Během posledních 2 let jsem dohrál (v jednom případě téměř dohrál) 3 takřka totožné hry: Anna’s Quest: (první epizoda vydaná 2012), Fran Bow ( vydáno 2015) a Bear With me (první epizoda vydaná 2016). Nevím, jestli autoři "opisují" jeden od druhého, nebo "opisují" z nějakého mně neznámého zdroje. Ani se nevím jestli se tenhle žánr nějak jmenuje (například "brutální dětská adventura").
Podobnost všech tří kousků je do očí bijící:
1. Hlavní hrdinkou je desetiletá holčička, jejíž věk (10 let) je opakovaně zdůrazňován.
2. Holčička má "hračkočkového" kompaňona (ve dvou případech plyšového medvěda, v jednom případě kocourka), ke kterému upíná své touhy a přání. Kompaňona opakovaně ztrácí, hledá a nachází. Určité pasáže hry řeší hračkočkový kompaňon samostatně.
3. Hry se vyznačují dětskou/dětinskou grafikou jak z časopisu Mateřídouška, s čímž kontrastují časté brutální scenérie: mrví tvorové ve stavu naporcovaném, kostlivcovitém či duchovitém. Výjimečné nejsou animace jejich krvavého naporcování/upálení. Na všechny tyto brutality reaguje dětská hrdinka neadekvátně a jen s mírným podivením ("Jejda! Ty spíš, liško?") - jako by byla mimo sebe (v šoku) a nebo nechápala rozsah viděného.
4. Hry nešetří psychickými traumaty, halucinacemi a obskurními ústavy pro duševně choré (s ještě obskurnějším personálem). Odehrávají se sice v "našem" světě, ovšem s hlubokými průniky do "jiných" světů, obývaných hybridními tvory, duchy a totemovými bytostmi. Není jasné, jestli se jsou tyto "jiné" světy skutečné a nebo jestli se jedná o halucinace dětské hrdinky či o projev duševní choroby.
5. Atd., atd. Těch podrobností je mnohem víc, ale myslím, že už to stačilo.
Co se týká Fran Bow: udržela si slušnou úroveň brutality až do konce... což mě osobně to tak úplně nesedlo.
Před rokem a půl odehrány 2 hodiny a odloženo. Znovu rozehráno tento týden a dohráno za cca 10 hodin (s občasným nakouknutím do návodu). Adventuření je poměrně snadné, ovšem s několika hádankami, jejichž smysl mi nebyl jasný ani po použití návodu.
Podobnost všech tří kousků je do očí bijící:
1. Hlavní hrdinkou je desetiletá holčička, jejíž věk (10 let) je opakovaně zdůrazňován.
2. Holčička má "hračkočkového" kompaňona (ve dvou případech plyšového medvěda, v jednom případě kocourka), ke kterému upíná své touhy a přání. Kompaňona opakovaně ztrácí, hledá a nachází. Určité pasáže hry řeší hračkočkový kompaňon samostatně.
3. Hry se vyznačují dětskou/dětinskou grafikou jak z časopisu Mateřídouška, s čímž kontrastují časté brutální scenérie: mrví tvorové ve stavu naporcovaném, kostlivcovitém či duchovitém. Výjimečné nejsou animace jejich krvavého naporcování/upálení. Na všechny tyto brutality reaguje dětská hrdinka neadekvátně a jen s mírným podivením ("Jejda! Ty spíš, liško?") - jako by byla mimo sebe (v šoku) a nebo nechápala rozsah viděného.
4. Hry nešetří psychickými traumaty, halucinacemi a obskurními ústavy pro duševně choré (s ještě obskurnějším personálem). Odehrávají se sice v "našem" světě, ovšem s hlubokými průniky do "jiných" světů, obývaných hybridními tvory, duchy a totemovými bytostmi. Není jasné, jestli se jsou tyto "jiné" světy skutečné a nebo jestli se jedná o halucinace dětské hrdinky či o projev duševní choroby.
5. Atd., atd. Těch podrobností je mnohem víc, ale myslím, že už to stačilo.
Co se týká Fran Bow: udržela si slušnou úroveň brutality až do konce... což mě osobně to tak úplně nesedlo.
Před rokem a půl odehrány 2 hodiny a odloženo. Znovu rozehráno tento týden a dohráno za cca 10 hodin (s občasným nakouknutím do návodu). Adventuření je poměrně snadné, ovšem s několika hádankami, jejichž smysl mi nebyl jasný ani po použití návodu.