Ačkoliv jsem byl párkrát v pokušení říct, že to není pravda, nakonec mi nezbývá než si myslet, že Air Conflicts: Pacific Carriers je hra asi tak stejně strhující, jako je její název. Přitom nemá špatně našlápnuto a můžu upřímně říct, že občas jsem se bavil.

Jenže v jádru se jedná o skrz naskrz obyčejnou hru s letadýlky, která vám nabízí tři typy letadel (seřazeno dle zábavnosti): stíhačky, bombardéry a nosiče torpéd. Zatímco stíhačky jsou celkem obratné, a je tudíž zábava s nimi bojovat, bombardéry a především ty s torpédy jsou na tom podstatně hůř. Celá bitevní vřava probíhá zhruba tak, že je potřeba se dostat do potřebné vzádlenosti od cíle (což trvá pěkně dlouho a všude okolo vám zpříjemňuje let prázdný oceán), načež zhruba ve stejnou chvíli, kdy můžete vypustit bomby / torpédo, se na vás strhne protiletadlová palba, takže v praxi jde hlavně o to, aby hráč doufal, že to jeho stroj ustojí, než se dostane mimo dostřel.

Torpéda navíc nejsou nijak vidět, což je možná realistické, ale míření s nimi je naprosto o náhodě a jediný způsob, jak něco trefit na jistotu, je doletět až těsně k cíli, což obvykle znamená těžké poškození. Hráč navíc může jakýmkoliv způsobem ovládat v jednu chvíli pouze jedno letadlo, takže zbytek letky jen tak krouží kolem a čeká, až vystřelíte všechnu munici a ujmete s ovládání dalšího z nich. Žádná možnost rozdávat rozkazy či dokonce očekávat pomoc tu není. "Použitá" letadla navíc automaticky odletí zpět na letadlovou loď, což je extrémně frustrující zejména v pozdní části bojů, kdy potřebujete zničit už jen poslední cíl, ale nemůžete k němu letět dost blízko, a tak střílíte z velké dálky, což vede k malé úspěšnosti. Nezbývá pak než trávit dlouhé minuty tím, že jen tak kroužíte nad nekonečnou mořskou hladinou a čekáte, až se další letadlo vrátí do boje.

Co však hře musím nechat, je, že občas má akce celkem spád a je doprovázena monumentální hudbou. Zakrývá tak fakt, že reálně se toho na bojišti moc neděje.