Hru jsem dostal jako dárek na konci minulého roku a musím se přiznat, že jsem její hraní vůbec neplánoval. Minout jí by ale byla veliké chyba, protože se v ní skrývá daleko více, než je na první pohled patrné.

Od první chvíle není moc pochyb o tom, že jsou vývojáři z Polska a určitě není tajemstvím, že My Memory of Us odkazuje na 2. světovou válku. Místo Němců v tancích tu jsou roboti ve speciálních strojích a místo židů lidé s červeným oblečením, ale jinak je poselství hry zcela jasné. Černobíločervená stylizace mě zaujala ihned po zapnutí a dobře odlišené jsou i interaktivní předměty, které jsou červené, podobně jako v Mirror's Edge.

Místy jsem si vzpomněl na Brothers: A Tale of Two Sons. Stejně, jako bráchové, totiž hlavní protagonisté mají různé vlastnosti, kdy se kluk plíží a vleze do různých úzkých prostorů a holka běhá a střílí z praku. Příběh je vcelku předvídatelný, ale i tak zahřeje u srdce. Ty hrůzy, které zde probíhají, je třeba stále připomínat, aby k nim již nikdy znovu nedošlo.

Posbíral jsem všechny vzpomínky, ale rozhodně jsem nečekal, že se bude jednat o zmínky o skutečných lidech. Určitě je dobře, že se o osudech těchto většinou neznámých hrdinů dozví spousta hráčů. Moc mi nesedlo ovládání, které sice jde přenastavit, ale objeví se i pár kláves, které změnit nejdou. Mrzí mě, že hraní zabere jen pár hodin, uvítal bych přece jen o něco více kapitol.