U Šeptajícího světa půjdu s hodnocením proti proudu. Mě se ta hra totiž moc líbila už při prvním dohrání a i když jsem při repete viděl pár věcí, co mě štvaly, ani napodruhé se celkový dojem nezhoršil.
Stěžejním problémem je hlavní postava. Malý klaun Sadwick je ufňukaný, zbabělý, stěžující si, depresivní, sebevražedný, neschopný, neustále vzdychá a ještě k tomu mluví ukňouraným, šišlajícím hlasem... zkrátka tak otravnou a nesnesitelnou postavu jsem ve hře snad ještě neviděl. Je to naprostý opak všech těch šarmantních dobrodruhů či tvrďáckých ranařů a trvalo mi sakra dlouho, než jsem si na hraní za něj zvykl. To je první a největší výtka k téhle hře. Druhá menší výtka je zdlouhavý rozjezd v cirkusu s dementním dědou a starším bratrem, který nevynechá jedinou příležitost aby Sadwicka nějak neponížil, nezesměšnil, nevynadal mu či ho jinak neshodil.
Přetrpte začátek a zvykněte si na hrdinu a máte parádní adventuru jak řemen. Je to fantasy záležitost a tvůrci si dali záležet ve všech ohledech. Grafika je překrásně nakreslená, plná atmosférických scén a fantazie - ať už majestátní hrad tyčící se v oblacích, děsivý mluvící měsíc či úžasné scény rozpadu na konci. Za mě vede celá druhá kapitola, kde se ocitáte na ostrově plném svíček, kde jsou budovy tak nějak nalepené na strmých skaliskách stoupajících do výšin. Ke grafice patří i povedené, opět ručně kreslené animace vypadajících jak ze staré Disneyovky a vše doprovází smutná, melancholická hudba.
Hratelnost je monumentální. Čekají Vás 4 opravdu megalomanské kapitoly plné lokací, aktivních míst a předmětů v inventáři. Většinou sice tušíte jaký máte zhruba cíl, ale hra Vás rozhodně nevede za ruku, naopak tady si to musíte všechno poctivě proklikat, zkusit všechny možné i nemožné kombinace a často zhusta nelogické věci. Díky tlačítku na zobrazování aktivních míst odpadá pixelhunting, ale jinak je to hutná záležitost. Ovládání je totiž podobné New Beginning - tj. levé tlačítko vyvolá menu (oko, ruka, pusa), takže počet interakcí stoupá, totéž menu platí i pro všechny předměty v inventáři.
Aby toho nebylo málo, je tu ještě Spot, což je úžasný nápad. Spot je malá housenka, který se na většinu věcí je nechápavě kouká či nesouhlasně kvikne. Ale spoustu věcí bez ní nevyřešíte, navíc Spot v průběhu času získává nové tvary (základní, zvětšená, hořící, rozpadlá na pět částí a placka). Každá platí na něco jiného, čas od času musíte něco použít na Spota v určité podobě a některé úkoly počítají s proměnou Spota uprostřed řešení. Trošku mě to připomenulo starou úžasnou plošinovku Boy and his Blob na Nintendu (a její remake); každopádně zařazením Spota se počet možných kombinací zvyšuje. K tomu je tu pár puzzlů (většinou tradičních) a občas úkoly na které Vám nepomůže ani systém "všechno na všechno". Odměnou za to klikání jsou vtipné komentáře, které opravdu počítají s každou možnou i nemožnou kombinací. Do návodu jsem se párkrát koukl a většinou jsem si řekl tak na tohle bych v životě nepřišel (posunuté okno ve třetí kapitole). Zkrátka hardcore záležitost na dlouhou dobu.
To hlavní je ale parádní příběh a jeho zasazení. Silencie je fantasy svět, se kterým si Daedalic dal práci, vytvořil ho od základů, takže tu nejsou žádné tradiční rasy či monstra, ale všechno je od píky vytvořené - rasy, monstra, zvířata - a krásně popsané. Asgilové si libují ve stagnaci a vadí jim vývoj, Kalida na ostrově v druhé kapitole vyžaduje ticho, jinak se probudí (a uvidíte co se stane). A celý ten svět čelí zmaru - Asgilové obsazují co se dá, král se zamkl v komnatách a nevychází. Depresivní klaun Sadwick není hrdina, spíše jeho totální opak. Čistě náhodou se dostane k Šeptajícímu kameni, který by mohl pomoc a rozhodne se ho dostat ke králi. Na každém kroku čelí své neschopnosti, slabosti, pochybám, ale pokračuje dále. A to i přesto, že má předurčeno, že svět nezachrání, ale zničí. Tísnivá atmosféra zmaru, beznaděje a blížícího se konce je úchvatná, zvláště v gradujícím finále.
Nejlepší na celé hře je ale úplný konec a finální twist. Už jsem zažil ve hrách pár zvratů naprosto dementních, pár takových který mě rozzuřily doběla a pár wow konců. Ale Whispered World přichází s něčím tak překvapivým a zároveň krásným, že jsem poprvé zalapal po dechu... no a podruhé jsem zpětně koukal, že to vyústění dává perfektní smysl. Nebudu ani naznačovat, tohle stálo opravdu za to a i díky konci dávám finálních 85%.
PS: Ve Special Edition máte možnost alternativního konce. Nenechte se odradit neúspěchem a zkuste páčidlem kliknout na levé zrcadlo tak 5-6* po sobě.
Stěžejním problémem je hlavní postava. Malý klaun Sadwick je ufňukaný, zbabělý, stěžující si, depresivní, sebevražedný, neschopný, neustále vzdychá a ještě k tomu mluví ukňouraným, šišlajícím hlasem... zkrátka tak otravnou a nesnesitelnou postavu jsem ve hře snad ještě neviděl. Je to naprostý opak všech těch šarmantních dobrodruhů či tvrďáckých ranařů a trvalo mi sakra dlouho, než jsem si na hraní za něj zvykl. To je první a největší výtka k téhle hře. Druhá menší výtka je zdlouhavý rozjezd v cirkusu s dementním dědou a starším bratrem, který nevynechá jedinou příležitost aby Sadwicka nějak neponížil, nezesměšnil, nevynadal mu či ho jinak neshodil.
Přetrpte začátek a zvykněte si na hrdinu a máte parádní adventuru jak řemen. Je to fantasy záležitost a tvůrci si dali záležet ve všech ohledech. Grafika je překrásně nakreslená, plná atmosférických scén a fantazie - ať už majestátní hrad tyčící se v oblacích, děsivý mluvící měsíc či úžasné scény rozpadu na konci. Za mě vede celá druhá kapitola, kde se ocitáte na ostrově plném svíček, kde jsou budovy tak nějak nalepené na strmých skaliskách stoupajících do výšin. Ke grafice patří i povedené, opět ručně kreslené animace vypadajících jak ze staré Disneyovky a vše doprovází smutná, melancholická hudba.
Hratelnost je monumentální. Čekají Vás 4 opravdu megalomanské kapitoly plné lokací, aktivních míst a předmětů v inventáři. Většinou sice tušíte jaký máte zhruba cíl, ale hra Vás rozhodně nevede za ruku, naopak tady si to musíte všechno poctivě proklikat, zkusit všechny možné i nemožné kombinace a často zhusta nelogické věci. Díky tlačítku na zobrazování aktivních míst odpadá pixelhunting, ale jinak je to hutná záležitost. Ovládání je totiž podobné New Beginning - tj. levé tlačítko vyvolá menu (oko, ruka, pusa), takže počet interakcí stoupá, totéž menu platí i pro všechny předměty v inventáři.
Aby toho nebylo málo, je tu ještě Spot, což je úžasný nápad. Spot je malá housenka, který se na většinu věcí je nechápavě kouká či nesouhlasně kvikne. Ale spoustu věcí bez ní nevyřešíte, navíc Spot v průběhu času získává nové tvary (základní, zvětšená, hořící, rozpadlá na pět částí a placka). Každá platí na něco jiného, čas od času musíte něco použít na Spota v určité podobě a některé úkoly počítají s proměnou Spota uprostřed řešení. Trošku mě to připomenulo starou úžasnou plošinovku Boy and his Blob na Nintendu (a její remake); každopádně zařazením Spota se počet možných kombinací zvyšuje. K tomu je tu pár puzzlů (většinou tradičních) a občas úkoly na které Vám nepomůže ani systém "všechno na všechno". Odměnou za to klikání jsou vtipné komentáře, které opravdu počítají s každou možnou i nemožnou kombinací. Do návodu jsem se párkrát koukl a většinou jsem si řekl tak na tohle bych v životě nepřišel (posunuté okno ve třetí kapitole). Zkrátka hardcore záležitost na dlouhou dobu.
To hlavní je ale parádní příběh a jeho zasazení. Silencie je fantasy svět, se kterým si Daedalic dal práci, vytvořil ho od základů, takže tu nejsou žádné tradiční rasy či monstra, ale všechno je od píky vytvořené - rasy, monstra, zvířata - a krásně popsané. Asgilové si libují ve stagnaci a vadí jim vývoj, Kalida na ostrově v druhé kapitole vyžaduje ticho, jinak se probudí (a uvidíte co se stane). A celý ten svět čelí zmaru - Asgilové obsazují co se dá, král se zamkl v komnatách a nevychází. Depresivní klaun Sadwick není hrdina, spíše jeho totální opak. Čistě náhodou se dostane k Šeptajícímu kameni, který by mohl pomoc a rozhodne se ho dostat ke králi. Na každém kroku čelí své neschopnosti, slabosti, pochybám, ale pokračuje dále. A to i přesto, že má předurčeno, že svět nezachrání, ale zničí. Tísnivá atmosféra zmaru, beznaděje a blížícího se konce je úchvatná, zvláště v gradujícím finále.
Nejlepší na celé hře je ale úplný konec a finální twist. Už jsem zažil ve hrách pár zvratů naprosto dementních, pár takových který mě rozzuřily doběla a pár wow konců. Ale Whispered World přichází s něčím tak překvapivým a zároveň krásným, že jsem poprvé zalapal po dechu... no a podruhé jsem zpětně koukal, že to vyústění dává perfektní smysl. Nebudu ani naznačovat, tohle stálo opravdu za to a i díky konci dávám finálních 85%.
PS: Ve Special Edition máte možnost alternativního konce. Nenechte se odradit neúspěchem a zkuste páčidlem kliknout na levé zrcadlo tak 5-6* po sobě.
Jack Keane 2: The Fire Within