„Program provedl neplatnou operaci a za trest bude tento rozhovor ukončen.“
Tak k sobě buďme upřímní. Další hra, ke které mám hluboce nostalgický vztah. Na svém profilu to mám dokonce uvedeno, jako chronologicky první hru, která mě silně ovlivnila (ačkoliv, reálně nevím, jestli jsem prvně hrál Ve stínu havrana nebo Gooku.) Tak či tak, zanechala na mě hluboký dojem.
Je třeba říct, že já byl strašně divný dítě. Už v pěti letech jsem si pokládal otázky o smyslu lidského života a to nepřeháním. Ale furt jsem byl dítě, co se rádo smálo a mělo rádo absurdní humor. A Ve stínu havrana má obojí. Je to nesmírně nesourodé spojení dětinských vtipů, a hlubokých myšlenek, které vám hra překládá ale vlastně vám nikdy není definitivní odpověď. Byl to záměr? Je to špatný desing? Těžko říct, ale na mě to fungovalo.
Vlastně je to mnoho střípků, které na mě působí. Nádherná mapa. Krásná, ručně malovaná, grafika. Vynikající hudba. Fantastický dabing Jiřího Lábuse. Horší i lepší vtípky. To vše je skvělé, za cenu slabších adventurních prvků, což by jistě mnozí považovali za silné negativum. Ale já nikdy Ve stínu havrana nehrál pro jeho žánr, ale spíše pro ten pocit, který ze hry mám. Je to naplnění tajemnem a neuchopitelným posvátnem, které souvisí s duchovní cestou jednoho mnicha a s kterým se dovedeme do určité míry ztotožnit.
Do dnes ve mě zůstává mnoho scén a hlášek. Babča, od které je citace nahoře, rozhovor s pirátem, skvělá animace „lezení po laně“ ve vodě, šamanka která na mě chce poslat „nezávislého vyšetřovatele“, nebo samozřejmě mrazivý konec.
Když to vše zvážím, tak kromě slabší adventurní stránky, má hra jen jeden nešvar a to je legendární část na ostrově kanibalů. To je dnes již skutečně neodpustitelný zákys, a z toho důvodu nejdu na víc než 80 %:) A to je vlastně až dost.
Tak k sobě buďme upřímní. Další hra, ke které mám hluboce nostalgický vztah. Na svém profilu to mám dokonce uvedeno, jako chronologicky první hru, která mě silně ovlivnila (ačkoliv, reálně nevím, jestli jsem prvně hrál Ve stínu havrana nebo Gooku.) Tak či tak, zanechala na mě hluboký dojem.
Je třeba říct, že já byl strašně divný dítě. Už v pěti letech jsem si pokládal otázky o smyslu lidského života a to nepřeháním. Ale furt jsem byl dítě, co se rádo smálo a mělo rádo absurdní humor. A Ve stínu havrana má obojí. Je to nesmírně nesourodé spojení dětinských vtipů, a hlubokých myšlenek, které vám hra překládá ale vlastně vám nikdy není definitivní odpověď. Byl to záměr? Je to špatný desing? Těžko říct, ale na mě to fungovalo.
Vlastně je to mnoho střípků, které na mě působí. Nádherná mapa. Krásná, ručně malovaná, grafika. Vynikající hudba. Fantastický dabing Jiřího Lábuse. Horší i lepší vtípky. To vše je skvělé, za cenu slabších adventurních prvků, což by jistě mnozí považovali za silné negativum. Ale já nikdy Ve stínu havrana nehrál pro jeho žánr, ale spíše pro ten pocit, který ze hry mám. Je to naplnění tajemnem a neuchopitelným posvátnem, které souvisí s duchovní cestou jednoho mnicha a s kterým se dovedeme do určité míry ztotožnit.
Do dnes ve mě zůstává mnoho scén a hlášek. Babča, od které je citace nahoře, rozhovor s pirátem, skvělá animace „lezení po laně“ ve vodě, šamanka která na mě chce poslat „nezávislého vyšetřovatele“, nebo samozřejmě mrazivý konec.
Když to vše zvážím, tak kromě slabší adventurní stránky, má hra jen jeden nešvar a to je legendární část na ostrově kanibalů. To je dnes již skutečně neodpustitelný zákys, a z toho důvodu nejdu na víc než 80 %:) A to je vlastně až dost.
IMMORTALITY