Těžko najdete hru s delším tutoriálem, než má Europa Universalis. Herních mechanik je v téhle strategii tak obrovských počet, že i po stovkách hodin se pořád pohybuju na stupni „začínám hru chápat“. A vůbec tomu nepomáhá, že pravidelným vydáním patchů a DLC si tohle monstrum spokojeně roste.

Je letní část sezóny a kluby shánějí nového manažera. Oprava: Je rok 1444 a státy po celém světě shání svého správce, který je provede takřka 400 lety renesance, kolonialismu, křesťanské reformace, počátků industrializace… prostě vším, na co si z hodin dějepisu vzpomenete. Do čela které mocnosti se postavíte, je čistě na vás. Od stvůr jako jsou Francie, Čína nebo Kebab, po ty nejmenší, nejméně podstatné trpaslíky jako Rjúkjú nebo Ulm. Žádné vyvážení obtížnosti tu ale nefunguje, takže pokud se rozhodnete obsadit svět s jedním z afrických kmenů, pořádně se zapotíte.

Jakmile podepíšete smlouvu, začíná éra těžkého micromanagementu. Je třeba utužovat vztahy s okolními státy, uzavírat aliance a falšovat dokumenty dokazující nárok na provincie za vašimi hranicemi. Chce to balancovat rozpočet, řešit korupci, náklady na udržování pevností, žold a najít si nějaké ty dukáty na stavění infrastruktury. Dohlížet je třeba i na obchod, aby do kasičky přitékalo co nejvíc zlatých. Zároveň musíte držet na uzdě stavy, dávat jim do správy území a podkuřovat jim, aby vás podporovaly. A nevyhnou se vám ani záležitosti náboženské, do heretických provincií je potřeba posílat misionáře a papeži se neplést do cesty, pokud nechcete být exkomunikováni.

Ale válka je kořením života (řečem vystrašených sousedů nevěřte), takže spoustu času strávíte rozšiřováním svého impéria. Najmete vojáky, sjednotíte je do armády/armád, vyberete generály a pošlete obsazovat nepřátelské pevnosti. Cestou narazíte na protivníkovy jednotky, dostanete výklep, vezmete si půjčky, najmete žoldáky, soupeře zlikvidujete, obsadíte a uzavřením mírové dohody pod svá křídla přijmete nové provincie. Ty se vám potom začnou bouřit, protože její obyvatelé mají jinou kulturu a náboženství, nesplacené dluhy vyženou inflaci nahoru a do toho všeho ještě několik okolních států vytvoří váš fanklub, protože jste je vyděsili agresivní expanzí. Život válečného štváče je vše, jen ne nezáživný.

Přestože je ve hře nespočet historických událostí a rozhodnutí, které vás můžou potkat, Europa je hlavně o vytváření své vlastní, alternativní historie. Můžete se s Portugalskem vykašlat na kolonizování nezabraných území za oceánem, podmanit si Ibérii a Itálii a stát se vládcem Středozemního moře. Můžete za Osmanskou říši konvertovat na křesťanství a stát se císařem Svaté říše římské. Můžete za Aztéky vytvořit americkou mocnost a provést invazi do Evropy. Nebo se můžete postavit do čela Selské republiky Dithmarsche a sjednotit Německo. Jaký si určíte cíl je na vás, přinejhorším se můžete inspirovat spoustou nápaditých (a někdy až masochistických) achievementů.

V hře je toho mnohem víc, o čem by se dalo psát: technologie, ideje, instituce, věky, vazalské státy, poradci, vládci a jejich povahy, všemožná náboženství a státní zřízení, správa provincií… ale to by vydalo na podstatně delší komentář, než byste chtěli číst. Některé mechaniky jsou zbytečné a zabugované, boje někdy rozhodnou špatné hody kostkou a AI se i přes pravidelné vylepšování pořád nechává oblbovat. Ale jako celek je Europa Universalis jedinečná, nesmírně propracovaná hra, s nezměrným množstvím možností. Označení „grand strategie“ je u ní více než na místě.