Ke hře Loom jsem se dostal prvně, když mi určitě nebylo ani deset. "Loom", říkal jsem si, "to bude určitě něco jako Doom". No nebylo. Byla to EGA verze, kamarád hru miloval a spíš jsem koukal, jak hraje on. Asi jsem byl tehdy moc blbej, abych pochopil, co se po mně vlastně chce, ale přesto ve mně zanechala poměrně hlubokou paměťovou stopu na velmi nevšední vizuál. Moje paměť ale nesahala nikam dál, než za několik málo prvních obrazovek.
No a o čtvrt století později se s hrou setkávám znovu. Problém nastává hned na začátku, jakou zvolit verzi? Každá má svá pro i proti. Rozhodně preferuji mít VGA grafiku a dabing, zároveň ale těžko překousnu, že bych měl být ochuzen o nějaké dialogy či detaily postav. To, že sám autor preferuje EGA verzi, určitě také hraje roli. Osud rozhodl tak trochu za mě. Ve chvíli, kdy jsem byl rozhodnut pro EGA verzi, tak verze, co jsem sehnal, byla nečekaně ta VGA s dabingem. Už jsem to tak nechal a začal hrát.
Samotný koncept hry mi přijde fajn. Je to originální, má to hudební tematiku, což je mi blízké a docela kvituji, že odpadá manipulace s předměty v inventáři a hra na to jde jinak. Ačkoliv de facto skrývá práci s inventářem a příkazy za kouzla hrané pomocí tónů na klacku. Ve chvíli, kdy je vám přehrána nová sekvence tónů, je to vlastně, jako byste sebrali nový předmět do inventáře v klasické adventuře. I tady, jak se to tak dělává, jsem občas sklouznul ke zkoušení všeho na všechno. Tady to ale znamenalo mnohem delší proceduru, což moc nepřispělo k tomu, abych si ke svému klacku vytvořil pozitivní vztah. Nejlepší na tom všem celém je fakt, že na funkci, co vlastně daná melodie dělá, obvykle musíte přijít sami.
Zvolil jsem samozřejmě obtížnost expert a moc nechápu, v čem by měla spočívat ona výzva na nižších obtížnostech, když už na expert je to velmi jednoduché. Tedy myšleno odposlouchat 4 tóny, když mám obvykle nekonečno pokusů a nekonečné množství kontrolních poslechů. Snad jen zapamatovat si, který že to záhyb na klacku je třeba zrovna tón A, to mi dělalo občas problém.
Co je na hře těžké, je nutnost vypisovat si jednotlivé čtyřtónové melodie na papír, protože nosit to v hlavě, se moc nedá. Celkem jsem si jich ve hře zapsal 17, tím pádem vlastně asi 30 různých použitelných melodií (není to dvojnásobek, protože palindromatické melodie mají jen jednu variantu a nejdou hrát pozpátku).
I přesto, že se LucasArts zaštiťují tím, že byste se nikde ve hře neměli ocitnout v situaci, kdy se nejde dostat dál, není tomu tak. Vzhledem k povaze a systému hry se může velmi snadno stát, že něco vynecháte a nedozvíte se potřebné kouzlo. Ono kouzlo budete potřebovat mnohem později, kdy není cesty zpět a ono kouzlo už nemáte jak zjistit. Takto jsem se bohužel musel podívat ke konci do návodu, neb jsem někde prošvihl kouzlo "léčení".
Jinak byla pro mě obtížnost příjemná, takhle to mám docela rád. Grafika je moc pěkná, líbí se mi obě verze. Co musím zkritizovat je fakt, že je hra příliš hluchá. Zní tu minimum zvuků a ve většině obrazovek není slyšet vůbec nic, ani zvuky ani hudba a co se týče oné hudby, Čajkovskij je krásný, ale nemám rád, když je hudba převzatá a do hudební hry by se hodila originální hudba. Takže tohle jsou pro mě body dolů.
Příběh překvapivě není úplně špatný. Popravdě jsem prve ani nečekal, že tu nějaký pořádný bude. Škoda je, že se příliš rychle dostane do poněkud překotné formy a ztrácí tím tak pro mě na zajímavosti a uvěřitelnosti. Příliš brzy se z toho zkrátka stane příliš přebujelá záležitost, všechno je moc na honem, nikde se moc nezdržíme a ani hlavní záporňák se na scéně moc dlouho neohřeje. Spousta jinak zajímavých postav se jen tak mihne. To, že mám výhrady ke scénáři ovšem neznamená, že jsou špatné dialogy. Docela jsem se i zasmál a má to šmrnc.
Loom je pozoruhovná adventura, která přišla ve své novější verzi snad jako první adventura s plnohodnotným dabingem a k žánru přistupuje dost jinak, než ostatní. To jí jde obrovsky ke cti. Je však poněkud krátká, což by nevadilo, kdyby neměla až tak vysoké příběhové ambice, které by slušely hře mnohem delší. Nejsem také vůbec spokojen se zvukovou stránkou hry. Dabing samotný je ale dobrý. Celkový dojem je takový, že Loom je prostě "jen" fajn a na to, že je tak krátký, jsem ho hrál asi pět dnů a nikdy mě neudržel déle jak na hodinku. Hra mě brzy unavila z netrefování se do správných záhybů na klacku a z neustálého koukání se ve tmě na papír s poznámkami, který s radostí vyhazuji do koše :-).
No a o čtvrt století později se s hrou setkávám znovu. Problém nastává hned na začátku, jakou zvolit verzi? Každá má svá pro i proti. Rozhodně preferuji mít VGA grafiku a dabing, zároveň ale těžko překousnu, že bych měl být ochuzen o nějaké dialogy či detaily postav. To, že sám autor preferuje EGA verzi, určitě také hraje roli. Osud rozhodl tak trochu za mě. Ve chvíli, kdy jsem byl rozhodnut pro EGA verzi, tak verze, co jsem sehnal, byla nečekaně ta VGA s dabingem. Už jsem to tak nechal a začal hrát.
Samotný koncept hry mi přijde fajn. Je to originální, má to hudební tematiku, což je mi blízké a docela kvituji, že odpadá manipulace s předměty v inventáři a hra na to jde jinak. Ačkoliv de facto skrývá práci s inventářem a příkazy za kouzla hrané pomocí tónů na klacku. Ve chvíli, kdy je vám přehrána nová sekvence tónů, je to vlastně, jako byste sebrali nový předmět do inventáře v klasické adventuře. I tady, jak se to tak dělává, jsem občas sklouznul ke zkoušení všeho na všechno. Tady to ale znamenalo mnohem delší proceduru, což moc nepřispělo k tomu, abych si ke svému klacku vytvořil pozitivní vztah. Nejlepší na tom všem celém je fakt, že na funkci, co vlastně daná melodie dělá, obvykle musíte přijít sami.
Zvolil jsem samozřejmě obtížnost expert a moc nechápu, v čem by měla spočívat ona výzva na nižších obtížnostech, když už na expert je to velmi jednoduché. Tedy myšleno odposlouchat 4 tóny, když mám obvykle nekonečno pokusů a nekonečné množství kontrolních poslechů. Snad jen zapamatovat si, který že to záhyb na klacku je třeba zrovna tón A, to mi dělalo občas problém.
Co je na hře těžké, je nutnost vypisovat si jednotlivé čtyřtónové melodie na papír, protože nosit to v hlavě, se moc nedá. Celkem jsem si jich ve hře zapsal 17, tím pádem vlastně asi 30 různých použitelných melodií (není to dvojnásobek, protože palindromatické melodie mají jen jednu variantu a nejdou hrát pozpátku).
I přesto, že se LucasArts zaštiťují tím, že byste se nikde ve hře neměli ocitnout v situaci, kdy se nejde dostat dál, není tomu tak. Vzhledem k povaze a systému hry se může velmi snadno stát, že něco vynecháte a nedozvíte se potřebné kouzlo. Ono kouzlo budete potřebovat mnohem později, kdy není cesty zpět a ono kouzlo už nemáte jak zjistit. Takto jsem se bohužel musel podívat ke konci do návodu, neb jsem někde prošvihl kouzlo "léčení".
Jinak byla pro mě obtížnost příjemná, takhle to mám docela rád. Grafika je moc pěkná, líbí se mi obě verze. Co musím zkritizovat je fakt, že je hra příliš hluchá. Zní tu minimum zvuků a ve většině obrazovek není slyšet vůbec nic, ani zvuky ani hudba a co se týče oné hudby, Čajkovskij je krásný, ale nemám rád, když je hudba převzatá a do hudební hry by se hodila originální hudba. Takže tohle jsou pro mě body dolů.
Příběh překvapivě není úplně špatný. Popravdě jsem prve ani nečekal, že tu nějaký pořádný bude. Škoda je, že se příliš rychle dostane do poněkud překotné formy a ztrácí tím tak pro mě na zajímavosti a uvěřitelnosti. Příliš brzy se z toho zkrátka stane příliš přebujelá záležitost, všechno je moc na honem, nikde se moc nezdržíme a ani hlavní záporňák se na scéně moc dlouho neohřeje. Spousta jinak zajímavých postav se jen tak mihne. To, že mám výhrady ke scénáři ovšem neznamená, že jsou špatné dialogy. Docela jsem se i zasmál a má to šmrnc.
Loom je pozoruhovná adventura, která přišla ve své novější verzi snad jako první adventura s plnohodnotným dabingem a k žánru přistupuje dost jinak, než ostatní. To jí jde obrovsky ke cti. Je však poněkud krátká, což by nevadilo, kdyby neměla až tak vysoké příběhové ambice, které by slušely hře mnohem delší. Nejsem také vůbec spokojen se zvukovou stránkou hry. Dabing samotný je ale dobrý. Celkový dojem je takový, že Loom je prostě "jen" fajn a na to, že je tak krátký, jsem ho hrál asi pět dnů a nikdy mě neudržel déle jak na hodinku. Hra mě brzy unavila z netrefování se do správných záhybů na klacku a z neustálého koukání se ve tmě na papír s poznámkami, který s radostí vyhazuji do koše :-).
Delta Force: Land Warrior