Těžko hodnotitelná hra je Prisoner of Ice. Kdysi se mi to celkem líbilo, na druhé dohrání už moc ne. A vlastně ani nevím proč. U jiných her jsem schopný tvrdnout až do rána, abych dohrál ještě tuhle kapitolu, pak ještě další a ideálně vidět vše do konce a tady jsem hru za bílého dne vypnul a šel si psát s kamarádkou.
Přitom to nevypadá ani nehraje se špatně. Filmečky zejména ten úvodní jsou pěkné, grafika na rok 1995 vypadá velmi slušně. Trošku divně ale působí animace postav, které mě celou hru přišly šíleně nepřirozené.
Hratelnost je tradiční odladěná, což už v půlce 90. let bylo standardem. Jeden kurzor na všechno, předměty se hlásí, inventář je pohodlně viditelný, řešení problémů jsou logická. Přesto jsem se asi 10* zasekl, protože jsem přehlídl nějaký předmět 1*1 pixel a to ještě kolikrát v kombinaci s tím, že se předmět či aktivní místo objeví někde, kde nic předtím nebylo. Hledat jehlu na vojenské základně o cca 20 místnostech, která tam předtím nebyla a kterou nevíte že potřebujete je za trestDalší tradiční prasárnou je schovaná cesta dál. Nebýt tohoto, tak je hra až na vojenskou základnu celkem moderní, většinou se pohybujete na pár obrazovkách a řešíte věci kolem Vás. Co mě dost vytáčelo je možnost umřít - během hry se několikrát potkáte s monstrem a pokaždé na něj platí něco jiného, což dost nedává smysl.
Hlavním ničitelem atmosféry je asi pro mě příběh. Ten začíná parádně - v roce 1937 na palubě ponorky která nabírá vodu a na které řádí monstrum. A pak to jde rychle do kytek jak se nabalují další a další roviny - hledání zrádce, prastaré kulty, magie, postapo budoucnost, cestování časem a časové paradoxy ala Terminátor a ke konci nevíte kdo, co a proč a je vám to buřt. Je to prostě maglajz, navíc s nezajímavými postavami včetně hrdiny. Konec kde si kliknutím na dva obrázky můžete vybrat jak to vlastně dopadne je k smíchu a vlastně jsem nepochopil proč by se hrdina měl ztratit z času?.
Prisoner of Ice dobře vypadá, průměrně se hraje a příběhově nestojí za nic.
Přitom to nevypadá ani nehraje se špatně. Filmečky zejména ten úvodní jsou pěkné, grafika na rok 1995 vypadá velmi slušně. Trošku divně ale působí animace postav, které mě celou hru přišly šíleně nepřirozené.
Hratelnost je tradiční odladěná, což už v půlce 90. let bylo standardem. Jeden kurzor na všechno, předměty se hlásí, inventář je pohodlně viditelný, řešení problémů jsou logická. Přesto jsem se asi 10* zasekl, protože jsem přehlídl nějaký předmět 1*1 pixel a to ještě kolikrát v kombinaci s tím, že se předmět či aktivní místo objeví někde, kde nic předtím nebylo. Hledat jehlu na vojenské základně o cca 20 místnostech, která tam předtím nebyla a kterou nevíte že potřebujete je za trestDalší tradiční prasárnou je schovaná cesta dál. Nebýt tohoto, tak je hra až na vojenskou základnu celkem moderní, většinou se pohybujete na pár obrazovkách a řešíte věci kolem Vás. Co mě dost vytáčelo je možnost umřít - během hry se několikrát potkáte s monstrem a pokaždé na něj platí něco jiného, což dost nedává smysl.
Hlavním ničitelem atmosféry je asi pro mě příběh. Ten začíná parádně - v roce 1937 na palubě ponorky která nabírá vodu a na které řádí monstrum. A pak to jde rychle do kytek jak se nabalují další a další roviny - hledání zrádce, prastaré kulty, magie, postapo budoucnost, cestování časem a časové paradoxy ala Terminátor a ke konci nevíte kdo, co a proč a je vám to buřt. Je to prostě maglajz, navíc s nezajímavými postavami včetně hrdiny. Konec kde si kliknutím na dva obrázky můžete vybrat jak to vlastně dopadne je k smíchu a vlastně jsem nepochopil proč by se hrdina měl ztratit z času?.
Prisoner of Ice dobře vypadá, průměrně se hraje a příběhově nestojí za nic.
Jack Keane 2: The Fire Within
Pro: Pěkná grafika, tradiční hratelnost.
Proti: Přeplácaný a nepochopitelný příběh, nezajímavé postavy, možnost umřít.