Po celo víkendové pařbě a jedné probdělé noci jsem dojel všech šest epizod Keena a rozhodl jsem se nespamovat databázi psaním šesti komentářů. Jednak se mi nechce a jednak je Keen v podstatě epizodickou záležitostí podobně jako Duke Nukem, Biomenace. Dá se rozčlenit na dvě trilogie, přičemž v jednotlivých dílech není moc rozdíl, jen v tom co v daných dílech sbíráte.
Keena jsem měl zafixovaného snadnou jako hru pro děti, ale první trilogie mě přivodila kruté vystřízlivění. Grafika je ošklivá, ale to by bylo to nejmenší. Hratelnost je to oč tu běží a ta je doslova pekelná. Obtížnost je doslova delirická, protože Keen má přesně jeden život. Cokoliv se ho dotkne, cokoliv ho trefí, na cokoliv špatného skočí znamená konec a nutnost hrát kolo odznova. Životů můžete mít kolik chcete, mezi koly můžete ukládat, ale prd Vám to pomůže. Hra hází klacky pod nohy tak nechutným způsobem, že jsem určitě po dohrání zas o něco šedivější, než předtím.
Ve všech dílech Keena procházíte nějakou mapku a vybíráte si lokace k navštívení. Těch je celkem 15 a některé jsem opakoval klidně 20-30*. Důvody? Monstra. Elitní strážní vydrží 4 výstřely a v epizodě 2 jich je vždy několik a hlídají důležité instalace. Navíc střílí ultr arychle a vy uskočit nestihnete. Proskáčete kolem 30* a umřete, mezitím umíráte kvůli frustraci, vzteku a nesoustředění na zbytečných místech a nakonec začnete hledat cheaty. Ano přiznávám, souboje s touhle přesilou jsem nakonec vzdal a použil nesmrtelnost - jen na tuhle chvíli. Podobné, naštěstí již zvládnutelné monstra jsou i v epizodě tři - ninjové, u kterých nevíte kdy, jak a kam skočí, vydrží 4 zásahy a je jich tuna. Naštěstí nestřílí a dají se zaseknout v úzkých tunelech. Pak jsou tu nezničitelní roboti s rychlopalnou střelbou, monstra střílející přes zdi, které pochopitelně nemám čím zasáhnout.
Kromě toho je tu plno pastí, často zařvete že někam padáte a nevidíte kam a pochopitelně do nějakých bodáků. Potěší to zejména před exitem. Občas Vám dojdou náboje a jste v háji. Aby toho nebylo málo, máte dvě klávesy na tři funkce. Jednou se skáče, druhou aktivujete skákadlo pro vyšší skok. Speciální hmat druhá a první klávesa udělá vyšší skok, bez kterého se nehnete, problém je že stisk obou kláves zároveň je střelbou. A tak plýtváte náboji, kterých je málo při pokusu o vysoký skok. Proč? Protože ovládání je šílené. Všechno trvá, všechno je se zpožděním, lagující, nepřesné, skoky mají podivnou setrvačnost, každý sebejednodušší skok je tak sázkou do loterie.
První trilogie má kupodivu slušný příběh. Jako malý kluk se vydáváte raketou na Mars, kde mu ale raketu rozeberou Vorticoni. V první epizodě tak sháníte 4 části do rakety. V té druhé se vydáváte na jejich vesmírnou stanici zastavit jejich paprsky smrti od zničení pozemských měst. A ve třetí podniknete plnohodnotnou invazi na jejich svět s cílem zničit inteligenci, která je ovládá. Přiznávám, že jsem byl tak frustrovaný, že jsem si v duchu maloval tisíce způsobů jak tomu zmetkovi na konci zakroutit krkem. Celkově bych první trilogii dal tak max 50%.
Druhá trilogie je trošku jiné kafe. Grafika je o fous hezčí, ale ne zas o moc. Keen tentokrát stojí proti Shikadi, kteří dobývají galaxii. Ve čtvrté epizodě zachraňujete 8 věštců, aby jste zjistili více, v páté likvidujete postupně jejich vesmírnou stanici. A v šesté? V šesté se nic nedořeší, místo toho stojíte proti nějaké další rase a zachraňujete svou chůvu. Je to dost velké vaření z vody s pomrknutím na další díl, který se nekonal.
Díky bohu ID Softu došlo, že první tři díly byly nehratelné a tak vše trošku vylepšili. Střelba má konečně vlastní čudlík, nábojů je dostatek. Keen se umí skrčit, podívat se po pod sebe i nad sebe, střílet nahoru a ve výskoku i pod sebe. Skoky jsou odladěné a fungují, pasti a překážky jsou méně frustrující, nepřátelé jsou jednodušší. Stále ale platí některé konstanty. Jsou tu nezabitelné potvory a Keen má stále jediný život.
Tvůrci tak přišli s novinkami - zaprvé volba obtížnosti. A zadruhé ukládání kdykoliv ve hře. Což mě v plošinovce přijde divné a ze začátku mi to přišlo i zbytečné. Ale nebylo. Obtížnost opět roste, většinou po klidných pasážích přijde nějaká brutalita, a tak se hra často mění v jeden velký save/load fest. A protože nejsem zvyklý v arkádách ukládat, často jsem si poměrně velké pasáže kol zopakoval.
Tvůrci také přišli se spoustou předmětů a tajných chodeb. Má to ale háček. Do spoustu chodeb se dostanete, ale cesta ven znamená smrt - většinou jsou někde poblíž propasti a nemáte jak vyskočit. Jiné předměty jsou bez cheatování (létání, procházení zdí) nedosažitelné, k dalším se nedostanete protože jsou poblíž nějakého ostnu, bodáku nebo něčeho podobného a není šance je vzít. Prostě sadismus na ntou.
Každopádně nebýt ukládání, obtížnost by byla opět delirická o tom vůbec nepochybuji, takže druhé trilogii bych dal max 70% za o něco lepší grafiku, ovládání a hratelnost. Celkově tedy 60% s tím že Keen rozhodně není oddechovka, naopak mám po něm pocit, že si od skákaček dám na chvíli pokoj.
Keena jsem měl zafixovaného snadnou jako hru pro děti, ale první trilogie mě přivodila kruté vystřízlivění. Grafika je ošklivá, ale to by bylo to nejmenší. Hratelnost je to oč tu běží a ta je doslova pekelná. Obtížnost je doslova delirická, protože Keen má přesně jeden život. Cokoliv se ho dotkne, cokoliv ho trefí, na cokoliv špatného skočí znamená konec a nutnost hrát kolo odznova. Životů můžete mít kolik chcete, mezi koly můžete ukládat, ale prd Vám to pomůže. Hra hází klacky pod nohy tak nechutným způsobem, že jsem určitě po dohrání zas o něco šedivější, než předtím.
Ve všech dílech Keena procházíte nějakou mapku a vybíráte si lokace k navštívení. Těch je celkem 15 a některé jsem opakoval klidně 20-30*. Důvody? Monstra. Elitní strážní vydrží 4 výstřely a v epizodě 2 jich je vždy několik a hlídají důležité instalace. Navíc střílí ultr arychle a vy uskočit nestihnete. Proskáčete kolem 30* a umřete, mezitím umíráte kvůli frustraci, vzteku a nesoustředění na zbytečných místech a nakonec začnete hledat cheaty. Ano přiznávám, souboje s touhle přesilou jsem nakonec vzdal a použil nesmrtelnost - jen na tuhle chvíli. Podobné, naštěstí již zvládnutelné monstra jsou i v epizodě tři - ninjové, u kterých nevíte kdy, jak a kam skočí, vydrží 4 zásahy a je jich tuna. Naštěstí nestřílí a dají se zaseknout v úzkých tunelech. Pak jsou tu nezničitelní roboti s rychlopalnou střelbou, monstra střílející přes zdi, které pochopitelně nemám čím zasáhnout.
Kromě toho je tu plno pastí, často zařvete že někam padáte a nevidíte kam a pochopitelně do nějakých bodáků. Potěší to zejména před exitem. Občas Vám dojdou náboje a jste v háji. Aby toho nebylo málo, máte dvě klávesy na tři funkce. Jednou se skáče, druhou aktivujete skákadlo pro vyšší skok. Speciální hmat druhá a první klávesa udělá vyšší skok, bez kterého se nehnete, problém je že stisk obou kláves zároveň je střelbou. A tak plýtváte náboji, kterých je málo při pokusu o vysoký skok. Proč? Protože ovládání je šílené. Všechno trvá, všechno je se zpožděním, lagující, nepřesné, skoky mají podivnou setrvačnost, každý sebejednodušší skok je tak sázkou do loterie.
První trilogie má kupodivu slušný příběh. Jako malý kluk se vydáváte raketou na Mars, kde mu ale raketu rozeberou Vorticoni. V první epizodě tak sháníte 4 části do rakety. V té druhé se vydáváte na jejich vesmírnou stanici zastavit jejich paprsky smrti od zničení pozemských měst. A ve třetí podniknete plnohodnotnou invazi na jejich svět s cílem zničit inteligenci, která je ovládá. Přiznávám, že jsem byl tak frustrovaný, že jsem si v duchu maloval tisíce způsobů jak tomu zmetkovi na konci zakroutit krkem. Celkově bych první trilogii dal tak max 50%.
Druhá trilogie je trošku jiné kafe. Grafika je o fous hezčí, ale ne zas o moc. Keen tentokrát stojí proti Shikadi, kteří dobývají galaxii. Ve čtvrté epizodě zachraňujete 8 věštců, aby jste zjistili více, v páté likvidujete postupně jejich vesmírnou stanici. A v šesté? V šesté se nic nedořeší, místo toho stojíte proti nějaké další rase a zachraňujete svou chůvu. Je to dost velké vaření z vody s pomrknutím na další díl, který se nekonal.
Díky bohu ID Softu došlo, že první tři díly byly nehratelné a tak vše trošku vylepšili. Střelba má konečně vlastní čudlík, nábojů je dostatek. Keen se umí skrčit, podívat se po pod sebe i nad sebe, střílet nahoru a ve výskoku i pod sebe. Skoky jsou odladěné a fungují, pasti a překážky jsou méně frustrující, nepřátelé jsou jednodušší. Stále ale platí některé konstanty. Jsou tu nezabitelné potvory a Keen má stále jediný život.
Tvůrci tak přišli s novinkami - zaprvé volba obtížnosti. A zadruhé ukládání kdykoliv ve hře. Což mě v plošinovce přijde divné a ze začátku mi to přišlo i zbytečné. Ale nebylo. Obtížnost opět roste, většinou po klidných pasážích přijde nějaká brutalita, a tak se hra často mění v jeden velký save/load fest. A protože nejsem zvyklý v arkádách ukládat, často jsem si poměrně velké pasáže kol zopakoval.
Tvůrci také přišli se spoustou předmětů a tajných chodeb. Má to ale háček. Do spoustu chodeb se dostanete, ale cesta ven znamená smrt - většinou jsou někde poblíž propasti a nemáte jak vyskočit. Jiné předměty jsou bez cheatování (létání, procházení zdí) nedosažitelné, k dalším se nedostanete protože jsou poblíž nějakého ostnu, bodáku nebo něčeho podobného a není šance je vzít. Prostě sadismus na ntou.
Každopádně nebýt ukládání, obtížnost by byla opět delirická o tom vůbec nepochybuji, takže druhé trilogii bych dal max 70% za o něco lepší grafiku, ovládání a hratelnost. Celkově tedy 60% s tím že Keen rozhodně není oddechovka, naopak mám po něm pocit, že si od skákaček dám na chvíli pokoj.
Jack Keane 2: The Fire Within