Na hru z roku 1992 umí Ultima Underworld jednoznačně překvapit, a to téměř ve všech ohledech.
Technicky předběhla Johna Carmacka s jeho Wolfenstein 3D a nabídla výhled a pohyb do všech směrů, takže není problém např. poletovat v hluboké propasti nad lávovým polem. Protože se jedná o 2,5D, tak v některých úhlech se perspektiva nepěkně kroutí, nicméně technologie to tehdy musela být ohromující.
Příběhově přináší komplexní příběh a prostředí, ve kterém se pohybujete v podzemním komplexu obývaném množství různých ras, se svými zájmy a výstřednostmi, a nikdo vás tu nehodlá vést za ručičku. Přišlo mi skvělé, že vám u každé bytosti hra ukázala, v jakém je rozpoložení, a vy jste často mohli nebo kvůli příběhu dokonce i museli odolat zažitému zvyku bouchnout nově objeveného skřeta či ghúla po hlavě, a místo toho si s ním... promluvit.
Hratelnostně se jedná o klasické RPG, ale opravdu s důrazem na hraní role, takže velké množství času se bavíte s postavami, zjišťujete, jak se k nim správně chovat, řešíte úkoly a problémy, a pouze část náplně pak tvoří klasická akční složka soubojů a řešení statistik svých i vybavení. Autoři do hry nacpali obrovské množství schopností a kouzel, které nabízejí široké množství řešení problémů (truhla či dveře jdou odemknout klíčem, otevřít zaklínadlem nebo rozmlátit zbraní - jen pozor na následky na zbrani). Při čtení manuálu a prohlížení dobových ilustrací jsem pak měl ze hry pocit tak trochu jako z oživlého gamebooku - pokud chceš vyřešit tuto situaci a máš tento předmět či toto kouzlo, pak otoč... Podobně fungují i rozhovory, poměrně nekompromisně - odpovězte nevhodným způsobem a možná už nikdy nedostanete příležitost se na důležitou věc zeptat znovu.
Ve hře samozřejmě hodně věcí skřípe. Schopností a kouzel je hromada, ale polovina z nich nemá smysluplné využití. Ovládání je velice kostrbaté, práce s velice omezeným inventářem je očistec. Některé hádanky ke klíčovým předmětům jsou enormně těžké. Hra vás nutí často chodit tam a zpět skrz několik pater propasti (často ani nevíte kam přesně), ale jenom projít z jedné strany mapy na druhou na jednom patře může často trvat mnoho minut - ke konci už jsem hodně zatínal zuby.
Přes to všechno má hra velký šarm a vůbec se nedivím, že je řazena k pilířům tohoto žánru. Má dobře ukotvený, uvěřitelný svět, dovoluje hráči velkou volnost v překonávání překážek, ale přitom se mu nesnaží pomáhat - však také ze Stygijské propasti se zatím ještě nikdo nevrátil...
Celkové hodnocení: Výborná
Technicky předběhla Johna Carmacka s jeho Wolfenstein 3D a nabídla výhled a pohyb do všech směrů, takže není problém např. poletovat v hluboké propasti nad lávovým polem. Protože se jedná o 2,5D, tak v některých úhlech se perspektiva nepěkně kroutí, nicméně technologie to tehdy musela být ohromující.
Příběhově přináší komplexní příběh a prostředí, ve kterém se pohybujete v podzemním komplexu obývaném množství různých ras, se svými zájmy a výstřednostmi, a nikdo vás tu nehodlá vést za ručičku. Přišlo mi skvělé, že vám u každé bytosti hra ukázala, v jakém je rozpoložení, a vy jste často mohli nebo kvůli příběhu dokonce i museli odolat zažitému zvyku bouchnout nově objeveného skřeta či ghúla po hlavě, a místo toho si s ním... promluvit.
Hratelnostně se jedná o klasické RPG, ale opravdu s důrazem na hraní role, takže velké množství času se bavíte s postavami, zjišťujete, jak se k nim správně chovat, řešíte úkoly a problémy, a pouze část náplně pak tvoří klasická akční složka soubojů a řešení statistik svých i vybavení. Autoři do hry nacpali obrovské množství schopností a kouzel, které nabízejí široké množství řešení problémů (truhla či dveře jdou odemknout klíčem, otevřít zaklínadlem nebo rozmlátit zbraní - jen pozor na následky na zbrani). Při čtení manuálu a prohlížení dobových ilustrací jsem pak měl ze hry pocit tak trochu jako z oživlého gamebooku - pokud chceš vyřešit tuto situaci a máš tento předmět či toto kouzlo, pak otoč... Podobně fungují i rozhovory, poměrně nekompromisně - odpovězte nevhodným způsobem a možná už nikdy nedostanete příležitost se na důležitou věc zeptat znovu.
Ve hře samozřejmě hodně věcí skřípe. Schopností a kouzel je hromada, ale polovina z nich nemá smysluplné využití. Ovládání je velice kostrbaté, práce s velice omezeným inventářem je očistec. Některé hádanky ke klíčovým předmětům jsou enormně těžké. Hra vás nutí často chodit tam a zpět skrz několik pater propasti (často ani nevíte kam přesně), ale jenom projít z jedné strany mapy na druhou na jednom patře může často trvat mnoho minut - ke konci už jsem hodně zatínal zuby.
Přes to všechno má hra velký šarm a vůbec se nedivím, že je řazena k pilířům tohoto žánru. Má dobře ukotvený, uvěřitelný svět, dovoluje hráči velkou volnost v překonávání překážek, ale přitom se mu nesnaží pomáhat - však také ze Stygijské propasti se zatím ještě nikdo nevrátil...
Celkové hodnocení: Výborná
A Good Snowman Is Hard To Build