Nebudu se dlouze rozepisovat o všech aspektech hry, které považuji za skvělé. Proto zmíním jen okrajově, že grafická stránka hry, hudební doprovod i skromný, ale výborně odvyprávěný příběh jsou naprostá pecka. Hlavní je však pro mě osobně technická stránka hry. Žánr plošinovek není nijak zvlášť často v mém hledáčku, a je to často především kvůli frustraci, kterou může vyvolat snaha trefovat se na malinké plošinky nějakou nemotornou postavou. V případě Oriho jsem však neměl problém a celá pohybová stránka hry mě bavila, a to velmi. Postupné odemykání dalších schopností pak činí hru zajímavou až do konce, jelikož je pořád co se učit. Za vrchol pak považuji nutnost zužitkovat získané schopnosti v celé řadě velmi originálních akčních pasáží. Obtížnost hry se pak řadí do mé oblíbené kolonky "náročné, ale ne zákeřné".
Rozlehlý svět je krásný a plný různorodých lokací s něčím, co bych prostě nazval inteligentním level designem. Málokdy mám nutkání projít si hru na 100 %, ale zde jsem tak učinil (dokonce i podruhé při průchodu Definitive Edition). Pár drobných záseků v otevřeném světě nepovažuji za zásadní. Celkově bych možná vymyslel nějaké výtky, ale v zásadě se jedná o nepodstatné detaily, které lze snadno opomenout při popisu tohoto mistrovského kousku. Oriho řadím mezi nejlepší herní zážitky a fakt už se nemůžu dočkat druhého dílu.
Pro: silný příběh, vizuálně krásné, pěkná hudba
Proti: těžké ovládání, nutnost vracet se v mapě na místa, kam se dostanete až s jistou schopností