Předem bych chtěla napsat, že ačkoliv se tu budu zmiňovat o celé řadě nedostatků, tak když to vezmu kolem a kolem, sečtu ten obrovský počet hodin skvělé zábavy, vynásobím vším, co se mi na této hře hrozně líbí a umocním návykovým střídáním frustrace a euforie, který znám hlavně ze souls her, tak mi vychází jedno z pěti nejlepších RPG, které jsem kdy v životě hrála, a že už jich byla pěkná řádka. Konkrétně bych to teď viděla na páté místo, odkud vystřelí svoji předlohu, původní Final Fantasy VII. Můžete se mnou samozřejmě nesouhlasit, ale na otázky, zda je FFVII Rebirth lepší než FFVII Remake, zda překonal originál, zda je to nejlepší Final Fantasy všech dob... No zkrátka ano. Ano. Ano!
Soubojový systém z Final Fantasy VII Remake je zde vypilován k dokonalosti, perfektní spojení akčního combatu s taktickým party-based RPG. To vše se snad miliony možných kombinací materií, zbraní a unikátních schopností jednotlivých postav. Skvělá hudba, skvělá atmosféra a naprosto nevídaná (iluze) součinnosti všech sedmi charakterů, ačkoliv vždy naráz ovládáte maximálně tři z nich. Ani na chvíli na ostatní nezapomenete, jsou tu pro vás a do všeho jdete společně jako tým. V tomto by se snad každá hra s větším množstvím hlavních postav měla učit a inspirovat. Boží!
Příběh hry kopíruje velkou část děje původní hry, přitom jde po (stealth sequel) lince vytyčené FFVII Remakem, a zároveň rozšiřuje všechny události ve velkým stylu. Zatímco v Remaku jsem se skoro u každé nově přidané části děje chytala za hlavu, jak nebyla nutná či že má znatelně nižší kvalitu než ty věrně kopírující děj původní hry, tak v Rebirthu sedly jak prdel na hrnec. Přišlo vám v původním Final Fantasy VII, že děj někde stojí jen na hlouposti nějaké postavy? Že mohla jen něco říct či naznačit a příběh by se rozsypal jak domeček z karet? Ve Final Fantasy VII Rebirth spolu postavy mluví pořád, rozebírají každou událost, a to tak, že úspěšně zahlazují každou díru. V každý takový moment jsem úplně cítila, jak ke mě autoři promlouvají, "ano, byl rok 1997, jasně, že nám to někde občas stálo na vodě. Tohle je revize. A dost dobrá!"
Tady ale narážíme na první kámen úrazu. Režisér Tetsuya Nomura, posedlý multiversem, za který by se nestyděli ani Avengers, nám ve své FFVIIR trilogii předkládá také novou příběhovou linku. Ta je teď velmi zajímavě rozehraná, ale až třetí část ukáže, jestli její promyšlenosti zatleskáme nebo si postesknem, že pět děr zalepil a dalších padesát vyrobil. Můžu zatím jen pochválit, že se o tom nejen dá hodiny debatovat, ale skutečně se o tom hodiny debatuje, takže minimálně vzbudil velký hráčský zájem.
Posuňme se tedy k těm spornějším elementům hry. Bod první. Open world. Je to jak od Ubisoftu. V lepším případě Guerrilla Games. Možná právě tyto dvě společnosti západním hrám ukázaly, s čím to v open world hrách nepřehánět a snad už i Ubisoft příště ubere repetitivních činností. Square Enix takové zkušenosti nejspíše nemá. Minimálně Final Fantasy má velké open world nedostatky a ačkoliv i v tomto je FFVII Rebirth jednoznačně nejlepší z celé série, šlo to udělat mnohem lépe. Hra sice otevřené lokace dávkuje velmi povedeně, střídá je s lineárními příběhovými kapitolami, ale množství stereotypních činností na každé části mapy může být ubíjející pro každého, kdo má nutkání vyzobat všechny optional collectibles na mapě. Vedlejší questy jsou fajn. Hromada miniher je fajn, byť některé jsou super zábavné a snad by i obstály jako samostatné indie hry, a některé už tak zábavné nejsou. Ale zbytek bych proškrtala. A hlavně vypnout komentátora Chadleyho, co vám musí každou minutu volat a vysvětlovat nějakou obvious blbost. Velmi rychle se naučíte okamžitě zmáčknout trojúhelníček pro zrušení dialogu jakmile vám zazvoní telefon...
Bod druhý. JRPG. Pořád nezapomeňte, že se jedná o japonské RPGčko. Já vám můžu říct, že je to jedna z nejlepších her na světě. Ale proč? Protože mě baví hodiny dumat nad tím, jestli dám Cloudovi do meče Fire s MP Absorbem a Magic Focusem nebo MP Absorbem a Swiftcastem. Ano, jsem trochu naštvaná, že to po každém souboji v hard modu deset minut přeskládávám zase do jiného buildu, když originál FFVII uměl přeházet všechny materie mezi postavami naráz. Ale baví mě o tom přemýšlet, baví mě to zkoušet, baví mě, když neuspěji, protože zjistím, že místo Healingu se na tohoto konkrétního bosse víc hodí HP Absorb a příště to tak půjde lépe. Jsem zkrátka hráčka, co v inventáři postav často tráví snad více času než samotným hraním, ať už je to Baldur's Gate, Nioh či Final Fantasy a čím víc možností, buildů a matematické kombinatoriky mi hra nabídne, tím mě často baví víc. Final Fantasy XVI šlo opačným směrem a pro mě tak bylo velkým zklamáním.
Poslední odstavec tohoto komentáře věnuji completionistům a sběratelům platinovek. Ostatní můžete přeskočit. Final Fantasy VII Rebirth je jako celek poměrně jednoduchá hra. Jakmile plně ovládnete její mechaniky, ani Sephiroth vás nezastaví. Chadley ano. Jsou zde jisté nepovinné postgame VR simulace, které jsou neuvěřitelně dlouhé (až 10 bossfightů po sobě bez checkpointu) a neuvěřitelně těžké. Když už si budete myslet, že máte všechno vylevelovaný na úplný maximum, nejvíc cheese build, jaký jde ve hře poskládat a hra je pro vás snazší než vlastní podpis, tak máte teprve solidní základ a hodiny trial and error před sebou. Hodně štěstí!
Dohráno za 180 hodin.
Soubojový systém z Final Fantasy VII Remake je zde vypilován k dokonalosti, perfektní spojení akčního combatu s taktickým party-based RPG. To vše se snad miliony možných kombinací materií, zbraní a unikátních schopností jednotlivých postav. Skvělá hudba, skvělá atmosféra a naprosto nevídaná (iluze) součinnosti všech sedmi charakterů, ačkoliv vždy naráz ovládáte maximálně tři z nich. Ani na chvíli na ostatní nezapomenete, jsou tu pro vás a do všeho jdete společně jako tým. V tomto by se snad každá hra s větším množstvím hlavních postav měla učit a inspirovat. Boží!
Příběh hry kopíruje velkou část děje původní hry, přitom jde po (stealth sequel) lince vytyčené FFVII Remakem, a zároveň rozšiřuje všechny události ve velkým stylu. Zatímco v Remaku jsem se skoro u každé nově přidané části děje chytala za hlavu, jak nebyla nutná či že má znatelně nižší kvalitu než ty věrně kopírující děj původní hry, tak v Rebirthu sedly jak prdel na hrnec. Přišlo vám v původním Final Fantasy VII, že děj někde stojí jen na hlouposti nějaké postavy? Že mohla jen něco říct či naznačit a příběh by se rozsypal jak domeček z karet? Ve Final Fantasy VII Rebirth spolu postavy mluví pořád, rozebírají každou událost, a to tak, že úspěšně zahlazují každou díru. V každý takový moment jsem úplně cítila, jak ke mě autoři promlouvají, "ano, byl rok 1997, jasně, že nám to někde občas stálo na vodě. Tohle je revize. A dost dobrá!"
Tady ale narážíme na první kámen úrazu. Režisér Tetsuya Nomura, posedlý multiversem, za který by se nestyděli ani Avengers, nám ve své FFVIIR trilogii předkládá také novou příběhovou linku. Ta je teď velmi zajímavě rozehraná, ale až třetí část ukáže, jestli její promyšlenosti zatleskáme nebo si postesknem, že pět děr zalepil a dalších padesát vyrobil. Můžu zatím jen pochválit, že se o tom nejen dá hodiny debatovat, ale skutečně se o tom hodiny debatuje, takže minimálně vzbudil velký hráčský zájem.
Posuňme se tedy k těm spornějším elementům hry. Bod první. Open world. Je to jak od Ubisoftu. V lepším případě Guerrilla Games. Možná právě tyto dvě společnosti západním hrám ukázaly, s čím to v open world hrách nepřehánět a snad už i Ubisoft příště ubere repetitivních činností. Square Enix takové zkušenosti nejspíše nemá. Minimálně Final Fantasy má velké open world nedostatky a ačkoliv i v tomto je FFVII Rebirth jednoznačně nejlepší z celé série, šlo to udělat mnohem lépe. Hra sice otevřené lokace dávkuje velmi povedeně, střídá je s lineárními příběhovými kapitolami, ale množství stereotypních činností na každé části mapy může být ubíjející pro každého, kdo má nutkání vyzobat všechny optional collectibles na mapě. Vedlejší questy jsou fajn. Hromada miniher je fajn, byť některé jsou super zábavné a snad by i obstály jako samostatné indie hry, a některé už tak zábavné nejsou. Ale zbytek bych proškrtala. A hlavně vypnout komentátora Chadleyho, co vám musí každou minutu volat a vysvětlovat nějakou obvious blbost. Velmi rychle se naučíte okamžitě zmáčknout trojúhelníček pro zrušení dialogu jakmile vám zazvoní telefon...
Bod druhý. JRPG. Pořád nezapomeňte, že se jedná o japonské RPGčko. Já vám můžu říct, že je to jedna z nejlepších her na světě. Ale proč? Protože mě baví hodiny dumat nad tím, jestli dám Cloudovi do meče Fire s MP Absorbem a Magic Focusem nebo MP Absorbem a Swiftcastem. Ano, jsem trochu naštvaná, že to po každém souboji v hard modu deset minut přeskládávám zase do jiného buildu, když originál FFVII uměl přeházet všechny materie mezi postavami naráz. Ale baví mě o tom přemýšlet, baví mě to zkoušet, baví mě, když neuspěji, protože zjistím, že místo Healingu se na tohoto konkrétního bosse víc hodí HP Absorb a příště to tak půjde lépe. Jsem zkrátka hráčka, co v inventáři postav často tráví snad více času než samotným hraním, ať už je to Baldur's Gate, Nioh či Final Fantasy a čím víc možností, buildů a matematické kombinatoriky mi hra nabídne, tím mě často baví víc. Final Fantasy XVI šlo opačným směrem a pro mě tak bylo velkým zklamáním.
Poslední odstavec tohoto komentáře věnuji completionistům a sběratelům platinovek. Ostatní můžete přeskočit. Final Fantasy VII Rebirth je jako celek poměrně jednoduchá hra. Jakmile plně ovládnete její mechaniky, ani Sephiroth vás nezastaví. Chadley ano. Jsou zde jisté nepovinné postgame VR simulace, které jsou neuvěřitelně dlouhé (až 10 bossfightů po sobě bez checkpointu) a neuvěřitelně těžké. Když už si budete myslet, že máte všechno vylevelovaný na úplný maximum, nejvíc cheese build, jaký jde ve hře poskládat a hra je pro vás snazší než vlastní podpis, tak máte teprve solidní základ a hodiny trial and error před sebou. Hodně štěstí!
Dohráno za 180 hodin.
Pro: Nejlepší Final Fantasy všech dob. Akorát FF8 má lepší sběratelskou karetní hru.
Proti: Příliš repetitivních činností v otevřených lokacích a proškrtala bych některé nudnější minihry, protože by ve hře stejně zůstalo obrovské množství těch zábavných.