Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Clive Barker's Jericho

23.10.2007
68
115 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Jedná se o lineární hororovou akci z pohledu první osoby, kde se zhostíte speciální utajené jednotky složené z šesti od sebe odlišných členů, do kterých se můžete volně převtělovat. Každý člen oplývá dvěma pro něho specifickými zbraněmi a několika speciálními nadpřirozenými schopnostmi. Každá postava má svůj styl boje a je využívána pro různé typy úkolů či hádanek.

Hra začíná v městě Al-Khali a její příběh se točí okolo záhadného božského stvoření se jménem Prvorozený. Hratelnost je postavena na využívání postav v týmu pro likvidaci nepřátel a řešení rozličných úkolů. Hra je rozdělena do čtyř etap, které symbolizují různá historická období lidstva.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 55
For the grace of God! Tak už to mám konečně za sebou. Mezi čtenáře Cliveových knížek, ulepených od krve a žluči jsem sice nikdy nepatřil, nicméně k památnému Undying chovám jisté sympatie, a tak jsem se nedávno rozhodl v jednom obchůdku odebrat 1ks US verze téhle hry.
Výrazy jako „divný“, „ujetý“, „nechutný“ jsou pro tuhle hru slabé. Pan Barker se nám jako spisovatel, scénárista i osobnost za ta léta zřejmě už tak vyčerpal, že se bojí na trh přijít s něčím, co by nemělo strukturu jako anglický, vánoční puding, tedy nebylo absurdně překombinované.

Ve hře plné starodávné nechutnosti totiž působí jako pěst na (mokvající) oko už samotný, zpočátku sedmičlenný team Jericho. „Hrdinové“, dá-li se tak nazvat shluk sektářských pošuků a pošukyň, (abych byl genderově korektní) v černém latexu, trpí nejrůznějšími úchylkami a fóbiemi. Zároveň s tím však disponují i speciálními schopnostmi a ne, nesmějte se, umí čarovat :-I Co se týče příběhu, mísí se tu Barkerovo povrchní vyzobávání toho bulvárního a lidem alespoň trochu povědomého z dějin, náboženství a rádoby drsná „řeč ulice“ členů teamu, zračící snahu Barkera zavděčit se teenům s Xboxem pod televizí.

I přes znalost toho, že jde o společenství čarodějů, co chrání náš svět před návratem jakéhosi osmahlého dítěte, kterého se bojí i Pánbůh, jsem si na svéráz členů teamu musel dlouho zvykat. Posuďtě sami - lesbická sniperka (hetero by bylo dneska nuda), blbka s katanou, jejíž speciální schopností je nakrojit si nožem tváří v tvář nepříteli vlastní ruku, i obrněný a rotačákem vyzbrojený hromotluk, kterému jedna ruka netleská, protože si jí zabral ohňový, parazitický démon.

Pravda, všichni nejsou takto výstřední. Třeba velitel neumí nic a umírá záhy. Po zbytek hry už slouží výhradně k tomu, že se pomocí něj přepínáte mezi jednotlivými členy týmu. Roli medika tu má „otec“ Rawlings, i když revivovat mohou všichni, on to však svede na dálku. Fakt že každý z týmu, vedle kvéru disponuje i dvěma kouzly (primární/sekundární) zachraňuje svojí jednotvárností jinak ubíjející hratelnost. Ta spočívá v tom, že na vás po většinu hry, v levlech, tématicky stylizovaných podle historických epoch, které postupně navštěvujete, nabíhají skupinky zrůdně zkriplených nepřátel a k tomu ještě tak cca 2 druhy. Levely, ať už jsou vzhledově detailní, nebo strohé, svým designem dosahují stěží kvalit prvního Unrealu, tzn. Někdo nám tu zaspal dekádu, možná víc. Je to škoda, protože vizuálně vypadají levely úchvatně, nepřítel hnusně – krom členů týmu vaší fantastické šestky je každý, kdo se hýbe znetvořený, anebo pro jistotu ještě obrůstá nějakým humusem.
Bohužel než se dostanete do strategie, jak správně využívat schopnosti členů teamu, strávíte hodně času oživováním jeho padlých členů, když umřou všichni, biblické mouchy začerní obrazovku a máte repete od posledního chekpointu. Bohužel ani po tom, co se „zaběhnete“ nejde situacím plných výkřiků „Abby!“ „Jonsiee!!“ "Rawlings is down!!" zabránit, protože jediná strategie 90% nepřátel ve hře je doběhnout k vám a dát vám pořádnou dardu. Abych negeneralizoval, některé zrůdy májí na pahýlech rukou vystřelovací kouli na řetězu, legionáři vrhaji oštěpy.. Vždy je přesila a nepřátelé se spawnují z nejrůznějších poloh, co jen omezený leveldesign nabízí. Nepřátel kteří bojují jinak, třeba pomocí proděravělých křídel ze vzduchu, či masivnějších oblud, na kterých je třeba hledat slabé místo, je bohužel poskrovnu.

Nakonec jsem došel k pocitu, že střelné zbraně nemají smysl. Hlavně sniperská puška, kterou ve svých ručkách s černě nalakovanými nehty svírala „drsňačka“ Abbygeil. Tahle puška, byť účinná mi připadla na zřídkakdy venkovní a většinou stísněné prostory poněkud předimenzovaná. Někdy jsem si říkal, že z toho mohli udělat rovnou mlátičku, vhledem minimálním odstupům, které od vás udržují nepřátelé. Náboje postrádají smysl - nikdy nedojdou, ajťačka je kouzlem vždy doplní, když se zásoby začnou tenčit. Smysl má vlastně jen přebíjení, že nemůžete střílet pořád.

Po úvodní, vzhledově příšerné druhoválečné úrovni, je to co do vzhledu s levely jen lepší a lepší, design zůstává bohužel stejně ubohý, navíc Jericho je ukrutně rosekané loadingy, kdy věčně posloucháte klapot psacího stoje a než doběhne krvavá čára loadingu zprava doleva, můžete si číst esoterické briefingy, které mají navnadit.
Ve středověké epoše se mi křížácký hrad s kobkami zamlouval velice a za nejpovedenější šidítko tam považuji kamenný most otřásající se pod nekonečným pochodem armády, ze které vidíte jen korouhvičky, protože trávíte čas pod mostem.
V římské epoše už jsem si jen říkal „Wow!“ a to jak při pohledu na desítky ukřižovaných v poušti, tak při průchodu vznosnými halami plných soch a lenošivého nábytku. Bohužel jsou,naskrz celou hrou, po spoustě prostor, hromady loje, kterým se musíte brodit. Spoustu hezkých věcí je ocákaných hemoglobinem a to má za následek vaše otupění vůči creepy efektům, ještě před dosažením poloviny hry. Všeho moc škodí.
Sumerská epocha byla pak vzhledově na pomezí mistrovského kusu a chce se říct: Pech, že tak pěkný level skončil zrovna v téhle hře. Jedna z mála věcí co se vedle grafiky a optimalizace povedla, jsou tlačíkové minihry, které byly použity na kde co. Od balancování na pokraji propasti, po zápas s jednou z oslizlých lidských zdechlin hezky tělo na tělo.

Pro: Ve světlých chvilkách divoké akce to připomíná Painkillera. Grafici by za svojí práci zasloužili prémie a čokoládovou kolekci pro své rodiny na konec roku.

Proti: Jenže ostatní vývojáři podělali hratelnost a pan Barker to dorazil příběhem a hlavně hratelnými postavami, jak vystřiženými z céčkových kanadských hororů.

+33
  • PC 70
Už dlouho jsem neviděl u krabicové verze hry takový obsáhlý manuál. Na střílečku je to slušný. Nastínění hororového příběhu od mého oblíbeného autora, který je ještě zasazen do mého nejoblíbenějšího žánru. To znělo slibně. Clive Barker´s Undiyng je lepší na plné čáře. Škoda, že se spíš nenavázalo na jeho odkaz.

Grafika je tady hodně líbivá. Atmosférická, tajemná, temná. Bohužel je prostředí hodně prázdné a funguje jen jako omezené arény. Z tohohle dýchají konzole všemi póry. Nemožnost quicksavu. Pomocný zaměřovač. K čemu na PC? Hra je prodchnutá výbornou hudbou. Bohužel ozvučení zbraní je takové nevýrazné. Některé ty samopaly jsou i zoufale neúčinné.

Pocit ze střelby trochu kazí hodně odolní nepřátelé. Zachraňují to některá hodně povedená kouzla. Ve hře přepínáte mezi 6 postavami. Mohlo by to nabudit zdání kooperace. Jen kdyby takový postup hrou spíš nepřipomínal jeden velký skript. Žádný velký hráčský důvtip. Stačí jen přijít na funkčnost skriptu. Musím ale na druhou stranu říct, že některé souboje jsou vymyšleny hodně důmyslně. A někdy i zábavně.

Hra má výbornou atmosféru a pěkný béčkový příběh. Pamatujete na partu upíru pod vedením Bladea v Bladeovi 2? Hned jsem si to vybavil. Postavy jsou zpracovány výborně. Některým jsem i docela fandil. Jinak je to krátká hra plná střílení do spíše méně příšer. Zato hodně odolných a málo rozmanitých. Alespoň jsem se nestačil začít nudit.

Sakra, kdyby všechny ty kouzla a zbraně ovládala jedna postava, bylo by to lepší. Hra by tak mohla rezignovat na tu konzolovou pseudo kooperaci.

Pro: atmosféra, béčkový příběh, spousta střílení, někteří bossové, kouzlení

Proti: naskriptovaná pseudo kooperace, délka, slabé zbraně, málo druhů nepřátel

+17
  • PC 40
Teorie:
Jako lídr speciální jednotky Jericho se převtělujete do svých šesti parťáků s různými zbraněmi a schopnostmi, abyste čelili pekelným hordám snažícím se přivést na svět první bytost stvořenou (a odloženou) všemocným Bohem. Ocitáte se v atmosférických starobylých oblastech plných mrtvol, krve a vnitřností. Pouze spoluprací máte šanci čelit mohutným přesilám a vyváznout živí.

Skutečnost:
Jako pitomec běháte po bojišti a oživujete pětici jatečních prasat neschopných byť jen elementárního pudu sebezáchovy a plnění základních rozkazů. Zabijete asi tisícovku hororově laděných potvor bez špetky designové originality. Většinou ještě navíc v nudných kulisách a provázeni příběhem z pera mistra Barkera sepsaným, pravděpodobně, během dvou přestávek na oběd.

Nejhorší ze všeho je na téhle hře promarněný potenciál. V jistých záblescích může připomínat legendární Return to Castle Wolfenstein. Většinou se ovšem jedná o nepovedeného Painkillera. V některých pasážích je dokonce game design tak špatný, až jsem nabýval podezření, že tvůrci po sobě tu hru ani nehráli.

Často se ocitnete v uzavřené aréně, kde se na stále stejných místech respawnují nepřátelé. Vy z nich děláte cedníky (protože na zabití i těch základních potvor potřebujete vyprázdnit zásobník ze samopalu, než se konečně uráčí padnout) a po zhruba třiceti oddělaných enemácích se záhadně otevřou, do teď zavřené, dveře. Projdete nalajnovanou chodbu a jste uzamčeni v další aréně. Opakujte padesátkrát a odměnou vám bude nic nevysvětlující závěr.

Mohl bych asi něco napsat i k postavám. Máme tu drsňáka s kulometem, svůdně oděnou ženskou s mečem, ženskou se sniperkou, další ženskou (členku speciálních jednotek) bojící se asi úplně všeho, jednoho nudného chlápka a nakonec ještě postaršího kněze citujícího pasáže z bible v těch nejméně vhodných chvílích. Jo, a taky někoho za koho hrajete, chlápek jménem Ross.

Nebýt několika těch několika málo plusů označil bych Jericho za velkou ztrátu času. Díky hrstce světlých okamžiků a relativně dobré technické stránce se však jedná o... menší ztrátu času. Dá se určitě najít mnoho tématicky podobných, ale zásadně lepších her.

Pro: něco by našlo...

Proti: ...ale nestojí to za námahu

+14
  • PC 25
Tohle je opravdu velmi špatná hra. Nevypadá špatně, možná se ani přímo nehraje špatně, ale pokud nahlédneme do kuchyně, obsahuje naprosto nechutný koktejl hoven a sraček a plesnivých meziprstí na nohou. Lahoda.

Začneme nicméně pozitivně a potom si sjedeme ono příslovečné struhadlo do bazénku s jódem.
Za příběhem hry stojí Clive Barker. Kdyby náhodou někdo nevěděl, je ostuda, nicméně tenhle ničema má na svědomí takové lahůdky jako třeba série Knih Krve (z nichž můžete znát např. příjemný Půlnoční vlak), dál určitě každý zná sérii Hellraiser a v neposlední řadě jsme se s Clivem potkali i ve videohře Undying! Chlapec se činí a já patřím mezi téměř nekritické fanoušky. Pro hru Jericho se nechal vcelku výrazně inspirovat Lovecraftovskou makabrózní osudovostí a citem pro monumentálnost, což je nesporně vynikající zpráva!
Co není vynikající zpráva, že inkoust na papíře se v rukách scénáristů proměnil ve fekálie na zdech. Estetická stránka je přesná, ač jsou jak exteriéry tak interiéry až neuvěřitelně chudé na předměty a detaily. Level design vůbec vypadá jako vytvořený v jakémsi freeware editoru nebo v editoru pro Doom jen s ostřejšími texturami. No, na druhou stranu Kotletovi uctívači uvidí vcelku hezky nastíněné prostředí Asfaltu.

Asfalt je vůbec vynikající schéma pro představu hry - hrajete tým jakési okultní jednotky vyslaný, aby prozkoumal vykopávky, v nichž se má vyskytovat jakýsi černý mág - psychopatický terorista. Jenže jak se tak dostáváte hlouběji a hlouběji do vykopávek, uvědomíte si, že najednou nejste ve vykopávkách - jste v zákopech druhé světové války, v Jeruzalémě, na válečném poli s římskými legiemi atd. Už jedna naprosto nepovedená hra si s tímto tématem hrála ("Romero z vás udělá svojí děvku!"), ale to není důvod přistupovat k tomu s odporem - výborně to funguje, jen co je pravda.
Hráč může mezi jednotlivými členy týmu přepínat, k čemuž slouží vtipná a chytrá berlička v podobě motivu z Omikronu (přenášející se duše), ostatní parťáci jsou řízeni AI. A tady začíná mučení konečníku. Parťáci se vám pletou pod nohy, před hlaveň, pohybují se zcela chaoticky, špatně se kryjí pokud vůbec, jejich muška je příšerná, několikrát mě zasekli, což vedlo k trapnému restartu k checkpointu, ignorují rozkazy (kterých je ohromující škála - 'zůstaň' nebo 'poletuj zmateně kolem jako nadrženej čmelák'), staví se neuvěřitelně debilně (melee charakter dozadu, slabý čaroděj dopředu).

Hratelnostně jde o neuvěřitelně trapnou parodii na Painkillera - běhají vám vstříc hordy stále stejných nepřátel (na lokaci to jsou zpravidla 3-4 druhy), ti však vydrží výrazně víc zásahů než v Painkillerovi, častokrát je třeba na ně užít nějakou vychytávku. A to není pozitivní! Painkiller byl masomlýnek, byla to zábava, mělo to atmosféru, zbraně byly originální - a to všechno navzdory tomu, že to bylo stále stejné. V Jerichu je to jinak - zbraně jsou zoufale nudné, speciální schopnosti jsou vždy dvě, které však většinu času není třeba použít a když ano, naštve váš to, jelikož je to prostě nudné opakování nacvičeného na k tomu určených místech, nejméně tři postavy jsou ve hře prakticky stejné, jedna postava zkrátka nemá smysl.
Nepřátelé se často spawnují ve zdánlivě nekonečných hordách - není tomu tak, každý spawn má konec a každý spawn se dá zkrátit, pokud prostě doběhnete na místečko, odkud nepřátelé vylézají. To se vám však nikdo neobtěžuje říct. Část na čtyři minuty jsem dělal minut skoro dvacet, dokud to chodilo pod kanón.
Hra obsahuje tři obtížnosti, ale vlastně mezi nimi není moc rozdíl, jelikož natrefíte na mraky one-hit-one-kill nepřátel a to je laciné. Laciné jako litevská prostitutka (a to se vší úctou k litevskému lidu!). Jak budete postupovat hrou, laciných prvků notně přibude - tak třeba bezdůvodně se zavírající mříže vám za zády, one-hit-one-kill nepřátelé číhající za rohem, kde je ani při nejlepší vůli nemůžete tušit, rovněž místy až neuvěřitelně diletantsky rozmístěné checkpointy.

Zvukově vzato jsem očekával něco naprosto jiného. Dabing a ozvučení vůbec je jako vytržené z budgetovek z roku 1997. Rozházené emoce dabérů, neuvěřitelně cheesy hudební doprovod.

Hra možná měla být budgetovka, ale i budgetovky se dají udělat dobře a takových případů je spousta. Bohužel, autoři se spokojili s připojením slavného jméno ke své hře a tím vlastně naprosto skončili.
Jak jsem uvedl na začátku - zklamání, fušerství, vztek. Nečekal jsem mnoho a dostal jsem daleko méně.

Pro: Vcelku zajímavá a hezky plynoucí story (nepřevyšující kvalitu průměrné Barkerovy povídky), několik originálních monster a scenérií

Proti: Všechno ostatní

+11 +12 −1
  • PC 75
Tak tahle hra byla pro mě příjemným překvapením. Ale i přes tohle musím uznat že je to dosti průměrná hra. Nejvíce tuto hru sráží její příšerná linearita a tunelovost. Všechno je hrozně nascriptované, žádná volnost a to že do hry byli přidány prvky na ovládání skupiny je úplná zbytečnost. Nevím jak bych mohl taktizovat v tak malém prostoru. Naproti tomu stojí pěkně zvládnuté charaktery postav, to jak je každá postava jedinečná ale přitom jsou všechny dobře vybalancované, takže se vám nestane že budete hrát jen s jednou nabušenou postavou. Nepřátelé jsou perfektně zpracováni po grafické stránce, ale po inteligenční je to s nima na štíru. Neskutečně předvídatelní a s minimem snahy vás nějak překvapit. Pro mě i pře všechny zápory se tato hra stala příjemným zpestřením na pár dní při kterých sem se výborně bavil. Rozhodně nečekejte hru kterou si musíte zahrát.

Pro: Grafika, bossové, hratelné postavy, horrorový nádech.

Proti: Linearita, tunelovost, krátké, AI nepřátel.

+10