Název hry je velice výstižný, protože během hraní se mi chtělo neustále řvát vzteky.
Nejdřív jsem se ale velice bavil, to během šampionátu na první dvě obtížnosti, kdy se dá vyhrávat takřka poslepu. Když však přišla řada na obtížnost "pro", vyjevila se tahle gamesa v plné kráse.
On by nebyl až tak velký problém vyhrát. Hlavní problém jsou pochopitelně vaši soupeři. Ne že by tak dobře jezdili, ale moc rádi do vás bourají. Na tom by možná nebylo nic špatného, ale nemám rád, když si ve hrách člověk a počítačem řízený soupeř nejsou rovni. Z takové havárie totiž člověk vždycky vychází jako poražený (to znamená v hodinách a kotrmelcích), zatímco agresivní soupeř si jede vesele dál.
Když k tomu připočtu, že všech devět protijezdců jezdí výhradně v jednom chumlu v intervalu asi dvou sekund, je jasné, na jaké umístění se po takovém karambolu vždycky podíváte.
Další průšvih je zatačení, které je strašně nevypočitatelné. Abyste správně vytočili rychlé zatáčky, musíte citlivě ale často pomačkávat tlačítko pro zatáčení, abyste náhodou nesmýkli. U smyku totiž nikdy nevíte, jestli se vás nebude držet jako klíště ještě dalších pět sekund. Vaše auto tak pohyby připomíná zahradní rozprašovač vody.
Ještě horší však je, když škrtnete o nějakou zeď. Vozidlo se vždy hodí do podivného předprogramovaného úhlu a horko těžko se z toho dostáváte ven.
Těžko říct, jak v době vydání, ale současná verze z GOGu je vysoce nestabilní a přinejmenším u mě si hra dělala vyloženě, co chtěla (samovolné ukončení aplikace, selhání barev, ztráta možnosti rozumně zatáčet apod.).
Screameru je třeba přičíst k dobru, že je to jedna z prvních relativně dobře hratelných a plynulých 3D závodních her a má ucházející grafiku (ačkoliv postupné vykreslování nemuselo být tak blízko). Šest tratí je takový nižší standard, ale tady jsou přecijen hodně krátké.
Ve srovnání s prvním Need For Speed, které vyšlo o dva měsíce dříve, je Screamer o kategorii níže. Nebýt nesnesitelné jízdy soupeřů, byla by to příjemná hra. Takhle jen zajímavá exkurze do časů starých závodů, které mi ve své době unikly.
Nejdřív jsem se ale velice bavil, to během šampionátu na první dvě obtížnosti, kdy se dá vyhrávat takřka poslepu. Když však přišla řada na obtížnost "pro", vyjevila se tahle gamesa v plné kráse.
On by nebyl až tak velký problém vyhrát. Hlavní problém jsou pochopitelně vaši soupeři. Ne že by tak dobře jezdili, ale moc rádi do vás bourají. Na tom by možná nebylo nic špatného, ale nemám rád, když si ve hrách člověk a počítačem řízený soupeř nejsou rovni. Z takové havárie totiž člověk vždycky vychází jako poražený (to znamená v hodinách a kotrmelcích), zatímco agresivní soupeř si jede vesele dál.
Když k tomu připočtu, že všech devět protijezdců jezdí výhradně v jednom chumlu v intervalu asi dvou sekund, je jasné, na jaké umístění se po takovém karambolu vždycky podíváte.
Další průšvih je zatačení, které je strašně nevypočitatelné. Abyste správně vytočili rychlé zatáčky, musíte citlivě ale často pomačkávat tlačítko pro zatáčení, abyste náhodou nesmýkli. U smyku totiž nikdy nevíte, jestli se vás nebude držet jako klíště ještě dalších pět sekund. Vaše auto tak pohyby připomíná zahradní rozprašovač vody.
Ještě horší však je, když škrtnete o nějakou zeď. Vozidlo se vždy hodí do podivného předprogramovaného úhlu a horko těžko se z toho dostáváte ven.
Těžko říct, jak v době vydání, ale současná verze z GOGu je vysoce nestabilní a přinejmenším u mě si hra dělala vyloženě, co chtěla (samovolné ukončení aplikace, selhání barev, ztráta možnosti rozumně zatáčet apod.).
Screameru je třeba přičíst k dobru, že je to jedna z prvních relativně dobře hratelných a plynulých 3D závodních her a má ucházející grafiku (ačkoliv postupné vykreslování nemuselo být tak blízko). Šest tratí je takový nižší standard, ale tady jsou přecijen hodně krátké.
Ve srovnání s prvním Need For Speed, které vyšlo o dva měsíce dříve, je Screamer o kategorii níže. Nebýt nesnesitelné jízdy soupeřů, byla by to příjemná hra. Takhle jen zajímavá exkurze do časů starých závodů, které mi ve své době unikly.
Delta Force: Land Warrior