Ačkoliv mám od Double Fine Productions v hledáčku již dlouho více než deset her, Psychonauts jsou po Brütal Legend a Massive Chalice teprve třetí hrou, kterou jsem od nich dohrál. Zmiňuji je proto, že všechny tyto hry jsou předně a zejména velmi originální a nebojí se jet mimo zavedené herní systémy a škatulky. Dělají zkrátka věci po svém a člověk nemůže tušit, co od nich čekat. 

Psychonauts je v základu 3D akční plošinovka, samozřejmě náležitě ujetá, z roku 2005. Kdo by čekal, že 18 let stará hra může být i z dnešního pohledu v řadě prvků poměrně originální, že ji lze bez problému nainstalovat, spustit a po několika nastaveních i hrát. Kdybych to nečetl, asi by mě nenapadlo, že může jít o prvotinu herního studia. Jde totiž o poměrně odvážný titul, ve který tvůrci zřejmě věřili a dělali si s ním, co chtěli. To by dnes odpovídalo spíš indie hře. Téměř vše je podřízené hratelnosti a postupu v příběhu. Hra se nebojí využívat i vsuvek, v nichž se hratelnost podstatněji mění. Nástup monotónnosti či nudy tedy rozhodně nehrozí. 

Hra a její přednosti jsou tu popsané již mnohokrát, tak možná jen pro rychlé shrnutí trochu uvedu o co se jedná a pak rozeberu několik negativ, které do mě po cestě vrazily. Hra se odehrává ve výcvikovém táboře pro psychonauty, kde se hlavní hrdina, 10letý Raz, učí společně s dalšími řádně poťouchlými spolutáborníky používat své mentální superschopnosti. Když se začnou dít o něco záhadnější a zlověstnější věci, než je místní norma, je na něm, aby přišel věcem na kloub, vše vyřešil a zachránil kamarády, sebe a samozřejmě taky svět. Aby toho docílil, musí vstupovat do myslí různých postav, od organizovaných myslí učitelů v rámci výcviku až po mysli osob stižených mentální poruchou, z nichž každá je unikátní a řídí se odlišnými pravidly. K poražení protivníků, sbírání rozličných předmětů a řešení prostorových hádanek používá skákání, mlácení a zejména různé psychické dovednosti, které se během hry učí. Ač z počátku může působit, jako hra pro děti, nabízí mnoho termných či šílených momentů a zejména ke konci skokově vzrůstající obtížnost. 

Grafickou stránku nemá smysl hodnotit. Nikdo nečeká u 18 let staré hry zázraky, přišlo mi ale, že Psychonauts díky svému unikátnímu vizuálu vlastně ani nezestárly. Je to právě unikátní, trochu šílený vizuál, který vám buď sedne, nebo ne. Vzhledem k záplavě velice podobných titulů je jakákoliv hra s unikátním vizuálem plus, i když kdyby ty oči byly ještě trochu víc šejdrem, asi bych nějaké výhrady měl :)

Ne vše je ale po takové době úplně růžové. Na PC vyžaduje dohrání značnou dávku trpělivosti a silné nervy kvůli neustálému boji s ovládáním a s kamerou. Kamera je jakoby pevně připojená za záda Raze. Raz je dítě. Možná proto je pohled jakoby přízemní. Kamera má tendence se při jakémkoli nastavení neustále vracet do původní polohy, natočit ji tedy znamená otočit s postavou. Navíc je velmi problematické dívat se vzhůru, což mě celou hru vytáčelo (doslova - v herním křesle jsem se podvědomě kroutil, jak jsem se snažil nahlédnout na něco, na co bych přece měl vidět, ale kamera prostě byla proti). Kromě toho, že nemá kamera ráda, když se pokoušíte dívat někam jinam, než vám ukazuje, také se často ráda sama od sebe různě houpá, zaráží, otáčí nebo při vběhnutí do domu/uličky/jeskyně kompletně změní úhel nebo naopak neukáže, kam jste vběhli. Nevím s čím to přesně souvisí, jestli s vyšším rozlišením, než bylo původně při tvorbě hry zamýšleno, nebo s problematickou kamerou, nebo se šíleností prostředí, ve kterých se hra odehrává, ale velmi často jsem zaznamenal také problém s perspektivou. V určitých momentech prostě hráč nemá tušení, co je jak daleko vzhledem k ovládané postavě, což je u plošinovky docela problém. Zkrátka kombinace ovládání + kamera + perspektiva = hodně sprostých slov během hry. U sbíraných “figmentů” - částečně průhledných 2D obrázků - se zmiňovaný problém vyskytoval nejčastěji, ačkoliv nebyl tak podstatný (pokud jste v domnění, že seberete obrázek neskočili do propasti). Často nebylo možné určit, jestli je obrázek před postavou nebo za ní, jak daleko, jak vysoko. Člověk prostě skáče jako blbec sem tam a až později při jiném natočení kamery zjistí, že byl obrázek třeba celou dobu ve skutečnosti jakoby naplácnutý na kameře a tudíž úplně jinde, než, kde se ho snažil sebrat. Ale jak píši, u figmentů to tolik nevadilo. Horší to bylo při samotném pohybu a boji. Příkladů by se našlo hodně, třeba přesvědčit postavu, aby skočila na sloup, po kterém máte vyšplhat se obvykle daří tak na pátý pokus, ale nejmarkantnější je to v poslední části hry, kdy zároveň stoupá obtížnost a jste v časovém presu. Když kamera například náhle sama změní úhel, protože vám snaživě chce ukázat, něco, co byste podle ní měli vidět (část sloupu, za kterým asi někdo mluví), čímž ale Raz asi kvůli změně natočení uprostřed skoku změní směr a padá do propasti, ze které jste se snažili již na šestý pokus vyškrábat zase o něco výše, trochu to zamrzí.

Když bych opravdu chtěl ještě najít něco, na co si krom zlobivé kamery postěžovat, jde to těžko, protože hra je prostě výborná. Ale i tak si vzpomenu na jednu situaci, do které vás hra navede, pokud ji posloucháte a zároveň se snažíte postupovat v příběhu vpřed bez výrazného grindu. Hra vás ponouká, abyste si koupili prut (detektor) na efektivnější hledání hrotů z prastarého indiánského pohřebiště nabitých psi energií (platidlo). V jednu chvíli si z obchodu musíte koupit vysavač, abyste mohli postoupit v příběhu dál. Je trochu paradoxní, že když ten moment nastal, měl bych dostatek hrotů k tomu, si vysavač koupit, pokud bych si předtím nekoupil detektor. A jediný případ, kdy jsem detektor použil bylo právě pro nahromadění dostatku hrotů ke koupi vysavače. Hledání hrotů pomocí detektoru probíhá tak, že pobíháte po lokalitě a snažíte se podle intenzity pípání odhalit poklad. Když je intenzita nejvyšší, je nařízeno zběsile bušit do klávesy, abyste naplnili metr, čímž poklad vykopete. Tolik teorie. V praxi jsem skoro půl hodiny běhal všude možně a snažil se zběsilým klikáním přimět Raze vykopat větší dávku hrotů, přičemž na některých místech to vůbec nešlo, i když detektor pípal jak zběsilý.

Co se týče bugů, glitchů a obdobné havěti, asi jen dvakrát za celou hru jsem narazil na obdobný nedostatek, přičemž dokonce nešlo ani o nic vyžadující načtení předchozí pozice, tedy žádné propadávání texturami, zásek postavy nebo něco podobného. Pouze se nenačetly textury a nebylo poznat, co ta černá věc má být.

Psychonauts je i přes těch několik negativ uvedených výše skvělou hrou. Problémy s ovládáním pravděpodobně odpadnou při použití gamepadu, problémy s kamerou se po většinu hry dají v pohodě přežít, jen to chce trochu zvyku. Ve zbytku jde o skvělou hru. Kdybych ji hrál v době vydání, pravděpodobně bych hodnotil někde kolem 95%. Je to výborná volba pro všechny, kteří hledají originální a zároveň trhlý herní zážitek.