Child of Light

"Děťátko, zachumlej se v postýlce,
A já ti povím báji.
O Lemurii, království ztraceném, a o dívce,
Jenž dočkala se slávy."

Child of Light je krásné. Je to jako poezie přenesená na akvarelový papír tím nejjemnějším štětcem a těmi nejlepšími vybranými barvami. Tohle okouzlující malé RPGčko kombinuje rozpité akvarelky s veršovanými dialogy a harmonickým soundtrackem (který sice v ničem nevyniká, ale hodí se ke hře dokonale) a celé to spojuje do jednoho klasického pohádkového příběhu. Tahle kombinace po dojmové stránce působí jednoduše čarovně a nemohla být pro hořkosladce laděný příběh vybraná lépe.

Jak už sem zmínil, dějová linie je jakousi klasickou šablonou pro pohádku, laděná spíše do lehce melancholické linie. Takový dojem tomu dodávají právě ony veršované dialogy, které mimochodem hrají neuvěřitelně hravou linii a osobně jsem se na každou dialogovou sekvenci velice těšil. Snad každá věta, která ve hře byla vyřčena, měla svůj rým a častokrát jsem se pousmál. Obzvlášť mě bavila občasná interakce mezi jednotlivými charaktery, které dodávali hře a postavám na živosti. Charaktery jako takové byli funkční a pro celkový vzhled hry byli zvoleny dokonale, ať už se jednalo o kontrastní duo šašků Rubelly a Tristise, všemocného třasořitku Finna, nebo prastarého ztraceného Golema.

Každá postava měla své vlastní originální vlastnosti, ale také schopnosti, kterými obohacovala partu. Schopnosti jako takové byli funkční, ale to samé se nedá říci o bojovém systému, který z nich vymačkal všechno dobré a pak to zahodil. Každý souboj se dal jednoduše vést obdobnou taktikou jako předchozí, jen stačilo sem tam vyměnit bojující postavu za jinou. Ne, že by boje byli tak příšerné - onen tahový styl obohatil o několik nových prvků - například časovou linii, kterou osobně považuji za skvělé vylepšení, nebo také o poletujícího Ignicula, světlušku, která během soubojů pomáhala, kde se dalo, ale i přesto toto zakčnění nakonec vedlo ke stereotypu tak typickému pro tento druh soubojů...

A se souboji se pojí i leveling, skilly a způsob jakým se přiřazovali, byl víceméně klasický a proto funkční, ale samotné levelování s takovým množstvím postav se snad už ani nedalo brát za zábavu a odměnu za náročný boj. Po každém souboji vám vyskočilo okénko, které hlásalo zvýšení úrovně někoho z družiny a přiznejme si, že v takové osmé kapitole, kdy už je každá postava na třicáté úrovni, to začne lézt na nervy.

Každopádně, i přes obě dvě zmíněné mouchy, je Child of Light řemeslně dobře odvedená práce a působí, stejně jako hry od Amanita design, jako umělecké dílo a doopravdy jím je. Skláním se před tvůrci, kteří měli nervy veršovat dialogy a dostat na obrazovky takovou rozpustilou grafiku. Snad jsem řekl vše co jsem chtěl, pokud ne, tak se omlouvám a Child of Light vřele doporučuji, jako chutnou oddychovku.

- Vlastněna Deluxe edice
- Komentář psán těsně po dohrání, tak možná proto působí tak chaoticky a plný dojmů