Tohle je jedna z těch her, kde se musíte nejprve naučit nepochopitelné zákonitosti zdejšího vesmíru, přistoupit na pravidla autorů, abyste přežili. Znamená to odhodit logiku stranou a naučit se herní principy, podle kterých se musíte řídit.
Pochopit herní principy v případě Sametové Vražedkyně znamená, že do německých šatů se můžete převlékat jen ve skříni nebo kadibudce, že v nich můžete sprintovat i plížit se na očích nepřátel, ale nesmíte se k nim přiblížit na tvůrci stanovenou vzdálenost. Jakmile to uděláte, jste automaticky prozrazeni. A nezáleží na tom, jestli jste schovaní za zdí, nebo dokonce na jiném patře. Nelze sbírat zbraně po nepřátelích, plot lze přelézt, ale postel ne. Nepřátelé pendlují po stále stejný trasách, ale mají zlozvyk udělat nějakou nepředvídatelnou věc zrovna v momentě, když jste jim poblíž. Load mise po půlhodině plazení není nic pro labilnější jedince.
Naprosto příšerně rozestavěné savepointy mi dokázaly hraní hodně znepříjemnit (ano, quicksave tady neexistuje). Někdy se hra uloží během deseti minut třikrát, naprosto zbytečně a nepochopitelně, jindy vás autoři nechají hrát klidně tři čtvrtě hodiny bez uložení opravdu vypečené pasáže, kde jediná chyba znamená restart.
Příšerná optimalizace v některých chvílích dokáže hodně potrápit a rozhodně to neomlouvá vynikající stylová grafická stránka hry. Už tak je pohyb a vůbec veškerá akce velmi neohrabaná, když se k tomu ještě přidá nízký počet fps, je to nervydrásající.
Přitom našlápnuto měla Violette dobře. Hrdinka se smrtelným výrazem ve tváři likviduje němce dost drsným způsobem a výjimkou nejsou ani popravy s patnácti vpichy jedenácti centimetrovým nožem.
Velvet Assassin bych doporučil jen opravdovým fandům stealth žánru, a i ti by si měli připravit nervy ze železa. Pětihodinovou hrací dobu si vynásobte dvakrát kvůli nemožnosti savovat. Odměnou vám bude příjemně mrazivá atmosféra a napětí, kterého má tahle hra na rozdávání. Navíc příběh je tady uvěřitelný a i když hraje jen druhé housle, byl jsem s ním spokojenější více, než s nějakými záchranami světa, nebo konspiračními teoriemi Sama Fishera.
Spíše zklamání. Dvě z pěti.
Pochopit herní principy v případě Sametové Vražedkyně znamená, že do německých šatů se můžete převlékat jen ve skříni nebo kadibudce, že v nich můžete sprintovat i plížit se na očích nepřátel, ale nesmíte se k nim přiblížit na tvůrci stanovenou vzdálenost. Jakmile to uděláte, jste automaticky prozrazeni. A nezáleží na tom, jestli jste schovaní za zdí, nebo dokonce na jiném patře. Nelze sbírat zbraně po nepřátelích, plot lze přelézt, ale postel ne. Nepřátelé pendlují po stále stejný trasách, ale mají zlozvyk udělat nějakou nepředvídatelnou věc zrovna v momentě, když jste jim poblíž. Load mise po půlhodině plazení není nic pro labilnější jedince.
Naprosto příšerně rozestavěné savepointy mi dokázaly hraní hodně znepříjemnit (ano, quicksave tady neexistuje). Někdy se hra uloží během deseti minut třikrát, naprosto zbytečně a nepochopitelně, jindy vás autoři nechají hrát klidně tři čtvrtě hodiny bez uložení opravdu vypečené pasáže, kde jediná chyba znamená restart.
Příšerná optimalizace v některých chvílích dokáže hodně potrápit a rozhodně to neomlouvá vynikající stylová grafická stránka hry. Už tak je pohyb a vůbec veškerá akce velmi neohrabaná, když se k tomu ještě přidá nízký počet fps, je to nervydrásající.
Přitom našlápnuto měla Violette dobře. Hrdinka se smrtelným výrazem ve tváři likviduje němce dost drsným způsobem a výjimkou nejsou ani popravy s patnácti vpichy jedenácti centimetrovým nožem.
Velvet Assassin bych doporučil jen opravdovým fandům stealth žánru, a i ti by si měli připravit nervy ze železa. Pětihodinovou hrací dobu si vynásobte dvakrát kvůli nemožnosti savovat. Odměnou vám bude příjemně mrazivá atmosféra a napětí, kterého má tahle hra na rozdávání. Navíc příběh je tady uvěřitelný a i když hraje jen druhé housle, byl jsem s ním spokojenější více, než s nějakými záchranami světa, nebo konspiračními teoriemi Sama Fishera.
Spíše zklamání. Dvě z pěti.
Silent Hill: The Short Message