O tuto zajímavou mlátičku ve 3D provedení jsem zakopl jen a pouze díky pravidelnému odběru herních magazínů, v tomto případě se jednalo o Score č. 98 s přebalem z Heroes of Might and Magic IV. Plné hry přiložené k těmto časopisům jsem ve své době hltal a instaloval je ihned po jejich prvním zběžném pročtení. Především na Virtua Fighter 2 jsem se těšil více než obvykle, jelikož poctivých mlátiček bylo na počítačové platformě poskrovnu a já těch starších v té době také ještě hodně neznal.

Pamatuji si, že první spuštění v mém případě provázely značné rozpaky, poněvadž mi připadalo, že se snad jedná o nějakou na černo zbastlenou emulaci staré konzolové hry. Na tento styl jsem nebyl připraven a jediné, co jsem v té době znal, byl archaický Body Blows a celkem návykový Mortal Kombat 4. Až později jsem si dohledal, že tohle opravdu oficiálně vyšlo i na PC.

Jakmile proběhlo smíření s pro mě neobvyklým zpracováním, nic nebránilo tomu pustit se do boje. Po výběru bojovníka a osvojení si ovládání alespoň na základní úroveň jsem se během relativně krátké doby prokopal až k závěrečnému protivníkovi, který padl tuším na druhý nebo třetí pokus a..byl konec. Celkem zklamání. Postupem času se mi hra na disku ještě několikrát objevila a pokaždé mě bavila vlastně ještě o něco více než minule. Zřejmě také díky možnosti vytváření pěkných větvených komb, které jsem při prvním hraní nevyužil. Časem jsem si uvědomil, že přesně o tomhle mlátička vlastně má být a docela si i VF2 oblíbil.

Hodnotím nadprůměrně, body navíc si u mě hra zasloužila i za nepodstatné, ale originální replaye na konci soubojů. Nejvíce jsem se nahrál za Akiru a Wolfa. 70%.

K prvnímu dílu jsem se bohužel dostal až mnoho let po dvojce, tudíž je můj pohled na toto zcela jistě revoluční akční RPG asi dost zkreslený. Než jsem vlastně Diablo vůbec poprvé kompletně dohrál, podařilo se mi jej do té doby mnohokrát nedohrát. Někdy nastal konec již po minutách, jindy zase po pár hodinách. Nemohl jsem se prostě smířit s některými faktory, které mi hru strašně otravovaly. Mezi ně patřily například nemožnost běhu a tím pádem zdlouhavé cestování, poměrně vysoká obtížnost a naprostý nedostatek místa v inventáři, které mi navíc ještě ubíralo kumulující se zlato. Pro někoho malichernosti, pro mě otrava.

Dohrát tuto ponurou vybíječku za jinou postavu než Warriora pro mě neexistovalo. Začátky se ještě celkem daly zvládat, ale v pokročilejší fázi hry došlo v mém případě k totálnímu selhání postavy ve všech směrech a ohledech a možnost dalšího postupu tím defakto zůstala uzavřena. Někdy samozřejmě také záleželo na vygenerovaných úkolech. Mimochodem za ně dávám vývojářům velký palec nahoru. Oproti dvojce zajímavé zpestření.

Grafická stránka mi nepřipadala nějak strašná, naopak svým zpracováním ještě krásně umocňovala onu všudypřítomnou atmosféru strachu. Velice se mi líbilo měnící se prostředí při vstupu do nižších a nižších pater. Samotný Diablo mi na konci hry až tak moc velký problém nedělal, více jsem se zapotil spíše u některých hodně dřívějších questů. Jinak vybíjení podzemních pater s kvanty nepřátel a sbírání povětšinou zbytečných předmětů mě bavilo a nemám co bych vytknul. Ta návykovost ze dvojky mi tu ale rozhodně chyběla. 75%.

International Ninja Rabbits rozhodně nelze považovat za klasickou devadesátkovou skákačku, i když tak na první pohled díky svému provedení může působit. Hru dokonce díky svým divným herním mechanismům nelze považovat ani za nějak zvláště povedenou. Ale ruku na srdce, kdo by odolal drsnému zajícoidnímu stvoření v karatistickém oblečku, který po cestě za cílem (dodnes netuším jakým..) efektivně mydlí zvířenu podobného vzezření. Pamatuji si, že mi jako malému bylo všech těch pand a mývalů celkem líto. Nepřátelé dostávali krom tvrdých úderů pěstí nebo nohou také pěkné rány dřevěnou tyčí po hlavě.

Graficky se na svou dobu jedná o průměr a ani humorná zvířecí tématika tento fakt nezachrání. Co se týká oněch zmíněných herních mechanismů, myslím si, že ovládání zajíce a celkový průchod hrou je v některých ohledech spíše za trest. Jednotlivé údery musíte jako hráč správně odhadnout a načasovat, nepřátelé na vás nabíhají bez slitování zvýšenou rychlostí, do toho na ušáka neustále padají nějaké předměty z horní části obrazovky a zdraví mu ubývá až neúměrně rychle. Pomoct si můžete například rozbíjením padajících bonusových krabiček, ale ty ve většině případů netrefíte nebo nestihnete.

Celkově se tedy jedná o celkem náročnou bojovku, která mi jako dítěti způsobovala nemalé problémy a její dohrání proběhlo až v pozdějším období. Na druhou stranu délka hry není vůbec šílená a pro zkušené borce se celý průchod může smrsknout klidně i do pár desítek minut. Z mého okolí ale neznám a nikdy jsem ani neznal nikoho, kdo by o hře vůbec někdy slyšel, natož ji pak vyzkoušel. S mými původními 60% jsem se nakonec rozhodl nesouhlasit, jelikož od prvního dílu Ninja Rabbits nedošlo v hratelnosti téměř k žádnému posunu. 50%.

*Fun fact: zajíc dokáže chodit jen doprava, pokud se tedy chcete vracet, musíte srandovně couvat.

Mé zcela první setkání se žánrem mlátiček. V DOSovském rozhraní na prastaré 386ce pod zkráceným pojmenováním "BODYBL". Ze začátku jsem byl jako u vytržení, protože nic podobného jsem v té době v rámci hraní neviděl, možná jsem měl akorát ponětí o nějakém Tekken 3, který jsem zahlédl na hracím automatu neznámo kde.

Vyzkoušel jsem tedy hru za všechny dostupné postavy, oblíbil si bratry sympaťáky Nika a Dana, nesnášel Loraye a smál se tlouštíkovi Dugovi. Těch pohybů u každého charakteru nebylo tehdá nějak zvlášť moc, ale bohatě mi to stačilo. Při delším podržení akční klávesy ještě navíc každý "vykouzlil" nějakou tu specialitku. Nejlépe se mi Body Blows procházelo za Ninju nebo kravaťáka Mika. Laťka obtížnosti nebyla nastavena příliš vysoko, takže jediný možný zásek mohl přijít na konci u frajírka Maxe, ze kterého se postupně vyklubal robot podobný terminátorovi. Pamatuji si, že po jeho poražení pomocí teleportu zmizel.

K vylepšenému Ultimate Body Blows jsem se dostal až o mnoho let později, ale žádná velká změna v něm nenastala, jednalo se defakto jen o přidání dalších charakterů a prostředí z Amiga verze (se kterou jsem se pochopitelně samostatně nikdy nesetkal).

Celkově tedy solidní bojovka, která ale nezaručí dlouhodobé setrvání u počítače kvůli malému počtu postav, jejich pohybů a jedinou velkou výhodou zde zůstává multiplayer ve formě hry dvou hráčů na jedné klávesnici. Špatné nejsou ani popisky jednotlivých bijců, uvedu příklad u Mika: "Far from being just full of wind, this executive really means business!" 70%.

Půjdu na to chytře od lesa a vezmu to vylučovací metodou. Dědečka Wolfenstein 3D bez debat uznávám jako prvního opravdového povedeného zástupce stříleček z prvního pohledu, ale pravda je taková, že už kdysi jsem ho považoval prostě jen za třízbraňové kostičkované stereotypní bludiště.
Poté přišel další revoluční masakr jménem Doom a následně jeho vylepšená verze Doom II: Hell on Earth. Zde opět mohu jen zarytě mlčet a vzdávat jim hold. Bohužel ani jeden z uvedených dílů mě svou atmosférou nedokázal vtáhnout do děje tolik, jako právě první "qéčko". Pak tady máme ještě třeba Duke Nukem 3D, Shadow Warrior nebo skvělý Blood. To jsou ale všechno "buildovky" a ty mě už jen díky svému zpracování nikdy nedokázaly pořádně přesvědčit o tom, že by mohly být i něco více než jen "hry".

Máme zde tedy vítěze! První Quake mě kdysi stihl vystrašit už jen úvodní místností s černými portály pro volbu obtížnosti. Jakmile jsem jedním z nich prošel, začala ona ponurá depresivní atmosféra působit ještě více a já jsem jen seděl a ani nedutal. Opravdu jsem se tehdy bál a dalším postupem se můj strach jen více a více umocňoval. Na zabití prvního nepřátelského vojáka za zvuku specifického dunění základní brokovnice nikdy nezapomenu. Ještě i dnes působí šedé zdi vojenských komplexů a středověkých interiérů velmi temně a nepřátelsky. Napomáhají tomu i výborně zvolené zvuky jednotlivých zbraní (již zmíněné dunění brokovnice nebo tupé cinknutí zakrvavené sekery), samotných nepřátel (typický smrtelný řev základního vojáka) nebo za hru stokrát slyšené hutné "hh" při výskoku hlavní postavy.

Krom té šílené atmosféry a prostředí, které neustále opěvuji, musím pochválit ještě velmi dobrý level design, velké množství tajných místností s překvapeními, "quad damage" (opět typický nepopsatelný zvuk), optimální délku a náročnost - nepřátelé vám nedají nic zadarmo, ale hru je možno dokončit i na nejvyšší stupeň obtížnosti celkem normálně a bez vyrvaných vlasů, no a samozřejmě nesmím zapomenout ani na bájný "mouselook", který v té době ještě nebyl všude úplnou samozřejmostí.

Přes kopu mrtvol, děsivých stvoření, hromady vystřílených nábojů a minimum textu nebo informací se propracujete až na konec k souboji s hlavním bosem, který mi moc povedený nepřipadal a to je defakto asi jediná věc, která mi na první Quakovi trošku vadí. Jinak 90%.

''Jazze znáte. Jazze zná totiž každý. Jazze znají dokonce i lidé, kteří hry nehrají. Že nevíte? Takový zelený zajíc prohánějící se neuvěřitelnou rychlostí po počítačových obrazovkách už někdy od devadesátéhočtvrtého. Už? Výborně, věděl jsem, že víte.''

První Jazz Jackrabbit byl dozajista nadprůměrnou skákačkou, sice možná notně inspirovanou klasikou Sonic the Hedgehog , ale i přesto velmi povedenou a zábavnou. Nicméně, takových her vyšlo v první polovině devadesátých let nespočet. Kluci epičáčtí se tedy o dlouhé čtyři roky později rozhodli do pokračování přidat ještě více rychlosti, humoru ale především samotných hráčů. A udělali moc dobře..

Díky skvělému kooperačnímu módu u jednoho počítače se Jazz Jackrabbit 2 stal jednou z mých nejmilovanějších hopsaček. Přitom jsme si s kamarády mohli vybrat, jestli proletíme příběhovou linku společně nebo si jen tak zastřílíme a zaběháme proti sobě. Díky tomu byla do hry přidána ještě druhá varice hlavního ušáka, tentokrát červeného jménem Spazz.

V mém hodnocení se ve velké míře odráží také úžasná funky-elektro-cosi hudba, kterou si rád pouštím samostatně dodnes, povedená grafika, úvodní kreslené intro, které znám úplně nazpaměť a celkem zábavný a humorem okořeněný singleplayer. Ke hře poté ještě vyšlo několik přídavků pofidérní kvality. 85％.

"Grove Street's having your car!"

Z celé rozsáhlé série jednoznačně můj nejoblíbenější díl. Naprosto mi zde sedlo vykreslení amerických devadesátek z pohledu černošského pouličního gangstera. Tvůrcům jsem to prostě sežral i s navijákem a dodnes jsem nezapomněl na Carlovu podivínskou partu a její jednotlivé členy, dům ve slepé uličce vedle mostu, nebo na dalších asi tisíc specifických lokalit a postav.

Hra je opravdu až neuvěřitelně nabitá obsahem, krom zajímavé hlavní příběhové linie a vedlejších úkolů je zde možnost volné jízdy v mnoha dopravních prostředcích včetně jízdního kola a třeba i několika typů letadel, vylepšování své postavy pomocí posiloven nebo jen samotného běhání či plavání, úpravy vlastněných vozidel, randění, oblékání, noční loupení a mnoho dalšího. Po stránce hratelnosti a herních možností Grand Theft Auto: San Andreas exceluje. Jediné, co mi zde příliš nesedělo, bylo zpracování střelby. Ale dá se na to postupem času zvyknout. Naopak palec nahoru za možnost střílení za jízdy.

Jednotlivé mise jsou různorodé a téměř pokaždé naprosto zábavné, největší problémy jsem měl vždy s pilotováním obecně. Ovládání letadel jsem nedokázal pochopit a když už jsem ho pochopil, nedokázal jsem jej praktikovat.
Ke konci už, co se týče obtížnosti, celkem přituhuje a musíte si v určitých chvílích dávat setsakramentsky pozor na to, co děláte.
Po grafické stránce se sice nejedná o žádnou revoluci, ale když uvážím, jak rozlehlou plochu a kolik možností hra nabízí, nemohu v tomto případě vůbec kritizovat. Procenta nahoru jdou rozhodně i díky perfektnímu hudebnímu podkladu. 90%.

Ze začátku to vypadalo velice dobře. Solidní příběh postavený na nepříliš často se ve hrách vyskytující severské mytologii, úvodní seznámení s hráčovou postavou Ragnarem, o chvíli později také s hlavním záporákem, to vše následováno pozdními úvodními titulky mezi potápějícími se troskami s depresivním hudebním podkresem na pozadí. V tuto chvíli jsem si říkal, že to asi bude pecka, kterou jsem v průběhu let úplně minul. První kroky ve hře mě také velice bavily a jednoduchý soubojový systém mi vůbec nevadil. Ocenil jsem zde i možnost hodu jednotlivými zbraněmi, nicméně o jeho celkovém využití ve hře by se dalo polemizovat.

Zhruba po dvou hodinách hraní mě ale Rune začínalo pomaličku nudit. Přesně jak to v komentáři popsal jeden ze zdejších dlouholetých uživatelů - nekonečné zabíjení podivných krabovitých potvor, neustále se ze země zvedajících kostlivců a k tomu otravné hledaní desítek přepínacích pák - takto jsem si tedy vývoj hry nepředstavoval. Po čase se to sice celkem spravilo a došlo jak ke změně protivníků, tak i prostředí, ale ta pachuť z první dlouhé části hry mi prostě zůstala na jazyku (obrazně řečeno).

Koneckonců ani ta nabídka zbraní zde není nějaká vyloženě divoká a nepomáhá tomu ani sbírání magických run, které vám čas od času umožní "speciální" útok. Ten spočívá například v tom, že obyčejný meč se na pár sekund promění v obyčejný meč + oheň na něm. La bomba! Zkrátka na bojovku bych v určitých ohledech čekal větší obsah.
S grafikou jsem problém neměl ani po dvaceti letech, ale je třeba podotknout, že jsem hrál verzi Rune Classic a tam nějaké ty úpravy teoreticky mohly proběhnout. Po příběhové stránce jsem byl i na konci jakž takž spokojen. A co se týče délky hry, údajně mělo jít o rychlovku, ale já jsem se v ní zdržel poměrně dlouho. Možná mi to tak připadalo díky nekonečnému hledání pák v první části. 60%.

Oproti letnímu bratříčkovi The Games: Summer Challenge mě zimní verze bavila krapátko méně, určitým disciplínám jsem prostě nikdy nedokázal přijít na chuť. Takový biatlon, kde půl hodiny zběsile mačkám enter a poté se na stanovišti nejsem schopen trefit do terče (natož do jeho středu) nebo samotné nekonečné běžkování - to byl přesně důvod, proč jsem si pouštěl letní olympiádu mnohem častěji.

Zachránily to ale naštěstí skoky na lyžích, jakožto jedna z posledních nabízených disciplín. Jakmile jsem pochopil systém mačkání kláves při odrazu a přistání, nebyl jsem schopen se od obrazovky odtrhnout. Také s kamarády jsme spolu často soupeřili u jedno počítače a neustále překonávali své rekordy. Další boje se strhávaly u bobu a dvojbobu, případně u rychlého a na techniku náročnějšího sjezdu.

Poslední nezajímavou část tvořilo rychlobruslení, které bylo založeno na úplně stejném principu jako jízda na kole v letní verzi. Prvních pár kol v pohodě, poté začal bruslař nekontrolovatelně ujíždět do boku a následoval pád. Nic moc.

Celkově velmi zábavný kousek, který se ale nápaditějšímu sourozenci především v jednotlivých soutěžích nevyrovná. 80％.

Jak jsem již zmínil v komentáři ke čtvrtému dílu, Heroes of Might and Magic V mi v mnoha ohledech připomíná moji oblíbenou a nedotknutelnou "trojku". Například v plné parádě se zde vrací možnost povyšování základních jednotek a třeba hrdina už je v bitvě zase pouze sám bez svých kolegů, přímo se jí neúčastní a nelze na něj tedy ani útočit. Jaká úleva. Líbí se mi u něj především nová a dle mého názoru ideální možnost výběru mezi použitím kouzla nebo samostaným útokem. Na dovednosti, systém povyšování a popisky nemohu říci ani půl slova.

Hra z pohledu procházení mapy, tedy obsazování měst, sbírání surovin a válčení s nepřáteli, mi připadá zpracovaná velmi dobře, vše je přehledné a i když třeba zrovna nevím, co jsem sebral díky oddálení pohledu, ikonka a dostatečně velký a barevný nápis mi to ihned připomene. No problem.

Města samotná na mě působí epicky už jen kvůli tomu jejich otáčení se kolem své osy, design se ve většině případů velice povedl, je jich dostatek a jediný problém bych zde mohl mít s hudebním podkresem, který už rozhodně není tak úderný a návykový jako v předchozích dílech. Na jednotky si musí udělat názor každý sám. Já osobně s nimi problém nemám, pouze v několika případech bych možná zvolil jinou alternativu, ale jak říkám, za mě celkově v pořádku.

Zatím to dle popsaného textu vypadá snově, ale i zde se samozřejmě něco najde. Největší problém mám osobně s grafikou a 3D zpracováním. Přes toto se prostě nějak nemohu přenést. Na samotné herní mapce pohybujíc se s hrdinou koňmo ještě pal to čert, ale co se týče bitev nebo in-game filmečků, to opravdu nezvládám. Na bitevním poli si nejsem schopný nastavit ideální pohled a v případě, že máme s nepřítelem oba dva plný stav jednotek a do toho ještě kouzlíme, vše mi splývá dohromady. Jen pro přesnost, žádnou oční vadu zatím nemám. Krom toho, některé jednotky jsou vyloženě přezdobené/překombinované a v určitých momentech působí spíše směšně než třeba strašidelně.

Každopádně velký palec nahoru za možnost samostatných duelů, těch jsem se kdysi s kamarády nahrál pomalu více než samotné hry a za povedené datadisky Heroes of Might and Magic V: Hammers of Fate a Heroes of Might and Magic V: Tribes of the East, přidávající mimojiné i nové frakce. 80%.

Temný Mesiáš rozhodně není bezchybný. Spíše naopak, nedokonalostí bych u něj našel tolik, že bych je možná ani na prstech všech svých končetin nespočítal. Přesto se jedná o jeden z mých velice oblíbených moderních titulů, na které si jednou za čas rád vyhradím těch slabých pár hodinek.

Pokud bych měl Dark Messiah of Might and Magic k něčemu připodobnit, napadá mě snad jedině starší atmosférický HeXen II.Taktéž se ve své podstatě jedná o střílečku ve fantasy hávu s nějakými těmi RPG prvky. Ty u obou her netvoří jejich podstatu, ale spíše je jen doplňují o pár zajímavých možností. Dále se pak už oba kusy značně rozcházejí. Tím chci jen říct, že fantasy rubaček je na můj vkus strašně málo.

Herní lokace jsou pro mě osobně naprosto skvěle udělané, líbí se mi počáteční hradební styl, pozdější přístav s kotvící lodí a s ní spojené nájezdy nepřátelských jednotek, útočiště orků, jeskyně nebo i rozsáhlé temné podzemní kobky. Každá z nich navíc skýtá pár vedlejších cestiček nebo skrytých míst, kde lze celkem snadno objevit proviant hodnotného typu, povětšinou tedy zbraně. Ačkoliv hraji zejména za válečníka s mečem a štítem, jakmile postupem času naleznu působivé magické dýky, nic jiného už do konce nepoužívám.

No, to bych vlastně trochu lhal. Tou nejlepší zbraní ve hře je totiž vaše dolní končetina, kterou můžete nepřátele například nakopnout do zadnice, odkopnout je od sebe do ohniště a zapálit je tím nebo ještě lépe, jednoduše shodit nic netušícího panáka do propasti. Výborná a velmi účinná ''zbraň''.

Příběh mi moc zajímavý nikdy nepřipadal, ale kvůli němu jsem tuto rubanici také nikdy nehrál. To hlavní, co mě nutí se k Dark Messiah of Might and Magic neustále vracet, je povedený fyzikální engine, herní lokace, různorodí nepřátelé, hlavně tedy orkové a velmi dobrý soubojový systém. Plus noha. 90％.

Po Lotus III: The Ultimate Challenge druhá závodní hra, ke které jsem se kdy dostal. Tedy zároveň s téměř identickým kláním motocyklů pod názvem The Cycles: International Grand Prix Racing. Tyto dvě stařešiny herního průmyslu jsou si navzájem tak moc podobné, že tento komentář věnuji oběma a nemusím tak psát zbytečně to samé dvakrát dokola s rozdílem, že u jedné jsou hlavním tahákem formule a u druhé zase motorky.

Celá tato paráda začíná úvodním logem vývojáře Accolade, kteréhož jsme si s kamarádem jako malí přejmenovali na lépe zapamatovatelný Čokoláde. Na hlavní obrazovce se dostáváme k výběru herního módu v podobě Practice, Single Race a Championship Circuit, nastavení obtížnosti, jména a počtu kol. Toť vše, žádná věda. Poté se posouváme na další obrazovku, na které chytře zvolíme jeden z tří závodních strojů, následuje ještě jednoduchá obrazovka s nabídkou okruhů a tím se dostáváme na startovní čáru. Po světelném odpočtu s typickou zvukovou kulisou "Tu-Tu-Pííp" vyrážíme kupředu a od této chvíle až do konce je hra už jen pořád stejná. Plyn, brzda, vlevo, plyn, brzda, plyn, rovně v aranžmá kostičkované grafiky a šílených blasterovských pazvuků.

Velmi velmi jednoduchý herní model mě jako caparta sledujícího Velké ceny celkem bavil, dnes už bych u něčeho tak šíleného nevydržel ani deset minut. Ono i psát tento komentář je pro mě celkem za trest, protože hra disponuje tak malým obsahem, že už ani nevím, co bych ještě vypíchl. Napadají mě akorát solidně zpracované zastávky v boxech. Obě zmíněné hry hodnotím stejně, ale pravděpodobně asi ne úplně férově. Přeci jen, v roce 1988 jsem ještě ani nebyl na světe. 70%.

''LOW FUEL''

Tímto nenápadným problikávajícím nápisem téměř vždy končila má snaha o dokončení dobře rozjetého závodu. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem pochopil fakt, že když je ve vozidle málo paliva, je třeba jej doplnit. Tuto moudrost jsem si poté přenesl i do reálného života.

Lotus III: The Ultimate Challenge je zřejmě úplně první automobilovou závodní hrou, se kterou jsem se kdy setkal. V těsném závěsu se drží akorát Crazy Cars III. Opět pouze na černobílé obrazovce, na krásné barvičky jsem si ještě pár let počkal. Jako malý klučík jsem byl absolutně unešen z rozsáhlého hlavního menu, kde mi ale anglické nápisy nic moc neříkaly a bylo tedy třeba se řídit spíše vizuálním znázorněním jednotlivých nastavení. Výběr vozu měl také něco do sebe, následován volbou jednoho ze šesti zvukových doprovodů pomocí krásně zpracovaného autorádia.

Samotné závodění už dnes asi nikoho nevytrhne, ale tenkrát to pro mě byl docela kumšt - naučit se projíždět zatáčky plynule, objíždět soupeře bez jakéhokoliv kontaktu a nepřibírat při tom cedule na kraji silnice.

Navíc, kdysi jsem samozřejmě netušil, kdo je třeba Jackie Stewart a ve výsledkové tabuli mě tedy absolutně netrkla zkomolenina Jackie Stewpot. A mnohá další známá závodnická jména. Na svou dobu velmi dobrý počin. 80％.

Golden Axe si dnes již nedokáži vybavit jinak než ve dvou lidech, u jednoho počítače, na jedné klávesnici a v mém případě na malilinkaté černobílé obrazovce. Krom toho, že se jedná na svou dobu o opravdu kvalitní kousek z hlediska vizuálního zpracování, pohybů postav, interakce a celkové zábavnosti obecně, má hra i svou ''stinnou'' stránku v podobě výběru hratelné postavy.

Se spoluhráči totiž kvůli sekerového děduly mnohdy ani ke hře samotné nedošlo, jelikož: ''Dědka si beru já, protože jsem to řekl první!''..''Né, dědek je můj, Herkules je moc slabý a za ženskou hrát nebudu''. Pravda je taková, že..to byla pravda. Obzvláště ženský chrakter byl kvůli svému chaotickému kvedlání mečem zcela nepoužitelný. V té době bych si ještě, být starší, bez okolků s úsměvem dovolil říct, že patří spíš za plotnu. Holt tvrdé devadesátky.

Zlatou sekeru jsem mnohokráte dohrál i sám, velkou pomocí v nesnázích mi byla nebezpečně vypadající kouzla nebo různé typy osedlatelných draků. Pokud mě z nich tedy někdo do tří vteřin zase nesundal a oni splašeně neutekli. No a pokoušet se s ochočeným dráčkem třeba přeskočit i malou propast vůbec nemělo smysl.
Intermezza v podobě honění skřítků s pytlíky a píchání do nich (ano, zní to divně) byla jen dalším originálním zpestřením. Stejně tak i výzva v podobě tréninkového herního módu. Jasných 90％.

---
*Jak zde někdo níže psal, i já jsem kdysi jako malý capart netušil, co znamená to slovo ''beginner''.
**Už podruhé za poslední dobu mě zničilo Drolinovo nekompromisní odstřelující hodnocení. 10％. Proč ne :D

Minimálně v mém okolí sklidila "čtverka" v době vydání velmi rozporuplné reakce a pár lidí ji po chvíli hraní dokonce zcela smetlo ze stolu. Přiznám se, že i já jsem měl po prvním spuštění a odehrání prvních dvou misí počáteční kampaně divné pocity. Koneckonců, v té době jsem byl ještě stále plně ponořen do (pro mě!) bezchybné a graficky/zvukově úžasné "trojky". Tento divný pocit ale nakonec časem přešel a Heroes of Might and Magic IV jsem si docela oblíbil. Jediné, co mi tedy vadí do dnes, je divná plastovitost budov, jednotek a hrdinů.

Víceméně vše dobré z předchozích dílů zde zůstalo. Na suroviny, artefakty a nepřátelské jednotky bohaté mapy, zajímavé typy jednotlivých měst, které opět né všem úplně seděly, pestrá nabídka kouzel, piplání hrdinů a příběhově atraktivní kampaně.

Velká změna se zde udála akorát u samotných hrdinů, kteří se již aktivně účastnili boje, což bylo sice výborné oživení v rámci celé série, ale ve výsledku mi to způsobovalo akorát problémy. Když se totiž nepřítel s převahou silnějších střeleckých jednotek zaměřil právě na onoho hrdinu, což se mimochodem stávalo velmi často, mohl jsem po chvíli mačkat "Load" nebo rovnou "Restart" celé mise. Díky tomuto a také kvůli neskutečně obrovským a nekonečným mapám ke konci příběhových tažení mi dohrání této základní hry a dvou celkem povedených datadisků Heroes of Might and Magic IV: The Gathering Storm a Heroes of Might and Magic IV: Winds of War zabralo asi dva roky.

Po úspěšném dokončení jsem se k tomuto dílu vracel už jen sporadicky a nějaké hraní v režimu multiplayeru mě ani nenapadlo. Bohužel nebo možná bohudík, "trojka" v mém případě zastínila zcela všechny díly a žádný se jí dodnes kvalitou ani zpracováním nevyrovnal. Určitý náběh zde byl akorát u Heroes of Might and Magic V, ale o tom až jindy...75%.

Tenkrát ještě ani nestačilo utichnout šílenství z pánprstenovské filmové trilogie a necelý rok po třetím filmu vyšla vynikající real-time strategie s originálním konceptem pevně stanovených základen a orientací na jednotky, potažmo hrdiny. Jelikož jsem v té době neměl dostatečnou sestavu (ano, píši to skoro v každém komentáři..), chodili jsme s kamarádem do počítačových kaváren/heren a soupeřili spolu v krátkých úderných zápasech. Na tyto chvíle nezapomenu a (nejen) proto řadím The Lord of the Rings: The Battle for Middle-earth na přední příčky ve svém žebříčku strategií obecně.

Příběhová linka zde výborně kopíruje filmovou trilogii a sem tam si i něco lehce přidá. Počínaje průchodem dolů Morie a soubojem s Balrogem, přes všechny důležité události a monstrózní bitvy, konče samozřejmě klasickým happyendem. Nejzajímavější mi přišla asi bitva u Helmova Žlebu. Přidal bych tady akorát tak asi 3x více jednotek na obou stranách. Hradby působily strašně prázdně a celkově to ubíralo misi na velkoleposti.

Z pouhých čtyř frakcí, které hra nabízí, je celkem těžké vybrat a proto jsem hrál vždy za tu náhodně zvolenou. Kladné mají základnu opevněnou a soustředí se spíše na obranu a silnější hrdiny, kteří na vyšším levelu dokáží nadělat pořádnou paseku, zatímco záporné hledí především na neustálé útočení a oslabování protivníka hordou jednotek.

Hudební a grafické zpracování bylo, dle mého názoru, ve své době na jedničku, poměrně rychlé multiplayerové zápasy dodávaly hře šťávu a samotná kampaň neměla chybu, tedy možná až na svou délku. O dva roky později vyšlo pokračování The Lord of the Rings: The Battle for Middle-earth II, ve kterém přibyly nové rasy, možnost stavět budovy mimo předem dané pozice, tvorba vlastního hrdiny a spousta dalšího zajímavého obsahu včetně datadisku The Lord of the Rings: The Battle for Middle-earth II: The Rise of the Witch King. Ale i přes to všechno si myslím, že první díl zůstal nepokořen. 90％.

''Star Wars strategie postavená na enginu Age of Empires II: The Age of Kings? Tak to si tedy nechám líbit!'' řekl jsem si kdysi dávno jako študent druhého ročníku základní školy a už jsem pelášil přes půl města do prodejny pro originálku. Pěkně drahou, padly na to tenkrát všechny našetřené kačeny, ale tak to prostě bylo. Mělo to svoje kouzlo. A dnes? Třikrát kliknu na myšítko, potvrdím v mobilu karetní transakci a za pár babek mám cokoliv se mi zamane. Hru ale vlastním jen virtuálně. Ee, to není pro mě. Ale to jsem trošku odbočil..

Star Wars: Galactic Battlegrounds si od svého enginového otce vzala naprosto vše, a to myslím jen v dobrém, dokonce i rozvržení ikon v hlavním menu zůstalo stejné. Jediným rozdílem jsou úvodníky k jednotlivým kampaním. Těch je dohromady 6, svojí délkou ani jedna z nich neurazí a zahrajete si za třeba Povstalce, Gungany, Wookiee nebo za samotné Impérium v čele s Darth Vaderem. Star Wars mlsounům mohu ještě doporučit přídavek v podobě datadisku Star Wars: Galactic Battlegrounds - Clone Campaigns, který hru rošiřuje o události z druhé filmové epizody.

Hratelnost je samozřejmě skvělá, herní principy spočívající v těžbě několika surovin, stavbě základny a následném útoku či obraně prostě nemají chybu. Frakce jsou zde relativně vyvážené, ke klasickým pozemním jednotkám na souši i na vodě přibyly ještě navíc vzdušné posily.

Chybí mi zde snad jen větší důraz na hrdiny/důležité postavy a neuškodily by ani trošičku záživnější kampaně. Jinak nemám co vytknout. 85％.

Další hra ze série rychlých a nenáročných jednohubek českého vývojáře Rake In Grass. Nebudu zde hodnotit, jak Northmark: Hour of the Wolf měl vypadat, ale to, jaký doopravdy je. To, že autoři zkusili štěstí prostřednictvím moderního virtuálního žebračení formou Kickstarteru, trošku jim to nevyšlo a dopláceli podstatnou část ze svého, bohužel není můj problém.

Northmark je, minimálně na pochopení, opravdu velmi lehoučký a již od počátku víte, co vás v budoucích (až) několika hodinkách čeká. Jedná se primárně o karetní hru s prvky RPG ve formě plnění zadaných úkolů a nákupu nových karet. Na pozadí běží klasický příběh o znepřátelených rasách a zradě, jako obvykle v pěkné jednoduché kreslené grafice se špetičkou neurážejícího humoru.

Herní mapa je celkem rozlehlá, ale je zde vidět ještě velký nevyužitý potenciál k jejímu rozšíření. S pajduláčkem chodíte od jedné lokace ke druhé, od druhé ke čtvrté a nakonec zase od čtrvté přes třetí, první a zpátky ke druhé. Neustále dostáváte další a další úkoly, které téměř vždy spočívají v poražení nepřátelské skupiny někde na druhém konci vyobrazeného světa. Za splnění inkasujete odměnu, kterou použijete samozřejmě na co jiného, než nákup nových karet a vylepšení. U každého města nebo osady oceňuji minihru ve formě hledání tajných skrýší.

Samotné karetní souboje, tedy ta nejpodstatnější část hry, jsou z velké míry ovlivněny faktorem náhody. Což je v pořádku, neznám snad jinou karetní hru, kde by to tak alespoň z části nebylo. Za celou dobu se mi nestalo, že bych musel některý z konfliktů opakovat. Pouze u posledního zúčtování mi Northmark spadl, a to bohužel těsně na konci duelu, kde jsem již měl málem vyhráno. Nevadí, na podruhé už to vyšlo a po pár hodinách solidní stereotypní zábavy byl konec. 75%.

Oproti prvním dílu Be a King zde přibylo několik nepodstatných zlepšováků a také jakási variace na achievementy, které ale postupně plníte automaticky při normálním průchodu hrou, takže k jejich získání není potřeba vyvíjet nějaké zvláštní úsilí, tudíž jsou vlastně úplně zbytečné. Ve výsledku se tedy jedná stále o tu samou, na pochopení velice jednoduchou strategickou hříčku.

První mapa světa je čistě tutoriálová a její dokončení trvá v klidném režimu asi 15 minut. Druhou už lze považovat za klasickou hru jednoho hráče s obtížností na úrovni "lehká" a po jejím úspěšném dohrání, které trvá odhadem tak hodinku, už nemáte absolutně chuť pokračovat dále, jelikož všechny herní mechanismy byly již vyzkoušeny a všechny dostupné budovy postaveny. Bohužel ale, Be a King II pokračuje dále ještě třetí částí s už docela, řekněme, zajímavou obtížností. Ta už zabere klidně i pár hodinek a sem tam nějaké to opakování. Pokud ale hráč na začátku pochopil, co se po něm žádá, nebude s ní mít nějaký vyloženě vážný problém.

Co se mi líbilo: oceňování zlatým, stříbrným nebo bronzovým pohárem při splnění časového limitu dané mise, po každém úspěšném levelu rozrůstání hráčova města (pouze grafické znázornění, na hru nemá vliv), okrajové využívání hrdiny, příjemná nenásilná grafika a fakt, že tato budovatelská strategie je ve své podstatě více logickou hříčkou než strategií.

Další díl ze série Be a King: Golden Empire už rozhodně shánět nebudu, hru mohu doporučit pouze jako odreagovávačku mezi jinými hodnotnějšími tituly.

Po mnoha a mnoha letech jsem si musel Need for Speed: Carbon znovu nainstalovat a zahrát, abych si vzpomněl, co že tam bylo vlastně špatně a proč jsem se k němu oproti předchozím dílům nikdy nevracel. A už to vím.

Je to kombinace nechutné šedivé grafiky, otravných, až uši rvoucích pazvuků a prapodivného chování vozidel. Vezmu to tedy postupně. Že se tvůrci znovu vrátili k nočnímu režimu mi vůbec nevadí, ba naopak, k pouličním závodům nebo duelům v kaňonu prostě tma neodmyslitelně patří. Vadí mi, že město samotné vypadá absolutně otřesně a určitě ještě hůře, než to prosvícené a jakoby živé z o dva roky staršího Need for Speed: Underground 2. Grafické nastavení jsem měl na maximu a přesto mi připadalo, že jezdím v nějaké divné šedé mlze. Když jsme už u toho nastavení, hra ho tedy moc nenabízí, palec nahoru akorát za možnost vypnutí (ani nevím jak to správně nazvat) "zrychlovacích čar za vozidlem".

Dalším bodem je zvuk a hudba. Prostorový zvuk je pochopitelně výborný a podkres, který hraje v menu, návykový. Ovšem hudební doprovod přímo ve hře za jízdy je zcela o ničem. Celkem nemilé překvapení, sountracky k Underground 2 a Most Wanted si pustím někdy i dnes a pořád mají grády. Tady prostě nic. Zvuky vozů bych ohodnotil lehkým nadprůměrem, tady se na to tvůrci úplně nevyflákli. To nejhorší tedy zůstává na konec. Pískání pneumatik. Za každé situace, prostě neustále. Po půlhodině hraní měla moje hlava tendenci explodovat. Vyřešil jsem to tedy lišácky nastavením "ostatních zvuků" na 40%. Hudbu ve hře jsem úplně ztlumil a hlasitost motoru zůstala na 100%. To je to jediné, co se tady dá nějak rozumně dlouhodobě poslouchat.

No a tím posledním ze smrtelné trojkombinace je samotné chování vozidel. Zejména ze začátku u těch nejslabších neupravených vozidel (v mém případě Afla Brera) řídíte pocitově špatně obrobený kus železa, který sebou neustále divně trhá a zasekává se o neopracované otřepy. Situace se o něco zlepší až později, kde již brázdíte město a jeho okrajové části s maximálně upraveným výkonným vozem. Tady už si totiž všímáte jen té neuvěřitelné rychlosti a modlíte se, ať v příští zatáčce nesletíte skrze zábradlí do temné propasti. Takový sprint v kaňonu s extrémně naducanou Mazdou RX-7 za melodie Wankelova m(r)otoru na plný plyn, no páni..

To špatné tedy bylo řečeno a nyní začnu i trošičku chválit. Příběhová linka mi vyhovovala, i svou návazností na Need for Speed: Most Wanted, ústřední záporák je patřičně namyšlený a slizký a celou dobu se těšíte, až ho na konci zničíte a vyženete z města.
Herní princip založený na dobývání a chránění městských částí zakončený závody s bossy byl zajímavý, později už ale spíše nudný a stereotypní. Naštěstí to trápení netrvalo moc dlouho.
Možnost tuningu se zde naštěstí o něco zase rozšířila a ve své podobě mi naprosto vyhovovala. Parťáci byli zajímavým zpestřením, ale že bych je tedy nějak urputně používal, to ne.
Největším plusem tohoto dílu je rozhodně úžasný vozový park rozdělený do kategorií Tuner, Muscle a Exotic. Krom levné pseudo "ameriky" Chrysleru 300C, kterým u nás jezdí snad jen cikády, chtějící udělat dojem na své opuchlé sestřenice, souhlasím s každým zdejším vozidlem. Především chválím přidání celé řady brutálních muscle kár.
Nezbývá mi tedy než naprosto souhlasit se zdejším hodnocením, které je v tuto chvíli ustáleno na přesně 65%. Původně jsem uvažoval spíše nad 40-50%, ale autíčka jsou zde nastavena naprosto dle mého gusta a pokud mě moc nebavila kariéra, tak jsem si vše vynahradil na parádních a těžkých výzvách. Plus variace na achievementy v podobě "karet". 65%.