Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

The Silent Age

  • PC 65
Mám podobné adventurní záležitosti z bočního pohledu docela rád. Ne jednou jsem zjistil, že může dojít k vysloveně překrásným herním zážitkům, mezi které dominuje výborný atmosferický Oxenfree. Takže vždy když se dostanu k dalším podobným kouskům, většinou je s chutí zkouším a doufám, že si je opět užiju tak, jako jejich předchůdce.  

Na The Silent Age jsem tak slintal od momentu, kdy jsem se o něm dozvěděl. Vědomě minimalistické prostředí, nápad s cestováním v čase….no, proč ne. Atmosféru to může mít hutnou, totalitní. Co si budeme povídat. Jenže hned v úvodu pochopíte herní nedostatky, bez kterých se tato hra bohužel neobešla. A abych nechodil kolem horké kaše, tak nejzásadnějším nedostatekem je příběh. Klouže děsně po povrchu. Začíná nemluvnými scénami, které Vám dávají najevo, že jste úplně obyčejný člověk v časovém soukolí jedné nadnárodní společnosti, kde v současnosti přebýváte jako uklizeč…ale vlastně jako nemáte ani tendence být cokoliv víc. Pak ale zničehonic dojde k povýšení, které není logicky nijak zásadně vysvětleno a v nové místnosti, od které dostanete klíče, objevíte postavu, která umírá. Jenže ještě než umře Vám do pracek vrazí stroj času a řekne, ať se vrátíte v čase a zastavíte jeho počínání, aby neumřel. Premisu bychom tedy měli. Vpravdě inteligentní dvakrát opravdu není.  

V tu chvíli postupuje poměrně logické adventuření, které se odehrává buď v současnosti nebo v budoucnosti. Rozdíl poznáte záhy. Zatímco současnost je vlastně chladná, nudná, nezáživná a prázdná schránka 60. let (což nejde na vrub době, ale hernímu prostředí, ve kterém se odehrává), tak budoucnost je postapokalyptická, chladná a prázdná schránka doby, která si to ale pro změnu zaslouží. A jediné, co jí v tu chvíli nemůžete vytknout, je atmosféra.  

Nejzajímavější na hře je ale možnost jednotlivě mezi dvěma světy přepínat v rámci místností a prostředí. Moc to sice nedává logiku a tak to v praxi vypadá například tak, že v budoucnosti získáte špagát, abyste ho záhy ve stejné místnosti v současnosti mohli použít a pokročit tak v příběhu, ale zase je zajímavé přepínat mezi dvěma dobami v rámci jednoho prostředí a sledovat ty rozdíly.   Věřím, že na tabletech hra má úplně jiný náboj. V rámci klasického stolního počítače a porovnání s jinými hrami podobného žánru, mi ale přijde, že The Silent Age toho nabízí žalostně málo. Ano, je minimalistický, s čímž počítáte, ale kromě stejně tak minimalistického příběhu tu je plno momentů dáno spíš na efekt, než aby to mělo nějaký obstojnější koncept. Co naplat, že adventurní úkony, které provádíte, dávají logiku, když to, jak k nim dospějete, logiku úplně nedává. The Silent Age mi tak ve výsledku vychází jako jednohubka se sem tam zajímavou atmosférou, ale s mechanikami, které rychle upadnou v zapomnění. Naštěstí to v rámcí délky a obsahu hry nemá dlouhého trvání. Naopak.

Pro: 2D adventura z boku s nápaditým konceptem přepínání mezi přítomností (60. léty) a postapokalyptickou budoucností s místy dobrou atmosférou a poměrně logickým postupem.

Proti: který je ale založen na nelogických základech, malým obsahem a pocitem, že tady někdo udělal kus práce a na druhý kus práce se vykašlal.

+8

The World Next Door

  • PC 60
Občas, a nebývá to úplně pravidlem, se snažím zabřednout do hry, která by mě na první dobrou vůbec nenapadla, že bych měl důvod si ji zahrát. Jenže v dnešní době toho mám v účtu na Epicu tak strašně moc, co mi dali zadarmo, že mě to občas láká. Si tak jako nahodile roztočit kolotočem herního štěstí a zkusit něco, o čem jsem do té doby neměl ani ponětí. No a volba tak posledně padla na hru, která mě na první dobrou vůbec nezaujala. A nezaujala mě hlavně proto, že často a rád koukám na plakáty ke hrám a ten mě přes svojí barevnost a manga motiv nechal totálně chladným. No, ale o to víc jsem byl právě zvědavý, co mi taková hra může nabídnout. A nakonec to k mému překvapení bylo více, než bych byl vůbec tušil.  

V poměrně hezky nakresleném prostředí se před Vámi zrodí postava Jun. Ta žije ve světě, na planetě Zemi, která ale našla svůj protipól. Planetu Emrys, která je také obývaná jistým obyvatelstvem, a která je shodou okolností propojená portálem, který jak kdyby z prdele vypad Hvězdný bráně. No a na naší planetě dochází k nějaké loterii, kde výherce má možnost na den do portálu vstoupit, podívat se na planetu Emrys a poznat něco nového…nepoznaného. Průser ale přichází v momentě, kdy se Jun nestihne vrátit. Každý portál je totiž otevřen po určitou dobu. A tak se zrodí nesouvislá partička, co se rozhodne Jun pomoci.  

Na docela malém, až omezeném prostředí městečka, tak poznáváte zajímavé mimozemšťany, fajne zrůdičky a celkově postavičky, které ale ve výsledku řeší úplně stejné problémy, jako teenageři u nás. Jen s tím rozdílem, že zde na městečko útočí jiné zrůdičky a Vy, coby Jun, máte moc těmto útokům vzdorovat. Takže z malovaného 2D prostředí z pohledu zvrchu se tak dostáváte do akčního modu, který je ale postaven na logických základech. Nacházíte se totiž na čtvercích, kde na každém se nachází různě barevná runa. Ty můžete libovolně pobíháním po mapě přehazovat a jakmile nakombinujete vedle sebe tři runy stejné barvy, vytvoříte útok, popřípadě obranu vůči oponentovi.  

No, vězte, že na čtyři hodiny tu hra vytvořila poměrně obstojnou zábavu. Jednoduchý, až dětsky (nebo chcete-li teenegersky) vnímaný příběh s herní mechanikou, která mi v mnoha ohledech připomínala Costume Quest v součinnosti s akčními logickými sekvencemi, které spolu docela obstojně fungují. Výsledek je, že dění se vlastně v pěti různých prostředích zakončených bossem neustále opakují. Pravda ale, že v rámci délky mě to vlastně vůbec neuráželo. Ve výsledku jsem se tak dočkal příjemné jednohubky s hezkým prostředím a překvapivě minimálním manga motivem, čehož jsem se v kombinaci s plakátem bál nejvíce.

Pro: Logicky akční hříčka s hezky nakresleným prostředí a milým příběhem,

Proti: která má ale poměrně strohý, přímočarý obsah, co ale po pár hodinách v poklidu skončí.

+9

Ghostbusters: The Video Game

  • PC 65
V kinech aktuálně korzuje druhý díl restartované série Krotitelů duchů z plánované trilogie, která vzpomíná na osmdesátá léta jak námětem, atmosférou, tak i samotnými herci. Ještě předtím než ale tato trilogie vůbec začala a ještě předtím, než někoho v Hollywoodu napadlo udělat feministickou verzi Krotitelek duchů, tu existovala počítačová hra, která docela překvapivě už v roce 2009 tvrdila muziku kvalitou. A to, co si budeme povídat, u hry, která odkazuje na filmový základ, nebývá úplně zvykem. Natož pak pravidlem.  

A ano, musím uznat, že pár hodin jsem se u této hry vydržel bavit. Příběhově totiž začíná tam, kde původní druhý díl skončí. Krotitelé duchů i přes množství zničených veřejných budov získali politickou podporu New Yorku a tak k nim přichází další parťák, který jim s krocením zlých démonů má pomoci. Tím parťákem jste Vy. Ucho, popř. pro starší narozené, čukr, který se má stát plnohodnotným krotitelem a v cestě mu budou stát jak staří známí nepřátelé, tak i pár nových postaviček.  

Herně není hře moc co vytknout. Hned při úvodní melodii máte o dobrou atmosféru zaděláno. Hra nicméně na nic nečeká a ihned Vás vtahuje do akce. Ta, k mému překvapení, je poměrně jednolitá a vlastně je založená akorát na tom, že neustále protonovým dělem někoho kosíte. Pravda, v průběhu hry se zbraň lehce obměňuje, ale podstatné vždy je zlého ducha narvat do krabice a pokud možno ho už nevypustit. To se vlastně na hře nemění po celou její délku a toho je ve hře více, než je zdrávo. Respektive je to pořád dokola. Pokud tedy chcete bezduchou rubačku, tak směle do toho.  

Aby ale hra nebyla úplně přímočarou bezduchou rubačkou, snaží se místy vyprávět příběh. Nebo přidat nějaký ten detail, který odkazuje nejen na film, ale i na komiks. A to tedy především formou skeneru, který hledá nadpřirozeno a duchapřítomno a tak s ním naleznete nejenom ducha, ale i nějaký sběratelský kousek, který Vám ten svět Krotitelů duchů s radostí rozšíří o další dosud neznámou informaci.  

Krotitelé duchů jsou ale ve své podstatě jednoduchou střílečkou, která atypicky pracuje s nepřítelem, se zbraněmi, graficky je na svojí dobu adekvátní – hrál jsem remaster a až na videa mě hra obrazově neurážela. Naopak tu místy byla hezká kombinace až gotického New Yorku, který ale pod náporem Vás působil až vybombardovaným dojmem. Popřípadě se dostanete i do jiných sfér, kde ten gotický kabát nabývá úplně nových, neutuchajících rozměrů. A i v tomto případě jsou to pořád místa, která jsou zajímavá, originální, nápaditá a vlastně udržují duchapřítomnost hry, která je stereotypní víc, než by možná mohlo být zdrávo. Na titul odkazující na filmovou sérii každopádně výsledek naprosto adekvátní. Řekl bych mnohdy až překvapující.

Pro: Důkaz, že existuje solidní herní adaptace filmové legendy,

Proti: I když pravda herně v mnoha ohledech příliš stereotypní.

+12

L.A. Noire

  • PC 80
Dlouho předlouho mě tato, na první dobrou vnímaná, noir verze GTA lákala. Jen jsem na to neměl funkční počítač. To se ale změnilo a tak mi nic nebránilo si opětovně vzpomenout na L.A. Noire a ponořit se do černobílého světa plného zločinu v prostředí Los Angeles v období těsně po druhé světové válce.  

No, co Vám budu povídat, dle svého soudu bych řekl, že tato hra má nápad takřka geniální. Využívá jednoho uceleného svébytného žánru, který je dnes už takřka mrtvý a vpravuje ho do prostředí GTA se všemi těmi mechanikami spolu náležejícími. Tak barevné, respektive černobílé, to ale také není. Hra má celou řadu pro, ale i proti. A během více jak třiceti hodin jsem měl neustále tendence nad tím vším přemýšlet a přiklonit se k jedné, rozhodující, straně. Nakonec to tedy vyhrála strana plná pozitiv, ale jednoduché to jednoznačně neměla.

L.A. Noire Vám totiž dá do vínku postavu Cola Phelpse (s tváří Honzy Bořila ze Slávie), která má jednoznačně odžito a ve vzpomínkových scénách se Vám to snaží dát najevo. Nicméně z druhé světové války se vrátí do své domoviny, aby stál na straně práva a pořádku. Nejdříve coby řadový pochůzkář a postupem času i coby uznávaný detektiv. Jen s tím problémem, že hra tu ucelený příběh trestuhodně nezvládá.  

Hned z kraje Vám hra vysvětli herní mechaniky. Určí volnost, která je na jednu stranu typická pro GTA, tedy maximální, ale i omezení, které každá mise (případ nebo vražda) vytváří. Vlastně jste neustále v další misi a vedlejší vloupačky po městě si chca nechca musíte vměstnat do právě probíhajícího vyšetřování. Jinak se k nim reálně nedostanete, což je sakra hloupé a reálně jsem neměl důvod si ty vedlejší mise zkoušet a po městě si během jasného vyšetřování jen tak jezdit a dělat vylomeniny. Byť je město krásně ztvárněno, včetně vozového parku.  

Tvůrci ale i s příběhem udělali doslova husarský kousek ne úplně pozitivního charakteru. Chtěli do něj totiž vměstnat všechno co filmový noir svět ve své době nabídl a tak tu vyšetřujete jeden případ za druhým, ale konstantně se v ději Cola Phelpse příliš neposouváte. Jediné, co se mění, tak pravomoci a s tím nabytá moc. To časem vytvoří obrovský stereotyp, kdy neustále přicházíte na scénu, vyšetřujete, prohlížíte potenciální stopy a vyzpovídáváte potenciální vrahy. To je z podstaty hry hodně originální a zábavné, ale v celkovém kontextu děje se nic nemění. Jen kariérně rostete, ale všechno kolem Colea tak jako probíhá, aniž byste si vůbec všimli rozdílu.  

Pak ale začne přituhovat a vy se dostanete na stopu legendární Černé Dahlie. V tu chvíli Vám dojde, že hra z několika dílčích příběhů začala dělat jeden ucelený a ten s Colem si prakticky nechala až na poslední pětinu hry. Přitom ten obsah je neuvěřitelný a jen na hlavní dějové linii jsem strávil něco málo přes třicet hodin čistého času. Jenže v tomto případě to bylo spíše ku škodě. Dostával jsem se totiž do fáze, že každá další mise, která prodlužuje hrací dobu, mě spíš už otravovala, než bavila, protože jsem nikdy nevěděl, jestli to na Colea bude mít vliv nebo je to jenom další rutinní vyšetřovačka – respektive jedna z mnoha.  

Prostě jako kdybyste si pustili seriál z noir prostředí, který Vám odvypráví všechny všeobecně známé hollywoodské příběhy, ale zároveň by se vůbec nezaměřoval na hlavní postavu, abyste si k ní mohli udělat jakýkoliv vztah. Popřípadě si ji oblíbit. To až v posledních dvou dílech. Což už je sakra pozdě.  

Je to zvláštní, ale je to tak. Naštěstí tu ale pořád jsou herní mechaniky vyšetřování, které tuto hru povyšuje na úplně jinou úroveň, než bych vlastně čekal. Ve výsledku jsem vůbec neměl potřebu jezdit autem, objevovat město, pouštět si černobílý filtr, abych chytl atmosféru hry (tu chytnete i tak). Prostě jsem se dlouhou dobu bavil samotným vyšetřováním. To totiž stojí a padá na hledání důkazů a vyšetřování podezřelých osob, kde se rozhodujete pro to, zdali Vám mluví pravdu, lež nebo máte z jejich vyjádření pochyby. To pak má vliv na celý chod vyšetřování a je jen na Vás jak se s finálním rozuzlením poperete. To je na hře opravdu skvělé a než přišel stereotyp především daný délkou hry, dost mě to bavilo. Nutno dodat, že obtížnost je zde poměrně vysoká a klade důraz na detaily vyšetřování. Na rovinu hlásím, že bez návodu jsem se zde neobešel.  

Celkově vzato je ale L. A. Noire opravdu hodně dobrý kousek. Pokud čekáte GTA, což jsem čekal i já, tak to očekávání rovnou vzdejte. Zde je hlavní náplní hry hledání důkazů a dokazování viny či neviny, tudíž hrací prvky jsou spíš adventurního charakteru. Tedy, když Vám podezřelý neutíká, a to jak ve voze nebo po vlastních. V tu chvíli dochází k honičkám, které hru příjemně ozvláštňují. Herní prostředí a la GTA je tu ale ke hře spíše naroubované tak jako násilím a klidně bych se bez toho obešel. Obecně jsem si ale hraní většinu času užíval a kdyby bylo o pár misí míň a příběh by byl trošku osobnější a emotivnější, asi bych mluvil o jednom z nejlepším herním kousku vůbec. Naštěstí ale platí, že naše Mafie může být jen jedna. I tak se jedná o hodně solidní kousek, ale jak se říká, všeho moc škodí, a tato hra na tomto pořekadle přišla o statut potenciální herní legendy.

Pro: Unikátní herní noir kousek z prostředí Los Angeles po druhé světové válce, kde se ujímáte role detektiva a Vaší hlavní náplní je vyšetřovat a lovit zloděje a vrahy. Potud to funguje skvěle.

Proti: Jakmile se ale otevře volný prostor, zjistíte, že je vlastně úplně zbytečný. Navíc toho do Vás hra chce navalit více, než je potřeba a tak dojde v některých momentech hry k těžkému stereotypu.

+18

Oddworld: Stranger's Wrath

  • PC 75
Sérii Oddworld samozřejmě znám. Setkal jsem se s ní už jako dítě, když jsem poprvé spustil demo řekl bych dnes už legendární plošinovky Abe´s Oddysee. Do dnes jsem ale netušil, že z tohoto prostředí existuje i 3rd/1st person akce a popravdě by mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo i fungovat. Leč funguje a já i díky Retro klubu zde z Databáze her,  jsem rád, že jsem se s touto veskrze povedenou hrou mohl setkat a užít si s ní pár hodin (něco mezi 10-15) zábavy.  

Kromě toho, že se odlišuje žánrem, je na ní nicméně zajímavé i to, že ji můžete hrát ze dvou úhlů pohledů. A to právě buď z pohledu třetí osoby, tak z pohledu první osoby. Zároveň se ve hře neobejdete ani jednoho pohledu, protože v obou případech svět vidíte trošku jinýma očima a hlavně v obou případech děláte trošku jinou akci, což je zajímavé. Sic jsem se s podobným mixem, tuším, již někdy v minulosti setkal, nikdy to nebylo tak výrazně odlišné, abych měl důvod neustále mezi dvěma pohledy přepínat. Zajímavé, můžeme říct originální, ale rozhodně nápadité. Navíc obstojně funkční ve hře, o které se v rámci série příliš neví. A je to, řekl bych, docela i škoda.  

Příběh je pak hodně primitivní. Podstatě jste nájemný lovec, nic víc v tom nehledejte. Postupujete jednotlivými scenériemi od vesnice přes městečko, kde si vždycky dojdete k místnímu nabízeči práce, který Vám vypíše seznam místních gaunerů, jejichž skalpy by rád uzmul výměnou za pár místních zlaťáků. K těm se pak postupně poměrně lineárně prokousáváte formou tradičního mícení nepřátel, abyste je ve výsledku ulovili – a to buď živé, nebo mrtvé. Takže takový typický western v netypickém prostředí zrůdiček, které jsou pro znalce série poměrně známí. No a když už si hra vyčerpá prostředí vesnice, města, loděnice a s ní spojené řeky, tak Vás dostane do prostředí místního maličkého národa, který si z Vás udělá modlu. No a jelikož ho další gauneři poměrně obstojně tyranizují, bude se ve Vás muset hnout trocha toho svědomí, abyste jim pomohli a vykosili i ty, kteří jim nedávají spát. Samozřejmě za cenu nějakých těch dalších zlatek…  

Hra má ale na svůj žánr poměrně solidní délku. Navíc se tu pořád vyvíjí munice do Vaší kuše, kde z devíti možností každá má nějakou funkci a musím říct, že se mi ve všech ohledech pořád pletla. Nakonec jsem si stejně oblíbil pár z nich – především blesky a výbuchy – což v prostoupení hry v příběhové linii ve výsledku bohatě stačilo. No a aby toho nebylo málo a hra nebyla příliš těžká, nabízí Vám i možnost se v průběhu hry léčit, což je fajn utilita, která mnohdy pomůže i v momentech, které lehké vůbec nejsou. Po pár pokusů/omylů si ale většinou tu cestu přes aktuálního bosse vždy nějak najdete.  

Oddworld: Stranger´s Wrath je tak hodně zajímavý a nápaditý počin. Říká vlastně, že v jednoduchosti je krása. Přičemž nabízí úplně jiný pohled na svět, než který hráči znalí světa Oddworld znají. Já byl překvapen a ve výsledku i z počinu vybraného pro Retro klub, spokojen. Zajímavý kousek a škoda, že hra nezískala větší popularitu. Na svojí dobu se určitě jedná o podařený kousek, který i v dnešní době umí obstojně pobavit.

Pro: Obstojná kombinace dvou akčních žánrů, jednoduchá, lineární záležitost, kde se probíjíte úderným nepřítelem, abyste vždy skončili v osinách nějakého bosse, který si na Vás přichystá nějakou tu specialitku.

Proti: Možná až moc lineární, jednoduché, účelné. Střídání těch dvou pohledů ve hře sem tam docela solidně zamotalo kameru, takže ve výsledku i ovládání trošku pozlobilo.

+15

>observer_

  • PC 60
Máme u nás ve fabrice, takové nepsané pravidlo. Když chceš dělat prezentaci pro představenstvo, musíš ji udělat dostatečně sexy, aby je zaujala. Když ji sexy neuděláš, máš většinou problém. No a přesně tahle asociace se mi honila hlavou, když jsem hrál hru  >observer_.

Cyberpunk je žánr, který mě ve všech ohledech neustále přitahuje, ale zároveň z něj stále a stále odcházím víceméně zklamaný. Mám totiž v povědomí legendární filmy jako Blade Runner, Total Recall nebo počítačovou hru Deus Ex a tak neustále předpokládám, že vyprávět jakýkoliv příběh z tohoto prostředí prostě nemůže být chyba. Jenže to bych si nesměl číst knihy zakladatele žánru - Williama Gibsona - a být překvapený, jak nesourodé příběhy stály u počátku žánru. No a ne jinak je to i zde.

>observer_ má složitý název, úctyhodný příběh a zpracování takové, které je rozhodně různorodé. Jen ne sexy. Hlavní roli policejního vyšetřovatele, observera, nebo-li v naší řeči člověka, který se vlivem implantátů převtělil spíše do kyborga, tu namlouvá legendární herec a hlas Rutgera Haurera. Znalí ví, že zrovna on etabloval žánr cyberpunku ve filmovém průmyslu, takže volba tvůrců zvolit zrovna tento hlas do svého příběhu byla takřka geniální.

Stejně tak i příběh je veskrze hodně zajímavý. První scéna se odehrává ve Vašem policejním voze, v prostředí moderního Krakova v roce 2084, kde hned můžete poznat krásnou variaci na legendární román 1984. Prostředí Krakova je totiž značně ponuré, depresivní a prostě a jednoduše dystopické natolik, na kolik ho ovládnou moderní technologie a lidé v tom prostředí začnou spíše přežívat, než žít. No a do této temné nálady se Vám na vůz napíchne Váš syn, kterého jste dlouho neviděli ani neslyšeli. Řekne Vám pár zmatených vět a odpojí se. Vy si nicméně zjistíte, odkud telefonoval a jakmile dorazíte na místo mega odporného činžáku, zjistíte, že v bytě, kde měsíce pravděpodobně přežíval, je člověk bez hlavy.....no a v tu ránu začíná poctivá detektivní, ale notně halucinogenní, pátračka.

Prostředí hry těží především z interiéru činžáku, ve kterém žije spodina společnosti. Takže počítejte s tím, že si porochníte v hnusných interiérech. To by ale největší kámen úrazu nebyl. Ten přichází v momentě, kdy se Vám do překrásné grafiky promítají různé digitální efekty, které ze hry dělají jeden velký guláš, nebo chcete-li psychedelický trip. Problém je, že jako člověk (a to přiznávám vlastně horko těžko) s celou řadou implantátů máte možnost startovat dva druhy skenerů - jeden bioorganický, který Vám v místnosti najde různé tekutiny s prvky DNA, a druhý mechanický, který Vám po temných pokojích pro změnu rozsvítí předměty, které Vás posouvají v příběhu. Také se ale do lidí můžete napíchnout a dostat se do jejich vzpomínek. A tady bych asi vnímal ten největší kámen úrazu celé hry, protože zatímco se pohybujete po temném činžáku a sotva něco vidíte, tak ve vzpomínkách už neuvidíte zhola nic. Zde totiž začíná ta správná psychedelie, která je sice v mnoha ohledech nápaditá, ale hratelností je na bodu nula. A to ani nemluvě o bugách, kvůli kterým jsem pasáž musel několikrát restartovat.

Takže ano, máme tu čest s typickým představitelem 3D adventury, která je ale rozdělené na dvě části - vyšetřující a hororovou. Zatímco vyšetřující rozvíjí příběh, který hráče zajímá k blížícímu se konci čím dál tím víc, tak ta hororová dělá všechno pro to, aby mi hraní hry spíše otrávila. Popravdě mi u hraní hry bylo, jako když jsem před mnoha lety sledoval třetí díl Matrixu a je to vlastně podobné, jako číst knihy Williama Gibsona. Jak jde o vyšetřování, je to ok. Jak jde o technologické pasáže, jste v loji. Nicméně, když se vrátím k Matrixu, tak po poměrně realistickém prvním dílu a šíleném druhém dílu, který už nabádal k tomu, že tady nebude něco v pořádku, to byl totální úlet, který jsem sledoval s otevřenou pusou a nechápal, jak daleko bratři Wachowští se svým nápadem dokázali dojít a co vůbec dokázali zfilmovat. Do dnes na třetí díl nevzpomínám rád a musím říct, že i přes velice originální grafiku budu mít co dělat, abych si vzpomněl i na tuto hru.

Pro: Graficky naprosto úchvatná 3D adventura s poutavým příběhem a hlasem Rutgera Hauera, kterého prostě nelze neposlouchat.

Proti: Jenže hraní této hry je jako když jste poprvé celí natěšení viděli třetí díl Matrixu. Neuvěřitelný šok a směr příběhu, na který se nikdo nedokázal morálně připravit.

+20

The Secret of Monkey Island: Special Edition

  • PC 85
 "My name is Guybrush Threepwood, and I want to be a pirate!"  

Pokud budeme mluvit o legendě mezi žánry, tak studio LucasArts a jejich geniální série o Monkey Islandu, bude jeden z prvních titulů, který mi vytane na mysl. A já jsem rád, že jsem s touto sérií měl konečně čest setkat se i já, čímž jsem uzavřel (nebo spíš otevřel, když vidím, kolik dalších dílů tato série má) další z mých dětských kapitol, kdy jsem si hru pamatoval akorát tak z dema. Tak nyní vítej, plná verze...

Navíc ve speciální edici, takže s fungl novou grafikou, prostředím, hratelností, vychytaným hudebním doprovodem a atmosférou, kterou je třeba znova si užít. Nicméně Vy všichni nostalgií chtiví nezoufejte, na klávesnici se nachází tlačítko F10, které Vás navrátí do doby cirka před 30 lety, aby Vám připomnělo, jak se dříve adventury ze studia LucasArts dělaly. A ano, i já musím říct, že nostalgie je svině. Hodně často jsem přepínal a připomínal si dobu, kdy jsem hry na počítači teprve objevoval...

Na adventurách raných 90. let (a obzvlášť u těch LucasArts) mi vždycky hrozně vadilo to nepřeberné množství příkazů. Ve výsledku jste stejně používali tři a zbytek sotva, což tvůrci žánru postupně naštěstí pochopili. Jenže tady s tím speciální edice musela nějak pracovat a tak i zde to ovládání není jedno z těch nejintuitivnějších. Co ale naplat, pořád je to série o Monkey Islandu, takže je třeba počítat s tím, že kvality tato hra získá u hráče jinde.

A ty tu hra naprosto jednoznačně ovládla prostředím, vtipným příběhem a dialogy, které od začátku do konce nenudí. Dokonce bych si dovolil tuto hru označit za jednu z nejvtipnějších adventur v oboru. Je, podle mě, poměrně zajímavé, jak dříve humorná adventura byla devíza, zatímco dnes je taková hra spíš za odměnu. Pokud vůbec. Ve výsledku se totiž setkávám spíše s výrazně vážnějšími tituly. Přitom ale stačí málo, stačí mít nápad, být trošku komik a umět to převést do jednoduchého, ale účinného příběhu odehrávajícího se v Karibském moři.

Při překlikávání mezi starou a novou verzí musím zároveň neskonale uznat, že tvůrci si s touto verzí dali obrovsky záležet. Přidali dabing, který nemá chybu a celkově to upravili do krásně hratelné a zábavné adventury, která, pravda, má trošku kostrbaté ovládání, ale ve výsledku si na to zvyknete. Ona původní hra nebyla o moc lepší, co si budeme povídat. Takže to tu máte s tím nejlepším možným odkazem na původní titul. No a já se už teď těším, až se budu moct pustit do dalších dílů...

Pro představu, úvodní melodie, kterou jsem měl při hraní mnohdy tendenci jen sedět a poslouchat stále dokolečka dokola...do zblbnutí.

Pro: Opravdu krásně převedená legendární záležitost do aktuálního, dnešního hávu. Ve všech ohledech. Zábava, vtip, povedený dabing, překrásná animace, scenérie. Co dodat.

Proti: Snad jen, že tato edice si kostrbaté ovládání přebrala i z původní hry. Když už vydat hru znova, tak se vším všudy.

+18

Brütal Legend

  • PC 70
Okey…Don´t say a word, just keep walking, we´re going in casual, okey? Lets do this. I´ll show it to you but this is between us? Okey? Deal!“  

Je heavy metal Vaše krevní skupina? Máte herce Jacka Blacka v neskonalé úctě za to, jak žije pro tento žánr? Pro herectví? Pro svůj humor? Pokud v obou dotazech říkáte ano, tak špiclujte uši. Existuje hra, která spojuje oboje, je od renomovaných tvůrců a navíc není vůbec špatná.

Jmenuje se Brütal Legend a je to teda sakra kousek. Hned v intru Vás v hraném videu Jack Black dostane do místního vinyl storu, kde Vám ukáže jeden hodně tajemný vinyl, který vypráví příběh této hry. Příběh kulisáka Eddieho (kterého tady Jack Black i namluvil), a který pro heavy metal, samozřejmě dle očekávání, žije. Tak moc, že na něj pod návalem vzteku spadne repro bedna, přijde si pro něj satan a odtáhne si ho do světa nacházejícího se někde v předpeklí, který je třeba zachránit. Očistit a navrátit mu heavy metal lesk tak, jaký si zaslouží.  

V tu chvíli se rozjíždí objevování tohoto světa, který tedy, pravda, působí na svá léta už poměrně staře, svébytně a tak trošku lacině. Hlavně tu vybízí k volnosti na způsob GTAčka, jen s tím rozdílem, že tu ten svět není úplně obsáhlý, vedlejší úkoly se po chvíli dost opakují a za chvíli začnou i dost nudit. Nezbyde tak tedy nic jiného, než se orientovat na hlavní příběh nebo na ježdění ve své vytuněné káře, které je tu poměrně zábavné a při kosení místní fauny připomíná Carmageddon. Příběh hlavně ale za zájem jednoznačně stojí a myslím si, že každý pravověrný milovník žánru si ho musí fantasticky užít. I když na něm není nic vysloveně zvláštního. Zvláštní je to všechno kolem.  

Je totiž o záchraně tohoto světa. O čem jiném také. Jenže během něj se potkáte s alteregy postav, jako jsou Lemmy nebo Ozzy. A co je nejlepší, že si tu tyto legendy své postavy i namluví. Prostě paráda. K tomu naprosto mega luxusní soundtrack, kde hudba k jednotlivým misím padne jak prdel na hrnec a humor v dialozích, u kterého je naprosto jasné, kdo se na něm podílel. No, Jack Black, kdo taky jiný, že?

Na Brütal Legend je dost znát, že na něm dělali tvůrci hry Psychonauts. Postavy jsou absurdní, celé je to střelené, ale kromě všech těch šíleností je tu kladen absolutní důraz na zábavu, což je v tomto případě naprosto v pořádku. Pravda, ty GTA mechaniky si tu asi mohli odpustit, protože objevovat tenhle svět není úplně nic, co byste po chvilce chtěli, nebo potřebovali, byť tu nabízí různé postupy vylepšování hlavní postavy, ale i jeho vozítka. Hlavní postava totiž například může kouzlit, respektive například sesílat sílu svým parťákům – zde vtipně nazývaným fanoušci – pomocí božích kytarových riffů. Ano, kytarových riffů. A takových nápadů je zde plnej kotel. Hlavně během hlavní příběhové linie, která je šílená, ale prostě a jednoduše baví.  

A ještě je tu jedna vychytávka, která je spíš k neprospěchu hry. Během kampaně se totiž setkáte s různými strategickými misemi, kde postavíte obrovské podium. V tu chvíli hru vidíte z vrchu v rámci strategického oka, budujete armádu metalových mániček a vysíláte je dobývat jednotlivé věže propojené na mapě. Jejich dobytí Vám pak navyšují kapacitu vaší armády, až se ve finále dostanete k pódiu protivníka, kde cílem mise je jej strhnout. Ze začátku zajímavé, po čtvrté mapě notně otravné.

Pokud tedy jste ale milovníci žánru a pekelníkova muzika je pro Vás druhý život, tak moc neváhejte. Tento kousek za zahrání rozhodně stojí. Pro ty ostatní je to s otázkou. Určitě v to nehledejte nic jiného, než čirou zábavu, která, pravda, chce být něco víc, ale reálně ji to moc nejde. To co ji ale povyšuje, dělá na plný výkon. Osobně jsem se dlouho u hry nepobavil tak jako zde. A když připočtu jeden z nej soundtracků, tak není o čem, no ne?

Pro: Střelená akční arkáda s perfektními dialogy, fantastickým dabingem a soundtrackem, kde ve všech tří ohledech těží z heavy metalové subkultury a dělá to fantasticky.

Proti: Jen je otázka, zdali je hra i pro nefanoušky žánru, protože pro ostatní se jedná o absurdní GTA klon, který nenabízí nic moc navíc.

+19

Call of the Sea

  • PC 75
Nejsem úplně, na první dobrou, příznivec 3D adventur. Tady mě ale lákala grafika, prostředí a odkaz na H. P. Lovecrafta. Takže proč to nezkusit, že?

Obecně mám s podobnými 3D adventurami největší problém, že celý ten námět většinou stočí do mnohdy až absurdní fantazie a nelogických puzzlů. Což jsem během hraní zjistil, je naprosto přesně k dohledání i v této hře. Zde je ale přeci jen i něco jiného. Něco, co mě těch několik hodin hraní udrželo při vědomí a kupodivu mě to až do samotného finále víceméně bavilo.

Tím nejpřednějším, co hra nabízí, je prostředí...a příběh. Jen ten příběh je už tisíckrát a jednou omletý. Tak, že jedete lodí k jednomu nepojmenovanému ostrovu ležícího kdesi v Tichomoří, kde se Vám při vykopávkách ztratil manžel a vy se ho vypravíte najít. Sama. Takže klasika, jasně. Jenže klasika v neotřelém, hodně barevném, až pitoreskním, prostředí.

No a při přistání na pláži to všechno začíná. Všude rozložené stany, dokumenty, materiál. Jak kdyby tu ze vteřiny na vteřinu zmizel život. Během hraní mimochodem nenarazíte na živou duši, takže prozkoumáváte prostředí, čtete dopisy, prohlížíte si fotky a postupně se dostáváte do atmosféry, do prostředí archeologů, kteří kápli na ocas prastarým, o kterých tak láskyplně psal právě Lovecraft.

Celá hra se skládá z šesti kapitol. A jak to tak bývá, tak každá další kapitola šílenější, než ta předchozí. Něco se ale hře přeci jenom upřít musí. Prostředí. To, jak krásně barevně a mnohočetně vypadá. A to ani netušíte, jak krásně pak vypadá, když se dostanete i pod vodní hladinu. To je prostě čirá radost se v tom pohybovat a kochat se. A to je vlastně i ten nejpřednější pohon, který mě nutil ve hře pokračovat.

Jinak je to ale přesně dle předpokladů žánru. Ve hře procházíte mnohdy naprosto neuvěřitelným (byť sebehezčím) prostředím a snažíte se luštit puzzle, které sem tam nedávají vůbec logiku. Což je, musím se přiznat, opravdu problém, když puzzle nedává logiku. Jenže v celkovém kontextu jsem to hře nakonec s radostí odpustil. Pro svůj svět a neortodoxně milé (a překvapivě i nehororové) prostředí jsem si k ní našel cestu. Bavil se u ní, zaposlouchával se do povedeného soundtracku a docela s chutí si užil finále, které je k mému překvapení nejoriginálnější na celém příběhu. I pro něj tedy stojí za to hru hrát...a dohrát.

Střípek ze soundtracku.

Pro: Originálně barevné, milé, malebné a vlastně i příjemné prostředí, které si prostě musíte oblíbit. Zajímavý příběhový základ, hudební doprovod, ale i chuť zjišťovat, co se to na tom ostrově sakra stalo.

Proti: Jenže v rámci žánru s klasickými neduhy, kde mezi ty nejpřednější patří nelogické hlavolamy a těžko uvěřitelné fantaskní prostředí.

+20

Shardlight

  • PC 75
Dystopická 2D pixel-art adventura? To beru! Navíc z pera Wadjet Eye Games, kteří jsou považováni za jedni z nejlepších v oboru v dnešních dnech. Ano, zde můžeme opravdu mluvit o dvojím důvodu proč se těšit na hraní této hry. A výsledek? Přiznejme si, že ta hra za to opravdu stojí!  

Musíme si hned na okraj říct, že Shardlight je ve všech ohledech naprosto typická 2D adventura 90. let. Není v ní nic explicitně navíc, co by ji povyšovalo do pozice těch nejlepších z dnešní doby. Což, pravda, dnešní tvůrci, často zkouší a sem tam se jim to i docela hezky daří. Tady ale ne. Tady je vše při starém, i mini hry tu prakticky chybí. Prostě čistokrevná adventura oldschool charakteru.

Jenže na druhou stranu, všechno ostatní tu perfektně funguje. Příběh je napsán naprosto fantasticky. Vpraví Vás docela rychle do docela složitého světa, vytvoří Vám emoce k jednotlivým postavám a spolu s parádně nakresleným prostředím, prostě musíte být spokojeni. Takže ano, jedná se o naprosto typickou 2D adventuru odkazující svým vzezřením na léta minulá. Ale v rámci svého obsahu je kvalitně na absolutním topu a i proto jsem z ní byl tak nadšený.  

Shardlight je tak adventurou, která je jedinečná svým prostředím. Nesetkáte se úplně běžně s adventurou, která by měla dystopický nebo postkatastrofický základ. Tady ale kromě výše zmíněného hra zaujme i hudebním podkresem, který na atmosféře solidně přidává. Stejně tak i dialogy a dabing jsou na vysloveně vysoké úrovni. Celkově vzato tedy, pokud si chcete zahrát poctivý adventurní počin a zároveň chcete vyzkoušet něco „nového“, směle se do Shardlight pusťte. Pravda, že námět není úplně „weird“ jako jiné adventury, které jsem za poslední dobu hrál. Pořád je ale svým námětem přístupná natolik, že si v ní uděláte přehled a budete se probíhajícím příběhem adekvátně bavit.

Pro: Super příběh, dialogy, postapokalyptická atmosféra, emoce

Proti: Jenže ve hře, která nenabízí kromě adventurních mechanik nic navíc.

+16

Castlevania

  • PC 70
Nebýt Retro klubu, tak si na tuto sérii nejspíš asi ani už nevzpomenu. Vždyť proč se vracet v dnešní době k plošinovkám, které jsem hrál v raném dětství? To samé jsem si ale říkal i v loňském roce, když Herní výzva začala a nakonec z toho byly fajn relaxační až pasivně agresivní hodiny u Kačeřích příběhů a jejich hopsacích taškařic. Rozhodl jsem se to tedy pojmout podobně a docela jsem se na Castlevanii těšil.  

V době, kdy Castlevania přišla na světový trh, to muselo pro mnohé hráče být příjemné zjevení, další povedená plošinovka na hraní, to přece každej chtěl…Pravda. Příběh hrdiny, který pase po samotném Drákulovi je totiž něco, co rádi nezapomenete. Ta úvodní scéna s pohledem na Drákulův hrad je vpravdě opravdu nezapomenutelná. Po chvíli se ale rozjíždí už standardní hopsací proces spojený s útokem bičem, popřípadě mojí oblíbenou házecí bombou, a vy prostupujete jednotlivými úrovněmi, kterých je dohromady 18 a v každé třetí pak na konci čeká boss. A začíná přituhovat…Naštěstí jsou tu různé obtížnosti a některé úrovně sfouknete za minutu. Jinde se ale můžete poměrně intenzivně škubnout…  

Když se nepřátelé pohybují v pravých uhlech, tak se to ještě dá. Jenže po každé tříepizodě se mění prostředí a mění se tak i nepřátelé. Najednou na Vás útočí ze všech možných úhlů a uhýbat už taková sranda není. Naopak je to mnohdy dost frustrující a musíte se jednotlivými úrovněmi doslova prohrát, abyste se dostali k vytouženému finále, které je teda doslova mazec. Co Vám budu povídat, každý špatný pohyb protivníka jsem sklízel s absolutním povděkem. Takže trpělivost, trpělivost, trpělivost. Ta jediná totiž růže přináší a ta jediná dnešním mladým tak moc chybí. I když, pravda, po těch letech si myslím, že jsem o ní s hraním této hry, přišel taky. Takže teď nějakou chvíli žádnou plošinovku vidět nechci. Byť to byl obohacující zážitek po těch letech :-)
+20

Nelson Tethers: Puzzle Agent

  • PC 70
Moc rád se pouštím do her, od kterých nic neočekávám. Často se totiž stává, že jsem pak mile překvapen a hraní si pak užiju o to více. U Puzzle agenta jsem třeba viděl obrázky ze hry a pod kolonkou vývojář četl Telltale Games. Těžko se mi pak věřilo, že tvůrci epizodních adenturních sérií jako jsou The Walking Dead nebo Sam a Max si střihnou hříčku, která vypadá, jak kdyby ji nakreslilo pětileté dítě. Tomu paradoxu jsem prostě musel přijít na kloub…  

A světe div se. Puzzle Agent je veskrze hodně zábavný kousek. Od začátku jsem grafickému hávu hry přikládal takovou absurdní váhu, až jsem se v něj doslova nadchnul. Pod hrou se skrývá kreslíř Graham Annable. Ten začínal svojí kariéru v LucasArts a musím říct, že to na té grafice je to i vidět. Hlavně teda vysvětluje tu spojitost Sama a Maxe s Telltale Games, protože na nich dělal taky.  

Herně se tu dostáváte do role agenta FBI Nelsona Tetherse, který dorazí někam do zasněžené Minnesoty vyřešit absurdní případ. Absurdní už z podstaty věci. Hned od začátku Vám hra ale nastaví herní mechanismy, kdy každému hráči musí okamžitě dojít, že zde to s adventurou vlastně nemá nic moc společného. Hlavní devizou hry je totiž luštění různých rébusů a hádanek. Jednou jednodušších, po druhé složitějších. Místy jsem si u jejich luštění přišel jako dítě na základní škole, když jsme jednou za čas vyplňovali Scio testy. Největší devizou hry je ale především atmosféra. Ta jak kdyby vypadla z filmu Fargo, která je podobně namrzlá a hlavně podobně absurdní.

Kromě luštění hádanek tu pak procházíte jednotlivými lokacemi, což vlastně v rámci pohybu není ani nasnímané, takže tu staticky klikáte na to, co se domníváte, že Vás posune dál. No a jelikož právě to není úplně kdoví jak náročné, docela to ve hře poměrně intuitivně funguje. No a když si nebudete vědět rady, pomůže žvýkačka, která se náhodně různě v lokacích objevuje, vy je sbíráte a když potřebujete u rébusů jooo poradit, poslouží jako docela účinný hint.  

Puzzle Agent je ve všech ohledech taková milá, odpočinková, zábavná hříčka. Je vidět, že Grahamovi nechali volnou ruku a tak si tu střihnul ryzí naivní malbu, která ale ve spojení s humorem, námětem a hudbou docela obstojně funguje. No a jelikož to tu skončilo tak úplně nedostatečně, už přemýšlím, kdy si pustím druhý díl. Už teď ale vím, že si ho pustím vysloveně s radostí.

Pro: Zábavná naivní jednohubka plná různých rébusů a hádanek, kvůli které bych hru situoval spíše do logického žánru, než do adventurního.

Proti: Poměrně krátké, jednoduší, vášnivé hráče naivita hry může spíš otrávit.

+11

The Uncertain: Last Quiet Day

  • PC 70
Dá se pochopit, že bavit se kulturou ze země, která je nyní ve válečném konfliktu, co sama vyvolala, by kde kdo mohl vnímat jako čistě neetické. Nicméně Rusko je pořád země, ze které vzešla celá řada zásadních autorů a když pominu filmový průmysl (který je dlouhodobě pod neustálým tlakem politbura), tak věřím (a doufám, že ne naivně), že kromě hudebního průmyslu je tu ještě ten herní, který by pod tlakem státní propagandy úplně být nemusel.

Nevypadalo to tak ani v minulosti, kdy jsem u ruských her hned v úvodu tradičně vídal logo 1C company, a určitě se to podle mě netýká ani této hry. Kde už toto logo v úvodu nevídám, což je vlastně dobře, protože ono to mnohdy kvalitu úplně nepředesílalo. A přitom tady by si to zanevření hned v úvodu úplně nezasloužilo.

Tvůrci zde totiž vytvořili velice pěknou 3D adventuru, která ve velice pěkném postapokalyptickém prostředí rozjíždí příběh robota, co si myslí, že je na světě sám spolu s dalšími roboty. Tedy bez lidí. Jenže světe div se, ono to bude všechno trošku jinak. A je jen na Vás, kam až se s příběhem dostanete. Ten je tu totiž veskrze hodně fajn a podporuje fakt, že Rusové to s čapkovým slovem robot uměli vždycky parádně rozjet.

Ano, opravdu zde můžeme mluvit o příběhu, který krásně odkazuje na Isaaca Asimova. Takže co Vám budu povídat, už z tohoto důvodu si hra pozornost dozajista zaslouží. Škoda ale, že veškerý obsah hry je poměrně omezený a dohrajete ho za slabých pár hodin. No a když už budete joooo, rozjetí, tak hra příběh utne a řekne: Pokračování příště...což je set sakra škoda, protože kdyby tu byla trošku delší doba, než nezbytně nutná, věřím, že by se o této sérii mluvilo úplně jinak.

Osobně jsem si pak chtěl splnit výzvu a tak jsem hru celou odehrál v ruštině, což mě teda hodně překvapilo. Hlavně z toho úhlu pohledu, že mi to dost přidalo na atmosféře. Na té ale přispěly i minihry, které jsou fajn a moc se u nich nenadřete. Inventář tu také úplně nepředstavuje obtíž, protože co nasbíráte, to na boku vidíte a když pak jdete do nějaké interakce s nějakým předmětem, hra Vám ho hned nabízí.

No, co Vám budu povídat. Obtížnost je tady opravdu spíš nižší, než vyšší. Sílu hra ale bezesporu čerpá především z příběhu. Ten jde po vzoru těch nejzajímavějších, které téma může nabídnout a já bych si díky tomu moc rád zahrál pokračování. Minimálně i proto, abych se dozvěděl, co se v tomto domněle prázdném robotickém světě vlastně děje. No, tak třeba příště.

Pro: Překrásný postkatastrofický svět, který domněle obývají roboti, ale realita je přeci jen trošku jinde. Tajuplná, atmosferická, se zábavnými minihrami a nesterotypní.

Proti: Bohužel ale hodně krátká, poměrně jednoduchá a příběhově utnutá přesně tak, jak by si hra tohoto žánru asloužit neměla.

+10

Project Hospital

  • PC 70
Není nad to sem tam strávit nějaký ten čas nad nějakou tou řádně budovatelskou strategií, nebo chcete-li, tycoonem. A když se jedná ještě o český počin, tak proč tomu nedat šanci, že?

Project Hospital je už podle názvu hra, která svým nápadem odkazuje na legendární Theme Hospital. Jenže tam, kde si Theme Hospital herně dělalo legraci, Project Hospital přidává na vážnosti. A musím se přiznat, že po celou dobu hraní jsem neustále přemýšlel nad tím, jestli je to vlastně dobře nebo ne.

Určitě je to ale jinak, takže tu máte hned první důvod, proč si hru zahrát. Jednoznačně totiž nebudete hrát stejnou nebo minimálně podobnou hru. Hra Vás totiž vpraví do prostředí budování nemocnice od píky. Pravda, můžete hrát předem dané scénáře a vjet už do jasně rozjetého vlaku, ale opravdová sranda stejně přichází až v momentě, kdy na zelené louce postavíte první zdivo a dáte šanci prvnímu doktorovi, který Vás svým životopisem uhrane. Nebo alespoň přesvědčí.

Co je na této hře zajímavé, tak že tu hodně pracujete s managementem nemocnice. Popřípadě, chcete-li, oblastního doktora nebo zdravotnického zařízení. Začátek je těžký asi tak, jako kdekoliv jinde. Ale poctivý důraz na každého nemocného Vám přidá na popularitě a popularita Vám pak přidá na financích, což způsobí, že se chtě nechtě budete chtít rozrůstat. Ten důraz, to je mimochodem slovo, které tu píšu záměrně. Vy totiž jako hráč se opravdu můžete spolupodílet na léčení pacientů. A to je na hře poměrně zajímavé, ale může to pro někoho být i docela adekvátní svízel. Na hře je totiž zajímavé především to, že disponuje celou řadou naprosto reálných nemocí a postupem, jak je léčit. Někdo třeba přijde se sennou rýmou, ale jsou tu i tací, na které i Doktor House bude krátký. A je na Vás, zdali za čerstvě nabyté finance vystavíte další oddělení, které by pacientům pomohlo a nebo je pošlete o středisko dál.

No a to budování, vytváření nových oddělení a léčení pacientů v kontextu s, nebojím se říct, snad i stovkou různých druhů nemocí, reálně způsobuje, že když nebudete mít alespoň základní zdravotnické povědomí, budete v prdeli jak Baťa s dřevákama. Já třeba v prdeli byl a měl jsem co dělat, abych nastudoval, co které zkratky znamenají, co k čemu je vůbec potřeba a proč to bez toho druhého nefunguje.

Prostě počítejte s tím, že Project Hospital je budovatelská strategie z prostředí nemocnice, která klade důraz na detaily , na precizní léčbu nemocí a na správný chod takového zařízení. Nic pro sváteční hráče, ale pro opravdové fajnšmekry. A jako taková si svojí pozornost jistě zaslouží. Já mít tolik času, jako malý kluk a víkend co víkend se přes noc vídat s bratrancem s tím, co si příště zase zahrajeme, tak mám jasno. Project Hospital je zajímavý kousek. Originální, nápaditý, možná i edukativní, ale hlavně poměrně dost realistický. A krom toho, že je také český, jsou to všechno důvody, kvůli kterým byste jej měli vyzkoušet. Tedy v případě, kdy podobným hrám holdujete, protože pokud ano, tak, co si budeme, tady prostě není o čem...

Pro: Poměrně precizní management nemocničního prostředí, který je nápaditý ve všech fundovaných ohledech, co si pod takovým vedením nemocnice dovedete jen představit.

Proti: Jen je potřeba se připravit na to, že tady je to opravdu o tom znát zdravotnické reálie, protože jinak budete mít co dělat, abyste se v jednotlivých odděleních, strojích a nemocech vyznali.

+17

The Darkside Detective

  • PC 70
Seznam pixel-artových her posledních let nebere konce. Letos o Vánocích jsem si udělal radost a koupil si další ze snad už nekonečného seznamu, který mi na Steamu neustále kyne. Tentokrát tedy šanci dostala The Darkside Detective a musím říct, že hrát tuto hru byla čirá radost. Bezbřehá, upřímná radost.

The Darkside Detective totiž není nic vysloveně složitého a obtížného na hraní. Naopak je to poměrně odpočinková záležitost, která je odpočinková vyšetřováním hlavního hrdiny, ale i svým duchem. Je totiž především komedií. Jemnou, vlídnou komedií, kde se zhostíte role Francise McQueena, vyšetřovatele, kterého rádi posílají k paranormálním jevům. Nebo prostě tam, kde se jim to nezdá. Nebo se tím nechtějí zabývat. No a aby Francis úplně neprskal, má po ruce Dooleyho. Konstábla, kterej toho hodně nakecá, ze všeho má srandu, ale v kombinaci s Francisem jsou skvělá dvojka.

Na této hře mě nicméně zaujalo to, že se úplně nezaměřuje na jeden celistvý příběh, ale naopak Vás tu vpraví do života detektiva a případů na vyšetření budete mít hned devět. Někdy jsou to případy nahlášené, jindy neohlášené, popřípadě úplně nahodilé. Hra se k hlavnímu hrdinovi staví tak, že s ním jeho život prožíváte. Jeho všednosti, běžnosti...no a mimo to se setkáváte s ne úplně ortodoxními problémy tohoto světa, které musíte vyřešit.

Prostředí hry je veskrze hodně milé a velice pěkně nakreslené. Hned zkraje mě překvapilo, že tady ten pixel-art je rozlišením hodně velký. Rozumějte, kostičky jsou větší, než obvykle, takže to pak vypadá, že toho na obrazovce je daleké méně. Postupem času jsem ale měnil názor. Sice tu s hlavním hrdinou nechodíte a prostředí tak může působit spíše statickým dojmem, ale opak je pravdou. Sice po okolí nechodíte, ale v okolí se toho děje více než dost, což Vás případ za případem bude neustále přesvědčovat. No a když budete chtít vyměnit sbírání předmětů, povídání s lidmi nebo kombinace různých (sem tam, pravda i nahodilých) předmětů v inventáři, za něco sofistikovanějšího, tak se připravte na to, že takřka v každém případu se dočkáte nějaké poměrně jednoduché, ale zábavné minihry.

The Darkside Detective je tak trošku jiná pixel-artová hra. Ať už grafikou, tím, jak je pojatá, ale třeba i přístupem, se jakým k hráčovi přistupuje. A osobně musím říct, že jsem si u takové hry s chutí odpočinul. A co víc, na konci mě docela snadno nalákala na pokračování, takže na něj asi budu tak dlouho myslet, až se do něj s pompou pustím. Už teď vím, že s ním neprohloupím...

Pro: Milá, ztřeštěná, lehce neortodoxní, ale vtipná adventura, která se úplně nebere vážně, ale hráče dokáže pobavit.

Proti: Musíte se připravit na to, že pro svojí atmosféru tu občas děláte ztřeštěné věci - a ano, občas to tady je na procházení metodou pokus-omyl.

+11

Lacuna

  • PC 85
Za ta léta, co je pixel-art v módě, jsem zahrál už celou řadu adventur z tohoto prostředí. Hodně jich bylo dost solidních, ale málokteré byly takové, že na ně budu vzpomínat i s odstupem času. Jedna z těch mála je i Lacuna. Zážitek, který se nezapomíná.

Lacuna mě hned na první dobrou zaujala. Jedná se o sci-fi noir z nového kolonizovaného světa, kde se zhostíte role detektiva Neila Conrada. Ten není úplně tím stoprocentním detektivem Chandlerovského typu. Na to je tu málo cynismu. Pořád je tomu ale hodně blízko - je to totiž detektiv s pohnutou psychikou. Geniální vyšetřovatel v baloňáku, který je těžký praktik, pragmatik a navíc má temné myšlenky z rozvrácených rodinných vztahů. Takže vlastně ideální postava do hlavní role.

No a jak to tak bývá na začátku každého dobrého příběhu, tomuto detektivovi se na stůl dostává vražda jednoho váženého politika. Ta tradičně není standardní a už vůbec ne běžná. Naopak plánovaná a prakticky dokonalá. Hra tak rozjíždí svůj atmosférický příběh, jehož devízou je nádherně nakreslené prostředí, které nejen, že žije, ale ono pro Vás na obrazovce i dýchá. Okamžitě jsem si připomněl atmosféru legendárního sci-fi Blade Runner a vlastně až do závěrečných titulků jsem se toho pocitu nezbavil.

Herní mechanismy jsou odlišné od klasické adventury. Inventář nemáte. Jediné, co po kapsách vlastníte, jsou cigára a forma chytrého telefonu. Cigárka jsou ale překvapivě hodně pěkná vychytávka hry, protože se s nimi dostáváte k hezkým momentům, kdy se dostanete k nějakému místu, kde si ho můžete vykouřit. V tu chvíli se zpomalíte, až zastavíte a okamžitě užíváte atmosféru - nakreslené živé prostředí v součinnosti s hudbou je zde totiž vysloveně k nezaplacení.

Hlavní devizou jsou ale rozhovory, rozhodování v nich. To je zásadní i v následujícím postupu a hlavně samotném vyšetřování. Jednou za čas se Vám totiž v chytrém telefonu otevře případ, který na základě předem zjištěných indicií uzavíráte a tím se posouváte v příběhu dál. Zajímavé a musím říct, že i chytré. Nutí hráče nad hraním přemýšlet a pořádně rozhovory číst a vnímat.

No a zbytek už je jen čirá historie. Lacuna mě totiž hodně bavila. Bavila mě dobře napsaným konspiračním námětem, kde proti sobě zbrojí dvě frakce v moderním futuristickém prostředí. Bavila mě ale i tím, že to prostředí je hodně podobné našemu světu. A to nejenom samotným světem, ale i tím, co se v něm děje. A co je úžasné, dokázala vyvolat emoce. A nejen to. Dokázala i vzbudit zájem o postavy, protože je dobře napsaná. A co víc, u závěrečných titulků jsem se nemohl zbavit dojmu, že tady si dali práci i se samotnou hudební stránkou. Lacuna je prostě kousek, který se ve všech ohledech povedl. Je originální, nápaditý a se svojí herní délkou je určitě zážitkem, který stojí za to vyzkoušet. A pokud máte pixel-art rádi tak, jako já, tak je to povinnost. Taková hra se totiž jistě nebude opakovat.

Troška toho soundtracku zde.

Pro: Sci-fi noir adventura Blade Runnerovského typu s hodně solidním příběhem, fantastickou atmosférou, výbornou hudbou a emocemi, které dokáže vyvolat na správných místech.

Proti: Pro někoho má tato hra možná málo adventurních prvků. Nemá inventář, ale klade důraz především na dialogy a rozhodování v nich.

+21

Batman: Arkham Asylum

  • PC 80
Dlouho tu po mně Batmaní trilogie pokukovala. Dlouho předlouho a i když jsem sledoval její standardně vysoké hodnocení, intenzivně jsem odolával. Až do momentu, kdy jsem se rozhodl indie tituly proložit zase nějakým tím tří áčkovým titulem.

Batman: Arkham Asylum ve mně popravdě v prvních fázích během nejisté instalace úplnou důvěru neprobouzel. Za ta léta vím, že počítačové hry založené na filmech příliš úspěchu nepobraly. A ne jinak na tom byly i ty hry, které jsou založený na filmech a ty jsou založeny na komiksech. To riziko mi přišlo veliké, ale zdejší hodnocení mi vlilo naději do žil, že zde by to mohlo být jinak. A světe div se. Je tomu opravdu tak.

Tam, kde všechny předchozí komiksové hry bojovaly s mnohdy konzolovou hratelností, striktní linearitou a nezajímavým prostředím, se tento Batman skvěl otevřeným prostředím Arkhamského blázince. Tedy minimálně tak, jak je to jen možné. Přeci jen se jedná stále o areál blázince, který se nachází na ostrově daleko od břehu samotného města. No, asi tak daleko, jako si představíte slovutnou pevnost Alcatraz. Tak daleko to je, ale ne zase tak strašně, aby tu Batman za flígr v úvodu hry nepřivedl svého celoživotního nepřítele - Žolíka.

Ten se ale do blázince vzhledem k jeho povaze vysloveně těšil. Otázka, jestli právě pro svou povahu nebo pro to, že na Batmana něco chystá. Všem ale musí být jasné, že bé je správně, protože jinak by nám tato hra skončila dříve, než by skončil samotný prolog. Joker se totiž v blázinci setká se všemi úhlavními nepřáteli Batmana, který během pravděpodobně Nolanovské trilogie Temného rytíře ulovil a do blázince umístil. Vše byla finta k tomu, aby se Joker zhostil velení nad blázincem a pod tlakem na Batmana posílal jednu zrůdu vedle druhé.

V tu ránu začíná, musím se přiznat, veskrze velice zábavný open world, který je omezený tak akorát, aby Vás ta otevřenost nepřestala bavit. Do toho se odvíjí jednoduchý příběh, kterak Joker na Batmana sesílá jednu zrůdu vedle druhé a Batman ty nenadálé útoky má tendenci odrážet, aby se finálně dostal i k samotnému Jokerovi.

Sympatické na této hře je, že pracuje především s komiksem. Je to na ní hrozně znát. Má dokonce i takové komiksové momenty, které musí každý milovník komiksu jednoznačně ocenit. Zároveň ale, pokud budete mít nakoukané filmy, hodně rychle se k těm nepřátelům dostanete. Až na Tučňáka jsou tady totiž snad všechny, kteří si dokážete z filmových sérií jen představit. A plus k tomu i něco navíc.

Co se týče hratelnosti, tak hra je klasickou trojrozměrnou akcí. Batman se převážný čas bije holýma rukama, ale sem tam mu pomůže nějaká ta vychytávka. A když už půjde do tuhého, půjde se podívat i do svého brlohu, kde si ukuchtí nějakou tu další specialitu, která Vám pomůže v postupu. Co je na hře ale zajímavé, tak že si můžete přepínat do dvou prostředí. Jedno je klasické a druhé je speciální netopýří zrak, který vidí nepřátele, zbraně, ale i indície v úplně jiném světle, než za běžného světla. No a v neposlední řadě nesmím zapomenout i na skutečnost, že během bitek získáváte body a za ty si pak pořizujete vylepšení. Je jich pár, není to nic složitého, ale pro následující boj jsou tato vylepšení často velice nápomocná.

Musím říct, že Batman: Arkham Asylum mě dost bavil. Bavil mě až filmově vyprávěný příběh s pěknými komiksovými momenty. Bavilo mě pobíhat po blázinci a sbírat speciální ukryté předměty, které mi přidají na zkušenostech. Bavilo mě se řezat s protivníky, ale i s bossy, kde jste si vždycky museli najít nějakou cestu, ale to nalezení Vám netrvalo dobu větší, než nezbytně nutnou. Hra tak krásně postupuje, v žádném případě nudit a skončí přesně tak, kdy si tak nějak představujete, že už jste se toho najedli do syta. Já byl spokojen a musím říct, že na další díly této trilogie se moc rád podívám.

Pro: Trojrozměrná akce z prostředí blázince v Batmanovském Arkhamu, která baví nejen lineárním příběhem, ale i přiměřenou volností.

Proti: Pořád se jedná o poměrně jednoduchou akci, kde se přes zástupy budoucích mrtvol dostáváte k bossům, což je postup, který se neustále opakuje až do kýženého finále. Nic zapamatování hodného tedy nečekejte.

+20

The Vanishing of Ethan Carter

  • PC 65
"This game is a narrative experience that does not hold your hand." 

Po této větě jsem měl tušit nějakou kulišárnu. Ač jsem totiž očekával atmosférickou 3D adventuru s epickým příběhem, skutečností mi byla hra, která je v mnoha ohledech jedinečná, ale zároveň se svým přístupem k herním mechanikám do dnešní doby vůbec nehodí. No nic, vítejte tedy ve světě zmizení Ethana Cartera.

Ethan Carter je malý kluk, jehož zmizení probudí zájem ostříleného detektiva Paula Prospera. O to víc, když mu sám zmizelý napíše dopis a donutí ho tak vypravit se do totální zapadlé díry někde v Red Creek Valley, které je bůhví kde v Americe...a je to vlastně i jedno.

Jedno proto, že hra Vás učaruje krásným podzimním prostředím. Vyvrhne Vás někde na konci tunelu uprostřed žlutého lesa, kde svojí pouť za poznáním započnete a pak už je jen a jen na Vás, jak se rozhodnete danému případu přijít na kloub a zdali budete chtít pátrat a nebo se jen a pouze procházet okolím. Oboje je hratelné, hra hráči nechává absolutně volný průběh. Nijak ho netrápí plněním úkolů, zároveň je ale na hráčovi, aby je plnil a tím tak odkrýval tajemství, která se v tomto údolí skrývají.

Ten přístup k vyšetřování je tady opravdu jedinečný. Hra Vás nutí procházet každý píď okolí a hledat jakékoliv stopy k tomu, abyste vyšetřili jakoukoliv nejasnost. To, že se po chvíli na scéně objeví chlap bez nohou kousek od kolejí v tratolišti krve na atmosféře jen pomůže. Přece budete chtít zjistit, proč se tomu tak stalo, nebo snad ne?

Nebo Vám bude stačit se jen kochat tím nekonečným západem slunce? Tím věčně padajícím listím? I to je možnost, i to je varianta. Vše je jen na Vás. Tato hra se snaží otevřít hráčův niterný chtíč zjistit víc. A dělá to tak, že vše nechává na samotném hráčovi. Nijak mu nepomáhá. Mapou, nápovědami, interakcí. Ničím.

Nevím, jestli to v dnešní době není spíš na škodu, ale jelikož je hra poměrně krátká, není úplně těžké podlehnout, Kór, když po vizuální stránce tu opravdu můžeme mluvit o překrásném zážitku, který nemá konkurenci. Nejednou se mi tak stalo, že jsem se musel až zastavit a podívat se ze železničního mostu do údolí. Zamyslet se, co se asi dole v tom lese ukrývá a zdali v tom domečku pod mostem není něco zajímavého. Působí tam tak sám, to by bylo, aby se tam něco nenacházelo. No ne?

Ve výsledku je tento herní počin hodně neobvyklým zážitkem. Nečekal jsem to. Na první hraní jsem se naprosto nečekaně jen tak procházel krajinou, abych zjistil, že mi toho hodně uniká. Jakmile jsem si to ale pustil znova, začal jsem postupně odkrývat příběh a postupně podléhal. Takhle ten komentář působí vlastně poměrně pozitivně, že? A úplně nekoresponduje s tím, jak jsem hru hodnotil co? Musím tedy podotknout, že k tomu prozření vedla cesta dlouhá a trnitá, často přivolávána momenty, kdy jsem myslel, že hru odložím a nedokážu se zažrat. Není to jednoduché hraní, ale kdo kdy řekl, že 3D adventura musí mít jasně dané mantinely, no ne?

Pro: Virtuální procházka po americkém balíkově s hodně bujnou a abstrakní atmosférou. Kdo na to má, ten ať se toho nebojí.

Proti: Ale nepočítejte, že Vám tu hra dá něco zadarmo. Nedá. Zdaleka nedá.

+23

Strangeland

  • PC 60
Strangeland je důkaz, že dnes může v žánru 2D adventury pixel-artového ražení vzniknout naprosto cokoliv. Třeba surrealisticky neortodoxní záležitost, která se celá odehrává v zhmotnělém pekle nepřeberné iluzivnosti poskvrněné mysli vyšinutého jedince.

Pravda ale je, že od tvůrců Primordie bych nic jiného ani očekávat nemohl. Už s jejich debutem mě totiž přesvědčili o tom, že ve svých řadách mají tvůrce, kteří než aby vyprávěli tradiční příběh tradiční formou, vyprávějí raději netradiční příběh netradiční formou. Popřípadě hodně vytříbenou formou. A jak to bylo u Primordie, tak u Strangeland je to ještě o řád úrovní posunuté tam, kam se ostřílený hráč tohoto žánru jen tak nedostane.

Pravda, že během hraní mě okamžitě napadaly takové hry jako I Have No Mouth, And I Must Scream nebo Sanitarium. Hry, které učarují prostředím a hraní jich už je jen taková malá třešnička navíc. Tedy pokud na tu psychoticky hororovou atmosféru máte koule. Zde je to ale o chlup jiné. Pořád je ale pravda, že tvůrci si oblíbili Gigerovy motivy biomechanického surrealismu. Protože jak u jejich první hry, tak i zde se s nimi vyřádili do sytosti.

Prostředí je hodně temné, neutuchající a nepříjemné. Jsou tu ale momenty, které se snaží děj rozmělňovat. Momenty vtipné (brána, která vždy při otevření má tendenci sdělovat nějaký vtip) a nebo absurdní. Temně absurdní. Mnohdy až nechutné. A o takové atmosféře to zde je především, což pro někoho může být obohacující, ale pro mě osobně to spíš bylo hodně únavné a šedivě nezajímavé.

Strangeland má nicméně excelentní dabing. Má i veskrze vydařenou grafiku, u které je znát, že si tvůrci od Primordie jednoznačně polepšili. Také se tu úplně nehonosí obrovským množstvím obrazovek, a tak se tu postupem času posunete dál a za pár hodin budete mít finále. To je mimochodem rozděleno do tří různých konců. Jenže ani jeden mě neuspokojil natolik, abych si uvědomil, čeho jsem byl vlastně svědkem.

Obecně jsem z pixel artových 2D adventur vzniklých v posledních 10 - 15 letech nadšený. Většinou mě jejich hraní těší a baví. Málo kdy se u těchto her stane, že by hra byla "jen" klasickou adventurou. Většinou autoři nabídnou i něco navíc. Zde to ale úplně podmínkou není. Zde "něco navíc" je samotný námět, prostředí, atmosféra, která je hodně abstraktní, krutě neotřelá a určitě ne pro každého. Kdo si v ní ale nalezne zalíbení, ten se hrou bude bezesporu spokojený.

Pro: Příběhově hodně neortodoxní, neotřelá adventura s Gigerovskou atmosférou,

Proti: ale i příběhem, který je více abstraktní a surrealistický, než hmotný a realistický.

+13

Primordia

  • PC 70
Žánr 2D adventur je poslední léta živější a živější. Více, než by kdekdo v devadesátých letech, byť jen, tušil. A jsem si stoprocentně jist, že by už vůbec nikoho nenapadlo, že se tento žánr bude držet i v rámci stejného grafického kabátku. Já osobně jsem těch her vyzkoušel víc než dost a tentokrát jsem zvolil netradiční kousek názvem, ale i obsahem. Robotickou adventuru s názvem Primordia.

V obsahu je zmíněno, že se jedná o cyberpunk. Já bych si tím teda jist úplně nebyl. Spíš tu máme s to dočinění s Asimovským sci-fi, kde hlavní roli hraje robot Horatio. Prostředí je hodně ponuré, zdevastované, smutné a v něm se nachází robot, ke kterému si poměrně okamžitě vytvoříte vztah. K němu a k jeho pomocníkovi, který trefně sarkasticky komentuje okolí, kde se náš hlavní hrdina zrovna nachází.

Co se týče herních mechanik, je Primordia klasikem žánru. V čem ale nepřekvapí herní mechanika, tam vše vynahradí příběh. Ten je hodně silný, originální a dost náročný na to vše sledovat a pochopit. Ve světě této hry se totiž setkáváte jenom s roboty. I k těm si ale poměrně snadno tvoříte vztah, protože tu jsou nejen dobře namluveni, ale navíc jim jdou do úst hodně zajímavé a nápadité texty, které hráče za žádných okolností nemůžou nudit.

Čím déle se budete hrou probíjet, tím více si budete pokládat otázku, proč na onom světě není žádný člověk k nalezení. Tedy nikdo z těch, co stojí za vznikem všech těch robotů, kteří tu tak nějak zoufale přežívají. Obtížnost hry je na relativně vyšší úrovni, ale zase tady není nic vysloveně nelogického, když se podíváte, co všechno v inventáři máte. Stačí se jen sžít s robotem a pracovat s tím, co má. I když, pravda, těch číselných kombinací, díky kterým ovlivňujete signály různým strojům, bych se klidně obešel a na nich jsem se nejednou solidně zasekl. Je zde tedy třeba být velice důsledný a poslouchat dialogy více, než u kdejaké jiné adventury, protože často právě v těch rozhovorech jsou pak odpovědi na to, co potřebujete vykonat dále.

Jediné, co bych hře vysloveně vytknul, tak prostředí, ve kterém se odehrává. Hlavně v první třetině hry. Není úplně vzhledné a naopak je docela dost temné a ponuré. No a i když se evidentně inspiruje Gigerem, hodně jsem s ním bojoval. Především tou ponurostí, u které jsem horko těžko hledal zalíbení, natož pak nadšení. Vše ale zachraňuje moment, kdy se dostanete do samotného města plného robotů. V tu ránu hra výrazně oživí....a když setrváte a počkáte si i na závěr, dočkáte se docela emotivního rozuzlení. A navíc rozhodnutí, ze kterého není návratu. A Vás to semele.

Musím ale po tom všem říct, že Primordia si jednoznačně zaslouží být v zlatém fondu 2D pixel-art adventur dneška. Má robotický nápad, má příběh, který postupně odkrývá tragédii epického charakteru a má finále, po kterém Vám nebude vůbec dobře. Naopak. Má tedy všechno, co fanoušek her z tohoto žánru musí jednoznačně ocenit a holedbat. Pro svůj jedinečný příběh si to bezesporu zaslouží.

Pro: 2D pixel artová adventura temného charakteru a klasického vzezření s výrazným Asimovským příběhem.

Proti: Občas to prostředí není na svůj styl úplně vzhledné. Především v první třetině.

+15

Gemini Rue

  • PC 80
Řekněme si to na rovinu. Kolik takových sci-fi noir příběhů existuje? Knižně, herně, filmově? Moc ne, co si budeme povídat, že? Važme si tedy každičkého příběhu, který vznikne v hlavě kohokoliv. Nikdy totiž nevíte, jestli to nebude na dlouhou dobu, v rámci daného žánru, to poslední, co Vás potká. Třeba takové Gemini Rue je totiž zajímavé ve všech ohledech. Jen je to hra specifického žánru. Jenže i přesto byste ji tedy za žádných okolností neměli vynechat. Byla by to veliká škoda.

Jestli totiž Gemini Rue něčím vládne, je to příběh. Ten se Joshuovi Nuernbergerovi, který stojí za celou hrou, náramně povedl. Zkombinoval ponurou detektivku a futuristické sci-fi do jednoho velice povedeného celku, který hned zkraje připomene legendy žánru, jako je Blade Runner nebo 5. element.

Hra začíná příběhem detektiva, který jeho hledání bratra napříč galaxií přitáhne na planetu Barracus. Ta je krásně ponurá, věčně deštivá, a atmosférou přesně taková, jako kdybyste si od Finchera pustili jeho nejlepší počin Sedm. Po chvíli ale zjistíte, že hra se prolíná s druhým příběhem. Ten se odehrává kdesi v galaxii na nějaké blíže nespecifikované stanici, kde nějaký psychopat profesor chce z lidí vytvořit stroje na zabíjení - chladné a bez emocí - a tak jim při každém neuposlechnutí rozkazu maže paměť, aby jim do hlavy opět vštípil podstatu vraždění a zabíjení. Dokud se opět něco nezvrtne. No a do této dystopické hrůzy Vás hra vtělí do osoby známé jako Delta-Six, který toho o sobě příliš neví a tak je na hráči, aby se o něm postupem času něco zajímavého dozvěděl.

Dvě naprosto různorodé příběhové linky, které ale postupem času splynou v jednu a navíc dokáží nějakými těmi dějovými zvraty velice hezky překvapit. To především a na tom vlastně i celá hra stojí. Navíc hra zabalená do klasicky oldschoolového 2D adventurního hávu dělaném v AGS prostředí. K tomu se odehrávající ve světě, který je notně ponurý, depresivní, ale výrazně atmosferický. A to i přesto, že hra skrývá velice vydařený dabing.

Co je ale na hře zajímavé a originalitou ji odlišuje od jiných adventur tohoto typu, tak že se tu několikrát setkáte s přestřelkami. Hra Vás naučí pomocí klávesnice střílet, pohybovat se z levé strany krytí na pravou a konec konců se i vhodně krýt. A jakmile se to naučíte, akce může začít. Akce musím říct velice originální a nápaditá. Celkově tuto hru příjemně oživila.

Musím se ale přiznat, že Gemini Rue mě v rámci žánru velice mile překvapil. Už jsem podobných adventur za ta léta pár zahrál, ale po dohrání této mi bylo jasné, že se rázem stane jednou z těch nejzajímavějších. Není nejlehčí, mnohdy se těch pár prostředí (hra není nakreslenými pozadími úplně objemná) dost opakuje a nejednou krát se postup hry posouvá metodou pokus - omyl. I tak ale musím říct, že svojí pozornost si rozhodně zaslouží. Jako hra jednoho člověka si zaslouží veliký respekt.

Pro: Pokud máte rádi detektivní žánr a k tomu sci-fi, příběh této hry si bezesporu užijete. Je tou největší devizou hry. Také ale disponuje originálním nápadem přestřelek, které jsem v jiných hrách nezažil.

Proti: Na adventuru je tu poměrně málo prostředí, často se opakují a mnohdy se hra odvíjí metodou pokus-omyl.

+21

Close to the Sun

  • PC 55
Nebudu nic zastírat, šel jsem za námětem. Po, v letošním roce, dohraném Bioshocku, jsem měl chuť na další steampunkový svět jak z Verneovek. Což se vlastně splnilo. Ale zároveň mi tu tvůrci k těm designovým hodům ukázali, jak vytvořit nejprůměrnější hru žánru. Ve všech ohledech.

Žánr 3D adventury je hodně nevděčný. Klade důraz na prostředí, které musí být úchvatné (nebo alespoň řádně atmosférické), ale zároveň musí hráče udržet i hratelností. A to udělá ovládáním, obsahem ve hře, ale i dalšími jednotlivostmi, které mě budou podporovat v tom, že hru budu chtít hrát dál a dál...až do samotného finále. To se ale popravdě dělo se vším vypětím sil. A ty vlastně podporoval fakt, že hra ve skutečnosti není kdoví jak dlouhá. Naštěstí. Ve všech ohledech je ale maximálně zdlouhavá. To především.

Tvůrci se evidentně netají tím, že hra je ve svém žánru tak trošku low-budget. Nic proti tomu. I za málo peněz se dá vytvořit dost muziky, což zde se částečně splnilo. Prostředí lodě Helios je hodně pěkné a ano, nedá se mu upřít fakt, že v mnoha ohledech připomíná Bioshock. Jenže také v mnoha ohledech vychází ze steampunku. A to Bioshock taky. Takže podobnost může být opravdu čistě náhodná. Nebo i záměrná, což je vlastně jedno. Podstatný je fakt, pokud máte rádi steampunk, pak nemůžete nebýt nespokojeni. Toho si tady totiž opravdu užijete dosyta a vlastně je i největší devízou celé hry a nosnou myšlenkou, proč jsem ji nakonec dohrál do samotného finále.

Hratelnost nemůžu nazvat nijak jinak, než že je doslova tristní. Hra mě vrhne do víru dění prakticky okamžitě. Na nic nečeká, prostě mě pošle na nějakou loď, kterou shodou okolností zkonstruoval Nikola Tesla - ach, jak jednoduše to působí, udělat příběh zajímavý, což? Jenže na tu loď mě poslal kvůli sestře, která se z ní ozvala a požádala o pomoc. Hra tak vůbec na nic nečeká a okamžitě mě do tohoto prostředí vhodí. Musím se přiznat, že kromě srbského elektromagnetického mága není nic, co by tu stálo za zájem. Doslova. To vhození, jak je totiž rychlé, tak průběh hry je tak pomalý a nekonečný, že by uspal i samici hrabáče v říji.

Ve hře se můžete pohybovat. To především. Také můžete utíkat, když Vás zrovna bude honit jediná reálná hrozba, která se na lodi nachází - budeme mu říkat psychopat, protože to psychopat je. A vlastně během těchto chvil jsem měl fakt až nahnáno. A u toho chvíli i zůstanu, protože hra si okamžitě hraje na horor, byť horor vlastně ani pořádně není. Jenom to zkouší a to je celý. Pak, aby se neřeklo, přidává pár logických hádanek. Ty nejsou nikterak složité a většinou na ně přijdete hned, jenže zpomalují plynulost už dost tak unylého hraní, takže Vás dvakrát taky moc nepotěší. No a krom toho se v úrovních oddělených epizodami nachází série různých spisů, dopisů, záznamů, vizitek a kravin, které můžete číst, ale nemusíte. Nestane se totiž vůbec nic. Hra je tak nezábavná, že tohle jsem zavrhnul už v prvních minutách.

Close to the Sun je tak v mnoha ohledech hodně nepovedená 3D adventura, ve které toho moc dělat nejde, ale která zase na druhou stranu velice hezky vypadá. Také je to jeden z mála příkladů žánru steampunk, což naopak cením. Nemůžu se zbavit dojmu, že tento svět má obrovský potenciál, třeba i herní. Jen tato hra mě o tom úplně nepřesvědčila. Nu, škoda, tak třeba zase někdy příště...

Pro: Steampunkové prostředí nezažijete v herním světě každý den. Zároveň je to největší devíza hry.

Proti: Jako 3D adventura tento kousek totálně zklamal. Hratelností, zábavností, nudou a šedí. Ve všech ohledech.

+13