Gears of War je statická...ehm, pořád ještě střílečka moderního střihu. O životě a smrti pistolníka v ní nerozhoduje rychlá ruka a přesná muška, jako tomu bývalo za starých dobrých časů, ale schopnost včasného úskoku za nejbližší zídku nebo roh. Je to vlastně takový simulátor hry na schovávanou. Jak se říká - kdo uteče, vyhraje. Styl hry a celá taktika vedení války spočívá v opatrném nakouknutí do lokace, rekognoskace terénu s cílem najít nejlepší skrýš a následného rychlého přiběhnutí k ní dřív, než vás stačí sejmout nepřítel. Pak už celkem nezáleží na střeleckých a atletických schopnostech, protože nepřítel jde k zemi dřív než stačíte říct kdyužmonolithkonečněudělátzaseblood.
Úkroková technika boje na otevřeném prostranství spojená se zběsilým vyhlazováním všeho (ne)živého okolo, kterou v minulosti proslavil neznámý mariňák, je prakticky vyloučena. Nepřátelé v Gears of War jsou totiž obdařeni vysoce vyvinutým smyslem odhadu a vždy přesně vědí, kam ukročíte, takže ani zběsilé piruety a skoky plavmo nejsou záchranou před smrští jejich kulek. Veteráni z dob minulých, kteří za sebou mají tisíce hodin poctivé dřiny strávené na bojištích, si proto musí osvojit zcela nové návyky. Jinak se na ně po pár vteřinách bude vzpomínat jen se slzou v oku. A to se prý válka nemění...
Gears of War je důkazem, že válka se prostě mění. A to docela zásadním způsobem. Naštěstí pochopení moderních principů vedení války je otázkou krátkého okamžiku. Během první hodiny mě však z toho neustálého krčení se kdesi za čímsi začala bolet záda a vážně jsem přemýšlel, že si radši sám proženu hlavu kulí, než v tomhle utrpení nadále pokračovat. Po pár hodinách se však i u ostříleného válečníka dostavila jistá dávka uspokojení z dobře odvedené práce. Neodpustitelným zklamáním mistra v usmrcování voodoo panenkou je ale velmi chudý arzenál zbraní a jejich zvuky, které připomínají chrastění dětského chrastítka.
Přestože vývojářský tým trpí impotencí* a zplodit větší množství zajímavých nápadů jim dělá evidentně problém, tak se hra nakonec i docela solidně hraje. Na tom má zásluhu především krátká herní doba, která vývojářům umožnila z toho mála, co vymysleli, vytvořit pořád se něco dějící a rychle odsýpající koncentrát zábavy. Podruhé ale kobylky určitě kosit nebudu.
*Nebo to je spíš současným – za penězi na ikstém pokračování se honícím - stavem, do kterého herní průmysl dospěl?
Úkroková technika boje na otevřeném prostranství spojená se zběsilým vyhlazováním všeho (ne)živého okolo, kterou v minulosti proslavil neznámý mariňák, je prakticky vyloučena. Nepřátelé v Gears of War jsou totiž obdařeni vysoce vyvinutým smyslem odhadu a vždy přesně vědí, kam ukročíte, takže ani zběsilé piruety a skoky plavmo nejsou záchranou před smrští jejich kulek. Veteráni z dob minulých, kteří za sebou mají tisíce hodin poctivé dřiny strávené na bojištích, si proto musí osvojit zcela nové návyky. Jinak se na ně po pár vteřinách bude vzpomínat jen se slzou v oku. A to se prý válka nemění...
Gears of War je důkazem, že válka se prostě mění. A to docela zásadním způsobem. Naštěstí pochopení moderních principů vedení války je otázkou krátkého okamžiku. Během první hodiny mě však z toho neustálého krčení se kdesi za čímsi začala bolet záda a vážně jsem přemýšlel, že si radši sám proženu hlavu kulí, než v tomhle utrpení nadále pokračovat. Po pár hodinách se však i u ostříleného válečníka dostavila jistá dávka uspokojení z dobře odvedené práce. Neodpustitelným zklamáním mistra v usmrcování voodoo panenkou je ale velmi chudý arzenál zbraní a jejich zvuky, které připomínají chrastění dětského chrastítka.
Přestože vývojářský tým trpí impotencí* a zplodit větší množství zajímavých nápadů jim dělá evidentně problém, tak se hra nakonec i docela solidně hraje. Na tom má zásluhu především krátká herní doba, která vývojářům umožnila z toho mála, co vymysleli, vytvořit pořád se něco dějící a rychle odsýpající koncentrát zábavy. Podruhé ale kobylky určitě kosit nebudu.
*Nebo to je spíš současným – za penězi na ikstém pokračování se honícím - stavem, do kterého herní průmysl dospěl?
Sigil II