Postupem let zjišťuji, že mě virtuální kartičky v různých podobách vážně baví. Nejinak tomu bylo i v The Solitaire Conspiracy, kde jsem se subjektivně možná pobavil i více než na konečných 7/10. Objektivně je však třeba uznat, že je to vlastně pořád "jen" Solitaire a většina té omáčky "navíc" je vlastně spíš nic moc.
Autor Mike Bithell (jeho Thomas Was Alone mám velmi rád) se na karetní klasiku pokusil nalepit příběh odvyprávěný částečně v live action sekvencích, přičemž hlavní roli si pro mne překvapivě střihl Greg Miller z IGN (jinými slovy, ideální kandidát do příslušné sekce aktuální herní výzvy). Na kartičky je však děj naroubován jen velmi neohrabaně a vlastně to vůbec nedává smysl. Není navíc vlastně ani trochu zajímavý a působí tak absolutně zbytečným dojmem a spíše otravuje než baví.
V jednotlivých "misích" hrajete klasický Solitaire s tím rozdílem, že karty "J", "Q" a "K" tvoří agenti některé z frakcí, z nichž každá má unikátní schopnost. Jedni tak mohou na vršek řad vytáhnout karty s určitým číslem, další seřadí řadu pěkně podle hodnoty a podobně. Jsou i agenti se schopnostmi, které většinou nadělají daleko více škody než užitku a o vyváženosti tak nemůže být ani řeč, což však není ani účel. Kampaň je naroubována na mapu světa, ze které vybíráte libovolné mise s přednastavenými frakcemi agentů. V základní obtížnosti stačí úroveň jen dohrát a zcela tak absentuje výzva. Za bonus v podobě pár XP navíc lze však spustit level s omezeným počtem tahů, což je daleko uspokojivější zážitek.
No a to je tak nějak celé... nechybí možnost volné hry, kterou však zkusíte tak možná jednou a frenetická časovka, která prověří rychlost hráče. Nakonec jsem to v ní doklepal až do 15 úrovně a platina tak padla (hurá!). Hra tak zabaví maximálně na deset hodin (spíše o něco méně). Twist v podobě schopností agentů je fajn, v jádru je to však pořád desetiletími prověřený Solitaire s nic moc omáčkou okolo. Jestli je to dost, si musí rozhodnout každý sám.
Hodnocení na DH v době dohrání: 67 %; 5. hodnotící; digitální verze PSN
Autor Mike Bithell (jeho Thomas Was Alone mám velmi rád) se na karetní klasiku pokusil nalepit příběh odvyprávěný částečně v live action sekvencích, přičemž hlavní roli si pro mne překvapivě střihl Greg Miller z IGN (jinými slovy, ideální kandidát do příslušné sekce aktuální herní výzvy). Na kartičky je však děj naroubován jen velmi neohrabaně a vlastně to vůbec nedává smysl. Není navíc vlastně ani trochu zajímavý a působí tak absolutně zbytečným dojmem a spíše otravuje než baví.
V jednotlivých "misích" hrajete klasický Solitaire s tím rozdílem, že karty "J", "Q" a "K" tvoří agenti některé z frakcí, z nichž každá má unikátní schopnost. Jedni tak mohou na vršek řad vytáhnout karty s určitým číslem, další seřadí řadu pěkně podle hodnoty a podobně. Jsou i agenti se schopnostmi, které většinou nadělají daleko více škody než užitku a o vyváženosti tak nemůže být ani řeč, což však není ani účel. Kampaň je naroubována na mapu světa, ze které vybíráte libovolné mise s přednastavenými frakcemi agentů. V základní obtížnosti stačí úroveň jen dohrát a zcela tak absentuje výzva. Za bonus v podobě pár XP navíc lze však spustit level s omezeným počtem tahů, což je daleko uspokojivější zážitek.
No a to je tak nějak celé... nechybí možnost volné hry, kterou však zkusíte tak možná jednou a frenetická časovka, která prověří rychlost hráče. Nakonec jsem to v ní doklepal až do 15 úrovně a platina tak padla (hurá!). Hra tak zabaví maximálně na deset hodin (spíše o něco méně). Twist v podobě schopností agentů je fajn, v jádru je to však pořád desetiletími prověřený Solitaire s nic moc omáčkou okolo. Jestli je to dost, si musí rozhodnout každý sám.
Hodnocení na DH v době dohrání: 67 %; 5. hodnotící; digitální verze PSN
Necrosmith
Pro: Příjemné vizuální zpracování; proměnné barevné filtry; schopnosti agentů; lety prověřená hratelnost zde funguje
Proti: Příběh je nezajímavý a v kontextu karetní hry vůbec nedává smysl; vlastně jen Solitaire s pár speciálními efekty J,Q,K karet