Poslední zbytek nitě se odvíjí ze špulky a vetkává se do zbývajících prázdných míst mého praporce. Třeskutý mráz vystřídalo šlehání přímořského větru, štiplavý kouř, pach potu a spáleného masa. Od severu se plíží neprostupné temno, které neprodyšně halí celou krajinu pod svůj nafialovělý rubáš. Zkáza veškerého života je na dosah. A v této předsmrtné křeči světa, poslední špetky lidských i nelidských bytostí srovnávají mezi sebou své osobní účty – je třeba si ještě naposledy vyřídit staré křivdy a zakončit epickou severskou ságu. Podařilo se závěrečnému dějství překonat dva jeho úzce spjaté předchůdce?

Odpověď je složitá, protože se třetím dílem je to nejkomplikovanější ze všech. Pomohu si tedy obratem z politického slovníčku jistého stálého tajemníka: „Ano i ne…“

Spíše ale ne…
Na jednu stranu se zde opravdu láme chleba a situace je po celou hru emocionálně značně vyhrocená. Ale zaznamenal jsem jisté ústupky z komplexnosti mechanik… a tak trochu i z kvality hry. Není to na první pohled nic závažného, ale přesto mě to zklamalo. Především - zcela zmizel tréninkový stan. Proč? Dá se možná argumentovat tím, že v situaci, před kterou se ocitáte, je něco podobného zbytečné. Já si to nemyslím. Stan mohl úplně normálně zůstat, ale prostě už tu není a mě chyběly výzvy od mého trenéra. Co mi ale hlavně chybělo, byly cvičné boje. Ze všech tří dílů je zde totiž nejvíce důležité si dokonale osahat zvláštní schopnosti všech vašich hrdinů. Zejména nově příchozích. Zde se už hned od začátku neodpouští sebemenší chybka. Hra vám každé pochybení v boji pořádně omlátí o hlavu. A je bláznovství si nově nabité zvláštní schopnosti testovat v ostrém boji, když si nesmíte dovolit udělat přešlap. A výmluvu, že to tak je kvůli většímu napětí, odmítám. Další moji výtkou budiž vyváženost samotných bitev – hra je bez okolků nespravedlivá více, než je únosná mez. Téměř každá jednotlivá bitva je nastavena tak, aby se stěží dala vyhrát. Považuji se za velmi zručného válečníka, kterého ze mě učinili předchozí dva díly, ale i přes veškerý svůj um jsem byl dvakrát nucen přepnout na nejnižší obtížnost, protože (ony dvě) bitvy, kdy jsem se tři čtvrtě hodiny pekelně soustředil na co nejefektivnější taktiku, bylo prakticky nemožné vyhrát. Mí hrdinové byli vyčerpaní z předchozích bitev a do dalších bojů museli jít ranění, neboť jsem už prostě neměl kde brát čerstvě odpočaté. Byl zde totiž oprášen a vylepšen systém z prvního dílu, kdy bylo možno odrážet několik vln nepřátel po sobě. Pokud jste to přežili, obdrželi jste speciální předmět, lepší morálku, či ulehčení budoucích vyhrocených situací. Je tomu tak i zde, avšak přibyl ještě velmi nepříjemný limit tahů, kdy po jeho překročení se na bojiště přemístí další várka nepřátel bez možnosti vyměnit své zdecimované hrdiny za čerstvé. Z jediné bitvy se tak stává skoro hodinová (když sečtu všechny pokusy o vítězství) opotřebovávací řež, kdy rozhoduje vaše sebemenší chyba. Je to tak obrovský nápor ne nervy, že se to musí zažít, abyste pochopili. Výzvy já rád, ale tohle už bylo opravdu moc. Frustrace, co se mi vkrádala do nálady, neznala mezí a tak nemůžu být úplně hrdý na to, že jsem si prostě rezignovaně pomohl snížením obtížnosti. Ale tak to je, bohužel. Situaci by mělo poněkud ulehčit opětovné navýšení maximální úrovně hrdinů o dalších pět úrovní na konečnou patnáctou, plus ještě volba „hrdinských titulů“ od jedenácté úrovně. Ale v nejtěžších chvílích to pro mě pozitivní vliv nepředstavovalo. Poslední mínus je potom ryze technický. Předchozí díly mi šlapaly nádherně, v tomto mi hra často padala a sekala se. Technicky je tento díl nejodfláklejší. Naštěstí se mi savy nikdy nepoškodily a tak nebyl problém vrátit se zhruba tam, kde hra spadla. Toliko k rozporuplnosti, kterou jsem naznačoval v úvodu a ke které se, bohužel, brzy vrátím, ale již čistě subjektivním pohledem.

Přichází bilance zbytku hry a mně je stále těžké o tom mluvit. Již jsem zmiňoval, že emocionálně je hra vypjatá. To však je v případě závěrečného dějství tak tristní vyjádření, že dál od skutečné emocionální roviny hry ani být nemůže. A není to rovina, nýbrž horská dráha veškerých citů, které budou ždímány do krajností. Připravte se na mnoho nepříjemných pocitů, těch radostných potom méně.

Pokud jste ke svým hrdinům přilnuli, o čemž nemám pochyb, budete se o jejich křehké životy třást téměř každou chvíli. Předchozí díly ukázaly, že hra je v tomto nemilosrdná a smrt může přijít odkudkoliv. S tímto vědomím jsem se párkrát zdráhal hru i zapnout, neboť jsem nechtěl znovu zažívat pocity sklíčenosti, které pramenily ze vniklé situace. Takhle depresivně na mě působil jen Beholder, kterého jsem kvůli tomu nebyl schopen dohrát, protože svinstva je dost i v reálném životě. Zde jsem se ale kousnul a překonal svůj prvotní odpor. Hra mě pokaždé vtáhla, byť jsem měl nervy na dranc. Snažil jsem se jak jsem nejlépe uměl, abych se dopracoval k co nejsluníčkovějšímu konci, ale zmaru se tu prostě nevyhnete. Když si navíc ještě uvědomíte, že to bylo částečně vaším špatným rozhodnutím, hořkosti v ústech se zbavit nedá. Hra vám dokáže náladu tak rozcupovat, že jsem nad tím žasl. A ač to zní poněkud flagelantsky, je to její velké plus. Nepamatuji se, kde jinde bych tohle tak silně fyzicky prožil. Z prvotního šlechetného záměru zachránit svět, se pro mě hraní stalo bojem o holé přežití mých hrdinů. Za žádnou cenu jsem nechtěl dopustit, aby mi padly. Nepovedlo se to u všech a já to málem oplakal. Hrdinové a jejich charaktery – to je ta nejsilnější deviza celé ságy a platí to i v závěrečném díle.

Ano, co se citové a emocionální roviny týče, je třetí díl nejsilnější. Slabší už je to s vystavěním příběhu. Příběh závěrečného dějství je narativně a dějově nejslabší. Jaká to ironie. Není zde moc zásadních zvratů, odhalení, nebo šokujících situací. Vše, co se stane tak nějak předpokládáte a další příběhový vývoj vás moc nepřekvapí. V tomto ohledu považuji za nejlepší druhý díl (a vlastně ho považuji za nejlepší z celé trilogie), kde se opravdu odehrávaly zvraty, co mi vyrazily dech. Zde tomu tak nebylo, byť bych to třetímu dílu přál. Stovku by měl potom jistou i přes mnoho mínusů. Možná to zapříčinilo částečně i to, že je konec s kočováním – mnou nejvíce milovaným prvkem předchozích dílů. Nikam se už necestuje. Z velké části odpadá správa zásob a plánovaní s tím spojené. Příběh druhé družiny (nikoliv karavany) se za cestování považovat nedá, byť funguje alespoň jako útěcha. S absencí cestování, se vytrácí i další prvek, který jsem tolik zbožňoval v předchozích dílech. Tím jsou rozhovory mezi hrdiny, když mají na cestách dlouhou chvíli. V těchto chvílích jsme se o jejich charakteru mohli dozvědět nejvíc a ještě k nim prohlubovat vztah. V tomto díle je to celé jaksi odfláknuté, přičemž jsem od začátku čekal, že se právě zde o nich dozvím nejvíc. Hra sice v úvodu hlásá, že se příběh ságy uzavírá, ale já měl pocit, že o osudech hrdinů to ani v nejmenším neplatí. A tak mi některé charaktery už zřejmě navždy zůstanou záhadou a já se o jejich nitru a pohnutkách budu moci jen dohadovat. Ano... o Tobě mluvím, krásná a tajemná Yrso, a Tobě podobným zajímavým charakterům, vycházejících ve výseldku zcela do ztracena.

Tento díl je také ze všech nejkratší. U dvou předchozích mám nahráno kolem dvaceti hodin. Zde jen čtrnáct a to ještě počítám boje ve „věčné aréně“ a módu přežití. Nemile mě překvapilo, když hra z ničeho nic skončila. Pocit satisfakce a konečnosti se však nedostavil. Závěr byl uspěchanější více, než by si tato hra zasloužila a já nemám pocit, že jsem se mohl s hrdiny dostatečně důstojně rozloučit - to mně žere ze všeho nejvíc. To není u silně příběhové hry zrovna něco, co by jí sloužilo ke cti. I hudba je ve srovnání s mistrovskými kousky z předchozích dílů jaksi polovičatá a nezáživná. Ale vzhledem k vysokému standartu, jenž byly nastaveny, je to stále nadprůměr.

A byť mně bojový systém v této trilogii velmi baví a vyzkoušel jsem si jak arénu, tak přežití, nemám chuť tyto módy dohrát, neboť boj pro boj samotný mě nebaví. Vždy se za ním musí skrývat nějaký nosný příběhový bod. V opačném případě klesá má motivace na bod mrazu. Přesto velmi oceňuji, že to tu je. Protože občas má člověk málo času, ale chce si něco rychlého zahrát a tak si zaskočí do arény, odválčí si jednu, dvě bitvy a může zase odejít. To se cení, ale dojem ze hry to v mém případě nevylepší.

Z mého textu to může působit, že jsem na hře našel pramálo pozitivního a je to částečně pravda. Vzhledem k mému nadšení z minulých dílů se tomu nelze ani divit, ale rád bych zdůraznil, že třetí díl stále považuji za kvalitní hru, byť těm minulým se nevyrovnala.

Rozporuplnost závěrečného dílu lze nejlépe přirovnat k závěrečné sérii Hry o Trůny, jenž paradoxně posloužila jako jedna z inspirací pro celou Banner ságu – závěr nesplnil vysoká očekávání. Děj působil uspěchaně, zkratkovitě a někdy nelogicky. Přesto to stále byla TA Hra o Trůny, ke které davy lidí přilnuly. A že to kvalitativně, ani příběhově nedopadlo tak, jak mnozí čekali? Inu… s tím se už nedá nic dělat, příběh ze Západozemí je přesto ukončen. A úplně stejně se to má s i posledním dílem Banner ságy – tato série bude mít v mém srdci vždy zvláštní místo, ale vždy ve spojení s nemalým zklamáním v závěru…

PS: Všiml jsem si, že se spoustu hráčů rádo dělí o seznamy svých oblíbených hrdinů. Přidávám tedy pro zvědavější čtenáře i ten svůj:

Rook (RIP)
Iver
Folka (RIP)
Ekkill
Oddleif
Sparr
Aleo
Ludin
Ubin