Black Mirror III

Posel smrti 3 je stejně dobrý (možná i krapet lepší) jak dvojka, i když je nečekaně docela jiný. I přes stejnou grafiku, interface a přímou dějovou návaznost. Co jsem ale nečekal, že se u něj tak zasměju. Nejen, že teda Darren/Adrian hláškuje jak o život, ale třetí díl taky obsahuje naprosto bezvadnou postavu, a sice Inspektora Spoonera; arogantního narcistického idiota s pošramoceným sebevědomím a nenaplněnými ambicemi, který každou větou chrlí jednu cynickou hlášku za druhou. Možná tuhle postavu ocení taky jen arogantní narcističtí idioti s pošramoceným sebevědomím a nenaplněnými ambicemi, takže je celkem logické, že mně se líbila.

Trojka zdála se mi o něco těžší dvojky, což je celkem dobrá zpráva. Nic přehnaného, ale on nějaký ten drobný zákys, pokud člověk odolá návodu, pomůže v tom se do té hry dostat. Zapamatovat si jí. Ta investice v podobě času i přemýšlení pak zpětně vyvolá příjemné vzpomínky. Dneska není na nic čas, nikdo se nechce s ničím mazat, ale tyhle hry to potřebují, pak to jinak není ono.

S jednou věcí mám problém, a tou je hudba. A jsem možná jeden z tak pěti lidí na planetě, který s tím měl problém. Jde totiž o to, že tvůrce hudby neustále používal jeden sample pekelného vrzání smyčců, který ukradl odněkud z netu. A já jsem asi před 7 lety ten samý sample ukradl taky a použil ho do hudby v jednom filmu. Já ho schoval do dalších hluků, ale tady pan Finn Seliger ho tam nacpal úplně čistý a cpal ho tam asi desetkrát za kapitolu a mě to vždycky úplně vyhodilo z konceptu. A pak jsem strašně tu hudbu poslouchal a říkal jsem si, co asi opravdu složil on a co jsou jen další ukradnuté samply odněkud z netu a pak vůbec neposlouchal, o čem se postavy baví. Pardon, profesní deformace.

Zpátky ke hře, dějově je to už sice pěkná fantasmagorie, ale tak nějak jsem na to přistoupil. Vlastně jsem u toho zažíval celkem podobné pocity, jako u prvního Broken Swordu (a to už je nějaká doba). Zatímco v prvním dílu jsem přecijenom trochu tápal v té rodové linii, kdo byl kdo, během dvojky a trojky už jsem začínal mít celkem jasno a nepotřeboval jsem si kreslit graf (navíc ten je v knihovně přeci).

Dabing je už zase skvělý, David Prachař válí.

Druhá (zároveň podle mě i nejtěžší) a poslední kapitola byla úžasná. Některými kritizovaný labyrint byla boží logická minihra, kterou bych si dovedl představit jako samostatnou logickou hru o 100 levelech. Zklamal mě až samotný závěr. Ne až tak vyústěním, ale že to bylo nějaké krátké, snad až trochu odfláknuté. A potitulkový rozhovor, po kterém okamžitě následovalo menu hry, to moc nevylepšilo. Zatímco celý závěr jedničky je spolu se závěrem Mafie nejpamátnějším ukončením hry, co si tak pamatuji, dvojka a trojka Posla smrti v tomto celkem krutě zaostává.

Jo a vzpomněl jsem si na věc, která mě vytáčela nejvíc. V průběhu hry máte poměrně nečekaně často hodně předmětů přesahující základní délku inventáře a musíte přejíždět. Musí se najet na šipku, ale jakmile najedete na šipku, inventář asi do půl vteřiny zmizí! To byl asi největší očistec.

Jinak ale vlastně nemám moc výhrad. Já vím, že je to trapné a vypadá to, jako bych v tomhle žánru nic nenahrál, ale fakt si myslím, že série Posel smrti jako celek je jedna z nejlepších adventurních sérií všech dob, bez ohledu na to, že má českou stopu. Je to i tím, že žánr mysteriózního krimi thrilleru je po antiutopiích mým nejoblíbenějším, ale prostě chtě nechtě vnímám tuhle sérii jako jakýsi etalon/archetyp kvality, toho jak by to mělo vypadat, i přesto, že tyhle hry hraji relativně intenzivně už čtvrtstoletí.