Hravouka

Hravouka se ke mně dostala díky dětem. Řekněme si narovinu, že člověk, který nemá děti a neblázní po všech hrách s přírodou si asi Hravouku nepořídí.

Naše děti dostali od strejdy rikuhahla knížku Hravouka a tak jsme si řekli, že pořídíme i hru. Děti to samozřejmě bavilo. Proto jsem si řekla, že bych si jí měla zahrát také, i když nepatřím do věkové skupiny, pro kterou je hra určena.

Cílem hry je hrát za myšku, která objevuje okolní svět. S myškou jsem si prošla podzemí, les, zahradu a také si zaplavala v rybníčku. Po cestě jsem našla spoustu zvířat a rostlin a o každém jsem si přečetla zajímavé informace.

Je to hezky zpracované, doplněné o v převážné většině skutečné zvuky zvířat. Osobně bych si představovala alespoň trochu akce. Například coby myška jsem si klidně vylezla až na větev, na níž seděla káně, která by mě za normálních okolností slupla jako malinu. Tady nedělala nic. Líbilo by se mi, že bych se musela jako myška před přirozenými predátory schovávat, případně před nimi utéct a naopak kdybych našla něco, co je mojí přirozenou potravou, tak bych si ji chytla a snědla.