fakt, že vidíte svoje broučí končetiny, které se přizpůsobují texturám terénu a objektům, bych ve hře nečekal a jednalo se fajn překvapení. Druhá věc, čeho jsem se bál nejvíc, byla orientace v prostředí, zvlášť při pohybu s nízkou kamerou z broučí perspektivy, naštěstí taky perfektně zvládnutá. Neměl jsem sebemenší problém se v levelech vyznat, navíc můžete kameru šikovně oddálit a prohlédnout si level z ptačí perspektivy, což je super.

Po grafické stránce vás hra asi neohromí, ale nejedná se pro mě o nedostatek. Postavy jsou vyvedené spíše jako karikatury, takže stylizace některé grafické nedostatky skryje. Poklonu si zalouží hlavně specifický styl humoru v dialozích, který podle mě dost přesně vystihuje samotný Kafkův absurdní humor v jeho knihách, jako když se Řehoř ráno probudí v podobě brouka, a jeho největší starost je, že přijde pozdě do práce. To je myslím ve hře velmi věrně replikováno a to je dobře.

No nějaké zápory... možná by ve hře mohlo být víc komplexnějších logických úkolů. Moc mě nebavila část hry v Bugvillu, kde se z ničeho nic asi na půl hodiny zastavíte a jen běháte od jednoho brouka k druhému, vyřizujete nesmyslná poslání a věci se tak nějak dějí samy bez vašeho přičinění. Možná to je záměr... část hry, která má symbolizovat nesmyslnost vašeho počínání jako v Procesu, možná ne. Nedokážu říct, tak jako tak, nebylo to zábavné hrát, což mohla být klidně celá pointa... naštěstí se pak hra zase vrátí do svých předešlých kolejí.

Survival her moc nehraju, ale když už se do nějaké pustím, většinou ji vytěžím (pun intended) do mrtě. Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale i když si plně uvědomuju technické nedokonalosti a chybky v mechanismech, tak mě většina survivalů vždycky na pár dní totálně pohltí a nemůžu se od nich odtrhnout, protože se pořád objevují nová místa k prozkoumání, nové recepty k výrobě, a hlavně: támhle do tý díry jsem ještě nevlezl. Ne jinak to bylo se Subnauticou, kterou jsem doteď v knihovně už pár let přehlížel.

Velká škoda, musím uznat. Hraní mě opravdu bavilo, těžko se mi hra odkládala i po dlouhých herních večerech a prakticky hned se chystám na Below Zero, ať to stihnu, než vyjde Elden Ring. Chtěl bych rozepsat, co konkrétně se mi na hře líbilo, ale nějak nevím kde začít. Je to prostě klasický survival, který spoléhá na to, že vás zaujme svým světem a vzbudí ve vás přirozenou chuť prozkoumat naprosto všechno, podívat se pod každý kámen a jako trpaslíci v Morii, spouštět se hlouběji a hlouběji, dokud vám Durinova zhouba nepožvejká ponorku. Zážitku hodně přidává příběh, který je naštěstí zajímavý a taky dobře dávkován skrz náhodné databanky, skenování okolí a živočichů a fragmenty palubních deníků a ztracených vysílání. Pokud o něj nemáte zájme, můžete ho v klidu ignorovat... byla by to ale škoda. Nabízený svět k prozkoumání je poměrně pestrý, i když do rozlohy ne tak velký, jak bych čekal, ale zajímavý, tajuplný a velmi dobře vypadá. Podíváte se do vraku vesmírné lodě, projdete se po ostrově, navštívíte mimozemské stavby a obří komplexní jeskyňový systém. Graficky je hra řekl bych celkem pěkná, neurazí ale asi ani neoslní. Tak jako tak, pro mě grafika nikdy není nijak zvlášť důležitým kritériem.

I když je můj dojem ze hry velmi pozitivní, mám taky hodně připomínek, které by měly pro úplnost zaznít. V první řadě technický stav konzolové verze. Hra velmi trpí na malou dohlednost, kdy se obří ostrov renderuje teprve 250m od vás na místě, kde před chvílí byl jen vzduch a trocha mlhy. I přes to vás při rychlém pohybu potká velmi pochybný framerate, a to i na PS5. Na druhou stranu, ještě jsem nehrál survival, co by s tím problémy neměl. Možnost přeprogramování tlačítek ovladače byla super do doby, než jsem zjistil, že po přeházení tlačítek nemůžete používat dotykové obrazovky, samozřejmě přesně ve chvíli, kdy mi skupinka leviathanů cupovala ponorku na hovna, a hasicí zařízení se ovládá - hádáte správně - dotykovou obrazovkou. Taky česká lokalizace trošku kulhá. Zvlášť když je třeba jeden kompas přeložený, a druhý ne. S jako sever nebo S jako South už je docela rozdíl. Vadila mi absence mapy nebo alespoň katalogu biomů s řazením fauny a flóry, systém poznámek, souřadnice, cokoliv, co by usnadnilo navigaci a zpětné dohledávání potřebných surovin nebo vchodů do podzemních systémů. Ve hře jsou sice alespoň bójky, které musíte vyrobit, umístit a pojmenovat, ale je to žalostně málo. I když jsem si ke konci hry mapu pamatoval, stejně mě sralo hodinu bloudit po útesech a hledat jeden konkrétní keř, protože k tomu jsem bójku fakt nedal. Nejhůř u mě are narazila kosa na kámen v náhodně rozmístěných databoxech s plány pro stěžejní vylepšovací stanice, které musíte nejdřív najít, abyste zjistili, že můžete nějaké vylepšení vůbec vyrobit. V mém případě jsem strávil 18 hodin ve hře, aniž bych si to vůbec uvědomil a pachtil se se základní výbavou, se kterou hra vlastně ani nejde dohrát. Takhle důležitá věc má být spojená s příběhem nebo defaultně v základně/ponorce, a ne ponechaná náhodě – to považuji za největší přehmat.  

Na závěr zvířátko, skoro doslova. Naposled jsem se pozastavoval na ratingem FFVII:Remake a stejně tak mě zaujal rating Subnautiky, ale s opačným extrémem. Je pravda, že ve hře není skoro žádné explicitní násilí, žádná krev, žádné nadávky... ale nevím, jestli budete chtít platit za sezení s terapeutem pro své 7 leté děti, které v jednu chvíli hrají roztomilou hru s rybičkama, a o moment později na ně z temnoty příkopu vyletí s godzilím řevem rozevřená tlama obřího leviathana. Sám jsem si párkrát málem střelil do trenek.

Upgrade na PS5 zdarma pro tuhle hru z PS+ zdarma byl přesně ten obchodní impulz, který jsem potřeboval k tomu, abych si konečně vyzkoušel zahrát nějaký díl Final Fantasy. Očekával jsem, že se chvilku pokochám grafikou a po pár hodinách hru zase vymetu ze svého úložiště. Už vůbec jsem ale nečekal, že mezi Death's Door a FF7:R to bude právě Final Fantasy, co mě bude bavit... ne ale bez výhrad.

Nejlepší dojem jsem si jednoznačně odnesl ze soubojové systému a z ovládání. Souboje bych popsal asi jako taktický hack'n'slash, a je to asi jediný důvod, proč jsem u hry celých 40 hodin zůstal. Ve hře je celkem slušné množství protivníků, které se ani přes extrémně natahovanou herní dobu nevyčerpá, a RPG systém nabízí docela štědrou variaci možností, jak se s nimi vypořádat. Celý systém stojí na odhalování slabostí a udělování rozkazů jednotlivým členům vaší bojové skupiny s nějakým tím auto-mlácením mezitím, a který vyniká hlavně u soubojů s bossy. Ty jsou v drtivé většině zábavné do té doby, než musíte první 20 minutový souboj opakovat od začátku. To už trošku nasere, protože bossfigty rozhodně nepatří mezi minutkové kratochvíle, zvlášť když jsou 2/3 souboje většinou směšně jednoduché, v podstatě jen nutné zdržení, a až v poslední fázi začnou pro změnu padat insta killy. Podobných menších nasrání je v soubojáku FF7:R víc, ale celkový dojem mi úplně nekazily. Například jsem brzy zjistil, že ideální počet hrdinů pro souboj je 2. Ve třech už je až příliš vidět, že vámi zrovna neovládané postavy jsou spíš na obtíž než k užitku. Micromanagement 3 postav v reálném čase je už hodně náročný a neovládané postavy samotné se bohužel na nic moc nezmůžou. Tady jsem hodně postrádal taktický systém auto-příkazů jako třeba v DA:Origins. A pak třeba fakt, že některým útokům je prostě nemožné se vyhnout. Když v Sekiru schytáte zásah, je to proto, že si za to můžete sami. To vás nasere trošku. Ve FF7:R se můžete třeba rozkrájet, abyste uskočili včas, ale nikdy se vám to nepovede. Některé útoky vás prostě trefí vždy a kdekoliv, a tak vám nezbyde, než jen stát, koukat jako trubka a čekat, až dostanete IK, a pak se nechat oživit. To už vás nasere víc. Ale jak říkám, soubojová část mě z větší části opravdu bavila a beru ji jednoznačně jako nejlepší část hry.

Příběh FF7:R je naprostá hovadina. Pokud se chvilku odpoutáte od neustálého anime-hekání, zjistíte, že se jedná o další ukázku toho, že herní médium snese úplně všechno. Nutno podotknout, že se celá hra nese záměrně v nadneseném, přehnaně teatrálním východním stylu, takže pokud je to vaše DNA, asi je všechno v pořádku. Z mého pohledu se jedná o úsměvnou záležitost, občas účelně vtipnou:

"So then-what is this ragtag group of misfits I see before me?"
"Avalanche!"
"Local florist!"

a většinou prostě směšnou, jako když se místní armáda snaží zoufale a totálně marně odhalit zákeřného teroristu, který se se svými třemi metry a rotačákem místo ruky fikaně ukrývá ve vlaku mezi skupinou účetních, kteří míří do své kancelářské práce. PEGI 16 je pak navíc naprosto zbytečný rating pro svět, ve kterém jsou kulky z plastelíny a přeražení dvoumetrovým mečem v pase vás tak maximálně omráčí. Hlavní postavy jsou samozřejmě nesmrtelné, ale i ty vedlejší nejde zabít ani takovou maličkostí, jako rozmáznutí několika tisíci tunami železa a betonu. "Tis nothing but a flesh wound." Jak příběhově, tak mírou násilí bych FF7 řadil do kategorie odpovídající Tlapkové patrole. Když jsme u těch dětí, zakabouněného a příznačně pojmenovaného klaďase Mráčka doprovází na své výpravě na střídačku tři roztleskávačky, všechny podle loru plnoleté, tělem super žhavé šestnáctky a mentalitou těch nejpomalejších desetiletých dětí, protože tak to mají hráči nejradši. Když nic jiného, pěkně se na ně v cutscénách dívá. Abych byl ale upřímný, směšná naivita postav a příběhu mi nijak zvlášť nevadila. Pouštěl jsem si hru na hodinku před spaním, kdy už mi mozek jel na polovinu obrátek, a poměrně dobře jsem se bavil. Manželka sice občas vyběhla z ložnice a chtěla, abych si to hekání v pornu ztlumil, ale jen ze začátku.

No závěrem pár věcí, co mě sraly nejvíc. Equipment menu, správa vylepšení a matric je hrozná, neintuitivní a prostě celá prdelí ke zdi. Ještě horší jsou vedlejší questy, za které by si v roce 2021 zasloužil někdo nechat přerazit obě ruce. Na spoustě míst je vidět, jak je hra uměle natahovaná, o to hůř, když je tak extrémně lineární a uzavřená. Kdyby měla místo 40 hodin jen 20, byl by zážitek mnohem lepší... ale to by SE nemohl hráče podojit na dvou titulech za 80$, že? Modely vedlejších postav, hlavně obličeje, jsou v close-upu dost ošklivé. Občas otravná a opakující se hudba.

Zadarmo ale celkem fajn zážitek, hra mě bavila, a když ne příběh, tak alespoň lore světa Poslední Představivosti :) mě zaujal. Možná ještě někdy nějaký díl zkusím.

Fůha, tohle mi teda nesedlo. Viděl jsem pár videí z prvních dvou her a zdálo se mi, že se jedná o koncept, co by mě mohl bez výhrad bavit. Jednoduchá a taktická hratelnost v kombinaci s vtipnými výlety do historie... tak kde je háček? No, skoro ani nevím. Jednoduše se mi hra hrozně špatně hrála, vadilo mi ovládání, velmi brzo vyčerpaná herní mechanika, nevyhovující umístění kamery a nemožnost její úpravy, a nejvíc ten taktický obranný režim, ve kterém jsem se cítil, že snad ani žádná taktika vymyslet nejde a nakonec jsem si připadal jako sovětský plukovník, jen chrlící na nepřítele beze smyslu zástupy pěšáků čekající až nepříteli dojde munice. Nakonec to ani nezachránil pěkný výtvarný styl a historická okénka, na která jsem se těšil.

Hodnocení asi dávat nebudu, evidentně mi to nesedlo a nechci hře křivdit. Vyzkoušel jsem kvůli herní výzvě, ale tohle nebyl můj šálek kafe.

Celkem solidní co-op dobrodružství pro dva, které ničím zrovna neuchvátí ale zároveň ničím neurazí. Prvotina od autorů povedeného It Takes Two má svoje mouchy, ale svůj účel jako gaučová nenáročná oddechovka plní celkem poctivě.

V případě It Takes Two jsem na kritiku příběhu a postav reagoval tím, že se nejedná tak úplně o příběhovou hru a že se pro mě tím pádem nejedná o tak zásadní nedostatek, protože to hra vynahrazuje bohatým a originálním gameplayem. A Way Out je ale hlavně příběhová hra, která také nabízí celkem zajímavé herní odbočky, ale z hlediska gameplaye se drží poměrně při zdi. Většinou se spoléhá na jednoduché interakce nebo QTE, takže po většinu času hra působí jako slabší mix Life is Strange za mřížemi a Until Dawn. Časem dojde taky na řízení auta, střílení, jízdu na lodi nebo na motorce, dokonce na krátkou pasáž chodičky-mlátičky, které jsou k mému překvapení zpracovány docela dobře, dají se bez problémů hrát, ale žádný super požitek podle očekávání nepřináší. Herní pasáže nejsou náročné, není potřeba se nijak zvlášť snažit, soustředit ani přemýšlet, hra se celá nese v oddechovém, nenáročném tempu. Jako nejlepší část hry bych mezi ostatními vypíchnul asi část v nemocnici, která se mi opravdu líbila svou dramaturgií, herní náplní a hlavně prací s kamerou a střídáním herních pasáží mezi postavami.

S příběhem je to trošku horší, ten je až do poslední části hry poměrně nezajímavý, přímočarý a plný klasických klišé. Na druhou stranu jsem vzhledem k průměrnosti příběhu vůbec nečekal závěrečný plot twist, který mě příjemně překvapil už svou existencí, a taky tím, že jsem ho rozhodně nepředvídal. I když je konec možná opět moc roztahaný, rozhodně zážitek ze hry zlepšuje, a ne naopak. Postavy jsou pak celkem ploché, hlavně ze začátku, kdy působí až komicky, ale časem dojde i na nějaký ten character development a alespoň na manželce bylo vidět, že se s nimi ke konci tak nějak docela sžila. Nakonec jsem si i já k oběma kriminálníkům, kteří jsou v hloubi duše vlastně super správňáci a jen tak si odskočí pozabíjet pár desítek lidí, taky našel svou cestu, ale nijak zvlášť mi k srdci nepřirostli. Co mě zklamalo nejvíc budou asi dialogy, ty jsou většinu času opravdu až připitomněle komické a působí velmi amatérským dojmem.

Hra jinak celkem obstojně vypadá, docela dobře se hraje i vzhledem k tomu, jak moc se její gameplay mění, což obdivuji. Kolem a kolem řekl bych not great, not terrible. Vzhledem k tomu, že příběhových gaučovek moc není, tak jsem byl ochoten přehlídnou většinu nedostatků a se ženou jsme si hru užili.

Na It Takes Two jsou vidět obrovské pokroky, které studio učinilo z původních nesmělých krůčků ve Way Out, a které dobře rozvinuli do lepších a propracovanějších nápadů. A to je dobře. Na další hru od Hazelight se opravdu těším. Při troše štěstí si postaví monopol na tento herní žánr, který bude dál plodit jeden klenot za druhým jako From Software.

Aiko's Choice je samostatné DLC, které nabízí v podstatě jen více toho stejného, co vám servíruje základní hra. Pro hru od Ubisoftu by se jednalo o špatnou věc, pro team Mimimi se jedná o poklonu, protože laťka byla už tak nemožně vysoko, a i přesto si studio neudělalo ostudu. Na Hardcore obtížnost dohráno za necelých 5 hodin. DLC obsahuje na střídačku 3 klasické mise na velké mapě a 3 drobnější na pár minut, což je velmi příjemná změna. Příběhově DLC zapadá mezi 8. a 9. misi základní hry a rozšiřuje původní příběh. Ten zdaleka není jenom o Aiko, ale zahrajete si za všechny postavy, tak jako v původní hře. Nic nepokazíte, když si po 8. misi základní hry odskočíte k tomuto DLC a pak se vrátíte. Hra obsahuje shrnutí příběhu, ale ne spoilery za 9. mise a dál... i když dopad příběhu bude mít silnější vyznění, pokud jste původní hru odehráli celou. Hratelnost a stavba levelů se nijak nemění, ono ani nebylo co zlepšovat. Těžko říct, jestli se mi to jen nezdálo, ale přišlo mi, že hra vypadá trošku lépe díky lepšímu nasvícení a hezčím efektům třeba vody. Po perfektních Desperados jsem se rád ještě jednou vrátil do Japonska na jeden poslední zákusek před doufám další originální taktickou akcí z rukou mistrů z Mimimi.

Vzledově jen další variace na XCOM, pod povrchem ale příjemné překvapení. Othercide sice čerpá z již milionkrát vyždímané hratelnosti taktických tahovek, ale do mixu přihazuje i pár celkem originálních, nebo alespoň nevšedních herních prvků a působí jak povědomě, tak zároveň příjemně svěže.

Hned na první dobrou mě zaujalo vizuální zpracování. Černobílý noir s výrazným uměleckým stylem na mě okamžitě zapůsobil, graficky hra nevypadá vůbec špatně a jak prostředí, tak modely postav, nepřátel a bossů jsou dost povedené. Nevšední temnou atmosféru podtrhuje taky zajímavý výběr hudby, od klasických znepokojujících hororových témat až po kytarový metal. Ale to nejdůležitější pochopitelně je, jak se hra hraje.

I když jsem to původně hned po Returnalu neplánoval, Othercide je další hra, která vám bude neúprosně dávat na prdel a pravidelně vás vracet na začátek hry. I když se asi nejedná o roguelike v pravém slova smyslu, očekává se od vás, že budete opakovaně selhávat. Je důvod, proč se "normální" obtížností v Othercide myslí úroveň "Nightmare". Othercide se s vámi totiž nijak mazlit nebude. Hlavním tématem hry jsou těžká rozhodnutí a koncept obětování se. Hra vám nic nedá zadarmo, na každému kroku musíte dělat nějaké kompromisy. Ve hře ovládáte vždy několik postav, tzv. "dcery", které vysíláte na mise do boje proti "Utrpení". Stejně jako pro XCOM je zde s postavami spjatý typický sběratelský aspekt. Chcete si vypiplat a hýčkat několik elitních dcer, a s těmi pak snadno drtit nepřátele. Jenže jak jsem řekl, Othercide vám nedá nic zadarmo. Udržet nějakou konkrétní dceru na živu vás bude stát spoustu odříkání, o to hůř když o ni pak můžete přijít díky jediné drobné chybě. Celý koncept ale funguje perfektně. Skutečně vám na svých postavách začne záležet, a když o nějakou z nich přijdete, opravdu to pocítíte... Každá chyba, kterou v boji uděláte, nebo sebemenší mezera ve vaší taktice vás pak přijde velmi draho. Skutečně záleží na každém úderu, který dostane. Jediný způsob, jak zabránit nepříteli v udělení zásahu, je použití obranného útoku, který odčerpá zdraví jiné z dcer. A jediný způsob, jak toto poškození dcery následně vyléčit, je obětováním jiné dcery stejné úrovně. Před konfrontací s bossem můžete riskovat potenciální oslabení vašich dcer výměnou za nahromadění zkušeností klíčových pro přežití, nebo můžete přeskočit rovnou k bossovi s plnými životy, ale znevýhodněni o ušlé zkušenosti a bonusy. Dřív nebo později se hra stane tak těžkou, že prostě nebude možné pokračovat dál, a váš cyklus skončí. To je ale pointou hry, po selhání se vám nabídne seznam vylepšení, která jste během hry objevili ale nemohli použít, a za nasbírané suroviny si je můžete pro váš další cyklus aktivovat. Tím se v dalším cyklu posunete zase o kousek dál, než uděláte další chybu a hra vás nemilosrdně opět usadí a pošle zpět na začátek. Kupodivu se nejedná o tak frustrující zážitek, jak se možná zdá. Právě naopak, každá smrt pro vás vlastně znamená obrovské posílení vaší jednotky a v dalších konfrontacích vás násobně posílí. Náplň misí jsou pak tradiční variace na "bomb defuse", "escort", "anihilation", ale zároveň jsou ve hře třeba mise "pokání", které jsem podobně zpracované ještě jinde neviděl. Čeká vás navíc 5 bossů, jejichž zpracování se mi taky dost líbilo.

Překvapivě těžko se mi od hry odcházelo, a kupodivu se mi i velmi těžko hledají negativa. Snad jen, že časem může někomu hra připadat repetitivní, i když mě to tak nepřišlo. Možná na samotném herním menu/plánu bych pár věcí trošku změnil kvůli přehlednosti, a všechno trošku zrychlil, jinak nemám nic vyloženě negativního.

Skoro se až divím, jak jsem v případě Returnalu otočil z původního absolutního nezájmu, že se jedná jen o další bezduchý 3rd person shooter, do té míry, že jsem si hru pořídil a parádně užil. O tom, že je Returnal roguelike hrou, se už v recenzích namlátilo hubou hodně, ale nikde jsem neslyšel ani jednou padnout termín "bullet hell". Přitom je to právě tento subžánr, díky čemu mě hra zaujala.

3rd person shootery mě absolutně nezajímají, ale kombinace roguelike struktury a arkádového bullet hellu jako řemen překvapivě funguje. Dlouho jsem čekal nástupce Enter the Gungeon , ale nečekal jsem, že ho najdu mezi AAA 3D tituly. Returnal se hraje jako víno, dobře se ovládá, perfektně vypadá a zní (fanoušci Vetřelce si budou čvachtat) a obsahuje většinu mechanizmů, které znalci žánru budou očekávat. Smrt může přijít snadno a rychle, přičemž ztrácíte většinu sebrané výbavy (ne ale unikátní důležité předměty) a začínáte znovu od začátku. Chtěl bych ale uklidnit všechny, kteří s koupí snad pořád váhají, protože je drtivá většina novinářů vystrašila tím, jak je hra těžká. Je jako většina her tohoto typu náročná, ne těžká. Trpělivost, čas a taky štěstí je to, na čem tady záleží. Byl jsem připraven na mnohem tvrdší výzvu, zvlášť když 3D střílečky tohoto typu vůbec nehrávám, ale nakonec jsem zjistil, že tahle brambora není zas tak horká. Pokud jste nováčkem tohoto žánru, s časem a trpělivostí přijde skill, a kde se nevyskytne skill, tam napomůže štestí. Tak jako tak, hra je podle mě dostatečně přístupná všem. Pro zkušené hráče bullet hellů bude ale spíš sotva průměrnou výzvou.

Jediný problém, který jsem se hrou měl, je její délka, resp. délka jednotlivých herních částí. Hru nejde totiž uložit, a to ani na konci levelu nebo po zabití bosse, což mi přijde jako naprostá zbytečná hloupost. Většina rogueliků, které jsem hrál, podobný záchytný systém má i pro mnohem kratší herní průchody. Pokud jste zvyklí vyzobávat naprosto celý level jako já, čeká vás třeba 4 hodinová herní seance. Nevím jak vy, ale na mě je to moc. Hru jde sice "pauznout" uspáním PS5ky, ale jen do doby, než si vaše přítelkyně pustí Spider-Mana zatímco se sprchujete. Moc nechápu tohle rozhodnutí, ale zároveň je to asi jediná výtka, kterou ke hře mám. Tedy, tohle a příběh...

Ten nechci vlastně hodnotit, jen řeknu, že jsem ho prostě nepochopil. Ruku na srdce, ani jsem ho moc detailně nesledoval, takže si pak někdy v klidu projedu všechny logy a uvidím, jestli na mě nečeká nějaký tajný konec při dalším dohrání. Každopádně, po shlédnutí titulek jsem na příběh mohl říct jen "eeeeeeehhhhhh..... cože?". To jen pro úplnost, pro tento žánr to neberu jako mínus.

EDIT: Po dohrání 3. aktu a strávení hodně času s audio logy můžu říct, že za to příběh nestál. Stejně jako já, evidentně nikdo nechápe, o co mělo jít, a závěry, které jsem udělal, jsou dost na vodě. Od příběhu teda moc nečekejte, a jeho vyjasnění po třetím aktu se taky nekoná. Všechno je zahalené v překomplikovaném symbolismu, ze kterého si nejde skoro nic vytáhnout a polovina věcí je podle mě jen smyšlenou bizarní podívanou cool scén, které ale neskrývají žádný hlubší smysl.

A když už si měříme pinďoury: Doba hraní 15 hodin / 18 smrtí - Platina 23 hodin / 34 smrtí.