Spytihněvovu tvorbu sleduju už dlouho a mimo arkády Nex 43: Kov na kov a střílečky z pohledu první osoby HROT (takže první a prozatím poslední hry) jsem od něj hrál vše, na čem pracoval napříč všemožnými týmy, v nichž působil. Legie byla skvělá, ale co mohu čekat od Ruprechta jsem vůbec netušil. Jen to, že je inspirován filmy Karla Zemana a že jde o šílenou arkádu.

Z počátku jsem nevěděl, jak montgolfiéru ovládat, ale po pár ohnivých karambolech jsem se tu správnou koordinaci klávesnice s myší naučil a sestřeloval nepřátele po stovkách. Vypadá to, že jediným cílem hry je dosažení co nejvyššího skóre, ale není tomu tak. Skóre zde hraje hlavní roli, nezanedbatelné jsou však také vedlejší aktivity, které oživují hratelnost. Vyletěl jsem tak do vesmíru, nechal jsem se spolknout obří rybou nebo prohledával mořské hlubiny, abych zkompletoval celou posádku montgolfiéry. To mě bavilo ze všeho nejvíce a musím ocenit, jak to má Spytihněv promyšlené.

Z perků, tedy šperků, jsem si nejvíce oblíbil sestřelování nepřátelských kulí (asi nejdůležitější šperk) spolu s přitahovací kotvou. Lákavý je samozřejmě násobitel skóre, ale ta možnost zaháknout výbušný sud a využít ho, když se dostanu do úzkých nebo proti kohoutímu plavidlu je k nezaplacení. Ostatní šperky jsou dobré na vyzkoušení, ale až na pomoc při plnění některých achievementů nebo vyblbnutí jsem pro ně využití nenašel.

Nejtěžší úkol je beze sporu získání a vynesení dvou hvězd na oblohu. Nevěřil jsem, že se mi to povede, protože po prvním sestřelení kohoutího plavidla začíná vše od znovu, ale s vyšší obtížností. Nakonec se však zadařilo a dokonce jsem tuto smyčku, jak to autor nazývá, několikrát zopakoval. Získal jsem všechny stránky kroniky a dozvěděl se tak celý bláznivý příběh, zničil jsem 11111 nepřátel a vystřelil přes 270 tisíc kulí, takže si myslím, že jsem už vyzkoušel vše, co hra nabízí. Také jsem v ní nechal víc, jak dvacet hodin a vracet se k ní už nebudu.