Persona 5 je velice speciální dílo, ba dokonce speciální mistrovské dílo. Nepovažuji se za nějakého fanatického nadšence japonské kultury, ale občas se na nějaké anime podívám, mám rád japonský metal a s chutí si zahraji japonské hry. Persona 5 ale zcela výrazně vybočuje z řad a servíruje nám kvalitní japonskou hru na hrdiny se skvělým systémem budování vztahu k postavám a hlavně pečlivě promyšleným až dokonce geniálním příběhem. Na příběhu je nejkrásnější jeho postupný vývoj, kdy na počátku nám představuje našeho hlavního hrdinu, kdy jeho největší starosti jsou chození do školy a chození ze školy. Postupně se do hry přidávají další postavy, které vám třeba na první pohled ani nesednou a prakticky je můžete odsoudit během prvních deseti vteřin. Dá se říct, že jsem to tak měl u většiny postav, jelikož zpočátku se k vám všichni chovají chladně, odměřeně a někdy i arogantně. Samozřejmě to nejspíše bude účel, protože pravou podstatou hry je vytváření pout k postavám, přičemž ke všem kladným jsem si v průběhu vytvořil obrovský vztah, kdy jsem se častokrát nemohl rozhodnout, se kterou chci trávit v daný moment více času. Každý má svůj vlastní příběh v pozadí, který postupně poodhalujete a můžete následně i pomoci v jeho završení. Nelze tvrdit, že by vaše volby měly nějaký extra velký dopad na hru. Pár jich tam samozřejmě je, ale hra se spíš snaží ve vás vyvolat jistou iluzi, která se bude snažit změnit pohled na vaše trávení volného času.  

Nebál bych se i říct, že mě hra hodně naučila a tím nemyslím jen něco málo z japonštiny, u které jsem byl až překvapen, kolik si pamatuju frází. Příběh hry totiž postupně upadá do temnot, které jsou mnohdy až lehce depresivní. Dost často jsem o pointě přemýšlel před spaním a vytvářel si iluze, že by nebylo od věci, kdyby metaverse existoval i v naší realitě. Zaměření na kognitivní vědy dopomáhá hráčovi si hru více užívat, ale zároveň se o ni více zajímat. Skoro to i občas vypadalo, že právě vy jste pokusný králík pro vývojáře a Persona 5 je jeden velký experiment. Vaše postava totiž obdrží speciální schopnosti cestovat do alternativní reality, která byla vytvořena pomocí tužeb ostatních lidí. V této realitě jsou ostatní bytosti vnímány různě, dost často podle sociálního postavení. Lidé s nejvíce pokřivenou osobností a nejzvrácenějšími touhami jsou zde samozřejmě na vrcholu, sídlíc ve vlastních pevnostech zvané paláce. Pokud z jejich paláce bude ukraden jejich poklad, v jeho vládci nastane "change of heart" a započne přeměna osobnosti k lepšímu. Metaverse ovšem není zdaleka bezpečné místo, proto hlavní postava v něm nemůže cestovat na vlastní pěst. Je tudíž nezbytné, aby hlavní hrdina uzavřel kontrakt s vlastními vnitřními démony zvaných Personas.

Souboje jsou založeny na tahovém systému, přičemž každá z postav vaší bandy smí provést během svého tahu jednu akci. Kromě zbraní na blízko a na dálku budete nejvíce využívat svoje persony. Ty mají své vlastní statistiky a schopnosti založené na osmi elementech, tudíž při soubojích budete muset taktizovat a použít tu nejvhodnější. Kromě útočných schopností jsou k dispozici také podpůrná kouzla členěné na léčení či buffy a debuffy. Souboje umí být velmi svižné, napínavé, ale hlavně jsem doprovázeny solidními animacemi, které umí podpořit pocit uspokojení zejména při all-out-attacks nebo u showtime. Kromě soubojů vás v palácích čekají ještě různé hlavolamy a pasti, které je potřeba vyřešit pro cestu dál. Paláce umějí designově navodit tu správnou atmosféru pro jeho průzkum a žádný z nich není stereotypní ani mechanicky stejný. Pokaždé jsem přemýšlel, co si tvůrci do dalšího paláce vymysleli za nová překvápka a ani na chvíli jsem se v nich nenudil.

Druhou podstatnou část hry tvoří sociální život. V tom máte úplnou volnost a kromě chození do školy máte k dispozici škálu nejrůznějších aktivit, od scházení se s přáteli k například hraní baseballu nebo šipek. Nejdůležitější je ale upevňování vztahů s ostatními, ke kterým vás váže úmluva person jednotlivých arkán. Nejenže jsou tyto schůzky skvělou vyplní při dnech, kdy se nic neděje, ale vylepšování vám dává určité bonusy do combatu. Později je pak zajímavé sledovat, jak vedlejší postavy nacházejí svou vnitřní sílu, začnou se chovat více lidsky a začne jim na vás záležet. Sami vám i poté píšou, zda se s nimi nechcete setkat a i prachsprosté posezení společně v parku ve mě zanechávalo hřejivý pocit. Samozřejmě mou nejoblíbenější postavou se stal Morgana. Byl to takový parťák pro všechno, uměl mě rozesmát, povzbudit, stát na mé straně. Jeho jedinečný charakter ve mě způsobil, že při bitvách jsem ho měl vždycky po boku a bylo tomu tak až do konce hry i když nepatří k těm nejsilnějším postavám. 

Grafický styl hry je něco jako anime ve 3D, což mě osobně velmi sedlo, ale chápu, že spoustu lidí to může odradit. Hra ještě obsahuje velmi povedené už klasické anime cut-scény, které jsou ale dle mého názoru velmi krátké a mohlo by jich být o trochu více. Jednotlivé in-game animace jsou velmi hladké, například Jokerovo přehazovaní rukou při běhu je velmi povedené, ale například chůze ostatních postav působí zastarale, což trochu bije do očí. Hru jsem hrál v japonském voice-actingu a můžu říct, že je to jeden z nejlepších výkonů, co jsem kdy ve hrách slyšel. Oceňuji taky výběr hlasů, kdy Sojirův hlas byl pro mě velmi sympatický. Trochu více zamrzí, že hlavní hrdina toho moc nenamluví, což je za mě velká škoda. Hudební doprovod se skládá z pečlivě složených skladeb, které krásně podkreslují jednotlivé situace a dost často si jejich výběr pouštím třeba při úklidu anebo v práci. A track "Blooming Villain" má u mě čestné místo v mém playlistu všehochuti.

Má tato hra vůbec nějaké zápory? Inu má, v prvé řadě je to podivný technický stav, kdy mi fps někdy padaly skoro až k nule. V pár případech jsem byl nucen hru restartovat, což mě vede k druhému bodu a sice, hra v kecacích pasážích nelze uložit a vypnout. Dost bych si teda rozmýšlel, zda hrát před nějakou důležitou schůzkou :D

Odehraná herní doba: 123 hodin
Dohráno na max level se všemi achievementy na true ending