Doom Eternal: The Ancient Gods - Part One je prvním příběhovým přídavkem k oslavované, ale mnohými (včetně mě) i zatracované hře Doom Eternal. Připomíná mi klasické datadisky, jež vycházely jako doplňky klasických 3D akcí, i když je samozřejmě distribuován digitální cestou. Takže nové levely, noví nepřátelé, navýšená obtížnost a původní osvědčený herní základ. To by teoreticky mohlo stačit k odškrtnutí komentáře, ale samozřejmě mi to nedá, rozepsat se trochu podrobněji.
Datadisk přináší zdánlivě pouhé 3 levely, ale ty jsou poměrně dlouhé a komplexní. Kampaň plyne dynamicky a hráč ani nenabývá dojmu, že prochází mezi jednotlivými oddělenými úrovněmi. Svou herní dobu odhaduji kolem 6 hodin, což je myslím na DLC velice slušné. Po stránce vizuálu a atmosféry designéři odvedli dokonalou práci, zejména první level na rozpadající se základně i druhý v bažinách mě dostaly.
Nicméně design bohužel nadále zůstává v intencích základní hry, což znamená zachování plošinkových pasáží s přeskoky, dokonce s cestováním po pohyblivém kontejneru, jenž vás přenese na místo určení. Naštěstí jsem si na ně už asi zvykl a moje soptění nebylo tak výrazné. Takže bez ruky šmátralky se i v datadisku neobejdete.
Namíchly mě dvě akční sekvence s přeskakováním po kostkách a zraňující elektřinou, zejména u finálního bosse, což k atmosféře Doomu příliš nepatří a připadal jsem si opravdu jako v nějaké arkádě. Rovněž jeden úsek v bažinách mě docela nažhavil, protože bloudění v mlze a v ní velmi špatně viditelné nepřátele považuji za designovou chybu.
Tahákem datadisků bývají nové postavy protivníků a zde se tvůrci vyznamenali a nová monstra vám notně zdvihnou adrenalin (nebo mandle podle libosti). Obří chapadlo vás sice zbrzdí, ale nepředstavuje zásadní problém, spíše poskytuje efektní podívanou na porcování masa. Stacionární střílny opatřené skrývajícím se a docela špatně trefitelným okem už jsou trochu větším oříškem, jelikož bulva se jako naschvál schová zrovna tehdy, když máte namířeno.
Ale další mutanti dokážou být osinou v zadku. Duch se vtěluje do ostatních potvor a teprve až je udoláte (přičemž se mi zdálo že jim trvá smrt déle), zjeví se v celé své průhledné kráse a zabít ho lze jedině sekundárním útokem plazmovky. Blood Maykr je poměrně tuhý a lze jej zabít jedině v okamžiku, kdy ztrácí své ochranné pole. Když vás předtím zasype sprškou svých magických útoků, tak chvíli trvá než vystoupíte ze zákrytu, a zejména pokud na vás útočí jiní mutanti, jeho slabá chvilka je rychle pryč.
Ancient Gods přinesly navýšení obtížnosti. Takže když jsem v trailer videu viděl dva Maraudery najednou, pokorně jsem hrál na nejnižší obtížnost, abych se vyvaroval frustrace. Tento pocit se částečně dostavil, možná šlo ale spíše o stereotyp, jelikož boje mi připadaly poněkud útrpné a monotónní. Hra před vás staví masivní vlny nepřátel pestrého složení a bohužel na můj vkus už byly útočící nájezdy až příliš dlouhé a repetitivní. Kdyby byly tyto přívaly kratší, mám dojem, že bych se bavil víc. Je možné, že se tímto autoři snažili o určité prodloužení herní doby. V závěrečných fázích už šlo do tuhého, jelikož zmíněné nové potvory se vyskytovaly společně spolu s dalšími nepřáteli, sloužícími jako stafáž, a nedokážu si představit, že bych hrál na vyšší obtížnost.
Boss fighty najdete dva, první z nich spočíval v likvidaci levitujících očí, ten jsem absolvoval v pohodě na třetí pokus. Druhý závěrečný stál za to a byl notně obtížný. Jednak spočíval ve zmíněném přeskakování po elektrizujících krychlích a poté vícefázová likvidace závěrečného Samura byla docela úmorná, jelikož ke své ochraně využíval dva duchy. Takže jsem hru končil s propocenýma rukama, ale měl jsem příjemný pocit ze zvládnutí náročné bitvy.
Doom Eternal: Ancient Gods je důstojným obohacením herního obsahu základní hry. Nicméně nepřináší zásadní inovace a oproti základní hře strhnu 5 procent za popisované problematické úseky. Jsem zvědav, co bude příště. Další navyšování obtížnosti už bude kontraproduktivní, takže v druhém DLC očekávám pouze další nová monstra a povedené lokace. A pak se třeba autoři vrátí k dokonalému modelu Doom 2016. Ale to bude asi mé zbožné přání, protože mladší hráči Doom Eternal milují takový, jaký je.
Datadisk přináší zdánlivě pouhé 3 levely, ale ty jsou poměrně dlouhé a komplexní. Kampaň plyne dynamicky a hráč ani nenabývá dojmu, že prochází mezi jednotlivými oddělenými úrovněmi. Svou herní dobu odhaduji kolem 6 hodin, což je myslím na DLC velice slušné. Po stránce vizuálu a atmosféry designéři odvedli dokonalou práci, zejména první level na rozpadající se základně i druhý v bažinách mě dostaly.
Nicméně design bohužel nadále zůstává v intencích základní hry, což znamená zachování plošinkových pasáží s přeskoky, dokonce s cestováním po pohyblivém kontejneru, jenž vás přenese na místo určení. Naštěstí jsem si na ně už asi zvykl a moje soptění nebylo tak výrazné. Takže bez ruky šmátralky se i v datadisku neobejdete.
Namíchly mě dvě akční sekvence s přeskakováním po kostkách a zraňující elektřinou, zejména u finálního bosse, což k atmosféře Doomu příliš nepatří a připadal jsem si opravdu jako v nějaké arkádě. Rovněž jeden úsek v bažinách mě docela nažhavil, protože bloudění v mlze a v ní velmi špatně viditelné nepřátele považuji za designovou chybu.
Tahákem datadisků bývají nové postavy protivníků a zde se tvůrci vyznamenali a nová monstra vám notně zdvihnou adrenalin (nebo mandle podle libosti). Obří chapadlo vás sice zbrzdí, ale nepředstavuje zásadní problém, spíše poskytuje efektní podívanou na porcování masa. Stacionární střílny opatřené skrývajícím se a docela špatně trefitelným okem už jsou trochu větším oříškem, jelikož bulva se jako naschvál schová zrovna tehdy, když máte namířeno.
Ale další mutanti dokážou být osinou v zadku. Duch se vtěluje do ostatních potvor a teprve až je udoláte (přičemž se mi zdálo že jim trvá smrt déle), zjeví se v celé své průhledné kráse a zabít ho lze jedině sekundárním útokem plazmovky. Blood Maykr je poměrně tuhý a lze jej zabít jedině v okamžiku, kdy ztrácí své ochranné pole. Když vás předtím zasype sprškou svých magických útoků, tak chvíli trvá než vystoupíte ze zákrytu, a zejména pokud na vás útočí jiní mutanti, jeho slabá chvilka je rychle pryč.
Ancient Gods přinesly navýšení obtížnosti. Takže když jsem v trailer videu viděl dva Maraudery najednou, pokorně jsem hrál na nejnižší obtížnost, abych se vyvaroval frustrace. Tento pocit se částečně dostavil, možná šlo ale spíše o stereotyp, jelikož boje mi připadaly poněkud útrpné a monotónní. Hra před vás staví masivní vlny nepřátel pestrého složení a bohužel na můj vkus už byly útočící nájezdy až příliš dlouhé a repetitivní. Kdyby byly tyto přívaly kratší, mám dojem, že bych se bavil víc. Je možné, že se tímto autoři snažili o určité prodloužení herní doby. V závěrečných fázích už šlo do tuhého, jelikož zmíněné nové potvory se vyskytovaly společně spolu s dalšími nepřáteli, sloužícími jako stafáž, a nedokážu si představit, že bych hrál na vyšší obtížnost.
Boss fighty najdete dva, první z nich spočíval v likvidaci levitujících očí, ten jsem absolvoval v pohodě na třetí pokus. Druhý závěrečný stál za to a byl notně obtížný. Jednak spočíval ve zmíněném přeskakování po elektrizujících krychlích a poté vícefázová likvidace závěrečného Samura byla docela úmorná, jelikož ke své ochraně využíval dva duchy. Takže jsem hru končil s propocenýma rukama, ale měl jsem příjemný pocit ze zvládnutí náročné bitvy.
Doom Eternal: Ancient Gods je důstojným obohacením herního obsahu základní hry. Nicméně nepřináší zásadní inovace a oproti základní hře strhnu 5 procent za popisované problematické úseky. Jsem zvědav, co bude příště. Další navyšování obtížnosti už bude kontraproduktivní, takže v druhém DLC očekávám pouze další nová monstra a povedené lokace. A pak se třeba autoři vrátí k dokonalému modelu Doom 2016. Ale to bude asi mé zbožné přání, protože mladší hráči Doom Eternal milují takový, jaký je.
Sigil II
Pro: Grafika, atmosféra, vizuální provedení lokací. Nová monstra.
Proti: Skákací sekvence. Příliš dlouhé boje. Design některých lokací