Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Sunless Sea

Failbetter Games •  BlitWorks (PS4, iOS) •  Nephilim Game Studios (XOne, Switch)
06.02.2015
23.03.2017
28.08.2018
23.04.2020
24.04.2020
kompatibilní
71
20 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Vítejte v temných vodách Unterzee, tohoto temného a starobylého oceánu uvnitř Země za časů viktoriánského Londýna. Vyberte si loď, pojmenujte kapitána, najměte posádku, opusťte zdánlivé bezpečí přístavu a vydejte se na dlouhou cestu plnou nástrah a dobrodružství. Čekají vás četná střetnutí s korzáry, bojovými loděmi nepřátel i se strašlivými podmořskými obyvateli, ale především prozkoumávání nekonečného moře a všech jeho záhad. Staňte se silnými, moudrými, bohatými a všemi obávanými vládci všech moří. A nezapomeňte se dobře starat o svou posádku; vzpoura, šílenství ani kanibalismus nejsou v těchto bezbožných vodách nic výjimečného.

Rozsáhlý svět Sunless Sea nabízí přes 200 000 ostrovů, příběhů a tajemství a je jen na hráči, kudy se rozhodne plout. Mapa se mění při každé hře. Hráč se tedy pokaždé vydává do neprobádaných území, vstříc jiným zážitkům.

V roce 2016 hra obdržela rozšíření Zubmariner a v roce 2019 vyšlo pokračování Sunless Skies.


Poslední diskuzní příspěvek

Já si odškrtávám jen ty hry, které skutečně dohraju. Vyjímku tvoří jen ty, u kterých mi to znemožňuje bug.

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 90
Má lásko,

toto je deník (bez velkých spoilerů) z podivného světa pohlceného tmou, do něhož poslední dobou čas od času sestupuji. Viktoriánský Londýn už není, co býval. Propadnul se do nitra Země, kde se rozprostírá obrovské moře bez slunečního svitu, v temnotě a tichu. Je století páry. Na povrchu nad námi duní lokomotivy, ale my zde pod falešnými hvězdami brázdíme moře v parních jachtách a dreadnoughtech. Uhlí je pro nás vším, jen to zajistí, že nezůstaneme opuštěni ve tmě, uprostřed kalných vod.

Je to podivný a bizarní svět. Platit se tu dá vším: penězi, příběhy, slunečním svitem, vzpomínkami i vlastní duší. Ale málokomu to stačí. Je to velice nebezpečné místo. Můj bocman mi pořád opakoval: „The zee is not our friend, capt’n. Don’t we ever forget that.“ Měl velikou pravdu. Je široké, temné a kalné, plné nestvůr. Obrovští krabi světélkující ve tmě. Oživlé ledovce. Jedovaté medúzy. Kníraté ryby. Piráti, lidští, nebo naopak. Mnoho kapitánů zemřelo, aniž by vůbec opustili domovské vody. Jídla se na loď vejde málo, palivo rychle dochází. A navíc ta tma! Námořníci z ní mají hrůzu a čím déle jsou uprostřed neznáma, tím více panikaří. Uklidní se, až když spatří světla starého dobrého Londýna, ale někdy jim ani to nestačí. Já sám mám na podmoři strach – ale ta touha po poznání, po nových březích!

Přístavy jsou daleko, ale právě proto se do nich vyplatí plout. Admiralita platí nezávislým kapitánům za zprávy z přístavů blízkých i vzdálených. A v těch zase baží po novinkách z Londýna. Některé jsou věrné Její Věčné Výsosti. Jiné ne. Za vše vděčím Admirálovi s tmavými brýlemi. Časem jsme se spřátelili. Trpělivě poslouchá novinky a dodává palivo. Někdy to, co najdu, zanesu na univerzitu, kde na mě čeká zástupce (zástupkyně? Nikdy nevím…). Má zájem o artefakty a o vědecké poznání, někdy mu (jí?) stačí jen bohapusté nesmysly. Nejvíce prahne po žhavých záhadách. Nejvíce po nich, ano. Mě také zajímají záhady, tuze zajímají. Jsem básník a dobrodruh. Chci napsat manuskript a hledám inspiraci. The Zong of the Zee, tak jej pojmenuji. Ale potřebuji ještě vyzvědět mnoho tajemství. Hlavně dávat pozor na hady, co žijí na hraně zrcadel. Na ty obzvlášť.

Mému parnímu motoru pomáhají hlinění muži s vesly. BUDEME PRACOVAT. BUDEME JENOM PRACOVAT, říkají. Vyrábějí je v Polythremu, na místě, kde zdi křičí. Potřebuji je zejména teď, když můj bocman zmizel v Mrazivém smutku. „It’s the zee, you see?“, opakoval. Vystoupalo k nebesům a zmrzlo v ledové věže. Nikdo, nikdo se neodváží dovnitř, ale já tam jednou musím. Je tam ukrytý sen mého mechanika. Velice zvláštní sen. Ukradl jej prstokrálům.

Mnohokrát už jsem se ztratil v temnotě, mnohokrát. Vypustil jsem netopýra, aby našel pevninu. Někdy uspěl. Jindy ne. Nalili jsme do motorů kořalku. Zvládli jsme to do Londýna jen tak tak. Do starého dobrého Padlého Londýna, města deseti tisíce příběhů, kde teple září světla Bazaru ozvěn. Ale Bazar mě nikdy moc nelákal. Vždycky zpět na moře. The zee, the zee, the zee.

Dříve nebo později jsem musel přestat plout podél břehů. Čelní svítilna ozářila nekonečnou plochu širého moře. Svítilna na můstku, ne na přídi. Tam je kanón. Někdy se vyplatí vystřelit. Častěji utéct. Můj kanonýr je šílený, někdy se exploze obrátí proti lodi. Jindy hodíme do parního kotle moc uhlí a hrozí, že vybouchne. Ale já jsem vždycky přežil. Vždycky.

Říká se, že kapitáni zpravidla umírají mladí a předávají řemeslo po celé generace, ale moře se mění, jejich děti už jej vidí jinak. Ostrovy a přístavy leží jinde, jen Londýn je pořád tam, kde byl vždycky. Já ale pokaždé vyvázl, jsem pořád naživu. Jiní kapitáni byli bláhoví a neopatrní. Vyhladověli a sežrali svou posádku, sklouzli k děsivým rituálům, nepopsatelně se proměnili, a nakonec pomalu zemřeli. Jejich synové se už nechtěli plavit, ze zoufalství a hrůzy z toho, co bylo ztraceno. Zanevřeli na podmoře. Ale já jsem pořád tady. Moje loď je pořád tady. Neúnavný mechanik a navigátor stižený magickou pečetí jsou tady také. Máme špehy v Chanátu. Potopili jsme už mnoho krysích pirátů. A viděli jsme Irem. Vidíme. Uvidíme v budoucnu. Vždycky jsme viděli.

Komu nestačí podmoře, ten ať naslouchá zvěstím, že se dá do kalných vod i potopit. Do pod-podmoře. A pak je tu pořád Padlý Londýn. Viktoriánské fraky a cylindry, příběhy, vzpomínky na dálné břehy. Strašlivé historky, hrůzostrašné zkazky. A sluneční světlo chycené v zrcadlových skřínkách. Tak pěkné. Tak nebezpečné. Hlavně pozor na hady, co žijí na okrajích zrcadel. Hlavně na ty.

Existuje cesta na povrch. Z té mě jímá hrůza a zároveň mě tak láká. Sluneční svit kapitána z podsvětí spálí. Avšak posádka vždycky šeptá vzrušením. Možná se tam jednou vydám. Ale teď se vyspím. Tma je tu pořád, falešné hvězdy věčně svítí. Těžko říct, kdy je den a kdy je noc. Však je to taky… Sunless Sea.

Pro: Jules Verne meets Lovecraft meets the most beautiful English I've ever read. Drahokam, který se neblyští každému.

Proti: Je to těžké, ale neumírejte. Vynaložte veškeré úsilí na vytvoření pák proti záhubě. A nikdy se nevzdávejte. Vždycky je naděje. I na podmoři.

+35
  • PC 70
Sunless Sea je pro mě jedna z nejrozporuplnějších her, které jsem hrál. Na jedné straně máte úžasný a originální svět, který patří stylisticky k těm nejzdařilejším, jaké lze ve hrách vůbec nalézt; a na té druhé máte rozbitý herní systém s tolika problémy, že to mnoho hráčů vzdá předčasně. Hra vás má tendenci ze začátku zcela pohltit svými tajemstvími. Není divu, staví na svém předchůdci, browserové hře Fallen London (který jsem hrál ještě před existencí Sunless Sea několik měsíců). Bohužel si kromě zmíněného worldbuildingu s sebou bere i jeho zásadní nešvar - grind, který se s postupem herní doby stává čím dál tím víc brutálnější. V Sunless Sea je to navíc znásobeno tím, že to není čistá interactive fiction, ale i simulátor pomalého plutí. To z počátku nevadí. Šinete si to hlemýždím tempem k nejbližším ostrůvkům, čtete tamní události a užíváte si perfektní atmosféru. Jak se ale objevený svět stává větší a větší, začnete zjišťovat, že abyste odemkli zmíněné příběhy na ostrovech, potřebuje k tomu určité prostředky, které od vás často vyžadují cestování přes celou mapu - a to několikrát!

Podobně je to i s penězi. Hra vytváří dojem, že v ní budete moci vydělávat obchodováním mezi jednotlivými ostrůvky - ale nenechte se zmást, abyste byli schopni skutečně něco vydělat, budete muset mít nákladní loď (na kterou dlouho nebudete mít peníze), a budete muset mít naprosto perfektně zmapovány ty nejlepší obchodní trasy (což si budete muset zjistit vypisováním cen do Excelu, zapomeňte na nějaké přehledy). Jinak se vám totiž stane, že ve většině případů za pohonné hmoty, zásoby a redukci strachu, zaplatíte více, než vyděláte a z radosti nad nově koupenou lodí se stane past. Krom toho i ve chvíli, kdy vám obchodování začne maličko vynášet, se hraní redukuje na stereotypní cestování z bodu A do bodu B, protože obchodování nenabídne nic jiného, než prostý nákup a prodej.

Ve hře je obecně spousta věcí, které jsou naprosto k ničemu. Je např. na hlavu, že nejlepší zbraně si můžete koupit už ve Fallen Londonu za celkem malý peníz a naopak zbraň, kterou získáte složitým a zdlouhavým plněním jednoho questu, a která by měla být zaslouženou odměnou, je o něco horší, než ta, kterou máte k dispozici v defaultním shopu! Podobně se to má i s cenou papírově nejlepší lodi ve hře, protože je tak drahá, že mi i po dohrání mé "ambition" chybělo asi deset tisíc a v podstatě jsem ji vůbec k ničemu nepotřeboval. Hru lze konečně celkem pohodlně dohrát i s lodí, která je jen o fous lepší, než ta vaše výchozí (stačí jen, aby byla o trochu více odolnější a měla slot na přední kanón). 

"Ambition" je mimochodem jeden z cílů, který si stanovíte na začátku, po jehož splnění můžete odejít do důchodu a hra to považuje jako vítězství. Já si vytkl jako ambition sepsání Song of the Zee. Znělo to tak krásně... Aby se to nakonec celé zvrhlo v tupé zabíjení určitých monster, abych získal předepsané předměty, které v nesmyslně velkém množství potřebujete. Takže jednu nestvůru jsem musel zabít asi 20x a druhou 40x. Dokola, dokola, dokola - opravdu "zábava"... Obzvlášť proto, že souboje jsou přímočaré a od určitého momentu extrémně jednoduché. Stačí jen mírně couvat a čekat až se vám nabije daná zbraň. A tohle opakujete stále znovu a znovu (a jak jsem uvedl výše, hra je extrémně vleklá). Hernímu systému bych tedy dal klidně 30% a považuju ho za velmi špatný.

Jenže pak tam máte to krásné lore, nádhernou kresbu ostrovů i povedenou hudbu. A to přeci jen nakonec převáží. Takže i když si budete muset vést sáhodlouhé poznámky o tom, co vám která událost poskytne za předměty a jaké naopak budete potřebovat, aby se vám zpřístupnila (připadal jsem si jak při hraní Ultimy IV z polovičky 80. let), i když budete zuřit nad nemožností minimalizovat otravný log, který vám zabírá výhled, takže máte tendenci cestovat z jihu na sever, protože to je (hlavně z počátku) bezpečnější a i když vás hra po splnění některých questů nepochopitelně potrestá, namísto, aby vás odměnila, stejně je to zážitek, který svou exotičností z obrovského Unterzee představuje cosi neopakovatelného (viz Wolframův krásný komentář).
+30
  • PC 60
Ona by to mohla být skvělá rogue-like explorační hra, potenciál tam je, ale po prvotním nadšení z objevování neznámého nastoupí rutina, kde se musíte neustále vracet do Londýna a objevené ostrovy neposkytují už nic moc nového. Přimíchejte k tomu ještě hroozně pomalý pohyb lodi a nuda je na spadnutí. Podle mě hra, kde čas stráveným řízením probrouzdáte na internetu, není kvalitní.
Na druhou stranu má hra zvláštní atmosféru, zajímavé příběhy a ze začátku dost vtáhne, bohužel ji to nevydrží dlouho. Těch šesti strávených hodin však nelituju.
+20