The Old City je v první řadě krásná hra, nebo spíše virtuální místo. Je také nejvěrnějším zpodobněním estetiky a narace viděné Dear Esther, až by šlo tvrdit, že Leviathan ve své první epizodě je více Dear Esther než samotné Dear Esther.

V jedenácti krátkých kapitolách (10-15 minut jedna) se postupně seznamujeme s novým světem, a myšlenky hlavního představitele, na které jen těžko v této fázi budeme nacházet odpovědi nebo si skládat puzzle zamýšlené tvůrci z Velké Británie. Lze tušit, kam The Old City v dalších epizodách (pokud kdy vyjdou) bude směřovat - ovšem v současné době je tato část jen náznaková a zážitek netvoří ani ze čtvrtiny. Krásné, a mrtvé, město v sobě skrývající po počátečních tunelech a obklopující zástavbě zastavený čas naopak hlavním lákadlem je. Podobně jako u Ether One, i zde je grafika trochu vzdálená od reality a tvoří přesně tu zamýšlenou, snovou, atmosféru která pro přílišný realismus chyběla u Ethana Cartera nebo právě Dear Esther. Hudba není tolik výrazná, ale ve spojení se zvuky a hlasem vypravěče, hlavní postavy, je tato stránka nadstandardní (například oproti Mind).

Pomalý postup (chůze) společně s delší dobou hraní (a pár záseky s tím, kam jít pro spuštění další kapitoly) odradí velký počet hráčů, a zbytek odradí i přílišný nadužitek vzletných slov, které vyprávění a jeho chápání komplikují, ovšem zde především z toho důvodu, aby to takto působilo - což není nejšťastnější řešení. Textu, monologu, je také podstatně více než u Dear Esther (a to navíc v menu se vám ukládají další kupy textu ve hře nalezeného.

V konečném důsledku The Old City: Leviathan nabízí dostatečně zajímavý zážitek během pár hodin, ovšem zde by se menší podíl interaktivity (vzhledem k detailům) podobně jako u Gone Home nebo Eidolon hodil.