Herní výzva 2023: kategorie 8. Pero mocnější meče
O hře Alan Wake jsem již před mnoho lety slyšel, nicméně jsem na ni nezaznamenal žádné vyloženě pozitivní ohlasy. Jak se však ukázalo při mém vlastním průchodu hrou, jde naprostý unikát po stránce gameplaye a způsobu výpravy.
GAME DESIGN
Na první pohled jde o běžnou survival horrorovku, kde je cílem hráče pozabíjet všechny zombíky, kteří v tu chvíli na hráče útočí, a pokud možno vyváznout živý. Hra však nabízí unikátní variaci na tento žánr, kterou je mechanika baterky, kterou musí hráč na nepřátele posvítit, aby je pak byl schopný zabít. Tahle mechanika se může na první pohled otravná, nicméně opak je pravdou. Díky tomu jak je celá hra ovládána (hru jsem hrál na klávesnici s myší) je použití této mechaniky velmi pohodlné. Svícení baterkou však není jediným způsobem jak nepřátele oslabit a hra často pracuje i se světlem, které se nachází v prostředí. Zároveň dostane hráč o něco později možnost používat světlice, které vytváří pasivní zdroj světla v prostředí, což přidává další možnost jak se s nepřáteli vypořádat v obtížných sekcích.
Další věcí, která mě na gameplayi nadchla bylo jak intuitivní je ovládání. Hráči nedělá problém si na všechny mechaniky ve hře zvyknout, protože hra je navržena tak, aby v určitých sekcích hráč musel pracovat s nějakou novou mechanikou. Jediné u čeho jsem to nezaznamenal byla signální pistole, kterou jsem mnohokrát vystřelil spíše omylem a až díky tomu jsem se dozvěděl jak ve skutečnosti funguje. Naopak nejlepší mi v tomto připadala část, kde hráč poprvé dostane flashbangy, aby se bránil, nicméně zároveň nemá v tu chvíli k dispozici žádnou jinou zbraň.
Co mi občas nepřišlo tak intuitivní byl level design. V průběhu hry se hráči zobrazuje jaký je v danou chvíli jeho úkol a kudy musí pokračovat. To však ne vždy funguje. Ve hře je totiž sice hrubě vidět, jakým směrem je potřeba pokračovat, ale někdy je poměrně těžké po mapě postupovat. V jednom případě jsem dokonce narazil na bug, kde hra stále ukazovala na předchozí destinaci. To se už ale naštěstí potom nikdy nezopakovalo.
Způsob jak hra upozorňovala na útoky nepřátel byl docela zvláštní. Někdy fungoval a někdy ne, takže se mi neustále stávalo, že mě někdo přepadl zezadu. Jde však o horrorovku, takže budu předpokládat, že to byl záměr. S čím jsem měl vyloženě problém byla hejna ptáků. Hra sice většinou hráče na hejno upozorní, nicméně potom už je skoro nemožné předpovědět odkud ptáci přiletí pokud se hráč neustále nerozhlíží jako blázen (budu ale předpokládat, že šlo o skill issue).
Bossfighty ve hře v pravém slova smyslu nejsou. Objevují se tam občas ale části, kde se na hráče snese velké množství nepřátel s tím, že hra tento souboj nějakým zajímavým způsobem obzvlášní (dobrým příkladem je souboj na farmě Andersonových). Hra obsahuje také něco čemu se dá v rámci možností říkat final boss, nicméně osobně mi tento souboj připadal dost antiklimaktický a jednoduchý.
PŘÍBĚH A POSTAVY
Nebudu lhát. Příběh této hry jsem úplně nepochopil. Můžu ale říct, že způsob jakým byl příběh v této hře vyprávěný je velmi unikátní a nepodobá se ničemu co jsem doteď v jakékoli videohře viděl. Během hry může hráč najít stránky z knihy, kterou Alan Wake sepsal. Na těchto stránkách se pak popsáno co se během hry stane (případně stalo). Kolem tohohle konceptu se i točí samotný příběh. Znamená to v praxi to, že hra hráči "vyspoiluje" některé události, ke kterým v průběhu dojde, ale zároveň mu poskytne náhled do života ostatních postav i ve chvílich, kde se s nimi sám Alan Wake nesetká (takový jsem aspoň měl pocit).
Alan Wake neobsahuje nijak velké množství postav. Dialogy s těmito postavami mi však přijdou dobře napsané. Osobně jsem si asi nejvíc oblíbil postavu Barryho, která vystupuje jako Alanův nejlepší přítel, a mnoho jeho dialogů/monologů mě vyloženě pobavilo. Ostatní postavy nejsou nijak zvlášť hluboké, nicméně žádná z těch "hlavních" není v příběhu zbytečně.
Co mě možná lehce mrzelo bylo, že příběh byl dost často deformovaný tak, aby byl do hry na sílu vtlačen gameplay. Nejvíc jsem to cítil v části, kde Alan přijede do dolu za únoscem, kde čeká až do noci, načež mu únosce řekne, že sraz je ve skutečnosti jinde. Nejsem si jistý jak dlouho trvá tato hra ostatním lidem, nicméně tento samotný úsek pak trval hodinu a šlo pravděpodobně o nejméně zábavný úsek celé hry.
Konec hry. Než abych tu vymýšlel nějakou vlastní interpretaci toho, co měl ten konec vlastně znamenat, zůstanu u toho, že to byl totální mindfuck, který se mi ale strašně líbil. Samotný ending končí hláškou "It's not a lake. It's an ocean.", čímž autoři hráčům sdělili, že příběh ještě není u konce, což bude nejspíš pravda vzhledem k tomu, že byl již oznámen druhý díl. Navzdory tomu, jak jsem hanobil "final bosse" musím říct, že hra na konci silně gradovala, což dalo závěrečné cutscéně zvláštní nádech.
VIZUÁL A HUDBA
Hra vyšla v roce 2010 a osobně mi připadá, že moc dobře nezestárla. K zachycení myšlenky to ale stačilo a herní zážitek to nijak nezhoršilo. V některých částech hry se nacházely televize, které obsahovaly buď fiktivní pořad Night Springs (upřímně, nudnější pořad jsem snad nikdy neviděl) nebo monolog Alana Wakea. Zajímavostí je, že všechny tyto pořady byly ve formě live-action.
Soundtrack není možná něco pro co si tuhle hru zapamatuju, ale svoji funkci splnil poměrně dobře. Při samotné hře posloužil dost dobře v situacích, kdy je hráč v nebezpečí, což bylo okamžitě znát při změně hudby. Dabing postav mi pak přišel velmi dobrý a do velké míry dopomáhal vytvořit uvěřitelnější postavy.
VERDIKT
I přes několik výhrad, které jsem k této hře měl, stále uznávám, že jde o naprostý unikát po stránce příběhu i gameplaye. 85%.
O hře Alan Wake jsem již před mnoho lety slyšel, nicméně jsem na ni nezaznamenal žádné vyloženě pozitivní ohlasy. Jak se však ukázalo při mém vlastním průchodu hrou, jde naprostý unikát po stránce gameplaye a způsobu výpravy.
GAME DESIGN
Na první pohled jde o běžnou survival horrorovku, kde je cílem hráče pozabíjet všechny zombíky, kteří v tu chvíli na hráče útočí, a pokud možno vyváznout živý. Hra však nabízí unikátní variaci na tento žánr, kterou je mechanika baterky, kterou musí hráč na nepřátele posvítit, aby je pak byl schopný zabít. Tahle mechanika se může na první pohled otravná, nicméně opak je pravdou. Díky tomu jak je celá hra ovládána (hru jsem hrál na klávesnici s myší) je použití této mechaniky velmi pohodlné. Svícení baterkou však není jediným způsobem jak nepřátele oslabit a hra často pracuje i se světlem, které se nachází v prostředí. Zároveň dostane hráč o něco později možnost používat světlice, které vytváří pasivní zdroj světla v prostředí, což přidává další možnost jak se s nepřáteli vypořádat v obtížných sekcích.
Další věcí, která mě na gameplayi nadchla bylo jak intuitivní je ovládání. Hráči nedělá problém si na všechny mechaniky ve hře zvyknout, protože hra je navržena tak, aby v určitých sekcích hráč musel pracovat s nějakou novou mechanikou. Jediné u čeho jsem to nezaznamenal byla signální pistole, kterou jsem mnohokrát vystřelil spíše omylem a až díky tomu jsem se dozvěděl jak ve skutečnosti funguje. Naopak nejlepší mi v tomto připadala část, kde hráč poprvé dostane flashbangy, aby se bránil, nicméně zároveň nemá v tu chvíli k dispozici žádnou jinou zbraň.
Co mi občas nepřišlo tak intuitivní byl level design. V průběhu hry se hráči zobrazuje jaký je v danou chvíli jeho úkol a kudy musí pokračovat. To však ne vždy funguje. Ve hře je totiž sice hrubě vidět, jakým směrem je potřeba pokračovat, ale někdy je poměrně těžké po mapě postupovat. V jednom případě jsem dokonce narazil na bug, kde hra stále ukazovala na předchozí destinaci. To se už ale naštěstí potom nikdy nezopakovalo.
Způsob jak hra upozorňovala na útoky nepřátel byl docela zvláštní. Někdy fungoval a někdy ne, takže se mi neustále stávalo, že mě někdo přepadl zezadu. Jde však o horrorovku, takže budu předpokládat, že to byl záměr. S čím jsem měl vyloženě problém byla hejna ptáků. Hra sice většinou hráče na hejno upozorní, nicméně potom už je skoro nemožné předpovědět odkud ptáci přiletí pokud se hráč neustále nerozhlíží jako blázen (budu ale předpokládat, že šlo o skill issue).
Bossfighty ve hře v pravém slova smyslu nejsou. Objevují se tam občas ale části, kde se na hráče snese velké množství nepřátel s tím, že hra tento souboj nějakým zajímavým způsobem obzvlášní (dobrým příkladem je souboj na farmě Andersonových). Hra obsahuje také něco čemu se dá v rámci možností říkat final boss, nicméně osobně mi tento souboj připadal dost antiklimaktický a jednoduchý.
PŘÍBĚH A POSTAVY
Nebudu lhát. Příběh této hry jsem úplně nepochopil. Můžu ale říct, že způsob jakým byl příběh v této hře vyprávěný je velmi unikátní a nepodobá se ničemu co jsem doteď v jakékoli videohře viděl. Během hry může hráč najít stránky z knihy, kterou Alan Wake sepsal. Na těchto stránkách se pak popsáno co se během hry stane (případně stalo). Kolem tohohle konceptu se i točí samotný příběh. Znamená to v praxi to, že hra hráči "vyspoiluje" některé události, ke kterým v průběhu dojde, ale zároveň mu poskytne náhled do života ostatních postav i ve chvílich, kde se s nimi sám Alan Wake nesetká (takový jsem aspoň měl pocit).
Alan Wake neobsahuje nijak velké množství postav. Dialogy s těmito postavami mi však přijdou dobře napsané. Osobně jsem si asi nejvíc oblíbil postavu Barryho, která vystupuje jako Alanův nejlepší přítel, a mnoho jeho dialogů/monologů mě vyloženě pobavilo. Ostatní postavy nejsou nijak zvlášť hluboké, nicméně žádná z těch "hlavních" není v příběhu zbytečně.
Co mě možná lehce mrzelo bylo, že příběh byl dost často deformovaný tak, aby byl do hry na sílu vtlačen gameplay. Nejvíc jsem to cítil v části, kde Alan přijede do dolu za únoscem, kde čeká až do noci, načež mu únosce řekne, že sraz je ve skutečnosti jinde. Nejsem si jistý jak dlouho trvá tato hra ostatním lidem, nicméně tento samotný úsek pak trval hodinu a šlo pravděpodobně o nejméně zábavný úsek celé hry.
Konec hry. Než abych tu vymýšlel nějakou vlastní interpretaci toho, co měl ten konec vlastně znamenat, zůstanu u toho, že to byl totální mindfuck, který se mi ale strašně líbil. Samotný ending končí hláškou "It's not a lake. It's an ocean.", čímž autoři hráčům sdělili, že příběh ještě není u konce, což bude nejspíš pravda vzhledem k tomu, že byl již oznámen druhý díl. Navzdory tomu, jak jsem hanobil "final bosse" musím říct, že hra na konci silně gradovala, což dalo závěrečné cutscéně zvláštní nádech.
VIZUÁL A HUDBA
Hra vyšla v roce 2010 a osobně mi připadá, že moc dobře nezestárla. K zachycení myšlenky to ale stačilo a herní zážitek to nijak nezhoršilo. V některých částech hry se nacházely televize, které obsahovaly buď fiktivní pořad Night Springs (upřímně, nudnější pořad jsem snad nikdy neviděl) nebo monolog Alana Wakea. Zajímavostí je, že všechny tyto pořady byly ve formě live-action.
Soundtrack není možná něco pro co si tuhle hru zapamatuju, ale svoji funkci splnil poměrně dobře. Při samotné hře posloužil dost dobře v situacích, kdy je hráč v nebezpečí, což bylo okamžitě znát při změně hudby. Dabing postav mi pak přišel velmi dobrý a do velké míry dopomáhal vytvořit uvěřitelnější postavy.
VERDIKT
I přes několik výhrad, které jsem k této hře měl, stále uznávám, že jde o naprostý unikát po stránce příběhu i gameplaye. 85%.
Omori