“For you, it’s always last night. For me, it’s always the morning after.”  

O Disco Elysium jsem v roce 2019 slyšel mnoho, ale to jsem nebyl jediný. Byla jednou z her, která před covidem korzovala internetem. Hodně se o ní mluvilo, diskutovalo, hrálo a ještě více diskutovalo. Osobně jsem si teda chvíli musel počkat, než jsem se k ní dostal, ale teď už jí mám za sebou a mohu říci jediné - stálo to za to!

První asociace, která mě ke hře napadla, když jsem ji poprvé zahlédl, byla, že je dost podobná konceptu takové hry, jako je Baldurs Gate nebo prostředím spíš Fallout, čímž mi hrálo na moje nostalgické receptory a okamžitě jsem se zamiloval. A to i přesto aniž bych tušil, jaký výsledek bude. Výsledek pak je hodně zajímavý, ale také nesmírně náročný. Víkendový divák si podobnou hru asi dvakrát neužije.

 “We’re all untethered from reality. It’s what the drink is for.”  

Disco Elysium je totiž nesmírně textová hra. Prakticky absentuje akci. Tu ale vynahrazují nekonečné dialogy. V angličtině i mnohdy hooooodně popisné a hlavně i dost náročné na čtení. I já, který angličtině holduje, musím říct, že jsem využil příležitosti okusit češtinu a musím před jejími tvůrci sklonit pomyslný klobouk. Musela to být nesmírně těžká práce a zasloužíte si můj velký obdiv! Disco Elysium totiž, jestli něčím vládne, tak je to text. Hra popisuje všechno. Prostředí, myšlenky hlavní postavy a to jak z pozice čertíka, tak z pozice andílka, náladu kolemjdoucích, mnohdy jsou ty texty neuvěřitelně psychadelické a dost těžké na čtení. Ano, ty texty jsou nejen kamenem úrazu samotné hry, ale i její největší devizou. Musíte si je zamilovat, jinak nemá smysl, abyste dále pokračovali ve hraní.

 “There’s nothing. Nothing but the death blow to the heart.”  

A pro po...hlavní postava. Harry Du Bois. Týpek, co se probudí z nějakého drogovo-alkoholického rauše po asi týdnu tvrdého kalení se zjištěním, že si nepamatuje vůbec nic. Za dveřmi jeho pronajatého, navíc totálně zdemolovaného bytu, ťuká jeho kolega a on začíná zjišťovat, že tu je od toho, aby coby detektiv vyšetřil vraždu oběšence na prostranství za hotelem, kde zrovna bivakuje. Mimochodem oběšence, který tam už asi něco přes dva týdny smrdí, protože jste...a to už asi víte...mezidobí totálně prochlastali.

V tu ránu si s Vámi hra nastaví atributy. Buď zvolíte nějaké přednastavené nebo si sami zvolíte, jaký budete. Mluvka? Uzavřený? Tichošlápek? Idiot? Všechno je možné. Jen bacha na jednu věc, v prvních minutách můžete okamžitě umřít a hra může začít od začátku. Sranda co? No, řekněte to Pierrovi.

“My mind is like a bombed-out building.”

Koncept vývoje postavy plněním úkolů je mimochodem něco, co je v této hře neskutečně originální. Vyvíjíte fyzické, ale i psychické vlastnosti. Komunikujete s lidmi a je jen na Vás, jak na Vás postavy budou nahlížet. Pravda, převážně na Vás budou nahlížet jako na zoufalce, protože jste tu přes týden prováděl vylomeniny a vy si je nepamatujete, ale pořád to může být pitomec chudák, pitomec idiot, pitomec pitomec..no a tak dále. Je to jen na Vás. A každý splněný mezi úkol Vás posune dál. Je jen na Vás, jakým směrem...

V mezifázi komunikace s lidmi jsou i momenty, které jsou vlastně kritické, a které rozhodují o vývoji vašeho vyšetřování. Tam si pak zahraje osud karty o Vaší duši tím, že roztočí dvě kostky, zaktivuje Vaše atributy, kterých jste aktuálně dosáhli a dle předem stanoveného procenta pravděpodobnosti se budete modlit, že Vámi rozjetý dialog se bude vést tím správným krokem a nebo dostanete kulku do hlavy. Možné je vlastně všechno. Možností je v této hře naprostý bezpočet a musím říct, že je hrozně těžké neodolat nedat sem tam load a nezkusit si situaci rozjet z jiného úhlu pohledu - popřípadě se modlit, že ta nízká pravděpodobnost úspěchu se znova podaří.

 “A mirror hangs on the bathroom wall. It is splattered with ancient toothpaste streaks. Streaks of toothpaste like waves in the seascape.”  

Disco Elysium je unikát. Je vidět, že na hře dělali umělci. Prostředí je hodně ponuré a temné. Odvíjí se v rámci deseti dnů (všech se dočkat ani nemusíte), během kterých byste měli vyšetřit Váš úhlavní případ. Stejně tak se ale odvíjí i čas, což pro mě osobně ve hrách často bývá kritické, ale tady jsem postupem času zjistil, že je spíš na mé straně, než aby mi škodil. Hra k mému překvapení působila velice plynule a neustále mě táhla dopředu. Nebyl vlastně moment, kdy bych se někde vysloveně zasekl. Naopak jsem pořád v rámci vyprávění příběhu věděl, co mám dělat a tak jsem se spíš nedokázal odtrhnout od klávesnice a myši.

“The world is still there.”

Nejzajímavější na tom všem je ale ona atmosféra. Ta svojí temnotou působí hodně postapokalypticky a new-weird, byť se nacházíte spíš v nějaké díře u Hanušovic, kde chcíp pes, v době, kdy je už každýmu nějaké záchrana přírody úplně u prdele. A tak je to tu také vidět. Pravda, sice tu na jedné stráně vládnou nějací krypto-fašisti a na straně druhé nějací ubulení komanči, ale výsledek je ten, že Vás to jednoznačně dostihne. Tu hru nebudete chtít vypustit z mysli. Má kouzlo. Velké kouzlo. K tomu neustále nadhazuje nějaké chytré řeči, zajímavosti ze světa přírody, politické kecy, ale i reálné myšlenky člověka v rozkladu. Jde do nitra, do nitra duše a nepustí, dokud ji nedohrajete.

Málo kdy hra předčí očekávání, ale zde se to opravdu podařilo. Disco Elysium je zážitek. Není jen klasickou RPG hrou, která zároveň může být stejně tak pacifistická, jako akční. Je zážitkem, který se nedostaví každý den. Kdyby tvůrci upustili od mnohdy nekonečných dialogů, které asi sami psali v nějakém toluenovém rauši, dal bych plnou palbu. Jenže ty texty tady jsou a i když dotváří celou atmosféru hry, na ty raději co nejrychleji zapomenu. Na rozdíl od zbytku, který z hlavy pravděpodobně nevypudím nikdy. Veliký zážitek!

Soundtrack je mimochodem výbornej. Titulní song z hospody jsem mohl poslouchat furt a nepovedený karaoke je nářez :-)

Detektiva Kurzora jsem objevil na doporučení zde od adama.kulhanka (čímž mu velice děkuji!) a musím říct, že se za žádných okolností nejedná o ztrátu času. A to přitom hrajete v prohlížeči a hra je zdarma. Dá se mluvit o zázraku? Já bych řekl, že ano!

Dlouho se mi nestalo, abych byl u hry tak nadšený. Možná je to tím, že nic nečekáte a pak Vás překvapí docela solidní nával kvality, protože tady bych ho opravdu nečekal. Česká televize ale z minima vyždímala maximum. Ze žánru vizuálního románu, který je ve své podstatě statický a pracuje s prostředím formou fotografií jako třeba další česká hra Přítmí let již dávno minulých, tu vytvořila pohodovou detektivku, na které Vám sedne úplně všechno.

V době, kdy jsem hru hrál a dohrál byl jejím obsahem prolog a dva příběhy. Prologem Vás hra rychle uvede do světa detektiva Kurzora a okamžitě Vám dá najevo, že tady není zbytečný dialog, ani činnost. Naopak vše má svůj smysl a logika je hlavní devizou postupu ve hře.

A pro po, když jsme u dialogů...hra je naprosto fantastická v dabingu. Nejednou jsem si tak vzpomněl, jak silní jsme v minulosti s dabingem ve hrách byli. Stačilo pár herců a dabérů, kteří ví, jakou intonaci použít, a hráč musí být spokojený. Prakticky to vypadá, že dobrý dabing udělá polovinu dobré hry, ale ona je to vlastně pravda. Vhodné dialogy, sem tam vtipné a zábavné, Vám ze hry udělají okamžitě osobní zážitek, ze kterého se nebudete chtít odtrhnout. Přidá totiž emoce, vytvoří vztah k postavám a máte ihned zaděláno na herní zážitek, který bych zde, budu se opakovat, rozhodně nečekal.

Jakmile se dostanete k prvnímu případu, hra ale i nadále překvapuje. Především tím, že přidává různé mezihry. Ty hře dodávají další zábavný zážitek, takže když jsem třeba ve druhém případu řídil auto, tak jsem nejdříve usoudil, že tlačítky v prohlížeči a myší to přece nemůže jít...no a nakonec opak byl pravdou. Dokonce jsem si to i rád zopakoval, protože mě to prostě a jednoduše bavilo. Nicméně ono to ale není jenom o ježdění, ale třeba i o porovnávání otisků nebo luštění šifer. Nápadů je ve hře dostatek a baví Vás jejich luštění stejně, jako se radujete z každé další odehrané hodiny.

Těch hodin ale není moc. Přeci jenom opravdové případy jsou dva a ještě jsou navíc dost různorodé a vybízí k různému průběhu vyšetřování, takže i k opakování hratelnosti. Já ale osobně doufám, že se jednou dočkám dalšího případu, protože Detektiv Kurzor mě popravdě velice mile překvapil. Asi tak moc, jako když si spustíte něco zadarmo a po pár hodinách se usmíváte spokojeností.

Dobrá práce Česká televize. Tohle se ti povedlo. Kéž by i ty detektivky byly mnohdy tak vydařené, jako se ti povedla tato hra!

Objevit nějaký neobjevený debut jakéhokoliv herního studia pro letošní Herní výzvu pro mě byl docela zápřah. Často se mi totiž stávalo, že už jsem hry v minulosti hrál a hodnotil. Tak jsem zkusil zabruslit do adventurního žánru a k tvůrcům, kteří na poli 2D adventur v 21. století trhli rekord ve vydávání a ejhle - povedlo se. Dostal jsem se k debutu Wadjet Eye Games, ke kterému, pravda, bych se zde bez uživatele M.a.t.t. ani nedostal, čímž mu za tip děkuji.

The Shivah je nicméně v mnoha ohledech velice rozporuplná pixel-artová adventura. Na autorův první placený počin je zajímavá pěkně nakresleným prostředím, židovskou atmosférou, ale i řekl bych velice vydařeným dabingem, který dorazil až ve vylepšené Kosher Edici.

Horší už je to ale s hratelností. Děj hry je poměrně kusý, příliš toho v sobě nemá. Odehrává se v židovském prostředí, kde hlavní postava je rabín Russell Stone. K němu jednoho dne dorazí kriminálka s tím, že jeho dlouholetý kolega byl zavražděn a zdali o tom něco neví, protože mu odkázal nemalé jmění.

Rázem zjišťuje, že vztah Russella s jeho kámošem nebyl úplně obsypaný motýlky, ale naopak dlouholetými křivdami. Na vlastní riziko tak jdete stopu po stopě a hledáte, co se vlastně v jeho životě událo a proč Vám vůbec něco odkazoval.

Hra trpí jedním neduhem, který je přímo součástí hry a tou je vyhledávání v internetovém prohlížeči a v e-mailech v osobním počítači. Bez něj se příliš nehnete a hledat v něm je místy jako hledat jehlu v kupce sena. Musím se přiznat, že zde jsem se mnohdy zasekl a hraní této hry mi to natolik otrávilo, že jsem si nechal opětovně poradit, abych se hnul z místa.

Naštěstí je poměrně záhy konec, protože ve hře toho obsahu zase tak moc není. Co je ale naopak sympatické, tak, že se v rozhovorech můžete rozhodovat, jak budete v dialozích reagovat, i z toho důvodu pak hru můžete dokončit různými způsoby.

Jak tedy říkám, doslova rozporuplná hra. V rámci 2D adventurního žánru obsahuje pár prvků, které jsou velice zajímavé, ale i pár prvků, bez kterých bych se s radostí obešel. Proto dávám průměr a raději se v budoucnu pustím do autorových podařenějších kousků, se kterými sklízel obdiv v nadcházejících letech.

Musím říct, že se pro mě osobně jedná o jedno z prvních setkání s interaktivním filmem. A to i přesto, že má hodně blízko k ryzí adventuře, které já mám moc rád. Nicméně zde by byla škoda, když bych hře šanci nedal. A to především i proto, že každému musí být ihned po seznámení s příběhem jasné, že je v herním světě mimořádně revoluční.

Proč revoluční? Protože hra vypráví příběh dvou sourozenců, kde se z Taylera stane po přerodu muž. Takže, co si budeme nalhávat. Transgender motiv je téma, které je v dnešní otevřené době mimořádně propírán a v herním světě jsem ho zatím příliš nezažil a vlastně ani nevím, jestli bych herně zažít chtěl. Problém je totiž to, že aktuální transgender tématika je do kultury - především bych řekl amerického filmového průmyslu - násilně vtlačována a je velice těžké to v dnešním konzumním světě tak náhle přijmout.

Na druhou stranu. Pokud hra předem upozorňuje na to, že součástí příběhu bude i transgender tématika tak, jak je uvedeno zde, tak pak už je to jenom o tom, jak to tvůrci pojmou a zdali to člověku neznalému dokáží dobře vysvětlit. A ano, musím říct, že tvůrcům se to zde opravdu podařilo, čímž si u mě splnili základní motiv pro to, abych byl s hrou spokojený.

Vše ostatní už, řekl bych, splňuje klasická pravidla interaktivního filmu tak, jak si ho představuji já. Takže tu máme fiktivní aljašské městečko a v něm setkání dvou sourozenců po dlouhých deseti letech. To se samozřejmě neobejde bez nostalgických chvilek, smutných momentů a vyrovnáním se s minulostí. Plus do toho samozřejmě spadá i fakt, že se mezi balíky do malého městečka na Aljašce přijel podívat kluk, kterého ještě před deseti lety znali jako holku. Joo, těžká písemka pro některé.

Celá hra se ale odvíjí velice v poklidu, nesmírně realisticky a vlastně poměrně plynule. Onu plynulost reálně může zpomalit maximálně nějaká hádanka, které ale nejsou kdoví jak složité a je docela zábavné si s nimi vyhrát. Osobně ale nejvíc cením atmosféru aljašského městečka a dialogy, kterak se sourozenci potkávají s místními, kteří jsou nebo mnohdy i byli součástí jejich života. Takže se tu ve třech kapitolách postupně rozkrývají témata a rány všech hlavních i vedlejších postav, což zpracovat často není úplně jednoduché.

Do toho sourozenci mají pár nadpřirozených funkcí. Třeba spolu mohou mimoslovně komunikovat na bázi myšlenek a nebo si vzájemně promítat vzpomínky. Chápu, že pro běh příběhu to dává smysl, ale mně jako hráči to smysl úplně nedávalo. Stejně tak jsem měl občas pocit, že se děj strašně táhne. Dle zkušeností se Skandinávci v zimě bych počítal trošku víc s tím, že tu všichni budou víc mrzutí, nepříjemní a uzavření. Opak je ale pravdou. Jediné, co mi k dokonání dokonalé atmosféry aljašského městečka chybělo byla návštěva místní nálevny, kde by Tyler mohl vyniknout po nárazu s opravdovými vidláky. Leč nestalo se.

Ve výsledku asi i naštěstí, že se nestalo. Autoři to tu totiž celkově pojali velice civilně, realisticky a citlivě, tak že mi sice asi nic zásadního nevysvětlili, ale zároveň mi dali najevo, že transgender lidé jsou lidé jako každý jiný, což samozřejmě vím, ale v dnešní hrůzné době chápu, že je třeba to neustále připomínat. I když pravda, zrovna v Česku bych řekl, že jsme podobným tématům otevření více, než zrovna třeba v okolních zemích nebo v Americe.

A nebo se třeba také pletu, i když bych si přál se neplést. Podstatné je, že hru jsem si užil. Užil jsem si hlavně příběh, který byl decentně tajuplný, ale v podstatě se jednalo o klasické rodinné drama. Graficky je hra krásná a výhledy na okolní krajinu budu mít hodně dlouho v povědomí. To totiž byla ryzí pastva pro oči. Stejně tak, jako soundtrack, který byl moc milý a nevtírající se. To nejlepší na této hře jsou ale emoce. Vztah, který Vám hra k hlavním, ale i vedlejším postavám vytvoří. Tou si Tell me why zaslouží obrovskou pozornost a jsem ve výsledku moc rád, že jsem se s touto hrou mohl seznámit. I když prostřednictvím Herní výzvy.

Nebudu zastírat fakt, že jsem se k této hře dostal po podrobném zkoumání, co na Steam a Epic účtech mám, abych splnil letošní Herní výzvu. Po krátké analýze karetních her jsem se nakonec rozhodl pro hru Ancient Enemy. Působila na mě výpravným dojmem. Realita byla ale o lán lesa někde jinde. Bohužel.

Za ta herní léta vím, že karetní hra nemusí být nutně špatná. Kde jsou ty časy, kdy jsem na webech freehry.cz a plnehry.cz objevil českou hru Mravenci, kterou jsem ve své době s kamarády mastil hlava nehlava a bavil se její jednoduchostí a možností hru opakovat, aniž by každá další hra byla stejná. Spouštěl jsem tedy Ancient Enemy s podobným pocitem. S tím, že si u hraní trošku odpočinu, odfrknu, nebudu muset nad ničím přemýšlet a zabavím se na pár hodin hrou, která mě bude nutit otáčet karty dál, dokud nedojdu k vytouženému cíly.

Hned na první dobrou mě zaujala orchestrální hudba, při zapnutí jsem pak začal načítat jednotlivé dialogy a snažil se vpravit do příběhu. Karty mi zároveň okamžitě daly najevo, že se jedná o rozšířený Solitaire, nebo tedy pasiáns, chcete-li. Osobně jsem tedy měl u vzhledu trošku pocit, jak kdybych hrál Mahjong. A možná dejme tomu, že je to kombinace obojího.

Po poměrně krátké chvíli jsem ale zjistil, že příběh je totální žvást. Probudíte se neznámo kde, nevíte pořádně ani kdo jste a procházíte fantastickým světem a v podstatě jen kosíte nestvůry, které se Vám dostávají do cesty a vlastně to nemá ani žádný důvod. Keců je docela dost, ale musím říct, že číst je bylo čiré utrpení a někde u třetí kapitoly (z jedenácti celkových) jsem to prostě a jednoduše vzdal.

Stejně tak to bylo i s herními zvuky a hudbou. Po poměrně krátké chvíli začala stejně otravovat jako příběh, takže jsem si naladil fantastické kompilační album od The Cinematic Orchestra ze série Late Night Tales , kde zazněly pecky od Radiohead, Bjork nebo St. Germain, což, jsem okamžitě usoudil, fungovalo jako podkres ke hře tisíckrát lépe.

Jenže bez toho všeho, co hra navíc nabízela, jsem si vlastně uvědomil, že jsem si zapnul jinou formu Solitairu. Když máte hru zadarmo, tak je to jedno, ale představa, že za ní ještě platím, by mě asi hnula žlučí.

"Hele a zachraňoval si ty holčičky nebo si je zabíjel!?" 

Musím se přiznat, že BioShock coby téma k pracovnímu obědu s kolegy, kde jen jeden chápe o čem mluvím, nebylo úplně nejlepší volba. Rázem jsem byl za podezřelého a když jsem jim začal vysvětlovat, o co vlastně jde, po nějaké době jsem se na to radši vykašlal. Bylo to zbytečné, nemělo to smysl a když jsem uvedl, že holčička je v originále "Little Sister" a ten robot, co ji chrání "Big Daddy", byl jsem na tom v očích spolustolovníků ve výsledku o lán hůř, než když jsem o pár vteřin dříve plácnul ten dotaz výše.

Ne, BioShock není tématem pro každého. Jenže já jsem o něm dlouhou dobu slýchával v kuloárech a nějak si na něj neuměl udělat čas. Až do dnešní doby, kdy je slavnostně za mnou a já už konečně chápu, co tento herní zjev posledního patnáctiletí vlastně pro mnohé hráče znamená.

Je to ve skrze zážitek. Zážitek z herního příběhu a z něj navazujícího světa, který je pro 1st person střílečku někde úplně jinde, než u kdejaké jiné hry. Ano, čest výjimkám, jako je například legendární Half-Life, kterému BioShock stojí bok po boku, coby rovnocenný partner. Přitom samotný start hry je ale minimálně dost rozporuplný...

V podstatě Vám nic neříká. Vy si v poklidu letíte letadlem, ztroskotáte a najednou se zjevíte u majáku, ze kterého se dostanete do města Rapture. Města, jehož osazenstvo kombinuje krásné steampunkové art-deco prostředí se splatterpunkem nejtvrdšího charakteru. Hned, bez okolků a poměrně dost naivně začnete plnit úkoly první postavy, která se Vám zjeví v reproduktoru. Ten příběhový náběh byl hodně pozvolný a pravda, že co nezvládl příběh, to stihl vizuál samotného podmořského města. Ten je totiž úctyhodný a i když tu začnete plnit úkoly jak ze stařičkého Dooma, nějak mě to prostředí učarovalo, že jsem neměl chvíli chuť přestat.

Příběh, který má být nosnou stránkou této hry, pak přidává zásadní informace velice pomalu. Spíše se tu setkáváte s kopou šílenců, kteří mluví jako blázni, takže najít si v té změti nesmyslů nějaké logično, je velice těžké. Ne-li nemožné. Naštěstí tu ale nacházíte tolik kazeťáků (příběhová berlička jak hovado - kde se tam vzalo tolik kazeťáků? :-D) s kazetou nahranou nějakým doktorem, že o informace každopádně nebude nouze. K tomu obří série hnusáků, které je třeba vykosit. Sem tam nějaké to vylepšování zbraní nebo mysli, což přidává kapitolu za kapitolou další do té doby neprobádané série možností. Neustálý boj o náboj a to nejdůležitější nakonec. Morální dilema, které donutí nejednoho hráče zamyslet se nad sebou.

Tak jak jste na tom byli Vy? Zabíjeli jste ty holčičky, abyste měli víc zkušeností nebo jste je zachraňovali za cenu toho, že další průběh hry nebude procházkou podvodní zahradou?

Já mám jasno.

V momentě, kdy jsem poprvé slyšel název a viděl trailer k této hře, se ve mně hnulo nostalgické dítě, které okamžitě vrátilo hrací režim někam do období před asi už dvaceti lety. Což je strašný říct nahlas, ale krásné když máte možnost se do té doby vrátit. A 1428: Shadows over Silesia to zvládla. Navíc s dostatečnou dávkou české stopy, na což já vždycky tuze rád slyším.

Proč nostalgie a návrat k přelomu tisíciletí? Protože, když jsem kouknul na první video upoutávky, tak jsem z toho cítil Baldur´s Gate na tisíc honu. No a když přičtu název Shadows over Silesia, který ve mně okamžitě evokuje Shadows Over Riva, kde jsem také prožil kus života, tak to skoro vypadá, že to na mě tvůrce doslova narafičil, aby si mě okamžitě získal. A ano, okamžitě si mě opravdu získal. Co si ale budeme nalhávat, složité to úplně neměl. Přitom neváhal a aby mě uvedl do absolutního hráčského kómatu, tak přidal středověký námět z prostředí Slezska, kde hlavní roli hrají Husité, a proti nim doboví obránci katolictví. No a k tomu námět, ve kterém je pořádný snítek nadpřirozena a celá kopa filmových odkazů na české filmy, ale i dabing.

Klobouk dolů za takový počin. Pokud nad ním stojí vesměs jeden člověk, tak klobouk dolů dvakrát, rukulíbám a absolutní a věčný respekt tomu, kdo se pod touto hrou podepisuje. 1428: Shadows over Silesia je totiž věru dobrý kousek a myslím si, že žádný tuzemák by ho za žádných okolností neměl vynechat.

Příběh se točí kolem dvou hlavních postav - husity, ožraly a prostopášníka Hynka a rekultivovaného a úslužného johanity Lothara. Dvě naprosto odlišné postavy, dva naprosto odlišné příběhy, které se Vám kapitolu po kapitole přestavují aby se Vám v jeden krásný moment protnuly. Příběh je mimochodem něco, co z této hry dělá opravdu jedinečné dílo českého herního světa. Zaslouží si pozornost vtažením do středověké doby, ale i fiktivní fantastickou nadstavbou, která z něj dělá, pravda, fantasy, ale základ má pořád jasný historický nádech, takže si v něm najde zalíbení i kunsthistorik na slovo vzatý.

Hrál jsem, jak jinak, českou verzi a musím říct, že na ní je úžasný i dabing. Setkáváte se tu s dobovou popkulturou jak vyšitou. V jedné kapitole tu hlavní hrdinové klejí hláškami z Mrazíka, v jiné kapitole si tu vojáci pískají melodie z Hvězdných válek nebo titulní skladbu ze Sanitky (nám dobře známá Hanka Zagorová, Standa Hložek, Petr Kotvald a skladba Můj čas). No a když už to nebudete čekat, tak dorazí i čerti S čerty nejsou žerty. Jako jestli jsem něco nečekal, tak toto propojení. A musím říct, že to byl nápad za milión, který mi na celé té radosti z hraní jednoznačně přidal.

Abych ale jenom nechválil, tak budu i lehce kritizovat. Říkám ale lehce, protože ona to není úplně kritika, jako spíš konstatování faktu. Hra totiž žije z toho, že na ní dělal jeden člověk. To tedy ve výsledku znamená, že je poměrně dost lineární. Dnešní doba je zvyklá na vylepšování, úrovně a kde si co si, jenže tady se dočkáte maximálně lepšího meče nebo štítu. A to taky sotva. Hra více klade důraz na adventurní lineární prvky, takže si tu musíte proklestit cestu přesnou logickou posloupností, kde je zásadní to slovo "logickou". A aby příběh byl opravdu příběhem, je důležité se držet nějaké logické posloupnosti a tak to tu mnohdy úplně nespasíte sílou, jako spíš důmyslným postupem, který hráče ale v důsledku o to více potěší.

1428: Shadows over Silesia je tak bezesporu vydařenou příběhovou hrou s krásnou jednoduchou, ale vkusnou grafikou. Popravdě jsem se nesetkal ani s nějakými herními faily, takže musím říct, že i hrou řádně ozkoušenou a bez zbytečných záseků, které by za jiných okolností mohly dost otrávit. Jedná se opravdu o jedinečný herní počin, který splnil přesně to, co jsem si tak moc přál. A to navíc s hrací dobou delší, než bych tušil a s atmosférou lepší, než bych si vůbec vysnil. Ano, opravdu se jedná o kousek, který stojí za to podpořit a pořádně se s ním proprat až do vytouženého finále. Opravdu se jedná o hru, která se okamžitě zařadila do mé osobní top českých her, které jsem měl možnost hrát a dohrát. Díky Kubi Games, patříš mezi všechny ty Mafie, Vietcongy a Kingdom Comy. Protože co? Protože si to zasloužíš! Parádní kousek!

Čarodějnice z Blair, slovní pojem, který mě stále sem tam děsí i ve snech. Etalon čarodějného hororu, který o čarodějnictví vlastně vůbec není a vzor toho, jak natočit horor za pár šupů a být slavný po zbytek jedné generace, která si tím vším prošla. A že se ptáte čím? No, asi hlavně tím, že film uvedla do doby, ve které internet fungoval (pokud fungoval) na dobré slovo a tak tvůrci neměli problém vytvořit dle jejich slov pravdivý příběh partičky, která se s příručními kamery vypravila do lesa najít domnělou čarodějnici a už se z něj nikdy nedostala ven. Jen ty pásky se našly a pár chytrých lidí nenapadlo nic jiného, než je sestříhat a vydat světu, aby všechny utvrdila ve fakt, že nadpřirozeno existuje a je hmatatelné více, než asi tak tušíme.

Blair Witch byl ve své době obrovský filmařský husarský kousek. Nejslavnější found footage horor a hlavně neskutečná filmařská lež, která ve své době zafungovala. A zafungovala právě proto, že vyšla v roce 1999. No a pokud víte, jak v té době vypadala třeba doména seznam.cz, tak mi jistě dáte za pravdu. Jenže dokáže v dnešní době fungovat počítačová hra, která na motivy tohoto filmu vypráví příběh hlavního hrdiny, který se do onoho inkriminovaného lesa vydává se svým parťákem psem hledat klučíka, který se v něm ztratil? No co Vám budu povídat, nešlo jinak, než na tuto otázku získat odpověď tím, že jsem hru okusil.

A okusil jsem jí až řádně za tmy, což, pravda, v blížícím se letním slunovratu, chtělo notnou míru čekání, očekávání a řadu vypitého piva. Střízlivý nemá pražádný smysl podobné hry zkoušet. Takže muziko hraj, po pěti pivech jsem hru spustil, zatáhnul rolety, nasadil sluchadla a jal se vpravit do světa čarodějnice z Blair, která je legendou, o které netřeba dalšího slova.

První momenty začínaly poměrně dobře. Hra jede v duchu hororové atmosféry her, jako je třeba série Penumbra nebo Layers of Fear, za čímž tvůrci této hry vlastně také stojí. Takže ano, předpoklad tu máme, hororovou atmosféru by měli mít namáklou, jak nikdo jiný. A ano, opravdu tomu tak je. První momenty poznávání interakce se psem, který často hodně pomáhá a interakce s lesem, který už úplně nepomáhá, jsou více než dobré. Postupem času začínám chápat, že mám mobilní telefon a ten funguje jenom někdy. Někdy totiž nemá signál a i když nemá signál, pořád může a nemusí fungovat. No, nebudu Vám lhát, hned po chvíli hra začíná docela drhnout, a to jsem ještě neviděl to pravé nadpřirozeno.

To po nějaké době opravdu dorazí. A v této fázi se musím přiznat, že jsem měl co dělat, abych se u obrazovky neposral. Ano, hororovou atmosféru má tato hra mimořádnou. Horší už je to s logikou, která nesahá ani na úroveň myšlení houpacího koně. Výše zmíněný mobil je začátek všeho. Když se v lese začnete cyklit, hýbat se zcela nahodile a objevovat se na stále stejných místech, uvědomíte si, že tvůrci zřejmě chtěli lineárnosti dát valeé, ale ve skutečnosti ji jenom notně ztížili tím, že v nelineárním světě vytvořili lineární děj, který se odvíjí velice...velice pomalu.

No a když už se z těch všech lesnatých porostů dostanete k mlýnu, do vnitřních prostor a procházíte mlhou, ve které nevidíte zhola nic, tak už se i ta atmosféra začne vytrácet. V tu chvíli totiž přichází ryzí zmar z toho, že jste ztraceni a jakkoliv se vydrápat z temnoty je založeno na naprosto nahodilém pohybu Vaší postavy, popřípadě Vašeho psa, který Vám v pohybu hrou sem tam pomáhá, ale vesměs spíš nepomáhá vůbec.

Na hře je smutné i to, že hlavní kostra příběhu - tedy najít nebohého chlapce, který se ztratil v lese, do kterého by nevstoupila ani Ornela Koktová se svými legínami Lalosi - se pomalu přetaví v děj neděj, který se odvíjí hrozně pomalu a je vlastně hrozně triviální. Jediné, co je na něm dobré, je závěr, který přichází s dobrou pointou. Dojít k ní je ale čirý herní zmar a zoufalství.

Blair Witch tak nedostál kvalit filmového originálu. Asi i proto, že přišel dvacet let poté, kdy všem milovníkům hororové atmosféry musí být známo, co se za tou vší hrůzou vlastně skrývá. Ale ano, pořád se mohlo jednat o podařenou hororovou 3D adventuru, což se ale pro celou řadu herních mechanismů a nelogičností také nestalo. Blair Witch je průměrným herním zážitkem, jehož největší devizou je atmosféra a nápad se psím parťákem. Jak atmosféra, tak psí parťák ale nakonec stejně omrzí a zůstane jen otrávená nálada z promarněného potenciálu.

Pokud je Vám něco málo přes třicet a máte alespoň trošičku rádi fantasy, tak je, řekl bych, velice vysoká pravděpodobnost, že jste se setkali se světem Harryho Pottera. Protože, kdo se s ním v té době nesetkal, tak ten, jako by snad ani nežil.

No a když už pokročíme dál a dostaneme se do fáze, že svět Harryho Pottera mnoho let žerete a rádi se k němu vracíte, tak zjištění, že no name Avalanche Studio chystá RPG z prostředí Bradavic, musí ve Vás zákonitě vyvolat pocit, jako když Sascha Baron Cohen ve filmu Diktátor řadu slov ve svém státě, včetně slova pozitivní a negativní, přejmenoval na slovo Aladeen a Vám zrovna doktor řekl lékařský ortel, že jste HIV Aladeen. Radujete se, ale zároveň brečíte. Nemožné? Kdepak.

Od Hogwarts Legacy jsem měl různá očekávání. Nicméně jakmile šel do prodeje, s manželkou jsme neváhali. Tohle se prostě musí vyzkoušet a kdy jindy se ztratit ve světě fantasie, než u jedné z nejočekávanějších her posledních let a ještě z Vašeho oblíbeného prostředí. No, a co Vám budu povídat, zklamání to není. Ale že by to taky byl totální top class, o kterém se budou tradovat legendy, to asi taky ne. I když, bůhví. Pojďme ale postupně...

Tvůrci dobře zvolili myšlenku, že nemá smysl odkazovat na něco, co tu už bylo tolik propírané a tak se vrátili v čase do 19. století a otevřeli tu úplně nový příběh, na kterém Rowlingová vůbec nespolupracovala. Klobouk dolů, tohle byl velký risk a tvůrcům se v podstatě povedl. Pravda, vzpoura rebelujících goblinů není kdoví jak zapamatování hodná, ale hlavní na celém příběhu jsou především ty detaily vedlejších postav, které s příběhem mnohdy souvisí, ale i ne. Celkově ale dotváří fantastickou atmosféru Bradavic a okolí, která je jedním slovem - epická.

Co se týče herního prostředí, tak počítejte prakticky s klasickým RPG a la Gothic, Fable nebo Zaklínač. Jen s tím rozdílem, že celá hra se odehrává v Bradavicích a jejich blízkém, ale i vzdáleném okolí. Prostředí je totiž to, co je na hře asi to nejlepší, co může nabídnout. Nejprve je samotná mapa obří jak hovado. Jinak se to nazvat snad ani nedá. A důležité je také zmínit s jakými detaily tvůrci pracují a tak tu jsou Bradavice nebo Prasinky vymáklé tak do detailu, že opouštět je budete jen se slzou v oku. A to ne proto, že na obrazovku čumíte z půlmetru a kocháte se tou krásou. Jestli jsem z cirka sto hodin hraní třeba dvacet hodin čuměl na prostředí, kochal se a procházel jím, tak bych se nedivil, kdybych si ještě ubíral. Tahle hra si totiž čisté procházení prostředím hrady, středověkými vesnicemi, rozpadlými kláštery, Zapovězeným lesem, nebo i Bradavicemi popřípadě Prasinkami prostě a jednoduše zaslouží. Spolu se vztahy k jednotlivým spíš vedlejším postavám je to totiž to nejlepší, co může nabídnout.

Zajímavé je to ostatně právě s těmi postavami a tady přichází, podle mě, asi největší kámen úrazu této hry. A tou je korektnost. Byl jsem až fascinován, jak korektní, co se týče národnostní a pohlaví se tu snaží být. Nejsem si jist, jestli jsem se s tím v nějaké jiné hře setkal, ale v takovém extrému jednoznačně ne. V 19. století se totiž v Bradavicích nachází (učí, ale i se nechávají učit) snad všechny možné rasy ze všech kontinentů. Někdo může říct, no a co? Když ale po všem tom poznávání unaveně dorazíte do hospody U Tří košťat v Prasinkách a výčepní (ona!) na Vás promluví totálně chlapským tónem padnete pod stůl dřív, než vůbec stihnete říct máslový ležák.

Chápu, že hyperkorektnost vládne světem, ale osobně musím říct, že jak mě to ve filmech za tu dobu už doslova vytáčí, tak ve hrách to nemůžu cítit jinak. Tohle je prostě k vzteku. Nezbývá pak nic jiného, než nastartovat nějaký Nimbus 1895 a odstartovat vstříc horám na jih vymlátit tam nějakou nepořádnou chásku a vylejt si na ní vztek.

A to je vlastně další kámen úrazu hry. Hra hřeší na to, že nabízí krásné prostředí, ale nevytváří v něm vůbec žádná pravidla. Zatímco v knižním a filmovém světě bylo pravidel až běda, tak tady si můžete kouzlit kde se Vám zlíbí, běhat po Zapovězeném lese třeba hodinu po půlnoci a každému to bude u prdele. Pravda, asi by to jinak šlo udělat těžce, ale nějaká pravidla by přeci jen existovat měla. Minimálně jednotlivé koleje by měla mít pravidla a ne, že Vám všichni ti studenti z ní budou připadat podobní.

Netřeba podle mě zmiňovat herní mechaniky, které jsou typické pro RPG podobného vzezření. Expíte, levelíte, lehce craftíte, sbíráte, bojujete a plníte úkoly. Jasné, nic nového. Zajímavé ale je, že v průběhu hry se postupně učíte lepší a lepší kouzla, stejně tak se se vzděláváním učíte i novým věcem - craftění, výzkum, létání na koštěti atd. Celkově mě ale nejvíc zaujala mechanika učení kouzel, jejich volení a hlavně boje samotné. Ty mě hodně bavily. Především mají obrovské kouzlo. Jsou správně adrenalinové, zábavné, barvité a dostatečně nápadité, že žádný další boj nebude stejný od toho předchozího.

No, mám dojem, že pocitů z hraní této hry jsem zde vydal dost a tak by bylo záhodno tento komentář i nějak pozitivně zakončit. Hogwarts Legacy určitě stojí za hřích stráveného času u počítače, popř. konzole. Má hromadu neduhů, které kladu za vinu hlavně dnešní době, ale pořád se jedná o zážitek, který musí ocenit nejen fanoušek Harryho Pottera. Ale ten především, co si budem...Tak atmosférickou herní záležitost z tohoto světa abyste totiž pohledali. Dobrý příběh, kde vedlejší děje s jednotlivými žáky, ale profesory školy, budou bavit o to víc a s radostí si budete vztah s nimi prohlubovat. K podpoře atmosféry dozajista poslouží i soundtrack, který jednoduše pracuje s premisou původního soundtracku od Johna Williamse a dobře ho upravuje tak, aby přinesl něco málo nového a zároveň Vám dal jasně najevo, že ta vesnička před Vámi jsou Prasinky a ne Wyzima ze Zaklínače. Je mi ctí, že jsem v tomto světě mohl prožít desítky hodin. Stálo to za to a vůbec bych se nedivil, kdybych se do něj zase jednou vrátil. Ne kvůli hlavnímu příběhu, ale kvůli těm kamarádům, které jsem si v tom prostředí Bradavic udělal. Navíc to prostředí...to je prostě k nezaplacení. Představte si metro v Praze a herní Bradavice a musí Vám být okamžitě jasné, kde je líp. Jednoznačně ve světě Hogwars Legacy, který vypadá krásně...a hlavně je krásný. Ve světě Harryho Pottera bez Harryho Pottera v 19. století, kde zlo má jasné pojmenování a Vy jste hrdina, který to o sobě donedávna ani nevěděl. A nyní je na Vás, zdali svět kouzelníků dojde do fáze, která nás do tohoto světa před mnoha lety v našich raných letech s velkou pompou a noblesou uvedla.

Adventury hraju pro jejich odpočinkový statut, ale i pro to, že se v nich krásně snoubí um tvůrců vyprávět nápaditý příběh ruku v ruce s neméně vyšperkovaným a vzorově nakresleným originálním prostředím. No a vlastně i z tohoto důvodu byl Broken Age v mém sledovacím listu a jednou na něj holt došla řada.

Předem musím říct, že jsem vůbec netušil, jaké crowfundingové šílenství se kolem této hry vyrojilo. Že vlastně nastartovalo před lety celou tu myšlenku kickstarterových kampaní, bez kterých by se dnes mnozí vývojáři ani neuprdli (a ano, ani český Kingdom Come by bez nich nevznikl). Jenže jsem byl konsternován tím, co vývojář Tim Schafer kolem toho vytvářel. Vydání jednoho aktu, pak druhého aktu podle toho, jak to všechno dopadne. Nu, dobrá. Zajímavé, ale dost zavazující, co si budeme povídat.

Nicméně vývojář formátu Tima Schafera si to může dovolit, o tom asi netřeba sporu. Už několikrát dokázal, že adventurní žánr je to, v čem se cítí, jako ryba ve vodě, a kde si může vymýšlet rozličně ustřelené fantastické světy, které mu s radostí budeme žrát. Ale opravdu budeme? Grim Fandango, Full Throttle nebo i ti Psychonauts mají něco, co si s chutí uzurpovalo statut legendy, ale je otázka, kam Broken Age chtělo mířit. Na ta nejvyšší místa asi zřejmě ne.

I když se vlastně proslavil tím crowfundingem, to je vlastně pravda.

Každopádně já měl to štěstí, že jsem hru hrál jako celek. Takže jsem nemusel na nic čekat a rovnou jsem se vpravil do samotného příběhu. Ten je rozdělen na dvě části. První vypráví příběh Velly, která byla rodinou obětována příšeře, která brzo dorazí na tamní slavnosti místního fantasy městečka sežrat pár panen a druhý vypráví příběh Shaye, který pro změnu brázdí vesmírnou korábkou napříč vesmírem, dělajíc stále stejné úkony, přežívajíc obklopen roboty. Oba outsideři jak vyšití, oba z naprosto různých prostředí. Jenže v obou případech se příběhy protnou a začnou dávat větší smysl, než byste vůbec mohli tušit.

Kde si hra zaslouží zasloužený zájem, tak to je animace. Ta je jednoznačně originální a nápaditá. Pak i prostup hrou je poměrně logický, ale když se příběh odehrává ve dvou různých lokacích, které z podstaty nedávají smysl, těžko se pak ty dva předměty hledají, aby se vhodně spojily, čimž by pozitivně podpořily i tu adventurní podstatu. Zde pak totiž začíná ten správný kámen úrazu této hry. Že je vlastně až nebetyčně složitá. Mnohdy zacházející do docela slušného extrému jenom proto, že tu nějakej vývojář (nebudeme jmenovat), chtěl děj natáhnout a tak vymýšlel vyfikundace, aby herní dobu prodloužil, čímž ale hráče jednoznačně otrávil.

Broken Age ale zůstává i přes to všechno stále poměrně zajímavou adventurou. Určitě ne nejlepší a určitě ne nejvýznamnější v portfoliu samotného Tima. Pořád ale zajímavou...a když Vás ani to nepřesvědčí, tak vězte, že stojí za vznikem myšlenky podpory vývojářů samotnými hráči. A právě tahle myšlenka následně způsobila, že řada hráčských snů se zhmotnila v realitu, takže co si budeme povídat. Bůhví, kde bychom dnes bez této hry byli. A i nejen díky tomu si svoji šanci jednoznačně zaslouží.

Nevím, jak na ostatní, ale na mě středověké prostředí vždycky hodně fungovalo. A je úplně jedno kde se odehrává. Prostě ta temnota, špína a všudepřítomná smrt, to je něco, co stojí za zájem. A to i vzhledem k dnešní době, kdy se máme jak prasata v žitě a mnohdy nevíme, co se sebou.

Hlavní postavy této francouzské delikatesy s názvem A Plague Tale: Innocence by nám to s radostí okamžitě vysvětlili. Je totiž úplně jedno, že jsou dětmi nějakého francouzského rytíře, když jim v krvi koluje prokletí, které si konečně začíná vybírat svoji daň. Prokletí, inkvizice a všudy přítomný mor, které mají ve všech ohledech něco společného s hlavním příběhem. Ten je navíc středobodem celé této akční adventury. Tím nejdůležitějším a nejzásadnějším, co tato hra může nabídnout. Jedná se totiž o opravdu promakaný nápad, který jak kdyby vypadl z pera Kena Folletta. Pravda, sice trošičku jednoduší na pochopení, ale o to chytlavější a zábavnější na seznámení s tímto světem.

Hra totiž začíná v prologu, kdy se zhostíte role Amicie, dcery slovutného rytíře, který si konečně na svoji dceru udělal čas, aby ji naučil pár bojových tríčků s prakem. Jenže ve stejnou chvíli na rodové sídlo zaútočí inkvizice a vy jste se svým bratrem Hugem, který je nemocný neznámou nemocí, vrženi do centra dění, kdy Vašim jediným cílem je utéct a prokličkovat nejenom vojáky, ale i všudypřítomnými krysami, které rozsévají mor - tedy smrt. V tu ránu nezačíná jen cesta za přežitím, ale i za poznáním prokletí, které nad šlechtický rod postavilo svá mračna temnoty a zmaru. Počítejte tedy s tím, že ač se jedná o příběhovou akční adventuru, hra je hodně založena na stealth prvcích, kde v sedmnácti kapitolách je Vašim nejhlavnějším úkolem procházet prostředím nepoznán, a když už poznán, tak s prakem v ruce, který v rukách Amicie dokáže neuvěřitelné divy.

Sympatické na hře je nejenom grafické zpracování, které je úchvatné, ale i celý bojový systém. V průběhu hry postupně objevujete nové akční pokroky. Začínáte tím, že umíte házet kamení. To Vás ostatně naučí otec už v prologu. Postupem času se ale přiučíte i ždibec alchymie, naučíte se sbírat různé předměty a z nich pak vyrábět různé vyfikundace, které nejenom, že přivolají krysy na konkrétní místo, ale třeba i docela vhodně uspí nepřítele. No a takových vychytávek je ve hře celá řada a jak hrou procházíte, stále se učíte dalším a dalším, tudíž nikdy nedojde ke stereotypu a neustále budete mít pocit, že je stále se co učit. Což je vlastně pravda i v realitě.

Přes to všechno je ale hra pořád silná hlavně v příběhu, atmosféře středověku, krásně nasnímaném prostředí, ale i v postavách, ke kterým si ihned vytvoříte úzký vztah, který Vás bude těšit, ale zároveň i trápit. Osobně jsem pak neváhal a okamžitě si hru nastavil na francouzský dabing, takže jsem si na autenticitě krásně dopřál a bylo to opravdu pěkné zpestření. A Plague Tale: Innocence je opravdu vydařený kousek. V žánru akčních adventur neotřelý, ale nápaditý natolik, že až budu mít příležitost zahrát si pokračování s názvem Requiem, určitě váhat nebudu a moc rád se do něj pustím.

Dorazím domů a okamžitě se ke mně prdelí dvě chlupaté kočky. Nácíček rád čumí na fotbal (obzvlášť na Slavii) a na fantasy (Pán Prstenů je jeho nejoblíbenější). Miňonka pro změnu pořád žere a neustále vypadá, jak kdyby si pro ní každou chvílí měla přijít panenka Chuckie. Když nasaju pozitivní atmosféru z příchozího, sednu do gauče, který je plný chlupů. Ani to mě ale nerozhodí. Zapnu Instagram a chvíli čumím na videa s kočičkami, což mi na náladě také rozhodně přidává. To asi tak k takové té popracovní klasice. Jednou se mi ale stalo, že jsem přišel domů, kouknul na net a zjistil, že vyšla hra Stray, kde si za samotnou kočku můžete i zahrát. To se psal prostředek roku 2022 a hra Stray si v tu chvíli získávala řadu fanoušků po celém světě, až se jednou dostala (vlivem výhry zde na Databázi her - díky Herní výzvo! :-)) až ke mně. Co Vám budu povídat, ta kombinace popracovních činností a prozření, že existuje tato hra, ve mně rezonuje dodnes.

No a vzhledem k náročnosti hry, jsem na starém notebooku neměl šanci a tak jsem si musel pořídit nový. Ten jsem hned pokřtil touto hrou (ne náhodou) a chyba to rozhodně nebyla. Stray je poměrně minimalistická záležitost, ale jednoznačně pecka, která mě, milovníka koček, bude ve vzpomínkách těšit mnoho dlouhých večerů.

Ono je to jednoduché říct, že Stray je hra, kde hrajete za kočku. Tvůrci ale neváhali a rovnou tu 3D adventuru z pohledu toulavé kočky vložili do dystopické budoucnosti, kde na povrchu to vypadá asi jako ve vzdálené budoucnosti, ale v podzemí je svět nepoznaný. Svět, na který lidstvo už zapomnělo. A zapomněla by na něj i naše hlavní hrdinka, kdyby během prolejzání kanálů nespadla do jedné šachty a neobjevila se právě zde. Ve světě, kde žijí androidi, ale i nepřítel. Ve světě, kde musíte hodně kličkovat, abyste se zachránili. Ve světě, ze kterého může uniknout opravdu akorát kočka - zvíře ze všech nejmrštnější.

Francouzští tvůrci si ale dali obrovskou práci s tímto světem. Zvukově a hudebně připravili minimalistický zážitek, který spolu s perfektně vykonstruovaným prostředím vytváří jedinečnou atmosféru, která hráče okamžitě pohltí. První setkání s androidy nebo objevení robůtka, kterého zachráníte, aby Vám následně byl nápomocný například coby překladatel toho, co Vám androidi říkají, je jen začátek toho, co se postupem času začne dít. Rázem se ocitáte v kolotoči emocí, který Vám vyvolají jednotlivé momenty v tomto zapomenutém světě. Stačí pouhé zamňoukání nebo otření se o nohy androida a vylouděný úsměv na obrazovce androida musí vyvolat u každého hráče nekonečný soucit. Tady jsou androidi ti zapomenutí, kteří nechtějí nic jiného, než aby je měl alespoň chvíli někdo rád.

Hra není ani nikterak dlouhá. V průběhu hraní navíc stále přináší něco nového. Jednou utíkáte před nepřátelsky vyhlížejícím zvířetem ve stokách, abyste se po pár hodinách ploužili ve městě před volně se pohybujícími kulometnými hnízdy, které jakmile Vás spatří, okamžitě střílí. V mezi čase pak potkáváte různé postavy a vzpomínky pro robůtka, který Vás hlouběji uvádí do světa a snaží se Vám vysvětlit, co se v tomto světě stalo, že to s ním dopadlo tak, jak to dopadlo.

Stray je jednoznačně krásná hra. Také je poměrně krátká, kde v rozmezí asi sedmi hodin stačí vytvořit dostatek nezapomenutelných herních momentů, aby si Vás na dobro získala ve Vašich srdcích. Má silný, byť minimalistický, příběh, který celý ten nápad hlavního kočičího hrdiny notně ozvláštňuje a vlastně z celého herního počinu dělá neotřelý zážitek. Jedná se opravdu o zážitek, který se zase tak často neopakuje, proto je veliká škoda ho vynechat. Myslím si, že ho ocení jak milovník koček, tak i jeho zarytý odpůrce. Tady ten nápad hlavního hrdiny jde ruku v ruce se samotnou dystopickou myšlenkou a vězte....nikdy Vám androidi nebyli milejší, než zde. A to samo o sobě také o něčem svědčí.

 "We will always struggle, But that is the test. It's the choice to keep fighting that makes us who we are." 

Zkušeností s hrami ze světa Hvězdných válek mám bezpočet. Když jsem tedy na Playstation Plus viděl Star Wars Jedi: Fallen Order, moc jsem neváhal. Proč taky, očekával jsem velký příběh a solidní hratelnost. Nic míň vlastně od her z tohoto světa za tu dobu očekávat ani nemůžu.

A očekával jsem správně. Hra mě uvedla do světa těsně v době po třetí epizodě samotné filmové série. K nové postavě z tohoto univerza - Cal Kestise, padawana z řádu rytířů Jedi, který tak nějak přežívá a z povzdálí všeho dění sleduje, co se na hlavní imperiální scéně odehrává. Zlom v jeho životě ale, jak také jinak, přichází v momentě, kdy se zhostíme jeho role. Okamžitě jsem vhozen do dění, trošku zmaten mě hra ihned uvádí v boj. Ten sice v úvodu nemá dlouhého trvání, ale na druhou stranu mě začíná seznamovat s hlavními vedlejšími postavami příběhu.

Co je na hře fantastické, tak ne úplně grafické zpracování, které je dle očekávání úchvatné, ale za mě osobně především mimika jednotlivých postav, jejichž zobrazení tu zaštitují opravdoví herci. Ne jednou se mi tak stalo, že tu na mě pokukoval Forest Whitaker. To jeho povadlé víčko prostě nelze přehlédnout. Ale vlastně i proto jsem si ke všem těm postavám vytvořil tak úchvatný vztah. Opravdu mimořádný. Parťačka Cere Junda, kapitán bárky Greez Dritus a později především čarodějnice Merrin ve mně evokovali obrovské množství emocí. Obzvlášť Merrin jejíž předobraz tu ztvárnila Tina Ivlev, mě uchvátila a hrozně rád bych jí viděl kdekoliv i do budoucna. Zasloužila by si to. Její role tu není tolik, jak by si zasloužila, ale vývoj její postavy mě doslova zasáhl. To se v herním světě málokdy stává. Opravdu málokdy. A nebojte se, i hlavní postava je fajn, jen asi netřeba o ní tak moc mluvit. Cal je frajírek, občas sice vypadá jak nejhezčí orangutan z pražské Zoo, což tu vývojáři možná trošičku podcenili, ale obecně vzato jste padawan, který má všechno, co správný padawan má mít. Občas sebestřednost nebo sobeckost, ale včas nad ní vyzrajete, ostatně jako každý správný padawan.

O příběhu Vám toho tady moc povídat nebudu. Myslím si, že není třeba vědět více, než je zde v popisku. Jen dodám, že Vám to hezky dodá další střípek do časové skládačky, která se odehrává mezi třetí a čtvrtou epizodou samotné filmové série. A ten příběhový střípek za to jednoznačně stojí! O chlup horší je to se samotnou hratelností hry. Ta totiž, na to, jak lineárně působí, občas dělá obrovský harakiri v hratelnosti, čímž ve mně často vyvolávala zbytečné záchvaty paniky a zoufalství.

Obecně se jedná o lineární záležitost. Sic postavu vyvíjíte, body získáváte, ty pak dále rozdělujete, čímž získáváte větší množství zdraví, popřípadě bodů pro Jedi schopnosti, jako je možnost zpomalit čas, přitáhnout k sobě postavu nebo naopak odvrátit útok, který na Vás chystá. Pořád se ale jedná o hru, která v příběhu postupuje tradiční výpravnou formou, čímž Vás postupně uvádí napříč planetami samotným příběhem. Největší problém hry je ale snaha o nelineárnost, což fakticky znamená, že jednotlivé planety můžete zbytečně prozkoumávat, což je naprosto zbytečné, protože nezískáte nic vysloveně hodnotného kromě nějakého naprosto bezpředmětného a pro příběh nehodnotného ponča s odstínem barvy, který zrovna, dle očekávání, nemáte. A co je na všem nejhorší, tak když postupujete v příběhu a prorážíte si cestu planetou za finální filmovou sekvencí, nechá Vás hra po jejím finále celou cestu jít znovu nazpět. A pozor...na celé té cestě proběhne respawn všech protivníků, čímž Vás uvede v naprostej zmar a depresi. Obzvlášť na planetě Zeffo, která je rozlohou největší, tudíž v tu chvíli opravdu nejvíce otravná planeta, kterou jste vůbec kdy digitálně mohli navštívit.

Také jsem se tu setkal s celou řadou bugů. Možná ne třeba úplně zviditelňovat fakt, že některé kombinace skoků, přeběhů po stěnách a v návaznosti i lezení po stěně způsobí, že se rázem ztratíte v meziprostoru. To se asi občas opravdu může stát. Budiž. Minimálně se to dá pochopit, když Vás hra po chvíli vhodí na skoro stejné místě, odkud jste celý to kombo chystali dělat. Horší je, když jsem proběhnul celou planetu, nechal za sebou všechny respawnutý příšery a stormtroopery, kteří tu navíc porušovali první pravidlo Hvězdných válek, že žádný stormtrooper nestřílí přesně, a dovalil se celej otrávenej z dění posledních deseti minut, kde jsem se v mezi čase na dané planetě asi třikrát ztratil, k vesmírné lodi, která mi ale neotevřela vstupní dveře, protože měla pocit, že kolem mě je nějaké zlo. Možná to teď působí jako blbost, ale tahle herní nevyrovnanost u mě hraničila v tu chvíli až s frustrací, že hru nedohraju, smažu a sprovodím ze světa, jedno, kde se zrovna herně nacházím.

Nakonec to všechno ale dopadlo trošku jinak. Hru jsem dohrál a finálně můžu i říct, že si ji krásně užil. Ano, pár momentů vzteku tu bylo, ale v kontextu celé hry to nebylo nic, co by se nedalo přežít. Star Wars Jedi: Fallen Order je jiný druh hry, než jako je třeba v komentářích mnohdy zmiňovaný Kotor. Více akční adventura a la Tomb Raider, která chce ale být něco navíc a přitom to vlastně vůbec není potřeba. Má totiž moc hezký příběh, kterému sice občas chybí vedení a nějaký zásadnější důraz na jeho vývoj, ale pořád Vás dokáže bavit. No a co se týče grafického zpracování, tak o tom netřeba už nic víc zmiňovat, to je totiž absolutní top. Tento kousek je tak rozhodně herním zážitkem, který by si žádný fanoušek Hvězdných válek neměl nechat ujít. Je to kousek, ve kterém sice každý uvidí kus ze své oblíbené hry, a to jak v pozitivním, tak i negativním duchu slova, ale pořád se bude jednat o zážitek, který stojí za to okusit.

V tandemu hraní adventurní série Space Quest jsem pokročil do čtvrtého dílu – dílu, který je v mnohých ohledech od předchozích dílů jiný a odkazuje na dobu, která od této chvíle pomalu a jistě začala adventury směřovat novým (do té doby neprobádaným) směrem.  

Série Space Quest začínala v 80. letech jako EGA adventura s příkazovým řádkem, kam je třeba vkládat příkazy formou textu. Pro někoho dnes nemyslitelné, pro mnohé tenkrát šok z ručně kreslených barevných (i když jen 16 barev) pozadí a později i standard. Jenže devadesátá léta pokračovala vývojem a objevila pro počítačové hry VGA (256 barev) a plné používání myší. Od té doby už ryzí adventury málo kdy byly v ovládání jiné. Tenkrát to ale bylo něco nového, neobjeveného a podle toho to tak i vypadá.  

Čtvrtý díl se v používání myší (pohyb, akce) vyžívá, což logicky přináší i řadu neduhů. Na první pohled mi ale tento díl nejvíc připomněl dobu, kdy jsem sám prožíval první momenty s hraním série Quest for Glory. Především vizuálně. Pozadí hry je krásně nakreslené, což se teda nedá říct o samotných herních videích a především postavě Rogera Wilca. Ten tu, nevím proč, vypadá v některých momentech jako pologramotná opice a musím říct, že jako jediná postava v oněch videích působil dost k smíchu. To, že jako jediná, mě uvádí v úžas, když se jedná o hlavního hrdinu série, jejichž čtvrtý díl tu zde popisuji. Kromě kresleného VGA prostředí a používání myši, které mnohdy bylo vysloveně k vzteku, když jste se potřebovali ve velkém prostoru orientovat a dostat na konkrétní bod, tu byla ještě jedna změna – a tou je hudba. Hra tu konečně pracuje s výrazným hudebním doprovodem, který už nevyužívá jen zvuky vestavěné zvukové karty starých kompjůtrů, ale pracuje už se širší zvukovou paletou, což je místy docela zábavné, ale místy i dost k vzteku. To rozepíšu dále.  

Hra ve čtvrtém dílu vypráví další dílčí příběh Rogera Wilca, který je pro tentokrát uvězněn v čase. Cestuje zkratkovitě do budoucnosti, bližší budoucnosti, ale i do minulosti. A zde je asi největší kámen úrazu hry. Když pominu příběhovou nepřehlednost, tak zatímco vzdálená budoucnost vysloveně rozčilovala, bližší budoucnost s latexovými děvami byla spíš k smíchu, tak návrat do minulosti vysloveně bavil. Jsou tu tedy naprosto rozdílné pocity v průběhu hraní hry. Jen pro příklad. Hned začátek hry Vás vhodí do vzdálené budoucnosti, hudební podkres je naprosto příšerný, ale vizuál po vzoru H.R. Gigera docela baví. Později bližší budoucnost je spíš hravá a rozverná, což je fajn relax. Tahle nesourodost ale u hry způsobila, že mě místy fakt nebavila a hodně rozčilovala. To především ve finále – nesnáším, když se v adventurách prodírám labyrintem ulic, kde přesný postup značí jedinou správnou cestu. Takových momentů je tu ale několik…  

U čtvrtého dílu série Space Quest je znát, že tu tvůrci pracují s novými herními postupy. Sierra si je nastavila a používala dalších několik let. Je ale znát, že tady s tou kompatibilitou a odladěním ještě dost pracovali. Ve výsledku tu máte ovládání myší, které je občas  dost k vzteku. Stejně tak i nakreslené prostředí je občas krásné a občas hnus. A ne jinak je to u hudby, která je místy rozverná, ale místy trhá uši. Čtvrtý díl této série je tak hodně rozporuplný. Stojí za zahrání, ale…

Říká se, že třetí díl Space Questu je nejlepší, nejzábavnější, nejvtipnější a příběhově nejvděčnější. Po dohrání mohu konstatovat, že něco pravdy na tom určitě bude.  

Třetí díl totiž začíná přesně tam, kde druhý skončil. V únikové kapsuli, se kterou se Roger Wilco dostává na náhodnou smeťařskou vesmírnou loď. Tedy přesně na místo, co mu, coby uklízeče vesmírného smetí, jednoznačně imponuje. Zde ale v návalu smetí musí objevit vesmírnou loď, opravit ji a v tu ránu začíná opravdové dobrodružství, které mě, opravdu to můžu říct fundovaně, zatím bavilo nejvíce. Roger totiž začne cestovat na rozličné planety, kde řeší rozličné úkoly. Dostává se tedy na vysloveně různá místa, mezi kterými je i vtipná parodie na McDonalds a celé to má takový krásný nádech filmu Spaceballs, kde Rogerovi chybí už jen nějaký psí parťák, který by mu v té samotě dokázal zvednout náladu nějakým pořádným osmdesátkovým rockecem.  

Po grafické stránce je třetí díl této série klasickou EGA adventurou. Jen s tím rozdílem, že jak jsem na 16 barev z dětství nebyl úplně zvyklý, začíná se mi toto barevné prostředí líbit čím dál tím více. Dané to tedy bude asi i tím, že zde je kladen největší důraz na detaily a celkově si tu tvůrci s těmi rozličnými prostředími krásně vyhráli. Po herní stránce je to taktéž naprostá herní klasika doby. Jen v porovnání s předchozími díly je, řekl bych, delší a ukecanější.

To může být dobře, ale i se může stát, že tu budete mít více důvodů se u hry vyvztekat. Obtížnost je pořád poměrně vysoká. Na dnešní poměry řekněme až extrémní. To už ale ošlehaní adventuristi za ta léta jistě vědí a tak i tuší, že když se někde zaseknou, stačí na internetu napsat pár konkrétních znaků a znalost postupu ve hře máte prakticky zajištěnou.  

I tak musím říct, že jsem se třetím dílem byl velice spokojený. Sic je to poslední díl s parserem (myš už je zde k dispozici, ale je, milostpán ráčí prominout, k úplnýmu hovnu), což na obtížnosti jednoznačně nepřidá. Na druhou stranu po dohrání předchozích dvou dílů si myslím, že už Vás také jen tak něco nerozhází. Navíc zde bych i řekl, že autoři ten popis prostředí dokonali do takového stavu, že si poměrně osvojíte nejen příkazy, ale i postupy ve hře. I proto tak tuto hru hodnotím vyšší známkou, než předchozí díly a už teď jsem velice zvědavý, jaký posun v sérii dokonali tvůrci se čtvrtým dílem.

Druhý díl Vesmírného questu na sebe nenechal v mém počítači dlouho čekat. Byl jsem zvědavý, co slovutný hrdina Roger a spasitel národů zažije dál za trampoty. Z obyčejného technika - uklízeče - čtvrté cenové třídy s diletantismem sobě vlastním, v hrdinu, kterému na konci prvního dílu děkovaly hordy vojáků jak ve scéně z Hvězdných válek? To přece nemůže dopadnout jinak, než dalším zajímavým hrdinským příběhem, no posuďte sami...

...a ejhle. Na záchranu světa se překvapivě rychle zapomnělo, Roger zase zametá podlahu nějaké vesmírné korábky, uvědomuje si, že sejde z očí, sejde z mysli, a doléhá na něj řev ze všech směrů - hlavně tedy od kontra admirála, který má jeho přístupu k pracovní zodpovědnosti akorát tak dost. Navíc mu zase uteklo koště do vesmíru - tento týden už čtvrté. Roger cítí, že tentokrát už to opravdu nebude dobré a historická záchrana světa před arci démonem Vohaulem už ho tady asi opravdu nespasí.

Při cestě do šéfovy kajuty ho ale unese Vohaul. Jeho návrat je epický, uznává v něm, že ho Roger svým přístupem k záchraně světa zaskočil. Samozřejmě si to nenechá líbit a tak ho nezabije, ale pošle na nehostinnou planetu, aby se mohl bavit tím, jak ho tamní rostlinná popř. nerostlinná společnost sežere.

Druhý díl této série se nese přesně v totožném duchu, jako díl první. Jen výrazná výhoda tohoto dílu je absence mini her, které v prvním díle hraní dokázaly sem tam dost otrávit. Také bych řekl, že herní doba se mírně prodloužila, ale jinak je koncept naprosto totožný. EGA grafika dobová, místy v podstatě velice pěkná, v džungli dokonce i plná solidní atmosféry.

Postupem času cítíte, že se blíží konec hry. To Vám ostatně přibližuje i skóre v horní liště hry, které odpočítává získané body hraním hry až do výsledného finálního čísla. Tedy to, čím adventury ze Sierry byly tak specifické. Jakmile ale hra končí a vy děkujete bohu, že i zde existovala možnost ukládat hru každý hráčův pohyb, protože jinak byste se do finále v životě nedostali, hra v poslední herní scéně hodí slušnou berličku na třetí díl, takže Vám nezbyde nic jiného, než se do něj obratem pustit.

Tyhle nečekané konce mám rád i v knihách. A ještě raději mám, když se do příběhu můžu rovnou pustit dál a nečekat tak dlouhá léta...To je, řekl bych, nesporná výhoda těchto přes 25 let starých adventur.

"Once a janitor, always a janitor."

Na rovinu přiznávám - nikdy by mě nenapadlo, že se někdy budu vracet k hrám, jako je Space Quest. Ne, že bych tu sérii neznal, ale reálně jsem se ke hrám od Sierry dostal až v momentě Quest for Glory a tam už ta hratelnost byla zákonitě někde úplně jinde. V podstatě taková, na kterou dodnes rád vzpomínám. Nicméně člověk míní a Retro club z databáze mění, a já jsem se tak pustil do adventury v pravdě archaické, ale určitě významné pro celý žánr, což by, uznávám, byla veliká škoda za život alespoň nezkusit.

Ještě než dojdu k jednotlivým pocitům z hraní hry, která má ovládání tak zásadní, že dneska by si to už nikdo nedovolil použít, tak bych se ještě moc rád vrátil k době, kdy hra jako taková vznikla. Opravdu mi to totiž došlo až v momentě, kdy jsem hru spustil a nechal se pohltit tou EGA atmosférou, která čítá plných 16 barev. Osobně si totiž pamatuju období, kdy jsem na počítači mohl volit už ze dvou variant - 16 a 256 barev a už tenkrát mi přišlo jako kulturní šok, když jsem Civilizaci spustit v 16 barvách (jen jako pokus, standardně jsem jí hrál ve VGA provedení). Pokud se tedy nemýlím, tak tato hra je asi i první hrou, kterou jsem dobrovolně v EGA provedení hrál. A to už něco pamatuju. No a když k té aktuální náladě přičtu ještě starý pisklavý zvuk z integrované zvukové grafiky přímo v počítači, tak jsem se málem rozbrečel. V tu chvíli jsem ale ještě netušil, jak obtížná hra vlastně bude, byť jsem tušil, že procházka růžovou zahradou to tu nebude.

A opravdu nebyla...Space Quest se tu opírá o tehdejší fascinaci filmového sci-fi světa. Dělá to decentně, ale v době, kdy na trh přichází například i Červený trpaslík nebo legendární Spaceballs. Mohu tedy jen tušit, jaká byla v té době nálada a jsem rád, že se zrovna tvůrci ze Sierry pustili do adventurní série, která jela v podobném duchu a měla na co odkazovat. Hlavní roli tu totiž má vesmírný uklizeč Roger. Toho během úklidu vesmírné lodi vyruší útok na ni, houkání sirén a po chvíli i přiběhnuvší profesor, který se před něj skácí v tratolišti vlastní krve. Opravdu nic k popukání. Pokud jste uklízecí technik třetí třídy, který neví nic o kvantovém mechanismu hyperprostorového motoru vesmírné korábky, nezbyde Vám nic jiného než odpočítávat poslední sekundy vašeho života. To, než k Vám dorazí první vesmířan, který se Vás lekne tak, že Vás radši odkrágluje, než aby s vámi vedl partičku přátelského bridže.

V tu chvíli ale začíná veškerá ta zábava. Hra Vám umožňuje pohyb s hlavní postavou po vesmírné lodi. Když budete objevovat mechanismy a nic moc toho neuděláte, tak za minutu máte smrt jistou. Mně se to tak stalo, takže restart, znova a lépe. Rychle si osvojit mechanismy. Ty jsou jednoduché, i když jak se to vezme. Dole pod hrou máte příkazový řádek, kam zadáváte, co Roger má dělat. V podstatě to kopíruje ty příkazy, co postavám dáváte když hrajete klasickou adventuru a používáte myš. Jen tady se s myší nechytnete a jediné, co Vás může spasit, je vaše znalost angličtiny. K příkazům totiž musíte znát i názvy toho, co se v prostředí nachází. Po chvíli osvojování se ale do toho dostáváte, při příchodu do jakékoliv místnosti okamžitě zadáváte příkazy, které Vám popíšou okolí a za chvíli už se to docela dá.

Teda do té doby, dokud se nesetkáte se situací, že na Vás v místnosti vedle čeká emzák, který Vás hned sejme. Hra totiž pracuje s různými náhodnými variacemi, kde se reálně děje to, že vstup do místnosti může a nemusí znamenat příchod emzáka. Stejně tak jako když hrajete bedny a předem nevíte, jestli další zatočení na jednorukém banditu Vám dá nějaký ten vesmírný dolar nebo Vás vyzmizíkuje ze světa. V tuto chvíli tak přichází funkce ukládání hry, což budete reálně dělat furt. Pokud hru chcete přežít a pokud možno dohrát, tak Vám ani nic jiného nezbude.

Naštěstí ale hraní podobných adventur není kdoví jak dlouhé. Náročné ano, ale dlouhé ani ne. Když si nebudete vědět rady, na internetu určitě přispěchá někdo s návodem, který Vás snadno posune dál. Ale představte si tu dobu, kdy návody byly teprv v plenkách nebo se čekalo na nějaký herní měsíčník, do kterého někdo napsal návod, na kterém celý uplynulý měsíc makal, aby Vás to posunulo dál. Dneska, řekl bych, nemyslitelné. Ostatně jako i fakt, že by si tuto hru někdo chtěl pouštět dobrovolně a s nadšením. Holt, doba postoupila dál, ale za zážitek to určitě stálo. Já tak děkuji Herní výzvě a pomalu se chystám na druhý díl...Roger Wilco je zábavná postavička a já jsem zvědavý, co pro něj tvůrci vymysleli v dalších epizodách...

Není nad to si splnit další klasiku žánru a pořádně se vpravit do samotného příběhu hry, doufajíc, že Vás pohltí stejně, jako mnohé před skoro už 30 lety.

Když Full Throttle slavil premiéru, já jsem měl ještě rok do toho, kdy jsem viděl první příkazový řádek na prvním 386 stroji, co táta dovalil domů. Už v roce 1996 jsem ale o hře například v časopisech Score a Excalibur věděl. I rok od premiéry tu totiž o této adventuře pořád mluvili, a tak jsem zůstal fascinován a poznamenán s pocitem, že se ke hře třeba jednou dostanu. No a to se nakonec i stalo, byť k remasterované verzi a o 27 let později.

Naprosto chápu, proč je Full Throttle často přítomna v žebříčku nejlepších adventur vůbec. Ne, že bych s tím souhlasil, ale vzhledem k tomu, co adventury tehdejší doby nabízely, je právě tato hodně originální a nápaditá. Byť má svoje mouchy.

Posuďte sami. Hlavní hrdina pirát silnic Ben, šéf motorkářského gangu Polecats, se připlete k politickým machinacím jedné obří společnosti vyrábějící motorky a choppery, které vyústí až ve vraždu. Vše samozřejmě chytře svedené na Bena. Zajímavé ale je, že choppery jsou to poslední, co v tomto světě má kola. Hra se totiž odehrává v budoucnosti, kde silnicím vládnou vznášedla a tak budoucí majitel této společnosti chce zavést něco podobného. Corley Motors jsou totiž poslední, kdo stále vyrábí stroje na kolech...a nový majitel po smrti původního chce zavést nová pravidla. A ano, čujete správně, ta levá je tady naprosto zjevná. Bena v tom prostě nemůžete nechat.

Hru jsem si často a rád přepínal tlačítkem F1 do původní podoby. Velice se mi líbilo, jak tvůrci remaster pojali. Pozadí celé znovu překreslili a vypadá opravdu moc hezky. Nechce se mi to říkat, ale už jsem na takovou grafiku asi víc zvyklý, než na tu původní, která je tady všechno, jen ne přehledná a vzhledná. Nad tím jsem popravdě mimochodem hodně přemýšlel. Podle mě by hraní originálu na starém stroji mělo úplně jinou atmosféru, než když si ji spustíte dnes na dnešním Windows xy.

Člověk si rád nostalgicky starou dobu idealizuje a tady se mi to prostě jednoznačně projevilo na této hře. 2D originál jsem si pouštěl rád, ale ještě raději jsem si to přepnul do toho přehlednějšího remasteru, jen co je pravda. Sympatické na hře není ale jenom prostředí. Zajímavá je i samotnými mini hrami, které, řekl bych, jsou i jedny z prvních miniher, co adventurní žánr nabídl. Podle toho to tak i vypadá. Pokud něco neuděláte přesně, jak hra chce, dá Vám to na docela dlouho sežrat. A ano, jinak poměrně průměrná herní délka se může protáhnout o pár desítek minut až hodin takovým směrem, který byste si klidně s radostí odpustili.

Full Throttle ale i přesto kromě toho všeho nabízí drsnou mluvu hlavního hrdiny, zábavný dabing a s tím spojené texty, ale i soundtrack, který přesně sedí do prostředí amerického zapadákova, kde hlavní roli hraje motorkářský desperát. Tohle hra trefila prostě na výbornou a i díky průměrné obtížnosti byla zábava si tuto hru zahrát. Naopak jsem rád, že je tu někdo, kdo remastery podobných titulů pro dnešní dobu dělá. Ukáže legendy devadesátých lete novým hráčům a třeba se pak s chuti podívají i na to, co jsme v té době hltali my, hráči dnes už letití, kovaní a nostalgicky unavení z doby, která je již nenávratně pryč.

P.S. Díky Fritolovi za tuto hru, kterou jsem si tolik let chtěl zahrát.

Po dlouhé době jsem měl chuť na nějakou logickou hříčku. Moc jsem nepřemýšlel nad tím, co jaká hra nabízí a prostě zvolil první, která mi padla pod myšítko. Svůj osud si tak zpečetila Divide By Sheep a já se po spuštění, nepoznamenán popisem, začal dovtipovat, co jsem si to vlastně nainstaloval.

Na první pohled je vidět, že hra je určená pro tablety nebo mobilní telefony. Má přesně to ovládání, co měly ve své době třeba Angry Birds. Procházíte jednotlivými úrovněmi, postupujete do rozličných světů, poznáváte nové příšerky, nové možnosti a k tomu každý level plníte na jednu až tři hvězdičky - to podle toho, zdali splníte všechno nebo nutné minimum. Takže vlastně dnešní logická klasika, ale jak říkám, směřující spíš na mobil, než na myš stolního počítače.

Hlavní myšlenkou hry je v podstatě soubor především oveček v určitém počtu dostat na bárku, která je v poklidu a pohodě přebrodí do bezpečí. Sem tam se na bárku dostane i jiné zvíře, třeba vlk, který má tendenci ovečky žrát a sem tam Vám ovečku rozpůlí třeba nějakej otravnej lejzr, který Vám mezi ostrovy, mezi kterými ovečky přeskakují, nepříjemně vystupuje a čeká až tak zpečetí svůj osud. Je tedy na Vás, jakým směrem ovečky pošlete napříč ostrovy. Cíl je jednoznačně ta loďka. Někdy ale loďka unese jen tři ovečky, jindy pět, a tak je třeba hodně zvažovat, jestli stádo dvou a tří oveček na jednom ostrově spojíte v jedno, když jeden balík oveček do toho druhého vhodíte. Rozpojit totiž už nejdou a opět fungují jako další stádo, byť o chlup větší. Mnohdy funguje i jako půl stádo půl oveček...ale, pravda, to už zabíhám do velkého detailu, což je asi hodně zbytečné...:-)

Osobně bych ale řekl, že se jedná o zajímavou jednohubku. Na hraní na počítači je to ale přeci jen ztráta času. Spíš bych si hru dovedl představit někde ve vlaku nebo autobuse, když je třeba zabít čas. Rozhodně je mi to tisíckrát milejší, než když dneska mladý pozoruju, jak čumí do internetu na tiktok a doufají, že v té sérii krátkých videí najdou něco, co jim dává smysl. A tak neustále bloumají nekonečnem...

Jelikož mi není Fictiorama Studios neznámá a rád zkouším různé indie hry, nemohl jsem si nechat Do Not Feed the Monkeys ujít. Jedná se totiž o veskrze hodně zajímavý počin, který stojí za to minimálně jej zkusit.

V prostředí 2D grafiky s pixel artovým přesahem tu jste, coby hráč, vhozený do centra dění. Bydlíte v malém bytě, před sebou máte počítač a Vašim úkolem je sledovat různé lidi v různých prostředích. Vše samozřejmě formou napojení na různé webové kamery nebo jejich osobní počítače. Jedná se tedy o simulátor hackera, který má za úkol sledovat a sbírat informace o konkrétních lidech. To dělá buď tak, že sleduje, co dělají v určitý konkrétní čas, který tu hraje zásadní roli, nebo se k ním napojí zvukově a poslouchá, co říkají, s kým telefonují, popřípadě s kým se scházejí a co si mezi sebou říkají. Tyto nezbytné informace pak můžete zpracovávat ve webovém prohlížeči a hledat další dodatečné údaje za cílem získání co největších informací k dané osobě a hlavně jejího jména, kontaktu na něj a odkud vlastně pochází.

Tuto činnost ale nemůžete dělat jen tak. Musíte si hlídat činnosti jako spánek, hlad nebo dostatek peněz k tomu, aby Vás bytná nevyhodila, když nebudete mít z čeho zaplatit svůj pravidelný nájem. V tu chvíli tak do hry přichází řada proměnných, které se každou novou hru mění a obměňují a tak mají šanci více zaujmout svojí znovuhratelností.

Osobně mě Do Not Feed the Monkeys zaujalo. Má herní podstatu jako třeba takový Hacknet. Jen s tím rozdílem, že zde je kladen důraz na adventurní prvky, ale i grafické 2D prostředí, čímž musí na první dobrou zaujmout každého, kdo má podobné grafické hrátky rád. Zároveň je to ale hra, která pracuje s poměrně solidním množstvím textu v angličtině a tak se tu bez její znalosti v podstatě nechytnete. Jakmile se ale prokoušete prvními herními pokusy a osvojíte si herní techniky, tak pak má hra solidní šanci zaujmout. Jen škoda, že množství sledovaných osob se tu zastaví na 25, což sice není úplně málo, ale s každém dalším hraní se poměrně záhy náhodný výběr sledovaných osob začne opakovat a postupem času tedy i otravovat. A nudit. Na pár hodin zábavy to tu ale jistě postačí.