Nocturne

Já jsem se nejprve těšil na pěknou příběhovou adventurku, u které se třeba napnu jako struna a sem tam někoho střelím. Ale kdeže, to jsem se spletl. Po deseti minutách jsem se smířil s tím, že hraju holt dalšího Resident Evila. To jsem se taky spletl. Je to vlastně 3D akční plošinovka vzdáleně připomínající Resident Evil. Podobné potvory, kamera, míření a občas i klasické chození od zamčených dveří k zamčeným dveřím. Ale mnohem víc akce, skoku, šplhu a umírání. Už jenom tohle rozhodnutí tvůrců slibuje horor.

Ten rozhodně podporuje tma. Hru si budete ukládat ve formátu *.noc  Formát *.den nikdy nepřijde. Je to určitě nejtmavší hra, co jsem za dlouhá léta hrál, protože žádná mě zatím nedonutila zvýšit jas mého projektoru, a to hned o 20 %. A stejně to bylo zoufale málo. Nejlepší moment celé hry byl, když jsem přišel ve druhé misi k obrovskému hořícímu krbu. Těch barev, těch světel, to byla krása. Ve zbytku hry nic nevidíte.

Možná je to proto, že hlavní hrdina je asi rockový kytarista, nebo debil a nosí celou dobu sluneční brýle. Ony mají ale speciální funkci, že si můžete přepnout pohled dokonce do first person a hrát to jako wolfensteina, než vám dojdou za několik sekund baterky. Ale bacha, jsou to brýle do tmy, takže když náhodou dorazíte ke krbu, tak vám to vypálí sítnici.

Už jsem zmínil míření. Tam je asi ten zážitek vůbec nejsilnější. Mířit můžete myší, to je skvělý nápad ne? Ale jaksi myš se pohybuje na dvourozměrné podložce a vy svého abnormálně frajerského reka ovládáte ve 3D prostoru z pozice statické kamery, která se v nestřežený okamžik přepne do jiné kamery. Kamery jsou samozřejmě umístěné každá někde úplně jinde, což má za následek tu nemilou věc, že zatímco v jeden moment míříte dopředu, v druhý moment míříte dozadu, třetí moment někam úplně nahoru a v ten čtvrtý se beznadějně točíte v prostoru a doufáte, že přestanete střílet jako Pavel Kuka v nejlepších letech (předpokládám, že si o téhle hře nečte nikdo, kdo nezažil Pavla Kuku v nejlepších letech).

Hra je rozdělena do čtyř oddělených příběhů odehrávajících se v první půlce 20. století. Ku cti slouží, že opravdu z každého má člověk úplně jiný dojem. 

Dojem z prvního příběhu je jednoduše hrozný. Příběh tam vlastně ani moc není. Seznámení se s vlastní postavou je nedostatečné. Trochu jako první Tomb Raider. Taky budete někde hluboko v podzemí donekonečna hledat jakési artefakty a klíče s marnou touhou nějakého posunu v příběhu. Ve druhé půlce první části nepadne ani slovo a furt jen kosíte. Je to normálně akční hra. Zpětně si první příběh skoro vůbec nepamatuju, snad jen to hodinové skákaní přes polorozpadlý dřevěný most, to v člověku přetrvá. I proto, že nahrávací časy loadů a sejvů jsou nesmyslně dlouhé (dle diskuse v tom nejsem sám, ale je to jistě problém příliš staré hry), takže si pěkné obrázky při loadu vychutnáte a oceníte. 

Druhý příběh je super. Nejzábavnější část hry. První kolo ve vlaku, druhé kolo ve vesnici, kde člověk zachraňuje místní, s každým pokecá, je to vtipné, není to tak tmavé (!) a má to tah na branku (ostatně to měl i ten Pavel Kuka). Další kola druhého příběhu už si moc nepamatuju, myslím, že to bylo v dole, a to znamená, že tam byla tma.

Třetí příběh se odehrává v Chicagu Al Capona a je ještě akčnější než první příběh. Ale rozhodně přitažlivější. Je v něm ale taky nejvíc backtrackingu. A je taky šíleně dlouhý. Zároveň ale nejvíc splňuje něco jako otevřený svět. Máte tu k dispozici opravdu velkou lokaci s opravdu hodně zákoutími a tenhle příběh se mi zdál dlouhý asi hlavně proto, že jsem ve městě strávil nesmyslné množství času. A je v něm bar, kde si poslechnete písničku. Jak v Omikronu Bowieho. Tady zpívá úplně neznámá holka, kterou jsem identifikoval jako Mary Beth Brooks, ale to je asi jedno, protože ji nikdo stejně nezná. Během práce na Nocturnu ji asi vytáhli odněkud z baru. Jediná další věc, kterou kdy udělala, je namluvení jedné postavy ve hře BloodRayne o tři roky později. Ale tahle písnička Faded je zapadlý klenot, které hrozně rád ve starých hrách objevuji (k poslechu ve videích). 

Ostatní hudba ve hře si vůbec nezaslouží zmiňovat, neb je kompletně ukradnutá a používá krátké hudební štěky, které můžete slyšet v milionu jiných her a filmů. Původní autor hudby je Dick DeBenedictis, který skládal třeba Perryho Masona. A vlastně poslouchat ty hudební momenty mě vyloženě otravovalo. Je to něco jako Wilhelm Scream ve světě zvuku, ale ten je aspoň vtipný. 

Prostředí je překvapivě interaktivní. Třeba můžete sebrat leckterou bednu a pak nevědět, jak ji zase odhodit. Nebo můžete sebrat něco užitečnějšího, jako například samopal, co vypadne po mafiánech v Chicagu. Onen vypadnuvší samopal se ale většinou nachází poblíž nějaké mrtvoly, takže můžete omylem místo samopalu sebrat hrudník nebo ruku jednoho z vašich ex protivníků a roznášet krev na všechny strany, což je poprvé vtipné.

Až ve čtvrté misi jsem si uvědomil, že všechny tyhle věci můžete použít i jako zbraň po stisknutí příslušného tlačítka. Totiž až ve čtvrté misi jste k tomu opravdu donuceni, protože vám seberou všechny zbraně. Čtvrtá mise je adventura, konečně! Hádanky a pasti jsou na každém kroku. Ale nepřátel je tam úplně stejně a vy nemáte zbraně ani lékarničky. Supééér. Naplno se taky vyjeví nepřítel zdaleka nejděsivější. Žebřík. Ale tak co bych si nezasejvoval a nezaloudoval ještě pětkrát tolik než předtím, vždyť ten load trvá jen 20 sekund. Na čtvrté misi je nakonec nejzajímavější asi to, že jsem ji hrál třikrát déle, než ty předchozí tři mise dohromady. Jenomže já už jsem si po těch třech misích říkal, že už to trvá nějak moc dlouho... 

Ale nakonec se to povedlo, závěr nic moc, ale hlavně, že nějaký nakonec byl. A v podstatě happyend. Co víc si přát? Pátou misi tedy opravdu ne!