The Medium, další hororový počin od tvůrců Layers of Fear, mého milovaného Observera či Blair Witche, který se může chlubit zajímavým prvkem - možností přechodu do potemnělejšího světa plného zoufalství, který existuje vedle toho našeho, ale málo-kdo o jeho existenci ví s takovou jistotou, jako naše hlavní hrdinka. Obdařeným médiem je od mala, a ač to občas vnímá jako strašlivé prokletí, snaží se z něj vymáčknout to nejlepší.

Umíte si vůbec představit, jaký život to musí být? Od malička je nakukování do světa mrtvých vaší součástí, je to pro vás nová norma, zvykáte si a zároveň se smiřujete s nepochopením vašeho okolí. Ze začátku to může vypadat, že jste si v předškolním věku našli třeba imaginárního kamaráda. Jenže takové hrůzy, které reálně vnímáte kolem sebe, si všichni obyčejní lidé kolem vás neumí představit ani v té nejhorší noční můře. A přestože je to s vámi takovou dobu, nikdy si plně nezvyknete na chvíle, kdy vnímáte oba světy najednou. A nejhorší na tom všem je, že jste na to sami. Tohle není věc, se kterou by se člověk mohl jen tak svěřit. A zajisté to ze začátku mnohokrát zkoušel. Jenže tam se setkal nejspíš akorát tak s nepochopením, odsouzením, výsměchem a odloučením.

Hra stojí na fixních kamerách. Těch je podle slov vývojářů 473. Nepočítejte tak s klasickou akční adventurou nebo snad survival hororem ze třetí osoby. Další věcí je rozdělení obrazovky na dva světy. O tom, že se renderují zároveň jste určitě slyšeli, ale možná vám stejně jako mně hned nedošlo, že to není myšleno jako možnost přepínat mezi nimi zcela svobodně, kdykoliv se vám zamane. To nejspíš zatím není ani technicky možné. A pokud ano, určitě ne v tak krásné detailní grafice jako má The Medium. Po většinu času světy vidíte vedle sebe. Sem tam mají rozdílný úhel kamery, nabízí se tak možnost vnímat větší kontrast a rozdíl mezi nimi. A ono to na těch prvních screenech takhle prezentováno bylo, ale i přes to jsem se tak nějak vnitřně domnívala, že se jedná spíš o srování. Zkrátka mi to vůbec nedošlo. Osobně se mi však tento prvek velmi líbí. Hráč si o to více uvědomí, jak absurdně komunikace s druhým světem může vypadat v tom našem. Že v davu lidí, by si asi odpovědět nebo snad i navázat fyzický kontakt s bytostí na druhé straně, jen tak netroufnul.

Graficky je hra moc pěkná. Potěší možnost nastavit velikost titulků, tučnost, přidání jmenovky, barevně rozlišit konverzující a podobně. Jasně, dneska to má spousta her, ale když si vzpomenu na The Order: 1886 a jeho prťavé titulky, každá hra s možností je nastavit, si u mě nepatrně šplhne. Když jsem hru zapla, řekla jsem si, že i přes doporučení na obrazovce - použít ovladač, zkusím klávesnici a myš. To jsem ani ne do pěti minut přehodnotila a zapojila DualShock. Jenže jelikož se jedná o záležitost na Xbox a windows, rozhraní na PlayStationový ovladač nepodporuje. Takže ze začátku hádate, co které tlačítko dělá. Poměrně rychle jsem si však zvykla a do ruky se mi to dostalo samo. Za mě má hra na ovladači velmi intuitivní a logické rozložení. Ovládala se mi dobře. Klávesnici a myš tedy hodnotit nemůžu. Hudební doprovod se povedl, ale asi si nevybavím žádnou ikonickou skladbu. Nestalo se mi, že bych si šla hledat soundtrack a pustila si něco konkrétního. Jeho kvality mu však nelze upřít. Herecké výkony byly podle mě fantastické. Hlasoví herci k postavám seděli. Pana Troye Bakera cpou snad všude. Aby se nám ale neoposlouchal - to asi nejde :)))

Příběh se postupem hry pomalu rozkrývá, zapadá do sebe a nakonec mě překvapilo jak moc nám ho vlastně vysvětlili. Layers of Fear? Vůbec jsem se nechytala. Observer? Tam mám také spoustu mezer. Ale v The Medium to vše do sebe zapadalo a nemám tolik otázek, kolik jsem čekala. Jasně, nad koncem můžeme smýšlet všelijak. A stejně mi vrtá hlavou pár věcí - jako kde skončil Jack a zda byly naše pochybnosti o jeho poslání na druhou stranu na místě. Co se stalo matce a proč nám to dávala Lily za vinu?, ale to nejpodstatnější nám naservírovali na zlatém podnose.

Nakonec jsem si pročítala pár recenzí. A vidím, že ze hry ostatní hráči nejsou ani zdaleka tak nadšení, jako já. Fixní kamera, nemožnost se pořádně bránit a nejspíš i mylná představa toho, co od hry dostanete, udělalo své. Mě dokázala akorát překvapit a nadchnout, a celých těch 9 hodin jsem si ji náramně užívala. Hltala každé písmenko, echo i setkání se záhadnou Sadness. Mám ze hry zkrátka dojem, že je vše tak, jak mělo být. Že to dopadlo, jak mělo a nemůžu si vybavit nic, co by mě na ní štvalo nebo zklamalo. Ve finále, určitě nikdo z nás nedostal přesně to, co čekal. Já jsem si jistá akorát tím, že si tento skvělý herní zážitek velmi ráda zopakuju.