Jestli mi něco na nervy rozhodně nepomáhá, tak to je kontrolované dýchání a máchání rukama. Obou činností jste ve hře nuceni se účastnit, a to dokonce „empatií“. Kromě tohoto excesu se jedná o docela příjemné putování komplexem, ve kterém se skrývá umělá inteligence, a záhada jejího zmizení. Narativem poháněné FPS hry bez akční složky často padají na hubu svým kostrbatým ovládáním. Zde se naštěstí podařil najít balanc, který umožňuje proplout jednotlivými lokacemi bez záseků a frustrace. Hlasové výkony jsou povedené, grafika sice jednoduchá, ale vkusná a neruší. Ohledně nějaké hudby si vlastně nic nevybavím, takže pokud tam nějaké byla, tak byla hodně v pozadí, ale zároveň neiritovala. Sem tam je nabídnuto nějaké rozhodnutí, které ovlivní spíš jen dialog. Logické hádanky jsou jednoduché, a lze je i přeskočit. Return to Grace je jedna z mnoha. Naštěstí těch lepších.