Slovo které by nejlépe vystihlo tuto hru je dle mě tvořivost. Cílem každého levelu bylo dostat červenou kuličku k jedné nebo dvěma hvězdičkám. Oproti prvnímu dílu jsem mohla nakreslit jakýkoliv tvar.

Dokonce jsem mohla využívat zajímavých herních mechanismů, jako nakreslení malého kolečka v nějakém objektu, které sloužilo jako pevný šroub. Pokud jsem udělala dva takové šrouby a mezi nimi spojnici čar, sloužilo mi to jako pevný most. Pokud jsem nakreslila třeba delší obdélník na jehož konci byl šroub, otáčel se obdélník kolem osy šroubu. Moc se mi líbilo, když jsem mezi dva takové šrouby nakreslila jen jednu čáru, z níž se stal pohyblivý provaz se všemi jeho vlastnostmi.

Dovedete si tedy představit co všechno se dá ve hře dělat. Všemožné mechanismy, kladky, provaz se zátěží na konci. Nebo obří kleště, které uvězní červenou kouli uvnitř sebe a když padají z obrazovky vezmou jí sebou, tak že proletí přes hvězdu. Herní plán tvořil osm ostrovů na které jsem se postupně dostávala lodí, po nasbírání určitého počtu hvězdiček. Poslední byl podmíněn tím, že musím mít nasbíráno 120 hvězdiček. Pouhým dostrkáním koule k hvězdičce jsem však získala jen jednu nebo dvě hvězdy, a to na poslední ostrov nestačilo.

Bylo třeba splnit u každého levelu další podmínky - dostat kouli k hvězdičce za pomocí kresby pouze jedním tahem a to tak, abych do koule nemusela strčit aby se rozjela. Pokud se mi to povedlo, musela jsem označit čas levelu za nejlepší a tím jsem získala druhou hvězdu. Naštěstí nasbírání 120 hvězd neznamenalo tyto tři pravidla splnit úplně u každého levelu, protože u některých mi to vůbec nešlo.

Musím přiznat, že jsem se po většinu hry náramně bavila. Někdy jsem přešla do frustrace, že to prostě nejde, ale když jsem to zkoušela třeba čtvrt hodiny najednou jsem řešení měla před očima. Neznám více tvořivou hru a těším se, až ji budou moc hrát naše děti, protože jsem si jistá, že se u ní budou bavit stejně jako já.