Druhá epizoda už měla takový ucelenější děj, nebo jsem si na styl vyprávění už zvyknul, těžko říct. Skvělé jsou úvodní titulky, které jako v prvním díle pěkně představují prostředí, to je jeden z kladů epizodický her ;) Městečko Boomtown bylo celkem dobře vybalancováno a prvky parkuru byly fajn (ač to samozřejmě ten TellTale engine moc nepodporuje). Tahákem epizody byl asi turnaj s místním šampionem, sice to na mě pořád působilo, jako nějaká bitva dětí na warez serveru, ale už jsem se to snažil nazírat optikou této herní série a ne originálního Minecraftu, takže to nakonec provedením i zasazením do příběhu bylo dobré.

Děj už celkem pokročil a podařilo se nashromáždit už dost početnou skupinu zachránců světa, ale už jsem se v tom množství postav malinko ztrácel, takže doufám, že buď někdo umře či odejde, nebo už nikdo nepřibude. Uvidíme.

Fun fact: Zombie ve hře se nepohybují jako v originálu hry, ale jako zombie z Walking Dead herních sérií :)

S Minecraftem jsem prožil 8 intenzivních let a bylo to hrozně fajn. Ale už jsem ho 2 roky prakticky vůbec nezapnul. Ne, že bych neměl nutkání, ale aby to stálo za to a abych tam něco zase vytvořil, tak by to sebralo minimálně 50 herních hodin a těch bohužel nemám na rozdávání. Proto jsem teď vzal za vděk touto sérií, která mi mé dovádění v Minecraftu aspoň trochu připomene.

Od Telltale jsem už odehrál takřka kompletní Walking Dead a vyzkoušel i série Back to the Future a The Wolf Among Us, ale ty jsem ještě z nějakých důvodů nedokončil. Takže jsem určitě nevstupoval do neprobádaných vod. A tak jsem to tedy spustil.

Ihned mi hra přišla mírně popírající zákonitosti Minecraftu, protože hrdinové jsou pořádné nuly, když mají pouze dřevěný meč, staví stavby jak pětileté dítě a zároveň jsou vyděšení z jednoho kolemjdoucího zombíka :) Přes tohle se hráč zkrátka musí přenést a brát hru jako zajímavý příběh, který se prostě odehrává v prostředí Minecraftu. Když jsem si na to po zhruba čtvrthodince zvyknul, tak se mi hra začala celkem líbit. Je tam hodně hlášek, které ocení jak hráč původní hry, tak i (myslím si) absolutní nováček v tomhle světě. I některé scenérie a situace jako např. most se zombíky a creepry, slavnostní tržiště, potemnělá knihovna... byly prostě krásně vymodelované a zahrané.

Příběh je trochu přitažen za vlasy a je spíš cílen na zhruba 8-13 leté mladé hráče, ale neurazí ani mě. Potěšil mě i prasečí společník Reuben, který hraje celkem významnou roli. Snad se v dalších kapitolách dočkám i svých oblíbených slimů. Bohužel s koncem úvodního dějství se nenačetly provedené volby a jejich statistiky u všech světových hráčů, jako to bylo za dob fungování studia zvykem, to mě celkem zamrzelo.

No jsem zvědav, jak to bude všechno pokračovat. Už to jdu pomalu pustit.

Znáte ten pocit, když od hry máte nějaká očekávání a ona je nakonec úplně jiná? Tak tohle se mi stalo právě zde. Spokojený s předchozími tituly Amanity jsem samozřejmě nemohl vynechat ani Creaks, zvlášť, když jsou všude možně oceňovány jako jedna z nejlepších českých her posledních let. Věděl jsem, že na hře pracoval trochu jiný tým autorů, ale stejně jsem si myslel, že to bude jakási hororová Botanicula a tak jsem si ani nepouštěl videa, trailery, no vlastně nic, viděl jsem možná pár obrázků, ale opravdu jsem do poslední chvíle o hře nic nevěděl. No a teď už vím, že ta hra je něco kompletně jiného než zbytek dosavadní tvorby Amanity a zároveň je to celé takové dospělejší.

Líbila se mi práce s obtížností, kluk přišel do dané lokace, párkrát dostal co proto a pak bylo většinou jasné, co a jak udělat, aby se dala lokace zase opustit a dostat se dál. Práce se světlem byla parádní a jeho první použití je zároveň největší wow moment celého díla :) Je fajn, že cca každých 10-15 úrovní se změní protagonisté a je potřeba naučit se, co umějí a jak na ně. Ale na druhou stranu je vlastně hra od začátku do konce stejná, což jsem si párkrát uvědomil. On to není vlastně zápor, protože je to stále zábavné, ale přeci jen jsem si říkal, že by nebylo od věci mít tam aspoň pár adventurních prvků typu sbírání a používání předmětů, ale je taky dost dobře možné, že by to celou hru rozbilo. No, asi taky proto nejsem herní designér :)

Co je ale na hře to nejlepší, nejroztomilejší, nejvíc inovativní a zároveň nejvíc retro, tak to jsou obrazy. Jsou dva druhy, jedny se natahují a pak se dá dívat na pěkný obrázek a v něm nějaký pohyb a druhé se natahují klíčkem a je nutná interakce hráče. Některé z nich byly opravdu výzvou a zároveň bylo neuvěřitelné, kolik miniher, nápadů a "příběhů" se na tak malé ploše dalo sledovat a ovládat, takhle si představuji umění ve hrách, protože tyto okamžiky měly všechno.

Zajímavý byl i příběh celé hry, ale tady si myslím, že už Amanita měla i lepší. Objevilo se tu i pár klišé a to se jí dřív nestávalo. Postavy byly opět většinou mírně ztřeštěné, ale nakonec to dávalo i smysl :)

U her od Amanity člověk snad nemůže šlápnout vedle. Creaks jsou jednou z jejich nejlepších her, ale k dokonalosti tam prostě něco málo chybělo. Každopádně bylo hraní zážitkem, na který se nezapomíná a to je to nejdůležitější.

Tohle je hrozně fajn "hra". Začal jsem s ní někdy v půlce ledna a od té doby se k ní vracím každý den. Je prima, že je jen jedno slovo denně (takže se nedá vypěstovat nezdravá závislost) a pouze šest pokusů, kdy většinou první tři jsou takové oťukávací a ty další už pak slouží k uhodnutí. Většinou se mi to povede dát na pátý pokus a to i když jsem pár slov neznal, což mě pak potěšilo. Pouze dvakrát z 35 pokusů jsem na slovo nepřišel, takže se cítím celkem hrdě a chytře. Možná je to tím, že Wordle hraju většinou ráno na toaletě, kde je člověk uvolněný a plný energie a bystrosti, a nebo je to jen náhoda a i večer bych měl stejné výsledky :)

Každopádně všem Wordle doporučuji, protože když není 5 minut do čeho píchnout, tak je to dobrý relax. Dokonce jsem se dočetl, že hraní Wordle dokázalo už zachránit jeden lidský život a tím se jen tak nějaká hra pochlubit nemůže. Slovo pro dnešní den je thorn ;)

Na začátku roku jsem neměl chuť začínat nic velkého a komplexního, tak jsem sáhl po tomto na první pohled pohodovém kousku. Solitaire je fajn a čas od času není důvod si ho nezahrát. Tady je to navíc s příběhem :)

Hra nabízí pouze jednu variantu karetní hry, tedy, že je nutné vyčistit celé pole karet tím, že se z balíčku tahají karty a je potřeba vytvořit řetěz karet v jednom, nebo druhém směru, tedy vyšší a nižší hodnoty. Postupně se obtížnost zvyšuje a hlavně nároky jsou čím dál vyšší, nejprve stačí pole pouze "vyčistit", ale další úrovně pak už vyžadují dosáhnout nějakého skóre, uspět v několika hrách za sebou, nebo udělat kombo nepřetržitého řetězu karet (od 5 ks na začátku a přes 30 na konci hry). Postupně je k dispozici i pár pomocníků v podobě odstranění jedné karty, či více karet, nebo nového zamíchání zbývajících karet. Pomoci mohou, a při tvorbě velkých komb i musí, bonusové karty, které se náhodně během hry objevují a dají se navázat na rozdělaný řetěz. Každá hra je trochu jinak rozdaná a karty jinak rozmístěny, někde jsou i dočasné zámky atd. Jedno herní kolo se skládá z celkem 10 her a s nimi spjatými 3 úkoly, nebo požadavky k postupu dál. Vtip je v tom, kdy začít používat bonusové karty, může se zdát, že řetěz bude mít šanci být dlouhý a tak se možná vyplatí začít tam sázet tyhle bonusovky, aby se splnil daný úkol, no a potom třeba člověk zjistí, že se mu dané kombo nepovede třeba o 1 kartu uskutečnit, to má za následek, že pracně střádáné bonusové karty jsou pryč a je nutné hru restartovat a bonusové karty zase nasbírat pro další pokus. Jednou takovouhle chybou se dá ztratit i dobrá půlhodina hraní, ale riziko přeci ke karetním hrám patří odedávna, takže je to vlastně v pořádku a člověk si příště dá větší pozor.

Příběh hry je v rámci her hodně šablonovitý a plný klišé z různých romantických a historických knih a filmů, točí se kolem ničím zajímavé mladé šlechtičny Belly (která je zároveň hráčem oněch karetních her), její rodiny, jednoho zlého a jednoho hodného nápadníka. Mezi jednotlivými koly probíhají lehké rozhovory z nichž si po pár dnech od hraní už nepamatuju zhola nic, asi tak jsou pamětihodné :)

No, jedná se o fajn solitaire hru, která dá přesně to, co od ní čekáte, dobrých 10 hodin karetní zábavy s nezajímavým příběhovým pozadím. Jednou za čas je taková hra na provětrání hlavy fajn, ale hrát něco takového častěji, mohlo by to mít neblahé následky psychickou pohodu a mentální zdraví.

Hru mi doporučil Jumas, že prý je fajn, což o to, celkem fajn i je, ale asi se mi úplně netrefila do vkusu a mezi adventurami jsem toho moc slabšího nehrál, přesto to byl relativně dobře strávený povánoční čas.

Co na hře musím vypíchnout, jsou videa, ta jsou opravdu krásně udělaná a v době vzniku to musel být téměř filmový zážitek. Musím pochválit i téma hry a dobu ve které se odehrává. A taky se mi líbila jedna postava, hluchý zhulený kytarista, tím ale moje chválení a pozitivno končí.

Problematická je samotná hráčská postava Petera Wrighta, nejenže je naivní a než mu něco dojde, tak se několikrát změní běh dějin, ale nedokázal jsem pochopit, proč se do toho všeho vlastně pouštěl (ano, neměl zrovna vůbec dobré období v životě, a to tedy vůbec), ale to mu stejně v mých očích nedávalo takovou motivaci, aby běhal od čerta k ďáblu a zkoumal, co se stalo s chlapem, kterého viděl snad dvakrát v životě, kdyby aspoň byli kamarádi, nebo tak něco, ale oni si byli vlastně úplně cizí. A ty jeho chaty s divnou přítelkyní, vždyť už po dvou větách bylo vidět, že to nemá žádný smysl a něco na ní nesedí.

Přímo hrozivé je ovládání, nebo spíš pohyb po lokacích, kamera na každém druhém metru udělá veletoč o 90, 180 nebo 270 stupňů a hráč není schopný se pořádně orientovat v prostoru a někam smysluplně jít a to nemluvím o tom, že je možné některá zákoutí s důležitým předmětem právě kvůli tomuhle přehlédnout a běhat všude možně a zkoumat, jak se v ději posunout. Tato hra je vůbec celá o běhání, zvláště v počátku je odemknuto jen několik lokací a je to tak o systému, přijď tam, se všemi pokecej, získej předmět, pak běž zas někam jinam a opakuj to, pak už tolik mluvit nemusíš, ale stejně je nutný tam počtvrtý jít znova. A tak člověk třeba třetinu času stráví "na cestách", to se tedy postupem hrou mírně lepší, ale i tak byly tyhle přesuny spíše nudné a zdlouhavé.

Jedním z hlavních taháků hry by měl být svět relativně blízké budoucnosti, které se asi většina z nás dožije, tedy roku 2044, jestli bude takhle fádní a apatická, to je otázka. Každopádně ve hře je klasický neduh, kterému se asi nelze plně vyvarovat. Jsou tam technologie, které jsou dnes už běžné, nebo běžné brzy budou, ale jsou tam i věci, které se do roku 2044 dozajista nestihnou a kdoví, jestli se to stihne v tomto století - vesmírný výtah. Plno technologií na mě dokonce působilo, že musely být zastaralé už v době vzniku hry, to si jako vážně v roce 2004 mysleli, že budoucí mobily budou tlačítkové a budou vypadat, jak hračky pro děti? Že budou roboti komunikující s lidmi jen hlavou na hydraulickém lízátku? Že se budou používat pořád různá vypálená CD a nebude nějaké jiné lepší médium? No, v tomto ohledu mě prostě nepřesvědčili.

Vtipné bylo i množství nelogičností, či přímo chyb. Bude v budoucnu normální, aby člověk mohl letět dvakrát za den z New Yorku do Portorika a zpět? :) Nebo, aby se dal propašovat živý holub na vesmírnou stanici v kapse? Aby se zabavený deník vrátil sám od sebe zpět do kapsy? Dovolila by bezpečnostní autorita odstřelení půlky Sochy svobody, jen kvůli zbloudilému signálu? Je normální, že člověk nemusí platit a obchodník to přejde a ještě je spokojen? Ta hra má prostě moc trhlin a nedovolila mi, abych se do toho světa vžil a věřil mu.

No, je toho celkem dost, co se mi na hře nepozdávalo. Určitě to nebude žádná moje srdcovka a už si ji nikdy nezahraju, ale měla i pěkné momenty a existují i daleko horší kousky. Konec, tedy hlavně ten "druhý", se mi však líbil a jak se říká, konec dobrý, všechno dobré ;)

Hru jsem v early accesu a ani v době po vydání prakticky nezaregistroval, poprvé jsem si jí opravdu všiml, když ji Epic rozdával zadarmo a "nastartoval" svůj klient, tam jsem si jí nekoupil, ale zjistil jsem si o hře základní info a mrknul na video a řekl si, že by mě to mohlo bavit a v budoucnu si Subnauticu zahraju. Ta doba přišla letos a opravdu jsem se těch více jak 50 hodin bavil, protože...

Subnautica je něco, co v této podobě a survival žánru chybělo. Nádherný mořský svět cizí planety, který postupně odhaluje svá tajemství, a to vždy, když hrozí, že by se mohl dostavit stereotyp, to neumí každá hra. Systém craftění je taky příjemně jednoduchý, prostě člověk sbírá, co kde najde (na začátku hry, pak už si vybírá) a pak to taková šikovná mašinka přetvoří na téměř cokoliv, co je zrovna potřeba. S tím souvisí to, že je nutné hledat různé kusy z mé lodi, která na planetě ztroskotala a ty naskenovat, aby se vědělo, z čeho se daný předmět dělá. Skener je vůbec to nejlepší na celé hře, skenováním fauny, flóry, kusů lodi, ale i různých artefaktů se do velké míry člověk dozvídá o světě kolem sebe a jeho zákonitostech a historii. Takové encyklopedické texty mám ve hrách rád, tady je ten pocit ještě lepší, protože si ty informace musí hráč sbírat sám. Další skvělý prvek, když jsem se už trochu rozkoukal a sesbíral množství různých surovin, je tvorba základny, je libo udělat si pěkný pokojíček s výhledem na mořský příkop, nebo místnost pro pěstování plodin a tvorbu pitné vody, nebo třeba obří akvárium, kde se dají chovat a pozorovat tvorové, kteří se vylíhnou z nalezených vajíček, nebo si vytvořit dostatečné technické zázemí na průzkum planety? Všechno tu jde a všechno je velmi intuitivní.

Pak tu jsou různé události, které v prvních dnech a týdnech situaci ještě zhorší výbuch Aurory, sestřelení záchranné lodě Sunbeam a hlavně infekce, kvůli které se to všechno kolem děje. Jak jsem se postupně vydával dál a dál, tak mi rostlo sebevědomí, že to bude v pohodě, budu sbírat suroviny, pak pro mě někdo přiletí, nebo nějak stluču raketu a odletím si po své ose někam domů, ale tak jednoduché to samozřejmě není. Když jsem narazil na první obrovské živočichy, tak to byli ti největší dobráci na planetě a dokonce jsem na ně "nasedl" a nechal se unášet do neznáma, ale pak to začalo, objevil jsem další velké tvory, kteří přátelští nebyli a ještě přitom strašně strašidelně řvali. Do toho konečně přilétala záchranná loď, takže jsem byl pořád optimista, ale planeta jí prostě sestřelila, to jsem opravdu koukal s otevřenou pusou a definitivně zjistil, že budu muset něco dělat :) Postupně jsem si vytvořil ony 3 ikonické stroje, které mi dovolovaly průzkum ve větších hloubkách a více nebezpečném prostředí. Moje ponorka Cyclops, jménem Potápka, mi ze začátku přišla velmi neohrabaná a zbytečně žravá, co se spotřeby energie týkalo, ale nakonec to byl nejlepší druh na mých cestách do obrovských hlubin. A v těch hlubinách už hra opravdu nebyla tak milá jako kolem hladiny, tady už to bylo regulérní peklo jak někde v Diablu, nebo Doomu, to je další klad hry, protože dokáže střídat prostředí i vlastní gameplay a pořád je to dostatečně uvěřitelné. Ale za ten filozofický a metafyzický konec to stálo, ten se také povedl. Jen mě pořád hlavou vrtá otázka, proč ta rasa, která zřídila nad planetou karanténu a sestřelovala lodě jednu za druhou, nedala na oběžnou dráhu nějaké varování, že se na planetu nesmí lítat? Takhle umřelo plno neinfikovaných bytostí a my všichni jsme to museli jako hráči vyřešit :)

Je pro mě trochu s podivem, že neznámé malé studio dokázalo stvořit hru, která nejen vypadá, ale i skutečně je, jako hra od světového studia s obrovským rozpočtem, ale asi to jde, když jsou nápady, chuť a ambice. Pro mě to byl letos nejlepší herní zážitek. Už se těším na Subnautica: Below Zero , i kdyby to mělo být úplně stejné, tak si to určitě užiju.

A dostávám se k poslednímu DLC, plnou hru jsem okomentoval už dříve. To jsme takhle jednou měli s parťákem přestávku na benzínce a najednou zazněl obrovský výbuch a objevil se zlověstný, takřka atomový hřib. Na nic jsme nečekali a během snad 2 minut jsme byli na místě. Proto mě překvapilo, že tu už bylo plno policistů, patolog a dokonce i sám starosta města už dával o neštěstí rozhovor do kamery, až jsem měl podezření, že to zavinil někdo z nich :) Ohledání místa činu bylo v tomto případě trochu skličující, ale i překvapující, protože jsem zjistil, že tam byla dokonce i jedna špionka, takže asi nešlo o nic malého.

Postupným vývojem v případu přišel jeden z vrcholů celé hry, protože jsem se dostal do továrny samotného Howarda Hughese a na vlastní oči spatřil největší letadlo H-4 Hercules, to byl opravdu skvělý zážitek. Velký šéf naštěstí za nic nemohl, ale jeho významný pomocník na tom byl jinak a tak jsme se spolu dobrou půlhodinu přetlačovali, kam bude vyšetřování směřovat. Finále v hangáru bylo pak opravdu velkolepé. Na takové herní momenty se nezapomíná.

Hru jako celek jsem zhodnotil v komentáři, ale rád se podívám na zoubek i DLC. Tohle byl další velmi zajímavý případ z mravnostního oddělení a opět tu hrálo velkou roli ukradené morfium. Na místě činu jsem se setkal s bývalými kolegy, což je vždycky při hraní fajn si trochu zavzpomínat. Celý případ mi svou tragičností trochu připomínal známou knihu Velký Gatsby, protože i zde šlo o velké milostné hrátky.

Vše navíc mělo i další kriminální podkres a zločinů se tu dělo hned několik. Dobré bylo sledování podezřelého, které sice hra neumí podat úplně uvěřitelně, ale i tak je to příjemná herní mechanika. A závěrečné finále po sebevraždě zamilovaného doktora, je majestátní jak z dobového hollywoodského filmu. Tenhle případ je z celé hry jeden z nejlepších.

Hru jsem zhodnotil v komentáři, ale rád bych napsal i pár slov k DLC. Tento případ je celkově druhý na (vice) mravnostním oddělení. Celou částí hry se táhne drogová problematika, ale to se netýká tohoto případu, tady jde o rozkrytí nelegálního obchodu s polévkou ve městě :) No dobře, zdejší polévkové konzervy drogy obsahují, ale to se někdy stane, když se pořádně nehlídá výroba.

Moc se mi líbila celá továrna na polévku, je plná strojů a jezdících pásů se zeleninou, vodou a plechovkami a když to je všechno puštěné, je to úchvatný pohled. Samozřejmě je tam nějaká nekalost a už na začátku případu je jasné, co se děje, jde tak hlavně o to, přijít na lidi, kteří stojí za podivnými nočními směnami. Nevím proč, ale zrovna v tomto případě se mi přestřelky celkem líbily a tak nějak zapadaly do děje. Celý případ i dobře odsýpal, takže jsem byl spokojen.

Celou hru jsem ocenil v komentáři, tak tady aspoň v krátkosti zhodnotím i toto DLC.

Poslední případ na dopravním byl celkem oříšek, falešné technické průkazy daly detektivnímu duu zabrat. Líbil se mi majitel autosalonu, který byl přesně takový, jako lidi v téhle branži jsou, ztřeštěný a otravný. Proto jsem si rád vypůjčil jedno z prodávaných aut a jízdou po městě ho učebnicově zničil, co mohlo odlétnout, to odlétlo. Na konci mi úplně nesedla přestřelka, vzhledem k závažnosti případu mi přišla zbytečně vyhrocená, ale to je jen drobnost. Celkově to byl fajn případ a jak je u této hry zvykem, nejde poznat, že se jedná o DLC.

Kompletní hru jsem zhodnotil v komentáři, ale rozhodl jsem se ještě nějak okomentovat i její DLC. Je to popravdě asi moje první hra, kde jsem si nevšiml, že zrovna hraju DLC, protože jednotlivé případy na sebe plynule navazují a není tam prakticky žádná indície, že teď hraju něco navíc, takhle by měly DLC vypadat, ale chápu, že tady to šlo díky epizodickému formátu a nebylo nutné tu vymýšlet kostrbaté návaznosti.

Že hraju DLC jsem tedy nevěděl a dozvěděl jsem se to až ke konci celé hry, kdy jsem si zjišťoval nějaké informace. Nicméně, už po dohrání jsem oceňoval kvality tohoto případu a nakonec mi přišel ze všech na dopravním oddělení nejlepší. Byl tu zajímavý nápad s místem činu, rasistickým sousedem a zapletením jedné ambasády, čili určitě ne běžná náplň policisty z dopravního a to je vždycky fajn, když nejde o běžnou rutinu. Závěrečná honička mi připomínala scénu z mého oblíbeného muzikálu, můžete hádat z kterého ;)

Jednoduše, tohle DLC opravdu stálo za to a opravdu obohatilo obsah hry, jen víc takových.

Tato hra byla vlastně první, kterou jsem si na Steam koupil, bylo to v dubnu 2013. Ihned jsem jí rozehrál, ale můj tehdejší notebook nebyl schopen hru nějak plynule utáhnout, takže jsem udělal asi 2 úvodní, spíše tutoriálové případy, a hru odložil na neurčito. Vrátil jsem se k ní v roce 2018 a vesele si hrál zhruba někam do poloviny (skoro na konec vražd) a pak jsem z nějakého důvodu hru nepustil týden, dva týdny a možná to taky znáte, jak se ta doba prodlužovala, tak jsem měl stále menší touhu jí hrát, až jsem jí opět odložil k ledu. Letos v lednu jsem jí rozehrál znovu a dostal se zhruba do stejného místa jako minule a co se nestalo, zase jsem jí odložil a pokračoval až na konci října a tentokrát, tentokrát se mi ji konečně podařilo dokončit, ba co víc, je to určitě nejlepší hra, co jsem letos hrál. To se jednoduše pozná tak, že jsem na ni myslel i během dne při běžných činnostech a to se mi opravdu stává tak maximálně jednou ročně. Proč jsem jí ale třikrát odkládal? Sám jsem si tu otázku několikrát položil a stále nemám uspokojivou odpověď, ale zkusím jí najít třeba v tomhle komentáři.

Hra mě dostala hned svým vizuálem, takové ty vybledlé barvy a ponurá nálada města, občas prostoupená neonovou reklamou, a všudypřítomnou městskou dopravou mě chytla za mé nostalgické srdce. Nikdy jsem žánr noir nějak nevyhledával, viděl jsem jen pár filmů, ale i tak si dovolím tvrdit, že tento kousek je svým pojetím určitě jedním z nejvýznamnějších děl tohoto uměleckého směru. Hra by se dala rozdělit na 2 poloviny (jak jsem to ostatně udělal i já hned dvakrát svým nedohráním). Ta první je o seznámení s Colem Phelpsem, bývalým vojákem a poté schopným policistou a hlavně s detektivní prací a jednotlivými často velmi nápaditými případy. Příběh je tu spíše jen naznačován. V druhé polovině se stane řešení případů často jen rutinou (ale i tady je několik případů, které jsou opravdu pamětihodné) a roztáčí se příběh Phelpse, lidí kolem něj, ale i světa velkého zločinu v celém Los Angeles.

Příběh je ostatně pro mě tím největším tahákem. Ano, hra je proslulá svou prací s lidskými obličeji, mimikou a gesty, za které sbírala zasloužená uznání, ale bez kvalitního příběhu by tento zázrak moderní techniky byl jen pěknou hříčkou. Ano, jsou tam hluchá místa, ale i běžný rozhovor v autě s kolegou morousem měl hlavu a patu a krásně dokresloval jejich vztah, ale i dobu ve které žili. A ano, pro mě nejslabší místo v té několikrát zmiňované půlce hry, kdy vlastně veškerý herní obsah přešlapuje na místě. Zde bych se přimlouval za nějaký scénáristický zásah, ale kdo tento krizový bod překoná, tak bude opravdu odměněn.

Hra má slabší jízdní model, auta se snad kromě maximální rychlosti neliší, jsou to rychlé plechové krabice, které jen čekají až se střetnou s nějakým nebojácným vozem v protisměru a pak je k vidění tupý náraz, kdy aspoň může odlétnout kapota, nebo kolo. Okolní řidiči také moc inteligence nepobrali, zatáčí a pořádně se nerozhlídnou a když si náhodou všimnou blížícího nebezpečí, tak prostě vprostřed křižovatky zastaví a nehoda je nevyhnutelná. Je ale skvělé, že hra obsahuje skoro stovku různých aut, některé jsou si tedy velmi podobná, ale několik z nich, především sporťáků, je pastvou pro oči. S ježděním se mi pojí ještě jedna věc. Snad poprvé jsem nebyl v nějaké městské akci schopen se naučit herní mapu nazpaměť, celé L.A. je spletí pravoúhlých ulic a navzájem si podobných domů kolem a nějaké význačné body, aby člověk pohledal. Je mi sympatické, že je mapa vlastně reálnou podobou dobového Los Angeles, což samozřejmě oceňuji, ale hratelnostně to pro mě bylo trochu limitující. Další důležitý aspekt, střelba, je na můj vkus taky hodně arkádová, neměl jsem z ní dobrý pocit, jako v jiných hrách (první dvě Mafie jsou na tom v tomhle ohledu daleko lépe, ale to v rámci těch aut taky).

Kromě oceňovaných rozhovorů a výslechů je nejdůležitější částí hry vyšetřování zločinů a to je prostě skvělé. Prvotní ohledání místa činu je pokaždé plné očekávání a mírného napětí a to paradoxně k tomu, že je to nejklidnější část hry, kdy člověka nikam nic netlačí. Některé případy, ač třeba v kontextu celé hry nepatřily k těm nejdůležitějším, jsou vtipně a chytře vystavěné např. prasečí krev, falešné espézetky, nebo továrna na polévku, a budu na ně dlouho vzpomínat. Ona vlastně celá hra funguje jako takový retro seriál, jeden hodinový případ denně před spaním je ideální dávkování.

No a celé vyznění hry? Je to počin, který přesahuje hranice oboru, není to jen hra, je to do velké míry i umělecké dílo a kulturní reflexe doby relativně nedávné a zároveň ohromně vzdálené. Je to výlučný kousek, který se rodí tak jednou za 10 let, vlastně se ani nedivím, že vývojáři z Team Bondi po vydání vyhlásili krach, protože za hrou je vidět plno "krve, potu a slz" a za mě i lásky a nadšení. Ten konec je správně hrdinský a vlastně úplně obyčejný a to je na tom to nádherné.

A je to tu zas, pár hodin bezstarostné pohádkové hry, tak jak už to všichni známe. Změn oproti minulému dílu by člověk napočítal na jedné ruce a to je už přeci jen trochu škoda. Šablona příběhu je stále velmi podobná. Prvních pět minut hry je seznámení s hlavní postavou, pak se něco stane a postava se z obyčejného netrénovaného člověka ocitne ve víru událostí a brzy pochopí, že bude muset všechno odpracovat sama, jinak hrozí nešťastná budoucnost, nebo konec světa. Hrdina tak trénuje, nosí věci od jedné líné postavy ke druhé a tak postupně získává zkušenosti a peníze na nošení jiných věcí mezi jinými línými postavami, v pravidelném rytmu se otevírají nové části mapy, kde hrdina může vesele nosit dál. Samozřejmě celou hrou se táhne i boj s nejrůznějšími protivníky (od jednoduchých krys a sršní po zombie a démony) a na konci vše kýčovitě dobře dopadne.

Ženská hlavní hrdinka je osvěžující, ale herně to není prakticky poznat. Princezna se brzy začne trénovat ve všemožných činnostech od sbírání květin a ovoce, přes vaření a rybaření až k boji s mečem a palcátem, jednoduše je to emancipovaná žena. Bohužel většina interakce s lidmi je pouze variací na již viděné v minulých dílech. Nelíbila se mi ani závěrečná zhruba půlhodinka, kdy se najednou tempo zvýšilo a bylo to běhání k prodavačům, vykraftění lektvaru, najedení se a pak následoval boj s příšerou, to se opakovalo až nehezky často.

Z předchozích řádků to asi nevyplývá, ale stále jsem si hru pěkně užil a zahrál si ji prakticky na jeden zátah. Mám tu sérii prostě rád a když je mezi díly rok a půl pauza, tak se to dá zvládnout dobře a spokojeně. Potěšilo mě třeba, že jsem narazil na dvě postavy, které hrály v předchozích hrách významnou úlohu, což je fajn, protože to vlastně celé "hrdinské univerzum" nenásilně propojuje. Některé lokace vypadaly krásně a pár postav mělo co říct. Hraje se to pořád dobře, ale mám pocit, že si hru asi nejvíc užijí nováčci, nebo ti, kteří zatím nehráli všechny díly, pro nás "veterány" už se to začíná až nepříjemně opakovat.

Očekávám, že autoři vytvoří ještě Lost Tales 3, která bude zase velmi podobná předchozím a pak už by měli ve vlastním zájmu zkusit něco nového, nebo totálně překopat stávající mechaniky, protože si to sice stejně zahraju, ale už mě to nebude tak těšit, jako dřív.

Sérii Saints Row mám rád, dohrál jsem všechny díly od trojky počínaje a u všech se dobře bavil. O hraní dvojky jsem neuvažoval, říkal jsem si, že už je to starší kousek a herní mechaniky a všemožné saintsrowské šílenosti tu asi nebudou ještě tak dobré a ... nemýlil jsem se, z dnešního pohledu je dvojka, logicky, horší než další díly, ale je to samozřejmě hodnocení do jisté míry nespravedlivé. I přesto je to i tak slušná zábava a jsem nakonec rád, že jsem se ke hraní dokopal.

Za čím si stojím, tak tahle série má nejlepší tvorbu postavy ze všech her, co jsem dosud hrál. Jde tu nastavit takřka každý fyzický atribut postavy a ač to nemá na hratelnost prakticky žádný vliv, tak je to prostě věc, na kterou jste "nuceni" koukat celou hru, tak je dobré si s ní pohrát. Já jsem i z důvodu zvrhlosti série pokaždé vymodeloval svého hrdinu jako největšího hnusáka pod sluncem, nasadil mu sukni a lodičky a vyrazil do světa. Neumím si prostě představit, kdyby vypadal třeba jako distingovaný gentleman a pak začal sypat přisprostlé hlášky a kopat do lidí, to prostě nejde.

Samotný gameplay je řešen celkem zajímavě, protože je nutné budovat reputaci gangu od píky, tak jsou mise rozděleny po cca 15 proti jednomu ze 4 konkurentů, takže úplně nehrozí, že by člověk měl najednou k dispozici třeba 5 možností výběru s úplně jinou náplní. Je to trochu omezující, ale je to pěkně jedno po druhém. A když už to člověka třeba přestane bavit, může se odreagovat u různých aktivit, které jsou sice ztřeštěné a často drsné, ale kdo zná další díly, tak ví, že jsou pořád ještě v mezích normálu.

Velmi se mi líbily některé písničky, zejména na rádiu The Mix, které hrálo plno osmdesátkových pecek v čele s A-ha - Take on Me, nebo Tears for Fears - Everybody Wants to Rule the World, ale i další např. K12 FM, které hrálo elektronickou a trance hudbu, kterou normálně vůbec neposlouchám, ale při nějaké automobilové honičce je to skvělé. Super byly i loadingy hry, kdy se promítaly momentky z poslední dokončené mise za doprovodu některého z hitů, to je svěží nápad a uvítal bych ho u více příběhových her (už jen z důvodu, že člověku jednoduše připomenou, kde minule skončil). Potěšily mě i známé postavy, ač mi přišlo, že neměly tak velký prostor jak dřív (tedy vlastně později v nových dílech).

I já bohužel musím zmínit špatný jízdní model, který člověk až do konce hry není schopen plně vstřebat a tak jsem boural do aut, sloupů a lidí celou hru a to jsem často chtěl jet jen rovně :) Stávalo se mi, že se hra tak jednou za 1-2 hodiny začala šíleně trhat a pomohlo jen vypnutí a nové zapnutí, několikrát mi i celá rovnou spadla, netuším, jak moc za to může hra a jak její stáří, či můj počítač, ale dalo se to přežít a ani jsem moc nenadával ;)

Celkově mě hraní bavilo. Dnes je těžké říct, jestli by mě to bavilo víc v době vydání, kdy jsem sérii ještě neznal, ale věřím, že i tak by mi měla hra co nabídnout. Teď už se můžu těšit na chystaný nový díl, který sérii restartuje a nakopne k novým dobrodružstvím.

Konečně jsem se dostal i k tomuto poslednímu kousku série Dishonored, kterou mám moc rád. Dokonce se opovážím tvrdit, že je to nejlepší série her z desetiletí 2010-2019, ty hry mají všechno - poutavý příběh, geniální a variabilní gameplay, osobitou stylizaci, pamětihodné postavy, soundtrack vhodně padnoucí do každé scény a hratelnost. Hratelnost s velkým H, protože mnoho hráčů donutí si hry projet ještě aspoň jednou, na jeden průchod totiž není takřka možné si všimnout každého detailu a hlavně hra za tichého "mírumilovného" hrdinu, nebo za běsnícího vražedného psychopata, nabízí diametrálně jiný zážitek.

Tento díl je hutným přídavkem k Dishonored 2 a ač se jedná asi o nejslabší příběhový kousek série, tak i přesto je hraní zábavou a zážitek je jen o ždibec menší. Ovšem ruku na srdce, pokud by žádná z předchozích her univerza neexistovala, tak by Smrt Outsidera čněla velmi vysoko v žebříčcích mnoha hráčů, shodou okolností je ale přeci jen trochu ve stínu předchozích kousků.

Musím říct, že moje hraní zpočátku trochu drhlo, po pěkné první, spíše tutoriálové misi, jsem strávil mnoho hodin v misi druhé, ta trochu vybočuje ze série, protože nabízí široké prostory ulic a zákoutí a hraje se za denního světla, hraní je tak takové zdlouhavé a nejvýraznější momenty mise se stejně odehrávají uvnitř budov a uzavřených prostor. Po dohrání této mise jsem byl trochu naštvaný, že ta další se odehrává v první polovině zase na stejných místech, ale nyní to bylo jiné, bylo to v noci, člověk už se zde bez problémů vyznal a hlavně všude možně byly vidět důsledky předchozího konání (to je vůbec silná zbraň celého Dishonored, hráč prostě cítí, že jeho činy mají vliv a je vlastně trochu jedno, že změny jsou často jen kosmetické). Druhá polovina této mise je pak nejsilnější částí celé hry. Procházení se po obrovské bance, kde jsou sice stráže omráčené, je nezapomenutelný zážitek, zvlášť, když jsem brzo zjistil, že to omráčení není stoprocentní a hrozí i další nebezpečí. Celou banku jsem tak hrál na jeden zátah a šel spát až někdy o půlnoci, což už se mi dlouho nestalo :) Čtvrté dobrodružství nabízí zase takovou správnou ponurost, která se táhne napříč celou sérií. No a závěrečná pátá mise je skvělá, ale s místy fádním prostředím. A závěr? Za mě je příběh Dauda a jeho družiny zakončen slušně, není to žádný hollywoodský konec plný akčních scén a srdceryvných momentů, ale myslím, že to plně dostačuje.

Nebudu si stěžovat na těch pár slabších věcí, na zážitek to nemá velký vliv, fandové Dishonored si hru pořád užijí a ti, co sérii neznají si před hraním této hry zahrají předchozí díly a fandy se stanou ;) Závěrem se musím pochlubit, že ač je celá Zneuctěná série většinou vnímána jako příběhy několika zabijáků, tak jsem ji celou dokončil bez jediného zabití, nikdo si mě dokonce ani nevšiml. Už kvůli tomu si jednou musím všechny hry zase zahrát a stát se tím krvelačnějším šiřitelem dobra, Dishonored si to zaslouží.

Tuhle sérii mám rád a jednou za čas, když se dostanu k dalšímu dílu, se do ní pustím. Přiznám se, že ta příběhová omáčka jde tak trochu mimo mě, protože ten přehršel jmen, křivd a fantasy věcí mi nicmoc neříká (a to nejenom v téhle hře ale ve většině fantasy her a filmů), naštěstí to k hraní není vůbec potřeba a zážitek je pořád dobrý ;)

Díly se od sebe moc neliší a případné změny jsou často dobré pro osvěžení hratelnosti, což je ideální přístup v podobných sériích. Pořád mě baví rozmisťování věží, které mají na rozličné nepřátele různý vliv a některé se na daného protivníka nechytají vůbec, takže je potřeba se učit z chyb a příště nasadit jinou artilerii. Když už začíná hrozit stereotyp, tak přijde souboj s bossem daného místa a poté zase několik levelů v naprosto jiné oblasti s jinými druhy nepřátel, kterých je opravdu dost a je nutné se alespoň zhruba naučit, co na ně platí.

Počet použitelných věží a hrdinů se v tomto díle několikanásobně zvýšil, takže hra nabízí různé průchody a taktiky a každý už si snad najde to svoje. Potěší i velký počet easter eggů, které odkazují především na slavné filmy a seriály (Terminátor, Pán prstenů, Simpsonovi, ...), což ještě pomůže podpořit už tak vtipnou a odlehčenou atmosféru.

Hraní mě prostě zase bavilo a to až do té míry, že jsem si po projití všech levelů řekl, že bych konečně mohl udělat všechny achievementy a i těch dalších 15 hodin, které jsem na ně potřeboval, nebyla nuda, protože jsem si vyzkoušel nové taktiky, které byly často silnější než ty, co jsem používal do té doby. Určitě si někdy nějaký díl série zkuste, já už budu zase vyhlížet nový kousek série ;)

Zhruba před 2 lety jsem hrál Assassin's Creed IV: Black Flag a byl jsem spokojen. Tento další díl je zlými jazyky očerňován, že je to Black Flag pouze s novými texturami a posunutý o pár set kilometrů na sever. Dá se s tím souhlasit, ale když to tehdy fungovalo, tak nevidím problém to použít znovu. I když si úpřímně moc nedovedu představit, že bych hrál Rogue ihned po dohrání Black Flag, ta dvouletá pauza pro mě byla ideální.

Líbilo se mi, že hra je prošpikovaná historickými postavami, jasně je to takový trademark celé série, ale tady jsem byl zatím asi nejspokojenější, protože období 18. a 19. století mám z celé historie nejradši (a piráti mi nikdy nicmoc neříkali). Je také super, že se tu objevují postavy z předchozích 2 dílů a to ne jen v epizodní roli, hned mě to vtáhlo do hry ještě víc.

Příběh je oproti tomu plný klišé a je asi nejslabší z celé série (prozatím), ale už jsem se naučil ho moc nevnímat (je tam stejně plno zvratů a vše se mění z hodiny na hodinu). Oceňuji ale, že se skoro celá hra hraje za Templáře, to je osvěžující, i když to na vlastní gameplay vlastně nemá žádný vliv :)

Nejsilnější zážitek si ale odnáším ze skutečné historické události, když jsem způsobil zemětřesení v Lisabonu v roce 1755, je to sice do hry zasazeno trochu na sílu, ale zážitek je to přesto silný, protože není moc her, kde hráč způsobí smrt 100000 lidí najednou :)

Assassins Creed Rogue je kvalitní díl série, nijak extra nevybočuje, ale bavil mě celou dobu. Těším se na další díl Assassin's Creed Unity, protože Velká francouzská revoluce je jedno z mých nejoblíbenějších historických témat ;)

Po letech jsem se vrátil ke své oblíbené sérii a bavilo mě to, dokonce víc než pár předchozích dílů. Je otázka jestli to bylo tím, že jsem měl tu dvouletou pauzu, nebo je tenhle díl o trochu lepší než ty minulé. No ale přiznávám, že vesmírnou tematiku mám rád a ač tu je trochu jako pěst na oko, tak je přesto príma a byla určitě jedním zdůvodů, proč mě hra bavila.

Herkules se vydává zachránit Měsíc od vesmírného monstra a když už je v tom, tak se zastaví i na Marsu, Venuši, Merkuru i Zemi, aby tam zjednal pořádek :) K dispozici má pěknou antickou raketu a fešácký skafandr. Ale jako vždy se zas drtivou většinu doby někde válí, nebo postává, a práci za něj musí dělat jeho pomocníci, nebo těch pár mýtických kamarádů. Tady se nic nezměnilo, Herkules propůjčuje sérii jméno, ale dřinu nechává na jiných :)

Nutno uznat, že to vesmírné prostředí je do jisté míry jen vizuál bez většího vlivu na hratelnost, ale je to, když už nic, osvěžující od minulých dílů, kde se většinou střídaly jen kdejaké řecké a středomořské lokace. Úkoly dobře odsýpají, ale jako vždy, opět jsem nebyl schopen pokořít víc než pár vývojářských rekordů daných kol, zas tolik, abych daný level spouštěl třeba pětkrát mě ta hra nebavila :)

Před hraním jsem si myslel, že už to bude blbost a vývojáři jen vaří z vody, ale byla to zábava, hra si vzala to nejlepší z minulých dílů a byl to příjemně strávený víkend. Za čas si dám další díl a jednou, až vyjde, i tu bájnou dvanáctku.

Když už jsem si pustil první minisodovku, tak jsem samozřejmě musel i tu druhou. Na tom malém časovém prostoru se toho děje celkem dost. Neni to samozřejmě nic emočně vyčerpávajícího, ale přece.

Obě hlavní postavy na mě v minisodách působily líp než v základní hře, což je určitě klad. Navíc se o nich člověk dozvěděl i něco víc z jejich soukromí. Objevil se samozřejmě i hlavní klaďas celé hry, roztomilý ptakopysk. Konec byl trochu jiný, mysteriózní, až hororový, jsem zvědav, jestli na hry bude nějak navazovat Finding Paradise. Uvidíme.