Dance of Death: Du Lac & Fey je klasická point and click adventura od britského studia Salix Games, tvořeného veterány ze studií jako Lionhead Studios či Rocksteady Studios.
Sir Lancelot du Lac je jedním z předních rytířů kulatého stolu krále Artuše. Do stejného legendami opředeného období sahá také historie čarodějnice Morgany Le Fay. Co mají tyto dvě postavy artušovské legendy společného s mnohem mladším, avšak neméně legendárním Jackem Rozparovačem? Přestože obě období dělí několik staletí, nakonec se všechny postavy mohou potkat.
Sir Lancelot se totiž stal nesmrtelným a tak proplouvá dalšími lety v téměř nezměněné podobě. To čarodějnice Morgana dopadla mnohem hůř – po pádu Kamelotu se proti ní obrátila vlastní kletba, která ji proměnila v psa. Tato nesourodá dvojice se protlouká historií a čas si krátí vyšetřováním rozličných zločinů. Tím se dostávají do Londýna druhé poloviny devatenáctého století, kdy tomuto městu kraluje strach kolem Jacka Rozparovače. Ideální případ pro Lancelota s Morganou. Ti si na pomoc vezmou ještě třetí osobu – Mary Kelly – která má také své místo v historii, je totiž považována za poslední oběť Jacka Rozparovače. Zda se jim Jacka podaří dopadnout, záleží zcela na rozhodnutích hráče, podle kterých se bude příběh větvit.
Základní námět nové adventury od nezávislého britského studia Salix Games zní velice zajímavě, kombinuje totiž dvě rozdílné britské legendy. Na jednu stranu udatného rytíře Sira Lancelota du Laca a proradnou čarodějnici Morganu Le Fay zakletou do psa, kteří jsou prokleti nesmrtelností a k páchání dobra. Druhou legendou je pak ta o Jacku Rozparovačovi, kde se Lancelot s Morganou snaží přijít na vrub všem těm vraždám.
Volba dvou diametrálně odlišných postav dává spoustu příležitostí různorodým a zajímavým kombinacím - vznešený pán Lancelot působí v chudinské čtvrti jako šlechtic a různí lidé se k němu tak chovají. Naopak Morgana v roli feny Fey může nenápadně pozorovat rozhovory ostatních a nepozorovaně navštěvovat místa, kam by se normální člověk nepodíval. Navíc má možnost využít svého citlivého čichu a jedinečnou schopnost mluvit s jinými zvířaty. Aby toho nebylo málo, tvůrci přidali ještě třetí hratelnou postavu - Mary Kelly, která má také své místo v historii - je totiž považována z poslední oběť Jacka Rozparovače. Ta naopak zná Whitechapel velmi dobře, hovoří místním dialektem, jak ji zobák narostl a jakožto prostitutku k ní všichni také přistupují.
Dance of Death: Du Lac & Fey není až tak úplně klasickou adventurou. Ve hře totiž nejsou žádné sbíratelné předměty, žádný inventář, logických puzzlů je opravdu minimum. Zbytek hry stojí hlavně na dialozích s jednotlivými postavami a čtení různých deníků, dopisů či novinových zpráv. Aby to hráč neměl příliš složité, jednotlivé kroky hráče jsou vždy zobrazeny jako nejbližší cíl, po jehož splnění se objeví další. I když by, vzhledem k omezenému množství lokací, hráč stejně neměl moc variant, kudy se vydat, tento prvek s přímočarým zobrazováním i těch nejprimitivnějších úkolů hráče přímo navádí, co má dělat a nedává mu tak příliš možností volby.
Hře určitě napomáhá i pěkná a stylizovaná grafika vystihující atmosféru Londýna viktoriánské doby a opravdu podařený dabing, na kterém se podílely i britské kapacity svého oboru.
Bohužel, všechno dobré přišlo vniveč brzkým vydáním hry. Dá se říct, že rozbitější hru jsem ještě neviděl. Nefungovalo skoro nic - už úvodní tutorialová mise ve Skandinávii ukázala první zásadní nedostatky hry - postavy se pohybují strašně, ale strašně pomalu. Je sice možnost dvojklikem postavu zrychlit, ale rozdíl je znatelný asi stejně jako mezi rychlostí šneka a hlemýždě. Do toho postavy nemají orientační smysl a z bodu A do bodu B jdou mnohdy nesmyslnou cestou, otáčí se na místě či jdou někam úplně jinam, než hráč chce. A když při této cestě náhodou narazí na jinou postavu, tak ji sprostě odtlačí. Nejhorší na tom všem je, že jakákoliv interakce na obrazovce, ať už jde o rozhovor, akci s předmětem či přechod do jiné obrazovky, probíhá pouze v případě, že námi ovládaná postava je poblíž. Není tedy možné prošmejdit celou obrazovku myší a hledat, kde je co aktivního, ale musíme postavičku přinutit, aby kolem těch důležitých věcí prošla či se k nim alespoň přiblížila.
K dovršení všeho má hra automatické ukládání do jediné možné pozice. Kdykoliv tedy hru ukončíte, ta si zapamatuje poslední pozici a při návratu se vrátíte na původní místo. Tak tedy alespoň zněla teorie, praxe je mnohem horší. Tento systém kolaboval téměř pokaždé a jakmile se uložený soubor rozbil, nebylo možné jej znovu nahrát a ve hře tak pokračovat. Jedinou šancí bylo začít znovu od začátku.
Nechápu, jak si tvůrci dovolili v tomto stavu hru prezentovat novinářům a bohužel pak i hráčům, protože řada z těchto neduhů nefungovala ani v den vydání ostré verze. Z důkladných rešerží obou legendárních příběhů, z propracovaného scénáře a dialogů je vidět, že si tvůrci na hře dali hodně záležet. A pak vše nechají pohřbít neprostou nefunkčností hry jako celku. Poté, co jsem třikrát prošel tutorial a úvodní pasáže v Londýně a hra opětovně spadla, jsem to vzdal a rozhodl se počkat, dokud hra nebude dohratelná.
Jde vidět, že tvůrci měli mnohem větší plány, než jak hra zatím dopadla. Autoři slibují, že ještě přidají další obsah a samozřejmě opraví spoustu z chyb či nedodělků, ale není to trochu pozdě? Každopádně, současná verze je dohratelná a kvůli zajímavému příběhu rozhodně stojí za zahrání. Když se přenesete přes krkolomné ovládání a teď už konečně trochu rychlejší chůzi a budete si naplno užívat postupujícího příběhu, hru si určitě užijete. Ale toho, kdo tuhle hru pohřbil naprosto nesmyslným vydáním v nefunkčním a totálně rozbitém stavu, toho bych, v souznění s drsnější whitechapelskou mluvou, pověsil za koule do průvanu.
Volba dvou diametrálně odlišných postav dává spoustu příležitostí různorodým a zajímavým kombinacím - vznešený pán Lancelot působí v chudinské čtvrti jako šlechtic a různí lidé se k němu tak chovají. Naopak Morgana v roli feny Fey může nenápadně pozorovat rozhovory ostatních a nepozorovaně navštěvovat místa, kam by se normální člověk nepodíval. Navíc má možnost využít svého citlivého čichu a jedinečnou schopnost mluvit s jinými zvířaty. Aby toho nebylo málo, tvůrci přidali ještě třetí hratelnou postavu - Mary Kelly, která má také své místo v historii - je totiž považována z poslední oběť Jacka Rozparovače. Ta naopak zná Whitechapel velmi dobře, hovoří místním dialektem, jak ji zobák narostl a jakožto prostitutku k ní všichni také přistupují.
Dance of Death: Du Lac & Fey není až tak úplně klasickou adventurou. Ve hře totiž nejsou žádné sbíratelné předměty, žádný inventář, logických puzzlů je opravdu minimum. Zbytek hry stojí hlavně na dialozích s jednotlivými postavami a čtení různých deníků, dopisů či novinových zpráv. Aby to hráč neměl příliš složité, jednotlivé kroky hráče jsou vždy zobrazeny jako nejbližší cíl, po jehož splnění se objeví další. I když by, vzhledem k omezenému množství lokací, hráč stejně neměl moc variant, kudy se vydat, tento prvek s přímočarým zobrazováním i těch nejprimitivnějších úkolů hráče přímo navádí, co má dělat a nedává mu tak příliš možností volby.
Hře určitě napomáhá i pěkná a stylizovaná grafika vystihující atmosféru Londýna viktoriánské doby a opravdu podařený dabing, na kterém se podílely i britské kapacity svého oboru.
Bohužel, všechno dobré přišlo vniveč brzkým vydáním hry. Dá se říct, že rozbitější hru jsem ještě neviděl. Nefungovalo skoro nic - už úvodní tutorialová mise ve Skandinávii ukázala první zásadní nedostatky hry - postavy se pohybují strašně, ale strašně pomalu. Je sice možnost dvojklikem postavu zrychlit, ale rozdíl je znatelný asi stejně jako mezi rychlostí šneka a hlemýždě. Do toho postavy nemají orientační smysl a z bodu A do bodu B jdou mnohdy nesmyslnou cestou, otáčí se na místě či jdou někam úplně jinam, než hráč chce. A když při této cestě náhodou narazí na jinou postavu, tak ji sprostě odtlačí. Nejhorší na tom všem je, že jakákoliv interakce na obrazovce, ať už jde o rozhovor, akci s předmětem či přechod do jiné obrazovky, probíhá pouze v případě, že námi ovládaná postava je poblíž. Není tedy možné prošmejdit celou obrazovku myší a hledat, kde je co aktivního, ale musíme postavičku přinutit, aby kolem těch důležitých věcí prošla či se k nim alespoň přiblížila.
K dovršení všeho má hra automatické ukládání do jediné možné pozice. Kdykoliv tedy hru ukončíte, ta si zapamatuje poslední pozici a při návratu se vrátíte na původní místo. Tak tedy alespoň zněla teorie, praxe je mnohem horší. Tento systém kolaboval téměř pokaždé a jakmile se uložený soubor rozbil, nebylo možné jej znovu nahrát a ve hře tak pokračovat. Jedinou šancí bylo začít znovu od začátku.
Nechápu, jak si tvůrci dovolili v tomto stavu hru prezentovat novinářům a bohužel pak i hráčům, protože řada z těchto neduhů nefungovala ani v den vydání ostré verze. Z důkladných rešerží obou legendárních příběhů, z propracovaného scénáře a dialogů je vidět, že si tvůrci na hře dali hodně záležet. A pak vše nechají pohřbít neprostou nefunkčností hry jako celku. Poté, co jsem třikrát prošel tutorial a úvodní pasáže v Londýně a hra opětovně spadla, jsem to vzdal a rozhodl se počkat, dokud hra nebude dohratelná.
Jde vidět, že tvůrci měli mnohem větší plány, než jak hra zatím dopadla. Autoři slibují, že ještě přidají další obsah a samozřejmě opraví spoustu z chyb či nedodělků, ale není to trochu pozdě? Každopádně, současná verze je dohratelná a kvůli zajímavému příběhu rozhodně stojí za zahrání. Když se přenesete přes krkolomné ovládání a teď už konečně trochu rychlejší chůzi a budete si naplno užívat postupujícího příběhu, hru si určitě užijete. Ale toho, kdo tuhle hru pohřbil naprosto nesmyslným vydáním v nefunkčním a totálně rozbitém stavu, toho bych, v souznění s drsnější whitechapelskou mluvou, pověsil za koule do průvanu.
Pro: zajímavý námět a scénář, kvalitní dialogy a dabing, tři hratelné postavy s rozdílným charakterem
Proti: bugy, bugy a zase bugy, absence puzzlů a předmětů, pomalý pohyb postav, spousta chybějícího obsahu