Další z vykopávek pokořena, za mlada jsem ochutnal jedničku a třetí Arenu, dvojka mé pozornosti záhadně unikala. Co se týče příběhu ( no jakýpak příběh, tady jde o vykostění všeho, co se hýbá  :-) ) , s jedničkou nemá kromě titulu, nic společného. Jakási nemilosrdná kybernetická mzácká civilizace Stroggů zaútočí na modrou planetku, aby z ní “vytěžili“ pro ně důležitou surovinou – lidské masíčko.  

Ještěže má lidská rasa v záloze mariňáka Bittermana, který je vyslán na domovskou planetu těch cizáckých šmejdů a postupně plní různé úkoly v celkem 39 vrstvených levelech planety, posílaných mu na hojně na terminál. Arzenál zbraní je pestřý od klasických palných, až po granáty, blastery a raketomety – největší problém bylo zvyknout si na pomalou brokovnici.  

Kolem a dokola typická řežba konce minulého století, opakující se prvky jak v rámci monster nebo prostředí, ale ta hudba a poletující mouchy nad nasekaným masem budou k zapamatování - hodnotím stejně jako díl číslo jedna – 65 %

Po docela slušném prvním díle Sniper Elite se dalo čekat, že pokračování bude následovat a i vzhledem k tomu, že jsem si první díl střihnul s poměrně velkým odstupem, jsem se k dvojce dostal zase až po 12-ti letech od vydání. Tentokrát se děj točí kolem konce 2WW, kdy Árijcům regulérně teklo do bot a soudruzi začali věšet rudé vlajky po celém Berlíně. Jen aparátčíkům se zachtělo vyvíjené technologie, která by se jim mohla hodit a tak se dostali do hledáčku vědci zapojení do výzkumu V2 raket – no a hlavní sniper má za úkoly ony klíčové figrky odstranit, aby se technologie nedostala do nepovolaných rukou.

Takže se společně ocitáte hluboko v nepřátelském území, kde Vám nepůjdou po krku nejen Němci ale i Rusové, společně se vším vybavením, které jim na konci války zbylo. Nezbývá než si sbalit flintu s náboji, do kapes nastrkat miny, granáty a další potřebný matroš a vyrazíte na lov nejlepším německých mozků.

Co se týče inteligence vojáků, je teda dost chabá, řekl bych že jsou to prakticky jelita, přesto Vás každý vojín dokáže sejmout na 100 metrů samopalem – no ještěže kabrňák několik zásahů vydrží - kdežto hráč musí přepečlivě mířit optikou. Průchod lokacemi taky není úplně příjemný – dveře nejdou otevírat, překážky přeskakovat nebo se něčím proplazit. Ve výsledku se dá pochválit jedině slušnou grafiku a pocit ze střelby, samozřejmě slow motion letící kulky a její následný průlet nebožákovým tělem, drtícím kosti a orgány. Pro mě to bylo zklamání, po jedničce se jsem čekal lepší zábavu, no ale dám ještě šanci dalšímu dílu – 60 %

Čtvrtý díl série Amnesia ( i když v tomto případě se jedná o jakési rozšíření podobně jako Justine, i když rozsáhlejší ) byl mnou rozhodně očekáván s napětím. Anotace lákala na přitažlivý scénář francouzského vojáka Henriho Clémenta, který po zranění v zákopech upadne do bezvědomí a následně se probudí v ponurém prostředí opuštěného vojenského bunkru, ve kterém je mimo jiné i tajemná podzemní šachta ze starých Římských dob.  

Samo sebou tak úplně opuštěný není, protože po krátkém čase zkoumání narazí za pomocí indicií na to, že přítomná bude také jakási tajemná fotosenzitivní potvora, která se po celou dobu hry bude snažit vojáčka dostat na spárů. Aby vojín přežil v slabě osvětlené základně přežil, musí udržovat v chodu generátor což znamená dolívat kanystry benzínů a rychle zkoumat ztemnělé chodby a místnosti, protože jakmile generátor přestane rachotit, lovecká sezóna začíná. Chabá ruční svítilna se musí manuálně natahovat a rychle se “vybíjí“ včetně rámusu, který u toho vydává, a to milého chrčícího a vrčícího krasavce přitahuje jak slepici na flus.  

Naštěstí jsou k dispozici místnosti, které jsou stabilně osvětlené s truhlami, kam se dají odkládat předměty - co se týče zbraní, sice je k dispozici revolver, ale ten slouží spíš jako nástroj k “odemykání“ zámků, než jako prostředek obrany. K lepšímu hodnocení chybí lepší příběh, proměnlivější prostředí a větší rozsah, chválím ale nápad s generátory a obecně působivě navozený pocit všudepřítomného děsu se povedly – 70 %

Anotace Those Who Remain slibovala solidní survival hororovku, leč výsledek úplně nenaplnil očekávání. Hlavní hrdina Edward Tuner, projíždějící městečkem Dormont a hledající nohleh, najednou zjistí, že se ocitl v poloprázdném, potemnělém světě, který je obydlen mihotavými, krvelačnými postavami s modře zářícíma očima.

Úkolem hráče je za pomocí hádanek objasnit události, které vedly k tragické události v městečku a rovněž za pomocí tajemné postavy budete moct spolurozhodovat o osudech hříšných protagonistů. Klíčem k přežití je dostatek světla, hbité ruce na klávesnici při častých útěcích před různými přízraky, protože na zbraně k obraně jaksi zapomeňte. Při hledání hintů budete přepínat do jakéhosi alternativního světa, který se částečně prolíná s tím reálným - což bylo zajímavým ná³padem.

Nevím jestli byla chyba na straně mého vybavení, ale moc mi nefungoval savegame - častokrát i přesto, že se objevila ikona průběžného uložení se mi stalo, že jsem se po opětovném spuštění hry dostal na začátek levelu. S přízraky taky nebylo ehké pořízení, pokud mě zmerčili, tak jsem jim jen těžko prchal a třeba konfrontace v supermarketu s židlemi v cestě mě neskutečně s...a.

Kolem a dokola je to slušný kousek, ale s podobně laděnými Amnesií nebo Somou je kousek pozadu, atmosféricky na úrovni, příběh a hratelnost už horší - 70 %

Tak jsem konečně splnil rest v sérii, což znamenalo vrátit se časem zpět do začátku druhého tisíciletí a společně s Williamem B.J. Blazkowiczem kosit esesáky v hradě Wolfenstein a nejen v jeho v blízkém okolí, kde probíhají prapodivné až okultní náckovské experimenty.

 Vzhledem k tomu, že se k RTCW vracím od The New Colossus, je jasné, že grafická stránka je jinde, nicméně určitě neurazí, před 20-ti lety určitě bylo úplně adekvátní. Zato zvuková stránka je výborná a není ji moc co vytknout, hlavně rachot zbraní, zahřívající se tlumič na automatu nebo rotačáku. Gameplay nabízí spoustu různorodých misí, kdy je úkolem nekompromisně kosit uniformy s hákáčem v podobě pěšáků, oficírů a dokonce likvidaci elitních generálů. Nechybí jakési ukrutně rychlé amazonky nebo geneticky upravené či jaké výtvory chorých mozků.

 Cesta levely je většinou přímočará – pokud nejste stejně jako já úplně příznivcem hledání všech možných artefaktů, secretů a tajných místností, pamatuju si, že jsem se zadrbal akorát v lesní otevřené oblasti, kde jsem měl dlouho problém se bez spuštění alarmu proplížit kolem hlídek na strážných věžích. „Muťáků“ nebo bossů zas a tolik nebylo, lehčí dřina byla s několika obrněnými smrady v podzemí s elektro děly a raketomety, finální boss se dal zmáknout taky vcelku bez potíží. Arzenál je rozmanitý - tady jsem chvíli bojoval s ovládáním/nastavením ostřelovačky, bohužel třeba takové granáty mají malou účinnost a samotný příběh je slabší, ale kolem a dokola jde o dobrou, nadprůměrnou zábavu – Wolfík bude asi vždycky táhnout – 75 %

Jakmile jsem zmerčil, že je v game passu k dispozici novinka od výkonného producenta Limba a Inside byla instalace Somerville jasnou volbou. Ve výsledku jsem dostal povedenou atmosférickou sci-fi pološinovku s hádankami postavenými na fyzikálních jevech ( většinou ), která stejně jako dva zmíněné projekty postrádá dialogy,, ale pro vyprávění příběh používá animace a prostředí.

 Příběh se točí kolem otce rodiny, který se po mimozemské invazi vydává najít a poté provést rodinu různými prostředí nastalého apokalyptického světa ať už na souši, vodě nebo v podzemí. K standartním pohybům a povelům jako tlačení, otevírání nebo šplhání je obdařen schopností manipulovat mimozemskou energií ve třech různých způsobech – zkapalnění, zpevnění, odpuzování .

 Zpočátku bylo trochu problém ovládání a pochopení používání schopností, nakonec jsem si zvykl, graficky k této formě nemám příliš výtek, vlastně jednu a zásadní a to je příběh, který je jak to je říct – zvláštní. Kvalit Limba, Inside nebo Unravel Somerville nedostahuje, přesto určitě stojí za vyzkoušení, za mě rozhodně velmi silný průměr, kousek od nadprůměru, víc takových – 70 %

Tak nám vývojáři kozaté Lary Croft alias Tomb Raidera představili už jedenácté pokračování a jakožto velký milovník této archeologické adventury jsem nemohl s pokořením dlouho otálet. Crystal Dynamics se opět hecli s vizuálem, který je opravdu vymazlený a lokace jsou dechberoucí, hlavní příběh ale úplně netáhnul, naopak k dispozici je spousta povedených hádanek a vedlejších nepovinných questů, takže pokud chcete zkoumat každou oblast mapy, čeká na Vás slušná porce herního času.  

Tentokrát se Lara vydává objevit bájné město Kitěž ( skrývajcí tajemství k nesmrtelnosti ) v sibiřské divočině, kde na ni čeká střetnutí s organizací Trinity vedenou tvrďákem Konstantinem. Archeoložka má pro konfrontaci k dispozici velké množství palných zbraní (včetně útočných pušek, brokovnic a pistolí) a také luk se šípy, díky nimž může likvidovat darebáky  Může k boji s nepřáteli využívat prostředí, například střílet do výbušných sudů, strhávat provazem omotané stavby pomocí speciálních šípů nebo přepadávat z vyvýšeného místa nožem nebo cepínem.  

Za splnění úkolů získává dovednostní body k levelování v dovednostních stromech v rámci tří režimů od schopností týkajících se ovládání a vylepšování arzenálu, průzkumu prostředí až po výrobu zápalných bomb nebo nastražování pastí. Roba má také schopnosti učit se nových dialektům díky nimž odkrývá relikvie, které se dají směnit za nové vybavení. Samozřejmě nesmí chybět slušná porce skákání, šplhání, plazení, plavání – za mě opět nadprůměrná zábava, lepší příběh a questy více ovlivňující hlavní příběh a mohlo být ještě veseleji – 80 %

<span class="-wm-rynqvb">Moon Crystal je pro mě naprostou neznámou, devadesátkovou logickou plošinovkou, objevenou až teď na retro konzoli. . <span class="-wm-rynqvb"> V této hře hrajete za Rickyho Slatera, abyste získali měsíční krystal a zachránili svého otce a další lidi před místním šlechticem Count Crimsonem.

 <span class="-wm-rynqvb">Hráče čeká klasické skákání z plošiny na plošinu, šplhání a samozřejmě rubání oživlých lumpů a klasických bossů ve finálech levelů, kteří se snaží Rickyho zastavit v další cestě. Ze zbraní má k dispozici v začátcích jen kudlu, který se dá časem vylepšovat. Za mě průměrná záležitost, Ninja Gaiden mi přišel lepší – 55 %

Jestli nebyla Call Of Duty ta nejzábavnější a nejautentičnější střílečka z prostředí druhé světové války tak ať se propadnu do Východního Německa. Rozšířená verze United Offensive je prakticky plnohodnotnou hrou a stejně jako v případě originálu to byl zážitek a hra se hrála s intenzivní radostí.  

Jako  ústřední, a také jediné nepřátelé tu samozřejmě představují nacisté, proti nimž je vedena trojkampaň prostřednictvím tří spojeneckých armád – britské , americké a sovětské a hráč si plní povedeně postavené mise z pohledu tří hrdinů výše zmíněných národností. Scott Riley je prvním hratelným protagonistou v americké kampani a díky němu se zúčastníte kampaně v Bastogne, budete bránit Bois Jacques, anebo dobývat a chránit křižovatky a města Foy. Seržant  James Doyle je hratelná postava v britské kampani a je střelcem Royal Air Force, jehož aero bylo sestřeleno nad Nizozemskem na první misi. Odchytne a před Němci ho zachrání nizozemský odboj a společně se vydáte na Sicílii vyřadit několik obrovských děl, usazených na útesech – pamětníci vzpomenou na film Děla z Navarone.  No a soudruhy zastupuje Yuri Petrenko a s ním budete bránit sovětské zákopy během bitvy u Kurska, zajišťovat ulice Ponyri, ničit německé tanky a nakonec dobývat a bránit Charkov před příchodem sovětských posil ( jak ironické v dnešní době ).

Vše doplňuje nejen skvělý hudební doprovod, ale především zvuky válečné vřavy ať z pohledu střelby nebo explozí, tak i křiku a povelů vojáku. Potěší přítomnost různorodých zbraní, obtížnost je tak akorát, prostě i po letech super zábava a jsem zvědavý, jak si povedou další díly, z nichž některé mě minuly – 85 %

Po velmi povedeném prvním dílu této hororovky byl návrat k Evil Within nevyhnutelný. Původně jsem se do něj pustil na Xbox konzoli, ale tam jsem se v rámci game passu dostal jen k nájezdu studií a padačka … naštěstí mě zachránilo pícíčko a mohl jsem se společně s detektivem Castellanosem, utápějícím se v alkoholu v důsledku tragických událostí v rodině, ponořit do druhého pokračování.  

V báru si ho najde bývalá parťačka Julča Kidmanovic, která mu prozradí, že všechno je jinak a pro záchranu rodiny je nutno jářku matrixovsky připojit se v rámci systému STEM do simulace Union – idylického to amerického města, kde se obyvatelé změnili buď v mrtvoly nebo ve zmutovaná monstra různých tvarů, velikostí a podob a přes ně se postupně prorubávat jak městem tak i kanály, sklepy, laboratořemi až k snovému finále.

Oproti jedničce došlo k rozšíření map a také přibyly vedlejší úkoly, což rozhodně přispělo k rozšíření zábavy, ke starým známým se přidalo několik nových a povedených monster, zůstal osvědčený crafting zbraní a munice včetně skill upgrade systému a nově možnost vydělat si nějaké ty potřebné vyfikundace na střelnici. Vydat se cestou čisté střelecké konfrontace ( moje chyba v jedničce kde jsem pořád dojížděl na málo munice ) jsem tentokrát zavrhnul a raději jsem daleko častěji používal proplížení se za šmejdem a likvidaci pěkně po staru kudlou, často byla v akci kuš s detonujícími a paralyzujícími účinky, nebo jsem využíval barely s hořlavinami, no ale brokovnice je brokovnice :-)

Celkem je k dispozici 17 levelů, hra je víceméně přímočará, déle jsem se zaseknul jen při likvidaci Stefana a poradil jsem se youtubem, ostatní bossy včetně toho finálního se dají zvládnout max. na pár pokusů. Graficky i hudebně skvělé, příběh samotný mohl být povedenější, ale ta atmosféra to bohatě vynahrazuje, Evil Within 2 mě přikoval k monitoru a těžko mě pouštěl, chtěl bych trojku ve stejném hávu – 90 %.

Jestli nebyla Call Of Duty ta nejzábavnější a nejautentičtější střílečka z prostředí druhé světové války tak ať se propadnu do Východního Něměcka. Třeba takový Stalingrad nebo finální dobití Berlína to byl opravdu zážitek, ta hra se opravdu hrála s intenzivní radostí.

Jako ústřední – a také jediní – nepřátelé tu figurují nacisté, proti nimž je vedena trojkampaň prostřednictvím tří spojeneckých armád – americké, britské a ruské a hráč si plní povedeně postavené mise z pohledu tří hrdinů výše zmíněných národností. Strhující akce s měnícím se prostředím, různorodými úkoly od klasického dobití území ve smyslu prostřílení se přes hordy nepřátel společně s parťáky, přes single mise s nastražením výbušnin, sniperské souboje, sestřelování nalétávajících letadel kanónem nebo třeba dobití vesničky a následné bránění pozic před těžkou technikou než dorazí spojenecké posily.

Vše doplňuje nejen skvělý hudební doprovod ale především zvuky válečné vřavy ať z pohledu střelby a explozí, tak i křik a povely vojáků, potěší přítomnost různorodých zbraní, obtížnost je tak akorát, prostě za mě i po letech super zábava a těším se, až si střihnu datadisk United Offensive - 85 %

S pátým dílem série Gears mám v rámci hodnocení trocha problém, při srovnání se všemi předchozímí díly. Tentokrát je hlavní hrdinkou mladá bojovnice Kait Diaz a příběh prakticky navazuje na předchozí díl, což i samotná hra připomene úvodní animací. Kait získá tajemný náhrdelník od umírající matky a snaží se zjistit, co je zač, bohužel za klasické týpky Marcuse nebo Colea jsem si nezahrál, fungují jen jako spolubojovníci.

Graficky jeden nemůže vytýkat vcelku nic, hra jede plynule a je plná detailů prostředí. Inteligence protivníků trochu od stoupla i přesto, že nepřátelé a typy zbraní jsou v duchu Gears oOf War 4. Bojuje se proti nové rase Locustů The Swarm, ale pořád to jsou ti tradiční velicí a po krvi toužící mutanti. Novinky z arzenálu představují například Cryo zbraň, která chrlí ledový proud či Lancer GL, menší pistoli Talon, či nové granáty. Dobrým pomocníkem je ti tu i létající robot Jack ( dá se postupem času upgradovat ), který pomůže se proti nepřátelům zneviditelnit a dokonce na povel nosí zbraně jako hodný hafan.

Největším mínusem pro mě byl příběh, který mě vůbec nebral, častokrát zdlouhavé putování zasněženou nebo písečnou krajinou, kde nebylo ani živáčka mě taky nijak zvlášť nenadchlo, tentokrát hodnotím jen v rámci velmi slušného průměru - 70 %

As Dusk Falls byl další volbou po absolvování maratonu v rámci série The Walking Dead, kde jsem si poprvé vyzkoušel hraní "plkačky" od Telltale Games. Tak nějak už jsem věděl do čeho půjdu, přesto výsledek tak úplně nenaplnil očekávání.

Jedná se o interaktivní krimi drama dvou rodin svedených shodou okolností do vzájemné konfrontace a rozhodnutí, které musí jednotliví postavy učinit, ovlivňuje jejich další chování v průběhu hraní. Ve srovnání s výše zmíněnými TWD jsem měl pocit, že se plká až příliš na úkor akce, které ve světě zombáckých shniláků přeci jen bylo více, ale možná je to jen věc názoru.

Příběh jako takový je ale velmi povedený, postavy jak ty kladné tak záporné hodně slušné,, nicméně já hodnotím v rámci lepšího průměru, možná v budoucnu při opakovaném hraní s jinak zvolenými rozhodnutími se dostaví lepší pocit - 65 %

Po hodně povedeném prvním dílu klubíčkové plošinovky bylo vrhnutí se do dalšího pokračování naprosto nevyhnutelné už jen pro tu nezaměnitelnou audiovizuální atmosféru.

Co fungovalo v díle předchozím, vývojáři ponechali ( proč taky měnit ), zásadní změnou je představení kooperačního módu dvou postaviček, kterým tentokrát nestačí jen vlastní vlákna, ale musí se spolehnout v překonávání překážek jeden na druhého za pomocí balancování, vyvažování nebo třeba lákaní protivníků.

Hádanky jsou nápadité, jeden se místy zapotí ( zejména v samostatných a volitelných challenge módech ), herní čas je kratší a za mě příběhově mě ten první vzal za srdce víc. Přesto v žánru je to pecka společně s Limbem a Inside a nezbývá si jen přát houšť a větší kapky - 80 %

Sniper Elite na mě svítil jako zástupce na ploše snad skoro přes rok, než jsem se k němu dostal, což je s podivem, protože jak název a anotace napovídá, mělo se jednat o ostřelovačskou akci z druhé světové a sniperovsky laděné kousky mají prostě své neopakovatelné kouzlo.

Jakožto německy voják, který vyměnil azyl za velkou louží za spolupráci s tajnou americkou službou, jste nasazen do rozbombardovaného Berlína kde na Vás čekají speciální úkoly zejména ve smyslu likvidace ať ruských nebo zbytků německých vojáků a důstojníků svou ostřelovačkou, další úkoly jsou spojeny zejména s nastražením výbušnin ke strategickým cílům jako třeba raketové systémy, obrněnce nebo cisterny.

Při cestě za splněním jednotlivých misí, kterých je požehnaně, je často Peter Maurer vyzýván k nepozorované infiltraci k čemuž se potřebuje nejen umně proplížit kolem nepřátelských hlídek ale díky bouchačce s tlumičem je může tiše zlikvidovat a těla odstranit. No a pokud je jeden milovník třaskavé akce, může použít samopaly, těžký kulomet a granáty. O munici není nouze, na začátku každé mise jste jí a lékárničkami vyzbrojeni a i kdyby ne, cestou levely posbíráte potřebný arzenál ve skladištích nebo ze sejmutých nácků nebo soudruhů.

Srdce ale nevíce potěší, když se díky zpomaleně animaci letících náboje podaří zasáhnout do černého, to se prostě povedlo. Grafika sice není úplný top, ale hru jsem si užil a za mě solidní nadprůměr, na další díl určitě nebudu čekat tak dlouho - 75 %

Unravel je krásnou plošinovkou červeno-klubíčkového Yarnyho, který cestuje a poletuje severskou krajinou při sběru vzpomínek do rodinného alba - to prostě jednoho vezme za srdce.

Autoři si dali opravdu záležet jak na vizuálu tak i na hudební stránce a výsledek je opravdu mimořádný - podobně laděný styl překonávání překážek a luštění hádanek, respektive hledání správného řešení mi naprosto ladí - kdo hrál podobně stavěný Limbo nebo Inside určitě bude souhlasit.

Zpočátku jsem trochu bojoval s ovládáním a správným zacházením s provázkem ve smyslu jeho vystřelování k zachycení, zhoupnutí nebo smyčkování při skocích - ale postupem času jsem si zvyknul až jsem jel automaticky. Lokace se střídají od lesních všech ročních období k vodním či mechanickým, najít správné řešení je složité tak akorát a když se nedaří, dá se díky checkpointům pokračovat většinou od místa Yarnyho smrti. Zabrat mi daly finální kry, je mi až stydno přiznat, kolik pokusů jsem potřeboval na pokoření těchto překážek. Za mě nadšení, už teď se těším na Unravel Two. dávám jedničce silný nadprůměr a přál bych si více podobných počinů - 85 %.

Netrvalo to dlouho a na řadu k dohrání přišla další hororovka z edice Amnesie, tentokrát s titulem Znovuzrození / Rebirth. Předchozí dva díly byly každý jiný, nicméně v žánru určitě nadprůměrné, a já byl zvědavý, jestli se povede po několikaleté odmlce od Machine For Pigs zvednout laťku, což po dohrání musím potvrdit.

Tentokrát je hlavní postavou dáma jménem Tasi Trianon se kterou jsem se seznámil po pádu letadla kdesi v Alžírské poušti a v nastálé amnézii jsme se společně vydali po stopách zbytku osazenstva expedice z rozpáleného pouštního pekáče do chladu a temnot tamních jeskyní, které ukrývají cosi tajemného a smrtícího.

Ve srovnání s díly předchozími je vidět velký posun v grafice lokací, posun jsem viděl i ve stylu vyprávění a postavení celého příběhu, které mi z těch dosavadních tří hlavních dílů přišel nejlepší. Kvituju návrat k lucernám a sirkám pro zapalování svíček a nástěnných loučí, či pochodní, tentokrát lze jednou zápalkou zapálit i několik naráz, pokud si pospíšíte - nicméně do inventáře se vejde jen 10 kousků. Povedené a řekl bych i složitější byly některé z hlavolamových překážek, čekalo na mě spoustu deníkových zápisků a nebylo vhledem k délce hry "přepříšerováno" a já si tak mohl v klidu vychutnat prostředí dané lokace a nebo v klidu přelouskat vzkazy a indicie. Nejvíc se mi ale líbilo střídání lokací, spousta se toho událo i v exteriérech a jen se nebloudilo v temných uličkách.

Výtek je málo přesto ke konci už těch podobně temných lokacích bylo až moc,, trochu to zavánělo nastavovanou vatou a přešlapováním na místě a fňukání těhule ke konci bylo až otravné, ale jinak spokojenost a budu se těšit na The Bunker - 80 %

Castlevania, další ze známých devadesátkových plošinovek, odehrávající se v roce 1691, kdy hráčěm ovládaný hrdina Simona Belmont má za úkol porazit hrabětě Draculu, objevující ho se na svém hradě každých 100 let. Vampire slayer bojuje v celkem šesti hlavních úrovní s přidruženými levely z nichž každá z nich je zakončena bossem od Frankensteina, Igora, Mumie Mana, Phantom Bata, Queen Medusy, Grim Reapera az po samotného hraběte Drákulu, kterého je potřeba porazit ve dvou podobenstvích.

Co se týče arzenálu, má milý Simon k dispozici především kouzelný bič ( jehož dosah se dá prodloužit ) na úpíry a několik dalších volitelných předmětů jako je nůž, rotující sekerea, kříž a svatá voda. Tyto vyfikundace se dají získat zabitím nepřátelských entit nebo rozbitím všudypřítomných svící.  Použít se dá v jednom okamžiku jen jeden předmět, hráče to stojí jedno ze srdcí a se životy se to má tak, že pokud se jeho metr vyčerpá nebo se Simonem havarujete do jámy, začnete od začátku sekce, podobně jako v některých jiných adventurkách ( Ninja Gaiden třebas ). Za mě slušná záležtost v lepším průměru – 60 %

Kdo nezná postavu filmového Ramba, jakoby nežil a není divu, že se musel objevil v herním světě v tomto případě tři roky po zfilmování oblíbené dvojky, kdy stejně jako ve filmu je Johnovi, v té době ve vězení, nabídnuta plukovníkem Trautmanem mise ve Vietnamu, díky níž se může dostat okamžitě ven. Prvotně má jít o přesnou lokaci zajateckého tábora, nicméně svalouš se rozhodne, že zajatce osvobodí.

V několika rozvětvěných a nepřehledných úrovních na něj čeká zpočátku v rákosnické džungli různá havět v podobě pavkouků, hadů a ostatní havěti ( vrtulníky a obří pavouci v podobě bossů ) lidští protivníci se objeví až prakticky k zavěru. Co se týče arzenálu je k dispozici automat, granát a ikonický luk s šípy, za zabití se hráči připisují dovednostní body. Nesmírně mě pobavila záverčná sekvence s Murdockem, kdy si to s ním Rambo jde vyříkat a stane se oproti filmu něco naprosto bizarního, ale nebudu prozrazovat, to se musí vidět - za mě slabota, dávám podprůměr – 45 %

V rámci trojkusého balíčku Amnesia Collection pro Xbox Game pass zbýval poslední titul A Machine For Pigs a po povedených dvou dílech ( The Dark Descent a DLC Justine )  jsem se v očekávání vrhnul na pokoření. Procitl jsem společně s bohatým průmyslníkem Oswaldem Mandusem  roce 1899, přesně na Silvestra ve Viktoriánském Londýně bobtnající průmyslovou revolucí  s vědomím, že nějaký záhadný stroj ze zlých snů je v provozu. Po chvílích bloudění v osamoceném sídle nastupuje na cestu ve velké míře zpracovatelskou továrnou vedený hlasy svých dětí, tajemnými nahrávkami a deníkovými zápisky. 

Bafajcí prvek přízraků z dílů prvního byl zde nahrazen bytostmi z masa a kostí, pašíci ale nevykukují na každém rohu a ani nejsou příliš útoční, spíš si za rohem cupitají do tmy nebo jsou vnímání v rámci podrážděného kvikotu a řičení na pozadí. Ve srovnání s jedničkou byly přidány venkovní prostředí - Londánské ulice nebo hřbitovní sekce, obecně lokace nabyly do větších rozměrů s povedenými detaily a opět sedící zvukovou stránkou ( dunící stroje, kvikot i hudební stránka ) a za mě rozhodně povedenějším príběhem včetně zakončení než v díle prvním.

Zásadní změnou je zrušení inventáře, takže víceméně odpadlo jakékoliv luštění hádanek které jsou přímočaré a jednoduché a zasekl jsem jen jednou v lokacii s potrubní poštou a distribucí jakýchsi cívek. S nulovým inventářem rovněž odpadla starost o světlo, lampa svítí jako o život, a nemusíte tím pádem hospodařit se sirkami a olejem a tentokrát i hlavní hrdina nepodléhá prostředí, neztrácí zdavý rozum a nenadělá si hned do kalhot, když zahlédne čuníka.

Ve výsledku hodnotím stejně jako díl první, pro a proti jsem popsal výše, v rámci žánru je to rozdhodně naprůměr a já si připisuju na seznam k budoucímu hraní další díly z edice Rebirth a The Bunker – 75 %