Druhý plnohodnotný díl Life is Strange je stále spíše interaktivním filmem než adventurou, ale svým pojetím se od prvního dílu liší. Především je to o útěku, budeme tedy navštěvovat různá místa, ke kterým se už nebudeme vracet. A také se liší v tom, že tentokrát je nadpřirozenou schopností obdařena jiná postava, než za kterou zrovna hrajeme. Své zážitky a pocity ze všech pěti epizod opět shrnu jen zde.
Stejně jako u jedničky jsem nad míru spokojen se způsobem budování vztahu hlavních postav s hráčem. Střídají se zde scény, kdy se kluci snaží pokračovat v cestě, s těmi, kdy si najdou nějaké zázemí. Tam prožívají své každodenní rutiny, trénují Danielovu schopnost, až nakonec zase dojde k tomu, že musí jít či utíkat dál. To je samozřejmě proloženo i scénami, kdy se něco pokazí a je třeba rychle jednat. Jinými slovy, pocity klidu a dobré nálady střídají pocity strachu a zloby. A to vše se stupňující intenzitou, protože čím dál jsem v příběhu, tím bližší vztah jako hráč s oběma bratry cítím.
Na rozdíl od spousty jiných hráčů jsem si hodně oblíbil zmíněný fakt, že speciální schopností nedisponuje ovládaná postava Sean, ale jeho mladší bratr Daniel. Ten je pořád jen devítiletý kluk, který musí mít tu čokoládovou tyčinku a musí s sebou tahat šišky a hračky. Prostě hledá si zábavu hodnou malého dítěte i v takové situaci. Do toho je tak trošku sobecký, někdy až spratek, ale přitom je jindy zase dobrák, který se umí velmi snadno začlenit do kolektivu a být v něm velmi oblíben. Někdy v jeho chování vidím i podobnost ve svých dětech.
Naopak na Seanovi leží tíha celé situace. Moc dobře si uvědomuje, v jaké jsou situaci. Netuší kde budou zítra, co budou jíst, jestli utratit těch pár drobných za jídlo teď nebo později. Nebo jestli dokonce nekoupit Danielovi nějakou hračku, aby mu dal na chvíli pokoj. Sám prožívá problémy svého dospívání, ale přitom se musí chovat jako zodpovědný dospělý a starat se o svého mladšího bratra, zvedat mu morálku, být mu vzorem a předávat mu životní postoje. Ale také ho učit, jak se postavit ke své nadpřirozené síle, kterou sám nedisponuje.
S vývojem příběhu jsem spokojený. Je tam několik mrtvých míst, ale bylo zajímavé, čím vším si kluci museli projít a co všechno si musel především Sean přetrpět. Asi nejvíce nudná mi přišla čtvrtá epizoda se sektou, která mi přišla spíše jako takový dolepek, aby to mohli natáhnout na 5 epizod. Zbytek byl fajn, jen nemuseli ztvárnit policii až tak moc hloupě. Hra se upíná především na ústřední dvojici, takže se vedlejší postavy obvykle jen mihnou v rámci jedné epizody. I tak jsem si oblíbil několik postav jako Brodyho, Cassidy a samozřejmě kapitána Spirita alias Chrise.
Co se závěru týče, ten byl hodně dojemný. Líbí se mi, že to tentokrát není o výběru ze dvou možností. Respektive je, ale záleží i na tom, jakým způsobem se Sean k Danielovi během hry choval. Na internetu jsem později shlédl všechny konce a myslím, že ten můj byl asi ten nejvíc správňácký. Sean utekl sám do Mexika, zatímco Daniel se vzdal a strávil dětství u prarodičů. Z ostatních konců je pak hodně dojemný ten, kde se Sean vzdal, strávil 15 let ve vězení a pak se po propuštění s Danielem vydali na místo z první epizody, kde se Sean psychicky složil.
Grafické zpracování si drží kvality z prvního dílu. Hlavně musím pochválit práci s kamerou a prostřihy v jednotlivých scénách. Soundtrack se také povedl. Sice ne tak dobře jako u prvního dílu, ale několik skladeb jsem si opravdu hodně oblíbil a při jejich poslechu si vždy vzpomenu na danou situaci ze hry. Taky se mi líbí, jak se při zmínce o některých postavách rozjede specifická melodie spjatá s danou postavou.
Hru jsem kompletně dohrál celkem dvakrát. Poprvé v době vydání jednotlivých epizod, takže jsem musel vždy několik měsíců čekat na vydání nové epizody. Byl jsem pak moc rád za skvěle zpracovanou rekapitulaci děje v podobě příběhu dvou vlčích bratrů vyprávěném Seanem. Nyní jsem si hrou kompletně prošel znovu na jeden zátah a došel jsem k závěru, že to rozkouskování na epizody je spíše ke škodě. Ty měsíce čekání oslabují emoční propojení s postavami, které jsem si naplno užil až nyní.
Celkově jsem se hrou spokojen. Chápu, že není pro každého, ale mně tento systém interaktivního filmu upínajícího se především na příběh vyhovuje.
Stejně jako u jedničky jsem nad míru spokojen se způsobem budování vztahu hlavních postav s hráčem. Střídají se zde scény, kdy se kluci snaží pokračovat v cestě, s těmi, kdy si najdou nějaké zázemí. Tam prožívají své každodenní rutiny, trénují Danielovu schopnost, až nakonec zase dojde k tomu, že musí jít či utíkat dál. To je samozřejmě proloženo i scénami, kdy se něco pokazí a je třeba rychle jednat. Jinými slovy, pocity klidu a dobré nálady střídají pocity strachu a zloby. A to vše se stupňující intenzitou, protože čím dál jsem v příběhu, tím bližší vztah jako hráč s oběma bratry cítím.
Na rozdíl od spousty jiných hráčů jsem si hodně oblíbil zmíněný fakt, že speciální schopností nedisponuje ovládaná postava Sean, ale jeho mladší bratr Daniel. Ten je pořád jen devítiletý kluk, který musí mít tu čokoládovou tyčinku a musí s sebou tahat šišky a hračky. Prostě hledá si zábavu hodnou malého dítěte i v takové situaci. Do toho je tak trošku sobecký, někdy až spratek, ale přitom je jindy zase dobrák, který se umí velmi snadno začlenit do kolektivu a být v něm velmi oblíben. Někdy v jeho chování vidím i podobnost ve svých dětech.
Naopak na Seanovi leží tíha celé situace. Moc dobře si uvědomuje, v jaké jsou situaci. Netuší kde budou zítra, co budou jíst, jestli utratit těch pár drobných za jídlo teď nebo později. Nebo jestli dokonce nekoupit Danielovi nějakou hračku, aby mu dal na chvíli pokoj. Sám prožívá problémy svého dospívání, ale přitom se musí chovat jako zodpovědný dospělý a starat se o svého mladšího bratra, zvedat mu morálku, být mu vzorem a předávat mu životní postoje. Ale také ho učit, jak se postavit ke své nadpřirozené síle, kterou sám nedisponuje.
S vývojem příběhu jsem spokojený. Je tam několik mrtvých míst, ale bylo zajímavé, čím vším si kluci museli projít a co všechno si musel především Sean přetrpět. Asi nejvíce nudná mi přišla čtvrtá epizoda se sektou, která mi přišla spíše jako takový dolepek, aby to mohli natáhnout na 5 epizod. Zbytek byl fajn, jen nemuseli ztvárnit policii až tak moc hloupě. Hra se upíná především na ústřední dvojici, takže se vedlejší postavy obvykle jen mihnou v rámci jedné epizody. I tak jsem si oblíbil několik postav jako Brodyho, Cassidy a samozřejmě kapitána Spirita alias Chrise.
Co se závěru týče, ten byl hodně dojemný. Líbí se mi, že to tentokrát není o výběru ze dvou možností. Respektive je, ale záleží i na tom, jakým způsobem se Sean k Danielovi během hry choval. Na internetu jsem později shlédl všechny konce a myslím, že ten můj byl asi ten nejvíc správňácký. Sean utekl sám do Mexika, zatímco Daniel se vzdal a strávil dětství u prarodičů. Z ostatních konců je pak hodně dojemný ten, kde se Sean vzdal, strávil 15 let ve vězení a pak se po propuštění s Danielem vydali na místo z první epizody, kde se Sean psychicky složil.
Grafické zpracování si drží kvality z prvního dílu. Hlavně musím pochválit práci s kamerou a prostřihy v jednotlivých scénách. Soundtrack se také povedl. Sice ne tak dobře jako u prvního dílu, ale několik skladeb jsem si opravdu hodně oblíbil a při jejich poslechu si vždy vzpomenu na danou situaci ze hry. Taky se mi líbí, jak se při zmínce o některých postavách rozjede specifická melodie spjatá s danou postavou.
Hru jsem kompletně dohrál celkem dvakrát. Poprvé v době vydání jednotlivých epizod, takže jsem musel vždy několik měsíců čekat na vydání nové epizody. Byl jsem pak moc rád za skvěle zpracovanou rekapitulaci děje v podobě příběhu dvou vlčích bratrů vyprávěném Seanem. Nyní jsem si hrou kompletně prošel znovu na jeden zátah a došel jsem k závěru, že to rozkouskování na epizody je spíše ke škodě. Ty měsíce čekání oslabují emoční propojení s postavami, které jsem si naplno užil až nyní.
Celkově jsem se hrou spokojen. Chápu, že není pro každého, ale mně tento systém interaktivního filmu upínajícího se především na příběh vyhovuje.
