Astral Chain

Studio PlatinumGames mi až doteď nic neříkalo i přesto, že má v herním světě své nezanedbatelné zářezy na poli akčních mlátiček. Hra Astral Chain mě však zaujala poměrně dobrými známkami a také svou exkluzivitou na Switch, ale už je to přeci jen nějaký ten pátek, co jsem si hru kupoval (asi dva roky nazpět v roce 2022). V té době jsem o hře vlastně ani nic moc nevěděl – snad jen to, že je akčnějšího rázu. Teď po dohrání mohu sebevědomě prohlásit, že jsem na hry tohoto druhu úplné dřevo.  

Začnu grafickým stylem hry, jak je mým zvykem. Hra vypadá vcelku pěkně s relativně moderní anime stylizací, která ovšem na někoho může působit lehce zastarale vzhledem k tomu, že její vývoj začal akorát před deseti lety (tento komentář píšu během roku 2024). Hra předvádí kulisy inspirované kyberpunkovými mangami a design postav byl svěřen mangakovi jménem Masakazu Katsura, jenž je na západě neznámý a mimo prací na několika dalších hrách zaujal širší veřejnost zřejmě až tímto Astral Chainem. Jeho běžné postavy mají charakteristicky protáhlé mozkovny, čímž se odlišuje od mainstreamové tvorby. Ovšem na to, jak hra na první pohled pěkně působí, předvádí dost podivné pixelaté kontury kolem živých objektů. Vypadá to na nějaký problém s vykreslováním hran.  

V příběhu jde o to, že je rok 2078 a lidstvo je prakticky na vymření. Poslední výspa civilizace se ukryla ve vytvořeném městě The Ark, které je ovšem sužováno útoky nějakých mezidimenzionálních monster (Chiméry). Tyto potvory mají svou dimenzi Astral Plane (něco jako Giratina a Distortion World v Pokémon Platinum), odkud do města pronikají skrze portály, unášejí civilisty a šíří červenou hmotu, která pomalu napadá živé i neživé objekty. Jako obrana proti nim nastupuje policejní jednotka Neuron s „hodnými Chimérami“ – Legiony. Legion normálně existuje jen v kapesní formě jádra a jeho uživatel ho umí vyvolávat ven na jakémsi psychoaktivním vodítku – pardon, řetězu (odtud Astral Chain) s cílem bojovat, čistit červenou hmotu nebo zdolávat terénní překážky (podobně jako Blades v Xenoblade Chronicles 2). Ve službách policie je celkem pět unikátních Legionů, ale pochopitelně hráč během hry dostane možnost je všechny získat do své sbírky a následně je střídat podle potřeby v terénu.  

Hra obsahuje dohromady 12 kapitol, přičemž k dosažení příběhové části jich stačí odehrát 11. Každá kapitola sestává ze tří pomyslných částí.
První se vždy odehrává na základně, kde se hráč může připravit, vylepšit Legiony a prokecat ostatní postavy.
Poté následuje adventurní detektivní část, která mě bavila nejvíce – sbírání stop, prolézání ohraničených oblastí, řešení vedlejších úkolů a nalézání předmětů.
Třetí část se vždy zaměřuje na nekončící vlny soubojů. Přiznám se, že v těch civilních částech jsem leckdy trávil opravdu hodně času, protože mám ve zvyku vše prolézat, každého prokecávat, ale hlavně vymýšlet způsoby, jak se dostat na nepřístupná místa k truhličkám s pokladem.  

Četl jsem, že hráči hře dost vytýkají mlčícího hlavního protagonistu. Osobně mi to nijak nevadí, protože jsem na takové typy zvyklý. Co mi ovšem na hlavní postavě vadilo víc, byl neustále zapšklý výraz (hrál jsem za kluka).
O to lepší zážitek je, když jej doprovází jeho dvojče, sestra. Mimochodem mě překvapilo, že hra začala mluvit anglickým dabingem… který ovšem nešel nikde změnit! Později jsem zjistil, že stačí odehrát úvodní část hry a dabing už pak lze změnit na japonský, což je velká úleva. Logiku této uzamčené volby však nechápu. Hra se prý prvotně orientuje podle toho, ve kterém regionu je přihlášen účet na Switchi, což je poměrně nezvyklé nastavení.

Dvě výtky bych měl přímo k té detektivní části.
Za prvé, hra má nějaký svůj autosave a občas se mi kvůli tomu stávalo, že jsem někde náhodou objevil jistý prvek, jenž mě posunul v příběhu dále a znemožnil mi návrat do neprozkoumaných částí, což například vyústilo ve ztracené vedlejší případy nebo bonusové prvky – navíc v terénu není možnost manuálně ukládat pozici a vše závisí na čilém autosavu. Chtělo by to víc upozornění, když hrozí posun vpřed.
Za druhé, během průzkumu hráč narazí na řadu překážek, jež lze překonat pouze těmi Legiony, které ještě nejsou ve sbírce k dispozici. Hra se tím snaží přimět hráče k opětovnému hraní, ale to mě tedy ani nehne – nicméně zkusil jsem schválně jednu kapitolu a potvrdila se moje obava, že například sbírání kočiček do chovné stanice nebo návštěva veřejných záchodků je občas uzamčena za ještě dříve nedostupnými schopnostmi Legionů (v každé kapitole jsem chtěl jednou získat kočičku, použít WC a zabít rychlý žlutý sliz, což se mi málokdy zadařilo). Za in-game achievementy všeho druhu jsou také různé odměny.  

K těm záchodkům bych měl dodat, že na základně existuje něco jako záchodová víla a hráč jí musí skrze celou hru dodávat toaletní papír rozličné kvality – klidně i šmirgl papír. Napoprvé může vzít toaleťák hned z vedlejší toalety, ale očividně ho tam poté už nikdo nikdy nedoplní, takže celá základna je ke konání potřeby vyloženě nepřátelská. A na záchod opačného pohlaví mě hra nepustí. Holt uklízečka asi zmizela někde v jiné dimenzi.

Hra jinak nabízí i druhý vizuální mód IRIS. Celkem zajímavá věcička. Aktivuje se zmáčknutím pluska a vše okolo postavy se změní v nějaký kyber-prostor se zvýrazněnými aktivními prvky, jež normálně nelze okem vidět. Užitečné zejména pro adventurní část.  

V bojových částech hry jsem zase rychle přišel na to, že nemá smysl to hrát na jakoukoli vyšší obtížnost. Jednak mě postup skrze stále se opakující vlny nepřátel moc nebavil, jednak mě vlastně ani příliš nezajímal děj (čemuž bohužel ani moc neprospívají úplně prázdné postavy) a tak nějak mi bylo jedno, co se komu stane. Takže jsem slevil na nejnižší obtížnost (i tak to pro mě byla někdy výzva), ovšem v závěrečné kapitole toto nastavení neplatí a hráč je nucen se vrhnout do bitev s přednastavenou obtížností a výbavou. Hlavní příběh jsem takto dohrál kolem 21 hodin.
No a pak jsem začal hrát finální sérii bonusových bitek (71 misí), kde jsem teprve postupně dosáhl na maximální vylepšení všech Legionů, nafarmil zajímavé ability do volných slotů, a najednou se mi hrálo výrazně lépe a boje začaly být konečně zajímavější (za sebe doporučuji Axe Legiona, skilly Power Charge a Blue Shield; ability aspoň Crit dmg 200% a Auto-Sync Attack) a jakmile jsem mohl střídat všechny vymaxované Legiony (myšleno vyplněné mřížky), zvládal jsem i do té doby neporažené potvoráky. Ale pak jsem stejně narazil u několika brutálně těžkých a už jsem s hrou nehodlal dále ztrácet čas (jenom získat drahocenný materiál na odemknutí všech skillů je výzva). Prozatím jsem prošel 41 misí ze 71 a stačí mi to. Nechápu, jak tím prošli ostatní, osobně končím po 55 hodinách.

Sečteno a podtrženo; jde vcelku o průměrnou rubačku, již trochu vyzdvihují nucené souboje s Legiony. Během příběhové části ještě nemají příliš odemčeného potenciálu, takže k tomu nejlepšímu se hráč dostane až v post game, což je na mě moc pozdě. Postavy a příběh se mi nezdají příliš zajímavé, o historii světa jsem se moc nedozvěděl. Legioni jsou jen prázdné loutky bez osobnosti a jsem z nich poměrně zklamán, neboť jsem si původně myslel, že to mají být živí parťáci ve zbrani podobně jako Pokémoni nebo Blades v XC2.
Souboje si asi užijí spíš ti, co mají rádi akci; mě na tohle zas tak moc neužije. Během hraní mě nejvíc bavilo vyšetřování na místech činu, naopak jsem byl brzy přejeden monotónní červenou astrální dimenzí plnou kostiček a vždy jsem si rychle přál být odtamtud rychle pryč. Post game je pro ty, co mají rádi výzvu, obsahu ke zmlácení je tam dost a dost.  
Astral Chain má tu výhodu, že vyšel na Switch v době, kdy toho moc na výběr ještě tolik nebylo, ale to už je teď jiné a za sebe bych měl spíše problém hru doporučit. Fanouškům akce ale zřejmě přijde vhod.
Můj tip na závěr: prodávejte všechno v kategorii Salvage items, co není Cat food. Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, že předměty v této kategorii nemají žádné uplatnění a že jsou určeny k prodeji.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 55 hodin
Všechny mřížky všech Legionů na max
Rank Elite
Olive’s cases 41/71